SVATÁ ALIANCE

Ve stylu myšlení, které přivedlo na svět vojenské osady, snaţil se generál Arakčejev řídit i veřejný ţivot říše. V roce 1816 byli na univerzity dosazeni vládní kurátoři, kteří měli bdít nad tím, aby vyučování bylo v souladu s principy Svaté aliance. Dokonce i matematika musela závazně přihlíţet k učení o Nejsvětější Trojici. Pochybnou proslulost nejagilnějšího kurátora si získal omezený reakcionář Magnický, který jako kurátor Kazaňské univerzity navrhl, aby tato univerzita byla „veřejně zrušena“. K nejznámějším činŧm Magnického patří například zákaz studia anatomie na mrtvolách (musely být „křesťansky pohřbeny“). Z peněz určených na nákup literatury dal Magnický nakoupit pro Kazaňskou univerzitu za 10 000 rublŧ biblí a evangelií (na ostatní literaturu pochopitelně peníze nezbyly).

Je snad přímo zákonitostí, ţe čím „pevnější“ je reţim, tím větší pole má bezostyšná korupce. Jeden ze současníkŧ, kníţe P. Vjazemskij, podává k tomuto tématu doby arakčejevského Ruska zajímavý etymologický výklad slova tamoţnja (celnice). Toto slovo prý bezpochyby vzniklo ze slov „tam moţno“. Ostatně i car Alexandr si toho byl vědom. O pořádcích ve své armádě prý sám prohlásil: „Oni by ukradli i mé válečné řadové lodě, kdyby věděli kam je ukrýt; ukradli by i mé zuby, kdyţ spím, jen kdyby mi je mohli vytáhnout z úst, aniţ by mě při tom probudili.“

Avšak korupce nebyla nejváţnější slabinou „pevného“ kasárenského systému éry generála Arakčejeva.

POVSTÁNÍ DĚKABRISTŮ

O napoleonských válkách bylo napsáno přes 200 000 knih a statí. Z toho dobrá polovina připadá na studie o válkách let 1812-1815. Málokteré období evropského vývoje bylo tak široce studováno a často i protichŧdně vykládáno. Je to pochopitelné, neboť právě v té

Strana 396

RUSKÉ IMPÉRIUM

době byla vytvořena nová „politická mapa“ Evropy, která se v podstatě udrţela aţ do poloviny 19. století. Mnohé z toho, co se zrodilo v té rušné době, přeţilo aţ do první světové války.

Přes nejrŧznější hodnocení a názory se historické studium konce napoleonské éry shoduje téměř bez výjimky v tom, ţe od let 18091812 a zejména za války 1813-1814 se nebývalé zrychlil tep společenského ţivota evropských národŧ. Do té doby málo pochopitelné pojmy-Vlast a Národ - se staly ţivotním vyznáním středních vrstev společnosti. Princip nacionality, jemuţ nejvyšší morální autoritou byla skutečná či domnělá práva lidu-národa, byl ovšem ideovým protipólem monarchismu, jehoţ vrcholnou autoritou byl panovník „z milosti boţí“. Není třeba dokazovat, ţe toto střetnutí o nejvyšší hodnoty bylo prŧvodním jevem mnohem hlubších procesŧ sociálně ekonomických. Nástup novodobého nacionalismu ohlašoval rostoucí sebevědomí nových, feudalismu zcela protichŧdných společenských sil, které si takto razily „cestu k slunci“ přes hlavy účastníkŧ vídeňského kongresu i tvŧrcŧ Svaté aliance.

Tím vším bylo ovšem zasaţeno i Rusko, které se nemalou měrou podílelo na utváření nového obrazu Evropy, jak se zrodil po rozpadu napoleonského impéria.

K pochopení ruského přijímání a vnímání těchto idejí je třeba připomenout to, co bylo jiţ řečeno o sociálně ekonomické situaci tehdejšího Ruska. Vznik burţoazie a nástup kapitalismu, měnící nejen sociální strukturu společnosti, ale posunující zároveň do popředí zcela nové hodnoty ideové a mravní - tomu všemu bylo Rusko stále ještě velmi vzdáleno. Na rozdíl od ostatní Evropy se proto v Rusku novodobý nacionalismus ještě nemohl stát vyznáním širokých mas.

Strana 397

SVATÁ ALIANCE

Představy a názory odmítající ve jménu Vlasti a zájmŧ Národa despocii a nevolnictví zŧstaly v Rusku omezeny na úzkou vrstvu inteligence. Víme jiţ, ţe k zvláštním tradicím ruského historického vývoje v 18. století patřilo, ţe se nejlepší síly ruské společnosti soustřeďovaly v armádě. V této osobité situaci se proto společenská kritika ozývala především v dŧstojnických kruzích.

V letech 1815-1820 byl prakticky kaţdý dŧstojník přímým účastníkem velkých bitev právě minulé éry - Borodina, Chlumce a Lipska. Vítězství nad dobyvateli ve válce roku 1812 chápali jako triumf své vlasti. Carská moc naopak povaţovala poráţku Napoleona za nový dŧkaz své síly a neporazitelnosti. A tak konflikt, který později vyvrcholil v otevřeném střetnutí roku 1825, se rodil jiţ ve velké a dramatické době konce napoleonských válek.

Po povstání v roce 1825, kdyţ se v kasematech Petropavlovské pevnosti znovu vraceli k příčinám svého rozchodu s carismem, děkabristé správně říkali, ţe „byli dětmi dvanáctého roku“. Obrana Ruska a vítězné taţení Evropou je přiváděly k přesvědčení, ţe ruský národ, který (jak to chápali) osvobodil Evropu, si vydobyl právo, aby i sám byl zbaven nesvobody. Sám car tyto iluze podporoval, leště roku 1814 v Paříţi Alexandr prohlásil: „S boţí pomocí bude nevolnictví (v Rusku) zrušeno ještě v době mé vlády.“

V letech 1815-1816 se vrátily ruské armády domŧ. V Rusku panoval všemocný Arakčejev. Pocity, s nimiţ se mladí dŧstojníci vraceli do Ruska, vylíčil později roku 1826 děkabrista V. Štajngel v dopise caru Mikuláši I.: „V roce 1812 bylo třeba neuvěřitelného úsilí. Lid radostně přinášel oběť k záchraně vlasti. Válka úspěšně skončila, monarcha ověnčený slávou se vrátil. Sklonila se před ním Evropa. Avšak lid, který otevřel cestu ke slávě, dostalo se mu nějaké úlevy? Ne!“

Strana 398

RUSKÉ IMPÉRIUM

V kruzích pokrokové inteligence sídelního Petrohradu se setkávali mladí dŧstojníci se stejnými názory a stanovisky. Francouzská revoluce byla sice jiţ minulostí, ale část ruské inteligence ţila idejemi Rousseaua a Voltaira více neţ v devadesátých letech 18. století.

Ruské společenské hnutí, uvedené do pohybu událostmi předchozích let a navazující i na ideje Radiščeva a jeho okruhu, bylo si vědomo svého příbuzenství s osvobozeneckým bojem v ostatních evropských zemích. Názorně to mimo jiné dokládá i dobová solidarita s akcemi evropských tajných společnost í zpráva o zabití německého reakcionáře Kotzebua (1817) byla přijata s nadšením. A. Puškin se zcela veřejně postavil za studenta Karla Sanda, který z příkazu německého tajného spolku Tugendbundu Kotzebua zabil. Obdobně i zavraţdění vévody de Berry bylo v roce 1820 pochopeno jako „varování carŧm“.

Zcela zvláštní postavení v tehdejším Rusku přivádělo mladé dŧstojníky k přesvědčení, ţe armáda, která zachránila zemi před pokořením, je povolána osvobodit Rusko i zevnitř. Jiţ v roce 1816 vznikl Svaz spásy, který se o dva roky později s novým programem objevuje pod názvem Svaz dobročinnosti. Radikalizace hnutí vedla k tomu, ţe roku 1821 byl tento spolek rozpuštěn, aby bylo moţno zbavit se části málo radikálních členŧ. Ze základního kádru pak vznikly v témţe roce v Petrohradě a na Ukrajině (mezi dŧstojníky 2. armády) dvě tajné revoluční politické organizace, tzv. Jiţní a Severní spolek. S Jiţním spolkem, pŧsobícím na Ukrajině, splynula v roce 1825 další tajná organizace - Sjednocení Slované.

Politický program těchto organizací a s tím související taktické plány byly nejednotné a teprve v předvečer povstání došlo k jistému sblíţení stanovisek obou těchto společností. Rŧzně byla posuzována otázka, zda Rusko má být republikou, či konstituční monarchií. Rozpory

Strana 399

SVATÁ ALIANCE

panovaly i ve formě zrušení nevolnictví a rozsahu přídělu pŧdy, který mají rolníci dostat.

Radikálnější a republikánská stanoviska převládala zejména v Jiţním spolku, kde nejvýraznější osobností byl plukovník P. Pestěl, autor tzv. Ruské pravdy, která byla projektem ústavy budoucího Ruska. Pestěl navrhoval republikánské zřízení. Vrcholným zákonodárným orgánem mělo být Národní vece (shromáţdění), volené (bez majetkového censu) občany, kteří dosáhli 20 let. Výkonná moc měla být svěřena pětičlenné vládní dumě. Zároveň přiznávala Ruská pravda všem národŧm říše v budoucí republice stejná práva. Lid měl být osvobozen z nevolnictví „shora“, osvícenými vládci země. Šlechta se měla „navěky zříci odporného privilegia vládnout nad jinými lidmi“.

Děkabristé nespatřovali v lidových masách spojence v boji proti samoděrţaví, ale objekt své revoluční osvoboditelské mise. Sami převáţně šlechtici, povaţovali se za první a jediné skutečné mluvčí Ruska. Nejméně patrné byly stavovské předsudky v organizaci Sjednocených Slovanŧ, kteří šli ve svých politických plánech dále neţ ostatní tajné spolky. Mezi členy této organizace převaţovali zchudlí

Strana 400

RUSKÉ IMPÉRIUM

šlechtici, často vŧbec bez pŧdy a rolníkŧ, patřící spíše formálně neţ fakticky ke šlechtě. Z pozdějšího vyšetřování je zřejmé, ţe Sjednocení Slované vedli aktivní politickou agitaci a ve srovnání s ostatními děkabristy měli mnohem větší spojení s masou vojákŧ v jednotkách, kde slouţili. Poţadavek zrušení monarchie a nevolnictví povaţovali za zcela samozřejmý. Z jejich řad se hlásilo nejvíce dobrovolníkŧ k atentátu na cara.

Sjednocení Slované jsou v rámci děkabristického hnutí pozoruhodnou sloţkou i tím, ţe se ve svých politických plánech snaţili řešit nejen sociální, ale i národnostní problémy své doby. Jejich vize federace slovanských republik (mezi nimiţ nacházíme i Čechy a Moravu) byla sice nereálná, odráţí však odpor k nacionálnímu útisku. Tento motiv v jejich programu byl do značné míry ovlivněn těsným stykem s polským revolučním hnutím. Revoluční spolupráce Rusŧ a Polákŧ ve spolku Sjednocených Slovanŧ je příkladem jednoho z pokusŧ o řešení rusko-polského vztahu. Ovšem na zcela jiném základě, neţ jak si řešení polské otázky představovala carská vláda.

Na počátku dvacátých let měly tajné děkabristické organizace několik set členŧ. Přestoţe vláda měla o existenci tajných spolkŧ řadu zpráv, o jejich skutečném rozsahu a programu se dozvěděla velmi málo a příliš pozdě.

Na své inspekční cestě do jiţních oblastí car Alexandr I. v listopadu 1825 náhle zemřel. Smrt cara byla pro tajné spolky signálem k povstání, neboť jiţ před tím bylo dohodnuto zahájit povstání v okamţiku smrti cara, ať jiţ zemře přirozenou smrtí nebo násilně. Příhodnou situací pro povstání byla okolnost, ţe ani nejvyšší státní hodnostáři neznali tajnou dohodu, podle níţ se nástupcem Alexandra I. měl (proti tradici) stát mladší z obou carových bratří - Mikuláš. A tak po zprávě o smrti cara bylo obyvatelstvo i vojsko vedeno k přísaze

Strana 401

SVATÁ ALIANCE

věrnosti Konstantinovi a hned vzápětí, kdyţ došly z Petrohradu příslušné instrukce, se konala nová přísaha Mikulášovi.

Této nejistoty a vládního zmatku vyuţili děkabristé k povstání. 14. prosince (rusky děkabr - odtud děkabristé) 1825 vyvedli revoluční dŧstojníci pod záminkou zachování věrnosti Konstantinovi část svých plukŧ na Senátní náměstí v Petrohradě, aby donutili Senát k vyhlášení

ústavy a politických svobod. Avšak vojenský velitel povstání plukovník Trubeckoj selhal a na Senátním náměstí se neobjevil. Mezi povstalci zavládla bezradnost a nerozhodnost a sami vojáci se teprve v prŧběhu událostí matně dovídali o smyslu toho, co se děje.

Car Mikuláš I. dal obklíčit vzbouřená vojska mnohonásobnou přesilou. Rozpaky některých plukŧ (vojáci odmítali opustit kasárna a nechtěli se zúčastnit potlačení povstání) byly nakonec vyřešeny dělostřeleckou palbou. Povstání bylo utopeno v krvi. V lednu 1826 se vzbouřil na Ukrajině pod velením dŧstojníkŧ Jiţního spolku Černigovský pluk. Pokusy přimět k povstání další části 2. armády však selhaly a povstání bylo i zde potlačeno.

Výslechy zatčených děkabristŧ trvaly téměř pŧl roku. Před soud bylo postaveno 579 osob, z toho 456 vojákŧ (79%). Pět vŧdcŧ povstání -

Strana 402

RUSKÉ IMPÉRIUM

Pestěl, Rylejev, Muravjev-Apostol, Bestuţev-Rjumin a Kachovskij - bylo popraveno. Dalších více neţ sto bylo odsouzeno k vyhnanství na Sibiř. Mezi nimi byl i Čech, plukovník Václav Vranický (člen Jiţního spolku), který zemřel (zešílel) roku 1832 v sibiřském vyhnanství v Jaluturovsku. V trestech pro děkabristy byl car neoblomný. Hrstka těch, kteří přeţili, se směla vrátit ze Sibiře aţ po smrti Mikuláše I., po

30 letech.

Svými snahami děkabristé reagovali na nejváţnější problémy své země. Prosazení cílŧ, které si stanovili, mělo Rusku otevřít cestu z bludného kruhu feudální zaostalosti. Děkabristé pochopili, ţe samoděrţaví nejen nemŧţe zemi z tohoto kruhu vyvést, ale je zároveň hlavní překáţkou na této cestě. Jejich boj proti carismu byl motivován nejen prudkým nesouhlasem a odporem k jeho temné reakční podstatě, ale pramenil zároveň i z jejich hluboce přesvědčeného vlastenectví.

Proti oficiálnímu patriotismu, který ztotoţňoval Rusko s dynastií Romanovcŧ, postavili děkabristé Vlast zcela bezvýhradně před a nad carský majestát. Ve své Ruské pravdě vyjádřil plukovník Pestěl toto stanovisko zcela jednoznačně: „Ruský národ není vlastnictvím nějaké osoby, nebo rodiny.“ Děkabristické hnutí je v tomto smyslu zároveň i etapou ve vývoji novodobého ruského nacionalismu.

Carská moc mohla tentokráte ještě triumfovat, neboť děkabrismus byl a ve své podstatě zŧstal omezen na úzkou vrstvu radikální inteligence. Tím se také ruští děkabristé velmi podstatně lišili například od italských karbonářŧ. Zatímco v Rusku zŧstala společenská opozice ještě omezena na tajné spolky, měli naopak karbonáři v Itálii jiţ rozsáhlé zázemí v podobě „spiknutí myslí a názorŧ“, které pronikalo do širokých vrstev společnosti. Výstiţně to roku 1820 charakterizoval jeden z informátorŧ Metternicha ve svém hlášení o situaci v

Strana 403