KYJEVSKÁ RUS

Ruskou pravdu - která je do značné míry jakýmsi ceníkem stanovícím výši peněţních trestŧ - stihl ovšem osud všech podobných dokumentŧ. Zatímco v 11. století představovala „hřivna peněz“ - v níţ se určovala výše pokut - stěţí více neţ 100 g stříbra, ve 12. století váţila ruská hřivna zhruba jiţ jen polovinu (a její váha dále klesala). V pozdějších redakcích Jaroslavovy pravdy se setkáváme s tím, ţe sazby postupně rostou na dvoj- i vícenásobek (přestoţe se ve skutečnosti neměnily).

Měli bychom tu ještě uvést, ţe Ruská pravda upravovala i lichvu. Na počátku 11. století bylo obvyklé, ţe se z pŧjčky smělo brát 50 % úroku za rok, avšak jen po dva roky. Poté byla pŧjčka bezúročná.

Na počátku čtyřicátých let 20. století napsal ruský publicista (v emigraci) A. K. Tolstoj, ţe „jsou dvě Rusi. První - Kyjevská Rus, má své kořeny ve světové a evropské kultuře... a je ještě druhá Rus - Moskevská. Rus pralesŧ, mongolská, divoká...“

Je tu ve zkratce naznačen propastný rozdíl mezi kyjevským a moskevským obdobím ruských dějin. Ruská pravda velkého kníţete Jaroslava je bezděčným, ale zároveň i velmi výmluvným svědectvím toho, čím a jak se lišila Kyjevská Rus od pozdějšího Moskevského státu.

ROZPAD ŘÍŠE RJURIKOVCŮ

Vláda kníţete Jaroslava Moudrého (1019-1054), za něhoţ byla sestavena Ruská pravda, byla vrcholem, „zlatým věkem“ v nedlouhé historii Kyjevské Rusi. V jeho době skutečně „všechny cesty vedly do Kyjeva“. Velký kyjevský kníţe byl uznávanou a respektovanou hlavou celé Rusi, od Velikého Novgorodu po Kyjev. Pečeněhové utrpěli (1036) drtivou poráţku, obchod s Byzancí kvetl a zboţný kníţe dával stavět skvělé křesťanské svatyně, z nichţ chrám sv. Sofie podnes vévodí jeho sídlu, Kyjevu. Přesto se však jiţ nad Kyjevskou

Strana 25

KYJEV

Rusí té doby stahovala mračna, která nakonec zpŧsobila její neodvratný pád.

Především je třeba povědět, ţe Kyjevská Rus nebyla centralizovaným státem, ale jakýmsi svazem více méně samostatných zemí, které postupně ovládly jednotlivé - vzájemně soupeřící - větve Rjurikova rodu. Jejich hlavním zájmem bylo vymanit se z moci velkého kyjevského kníţete. Ten byl spíše hlavou rodu rjurikovských kníţat neţ svrchovaným vládcem Kyjevské Rusi. Kníţata povaţovala zemi za svŧj společný majetek (či spíše kořist, kterou bránila a z níţ se „ţivila“) a velký kyjevský kníţe byl hlavou kolektivní kníţecí správy a ne svrchovaným vládcem tohoto společného dědictví.

Nerozhodoval o tom, kdo bude vládnout v Perejaslavské, Černigovské, Smolenské, Polocké či Rostovské zemi a v jednotlivých částech těchto zemí. Po smrti kaţdého z kníţat nastal velký posun, neboť na jeho místo přešel (nebo měl přejít) jeho mladší bratr, který „uvolnil“ své kníţectví dalšímu mladšímu bratrovi atd. Kníţata tak přecházela z chudšího místa na výnosnější a na samotném vrcholu této pyramidy byl (nejbohatší) stolec velkého kyjevského kníţete.

Ten nebyl dědičný, ale dostal se do drţení toho, kdo byl v rodu Rjurikovcŧ „v pořadí“.

Spolu s rŧstem bohatství a sebevědomí kupcŧ a řemeslníkŧ vzrŧstal i význam měst a jejich shromáţdění (veče), která od poloviny 11. století významně zasahovala do volby „svého“ kníţete. Ten musel stále více brát ohled na stanoviska a poţadavky města. Nejinak tomu bylo i v Kyjevě. Pokud jde o vládní moc velkého kníţete byla tedy Kyjevská Rus velmi křehkým a nepevným státním celkem. Byl to jakýsi „svaz zemí“, jemuţ velký kníţe spíše předsedal, neţ vládl.

Strana 26

KYJEVSKÁ RUS

Strana 27

KYJEV

Tato zvláštní struktura vládní moci však nebyla jedinou hrozbou, dávající tušit neodvratný rozpad Kyjevské Rusi. Další hrozbou, která se objevila krátce po smrti Jaroslava Moudrého na jiţní hranici Kyjevské Rusi, byli Polovci (Kumáni) kočující ve stepích mezi dolním tokem Dněpru a Donem. Zbytky Pečeněhŧ prchaly před nimi pod ochranu Kyjeva, který se s Polovci poprvé střetl v roce 1061.

Na rozdíl od Pečeněhŧ se kyjevským kníţatŧm nepodařilo Polovce „pacifikovat“. Ti naopak ovládli dolní tok Dněpru a obchod Kyjevské Rusi s Byzancí se ve 12. století zcela zastavil. Kdysi lidnatý kraj na jih od Kyjeva pustl, obyvatelstvo prchalo před Polovci na západ, do Haliče, na Volyň, a na severovýchod, k hornímu toku Volhy. Kyjevká Rus se postupně vylidňovala. Spolu s neustávajícími nájezdy Polovcŧ přispívaly k jejímu zániku i vnitřní boje a zápasy početného zástupu potomkŧ Rjurikova rodu. Posledním velkým kníţetem, který si dokázal vynutit autoritu vládce celé země, byl vnuk Jaroslava Moudrého Vladimír Monomach (1113-1125). Po jeho smrti se

Kyjevská Rus jako státní útvar s definitivní platností rozpadla.

Ke krátké historii Kyjevské Rusi - Novgorodská Rus přeţívala dál - je třeba dodat, ţe nebyla ani ukrajinským, ani ruským nebo běloruským státem. Byl to společný raněfeudální státní útvar východních Slovanŧ, kteří se teprve od 13. století začínají etnicky diferencovat. V té době však jiţ Kyjevská Rus neexistovala.

Strana 28