RUSKÉ IMPÉRIUM

KONEC BOJE O „ČISTOU PANNU“

Kníţe Alexandr Bezborodko, tajemník carevny a „zmocněnec pro všechny záleţitosti“, který po roce 1780 stál v čele ruské zahraniční politiky, řekl prý na sklonku své kariéry mladým ruským diplomatŧm: „Nevím, jak to bude s vámi, ale v naší době nesmělo v Evropě bez našeho souhlasu vystřelit jediné dělo.“ Bezborodko sice poněkud přeháněl, avšak moc, jíţ dosáhlo carské impérium za vlády Kateřiny

II., byla vskutku obrovitá.

Vzestup ruského vlivu v Evropě byl názorně demonstrován v tzv. bramborové válce (1778-1779), v níţ se střetlo Rakousko s Pruskem v otázce dědictví bavorského. Rusko vystoupilo jako „mírový“ prostředník a svým vlivem vnutilo roku 1779 oběma stranám svolání kongresu (Těšín), kde bylo bavorské území rozděleno bez přímého válečného střetnutí obou partnerŧ.

Těšínského kongresu vyuţila ruská diplomacie k přípravě „změny aliancí“, k níţ dochází v ruské zahraniční politice na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let 18. století. Víme jiţ, ţe ruská zahraniční politika prvních dvou desetiletí vlády Kateřiny II. byla zaloţena na spojenectví s Pruskem. Ruská orientace na Berlín ovšem nikterak nesouvisela s „německým pŧvodem“ carevny.

Nebude snad na škodu na tomto místě krátce odbočit a říci několik slov o „nacionalitě“ carevny. Je sice pravda, ţe byla pŧvodem Němka, avšak bylo by zcela nesprávné tvrdit o ní, ţe byla Němka. Kateřina

Strana 345

NA VRCHOLU MOCI

byla svým vzděláním i názorově a kulturně zaměřena francouzsky. Jestliţe Fridrich II. nazýval své Němce canaille (později měli pruští historikové nesnadnou úlohu, aby dokázali, ţe to tak špatně nemyslel) a chápal svou expanzivní politiku jako záleţitost své moci a nikoli „svatou věc“ Německa - pak Kateřina uvaţovala o těchto věcech velmi podobně. Jakékoli nacionální cítění jí bylo cizí. Byla, chceme-li definovat její postoj, francouzsky mluvící kosmopolitkou, vládnoucí v Rusku. Její machiavellismus byl ještě zcela nedotčen jakýmkoli nacionalismem. Tzv. „velikost Ruska“ byla pro ni především otázkou vlastní prestiţe, síly a moci.

Jestliţe v prvních letech vlády Kateřiny II. se hlavním ruským spojencem stalo Prusko, pro něţ bylo po katastrofách v sedmileté válce spojenectví s Ruskem otázkou téměř existenční, pak po „vyřešení“ polských záleţitostí se ruský zájem obrací postupně jinam, směrem k Vídni.

Vedly k tomu především velkorysé plány na úplnou poráţku Turecka a jeho vytlačení z evropského kontinentu. Tento expanzivní program nemohlo Rusko přes svou mohutnou sílu uskutečnit samo. Jediným platným spojencem tu mohlo být Rakousko, jehoţ trvalý zájem o Balkán byl zatím ve shodě s velmocenskými plány petrohradské vlády.

Ruské snahy o sblíţení s Rakouskem, v nichţ nemalou roli měla rakouská účast na dělení Polska roku 1772, naráţely však na překáţku, která je sice z hlediska obecných historických schémat podruţná, ale v konkrétních jednáních rusko-rakouských té doby nebyla tak zcela bezvýznamná. Marie Terezie nemohla totiţ ruskou carevnu, o níţ nemluvila jinak neţ jako o „té ţenštině“, ani vystát. V roce 1780 tato překáţka odpadla - Marie Terezie umírá a její nástupce, Josef II., nikterak nezatíţen antipatiemi své matky, se jiţ téhoţ roku

Strana 346

RUSKÉ IMPÉRIUM

setkal v Mogilevu s Kateřinou II. První krok ke „změně aliancí“ byl učiněn. V roce 1781 byl uzavřen tajný rusko-rakouský pakt o hlavním předmětu společného zájmu obou říší - o Turecku.

Tato významná změna umoţnila Rusku bez válečného střetnutí s Portou a na základě jednostranného aktu připojit roku 1783 „nezávislý Krym“. V roce 1784 musel sultán formálně s ruskou anexí Krymu souhlasit a podepsat i dohodu o volné plavbě ruských lodí bosporskou úţinou. Ústupky Porty měly však zcela jiný výsledek, neţ s jakým v Cařihradě počítali. Nevedly totiţ k trvalému míru, ale naopak urychlily přípravy rusko-rakouské aliance k válce, která při zjevné slabosti Turecka slibovala předem „skvělé výsledky“.

Spojenectví Ruska a Rakouska bylo veřejně demonstrováno účastí Josefa II. při okázalé cestě carevny na Krym, při níţ byly dojednány i konečné přípravy společného zásahu proti Turecku.

V Cařihradě snadno pochopili pravý smysl „cesty na Tauridu“. Ve snaze předejít dokončení válečných příprav obou říší předloţilo Turecko v srpnu 1787 Rusku ultimátum, týkající se vyklizení Krymu a vzápětí nato mu vyhlásilo válku. V únoru 1788 se Rakousko připojilo na stranu Ruska a zpočátku se vše zdálo nasvědčovat tomu, ţe tentokrát hrozí Portě katastrofální poráţka.

Prŧběh války však nesplnil očekávání spojencŧ. Po prvních úspěších a obsazení Bělehradu utrpěla rakouská armáda poráţku a Rakousko uzavřelo s Portou separátní mír. K dovršení všeho vyuţilo ruských potíţí Švédsko. Útok švédské armády, která pronikla roku 1788 aţ do blízkosti Petrohradu, byl sice odraţen a mírem ve Verelä (1790) byl obnoven status quo ante bellum, avšak postavení Ruska se tím dosti komplikovalo. Navíc se v dŧsledku výbušné situace ve Francii zhroutil i pokus petrohradské vlády o vytvoření rusko-rakousko--

Strana 347

NA VRCHOLU MOCI

franko-španělské aliance. Anglická diplomacie, která ovšem nebyla ochotna nečinně přihlíţet dalšímu pronikání Ruska na jihovýchodě Evropy, naopak podnítila vznik protiruské anglo-prusko-holandské ligy. To vše nutilo carskou vládu k střízlivějšímu posuzování svého záměru na obsazení Cařihradu a vytlačení Turecka z evropské pevniny.

V prosinci 1791 uzavřelo Rusko s Tureckem mír, jímţ se hranice říše posunuly k Dněstru, Porta definitivně uznala připojení krymského chanátu k Rusku a poskytla větší autonomii Valašsku a Moldavsku. Turecko se vzdalo svých nárokŧ na Gruzii. Moc turecké říše byla sice podlomena, avšak svých ctiţádostivých cílŧ carevna nedosáhla. Bosporská úţina, „klíč od domu čisté panny“ zŧstala v rukou Turkŧ.

“DUŠE“ RUSKA

Ve starší historické literatuře se setkáme s obraznou tezí, ţe Petr I. stvořil tělo novodobého Ruska a Kateřina II. mu dodala ducha. Toto tvrzení přeţívá podnes v dosti rozšířené představě, ţe vláda Kateřiny II. byla epochou rozmachu vědy a vzdělání v Rusku.

Carevna skutečně horovala pro vzdělanost a prohlašovala, ţe „příčina všeho zla i dobra tkví ve vzdělanosti“. Pohleďme tedy, jak tyto své názory realizovala ve své vládní praxi.

Vrcholnou kulturní a vědeckou institucí Ruska byla jiţ od svého zaloţení (1725) Petrohradská akademie věd, v níţ na samém počátku vlády Kateřiny II. ještě dominoval velký polyhistor Michail Lomonosov, jehoţ později A. Puškin oslavil jako „slunce ruské vědy“. Stárnoucí a nemocný vědec se doţil krátce před svou smrtí (1765) konečně uznání, o které dlouho usiloval - koncem roku 1763 byl jmenován státním radou. V červnu 1764 se pak přihodilo to, nač v

Strana 348

RUSKÉ IMPÉRIUM

Rusku od doby Petra I. jiţ dávno zapomněli - slavného učence navštívila carevna.

Pro prvních 20 let vlády tím však její zájem o akademii věd v podstatě končil. Význam, který zpočátku carevna připisovala této instituci, je zřejmý jiţ z toho, ţe jmenovala jejím ředitelem 24-letého gardového dŧstojníka Vladimíra Orlova, který se o činnost akademie vŧbec nezajímal.

V historii Petrohradské akademie věd - přejmenované na Ruskou akademii věd - došlo k významnému obratu aţ po roce 1783, kdy byla do jejího čela jmenována energická a vzdělaná kněţna Jekatěrina Daškovová. Byla to skutečně šťastná volba, přestoţe její pŧvodní účel byl jiný (carevna jmenovala Daškovovou proto, aby prý agilní kněţna byla něčím zaměstnána a „nemohla intrikovat“).

Ruská akademie, sdruţující řadu vědcŧ evropského významu, mezi nimiţ dominovali matematik Leonhard Euler a statistik a historik August Ludwig Schlözer (přišel do Ruska roku 1762), udrţovala čilý vědecký styk s ostatním učeným světem (mj. i s Českou královskou učenou společností). V tehdejších ruských poměrech to však byla instituce skleníková, která měla spíše dodat lesk a zvýšit prestiţ vlády Kateřiny II. v očích vzdělaného světa. Její vliv na rozvoj všeobecné vzdělanosti byl však nepatrný, neboť Rusku chyběla skutečně významná a dostatečně početná vrstva inteligence, která by dál zprostředkovala vědecké výkony Ruské akademie věd.

Proto ti, kdo usuzovali z vědeckých činŧ Lomonosova a jeho nástupcŧ na úroveň vzdělanosti v Rusku, propadali klamu. V téţe době, kdy carská vláda vysílá na svou dobu dobře vybavené námořní a etnografické expedice, které udivují svými objevy celý učený svět, dostalo se z ruské vsi do školy jen jedno z dvou set dětí.

Strana 349

NA VRCHOLU MOCI

Za vlády Kateřiny II. byl sice vypracován program obecného základního školství (1786), trvalo však téměř celé další století, neţ byl tento projekt realizován. Carevna sice poslala jiţ roku 1764 do Anglie speciální komisi, aby studovala systém anglického školství, ale dál se jiţ celá věc nedostala. Chceme-li stručně charakterizovat poměr vlády Kateřiny II. k všeobecnému rozšíření vzdělání, stačí uvést, ţe státní výdaje na Smolnyj institut v Petrohradě, kde ţilo 200 šlechtičen, byly vyšší, neţ všechny ostatní výdaje na niţší školství celé říše dohromady.

S podobnými kontrasty se však setkáme i jinde. Je například známo, ţe vědymilovná carevna se dala sama očkovat proti neštovicím, aby pomohla odstranit strach veřejnosti před touto novotou. Přitom ji však nikterak nepohoršovala skutečnost, ţe za celé její vlády nezískal v Rusku ani jediný medik diplom. Je tedy zřejmé, ţe její péče o „duši“ Ruska měla v podstatě stejný ráz jako ostatní její vládní činnost. Dŧraz na okázalé efekty i tu přehlušoval potřebu systematického a vytrvalého úsilí, jehoţ nebyla schopna. Vzniklo-li za její vlády přesto asi 300 lidových a hlavních škol (zhruba na úrovni niţších gymnázií), bylo to dáno především potřebami mohutnějšího impéria a jeho státního aparátu. Problém všeobecného základního vzdělání tím zŧstal v podstatě nedotčen, neboť na těchto školách se učilo jen něco málo přes 17 000 ţákŧ.

Tento přístup k otázkám všeobecného vzdělání a školství vedl nakonec k tomu, ţe nejlépe vedenými a státem podporovanými školami byly tehdy v Rusku vojenské kadetky (Pěchotní kadetní sbor zaloţený roku 1731 a Námořní kadetní sbor, který vznikl roku 1750). Na tom se ani za vlády Kateřiny II. nic nezměnilo. Carevna zŧstala i v otázkách školství věrna politice svých předchŧdcŧ.

Strana 350