DOBA PALÁCOVÝCH PŘEVRATŮ

rázem zapomenuty a starý kancléř se celou vahou své moci i kontaktŧ staví na stranu velkokněţny, z jejíţ strany očekával naopak podporu pro případ změny na trŧně i v současné situaci, kdy jeho postavení začalo pováţlivě slábnout spolu s rostoucím vlivem nových favoritŧ, bratří Šuvalovŧ.

LESK A BÍDA IMPÉRIA

Přes vnější evropskou podobu tak jak se prosadila za Petra a jeho nástupcŧ, zŧstávalo Rusko stále ještě velmi vzdáleno ostatní Evropě. Ne však ve všem a úplně, neboť základy novodobého Ruska byly jiţ poloţeny. Odtud také pramení ostré kontrasty, s nimiţ se setkáváme nejenom v 18. století, ale i mnohem později téměř ve všech oblastech ţivota ruské říše.

Velmi názorně se například projevují v oblasti kultury. Zatímco v Moskvě tehdy na slovansko-latinské akademii převládá středověká scholastika, v

Petrohradě rozvíjí svoji činnost a má spojení s evropským vědeckým světem akademie věd. V téţe době, kdy moskevští mniši na své škole stále ještě řeší například otázky, kde byli stvořeni andělé, v Petrohradě pŧsobí jiţ významní evropští vědci

Strana 270

RUSKÉ IMPÉRIUM

(například historik Miller) a jsou podnikány námořní expedice (Laptěvové, V. Bering, A. Čirikov atd.), které významně přispěly k poznávání tehdejšího světa. Jedním z vrcholných děl vznikající ruské vědy byla pětisvazková Istorija rossijskaja V. N. Tatiščeva (16861750). A v tomto prostředí se objevuje mezi adjunkty Petrohradské akademie Michail Lomonosov.

V souvislosti s Petrohradskou akademií se setkáváme s Lomonosovem poprvé aţ roku 1743 za okolností dosti kuriozních - v seznamu těch, kteří jsou zatčeni a drţeni pod stráţí. Budoucí „otec ruské vědy“ byl totiţ pravým opakem zjemnělého asketického akademického badatele. Ostatně jiţ za svých studií v Německu měl jisté potíţe (dal se v opilosti naverbovat do pruské armády) a do Ruska se nevracel, ale spíše prchal před dluhy a zatčením. A přesto je se jménem tohoto muţe spjata celá epocha rozvoje vědy v Rusku. Nezkrotná vitalita se u něho snoubila s talentem opřeným o vynikající jazykové a odborné vzdělání. To vše mu brzy po návratu z ciziny (1741) zajistilo místo adjunkta a brzy nato (1745) jmenování profesorem. Chceme-li stručně postihnout rozsah a šíři vědeckého zájmu Lomonosova, pak je vskutku snazší říci, do kterých oblastí vědy nezasáhl. Jako velký polyhistor 18. století byl tvŧrcem spisovné ruštiny, poetou, chemikem a matematikem, který významně zasáhl i do sporu o staroruské písemné památky a do výkladu otázek vzniku ruského státu. A navíc byl i podnikatelem a zavedl výrobu barevného skla v Rusku.

Při líčení období vlády Petra I. bylo naznačeno, ţe správné ocenění skutečného významu událostí té doby je moţné pouze v kontextu celého století. Vznik akademie věd a pŧsobení Lomonosova k těmto kontextŧm nutně náleţí.

S ostrými kontrasty se setkáváme i v dalších oblastech ţivota velké říše. Rusko má armádu, s níţ úspěšně zasahuje proti

Strana 271

DOBA PALÁCOVÝCH PŘEVRATŮ

„neporazitelnému“ Fridrichu II., a zároveň - v téţe době - jde ţivot ve vzdálených guberniích svým pomalým tempem. Okrajový, avšak dosti názorný příklad poskytuje jedno z usnesení Senátu z roku 1760. Tehdy se zjistilo, ţe místní vojvodové nedodrţují nařízené úřední hodiny, a proto byl vydán příkaz, aby se věc vyšetřila. Z několika měst došlo však hlášení, ţe nelze dobře zjistit, zda vojvoda správně úřaduje, neboť v městě ţádné hodiny nejsou. Senát přikázal, aby si opatřili alespoň přesýpací. To bylo v době, kdy ruská armáda jiţ běţně pouţívala tzv. šuvalovské houfnice, které patřily k vrcholŧm tehdejší vojenské techniky.

Výrazně se projevovaly značné rozdíly i ve stupni hospodářského vývoje jednotlivých oblastí říše. Naznačme dŧsledky, k nimţ tyto kontrasty vedly například v Pobaltí.

Baltské země, které byly v severní válce připojeny k carské říši, pookřály a postupně překonaly těţké ztráty počátku 18. století, kdy Pobaltí bylo hlavním dějištěm rusko-švédského střetnutí. Připojení k Rusku mělo pro ekonomicky vyspělejší Pobaltí dvojí význam. Poměrně úzké zázemí baltického obchodu se rázem rozšířilo a zejména Riga velmi těţila z vývozu zemědělských produktŧ severozápadních oblastí říše. Pobaltí se zároveň otevírala i moţnost uplatnění svých řemeslných výrobkŧ v rozsáhlém ruském zázemí. Spojení s hospodářsky zaostalejším prostorem se však projevilo i tím, k čemu v obdobných situacích docházelo vţdy předtím i potom. Dlouhodobá záruka prakticky neomezeného odbytu pŧsobila ve směru extenzivního vývoje výroby. Prostý kvantitativní rŧst výroby petrifikoval tradiční výrobní postupy, zachovával danou strukturu společnosti a bránil rychlejšímu narŧstání sociální základny rodícího se kapitalismu.

Strana 272

RUSKÉ IMPÉRIUM

Výsledným účinem připojení Pobaltí k carské říši byla stabilizace místních feudálních institucí a zpomalení procesu prvotní akumulace kapitálu.

Rozlehlost říše a slabost státní moci v odlehlých provinciích nikterak neusnadňovala pravidelný odvod daní a rekrutŧ. Vláda proto zcela pravidelně posílala na pomoc místní správě kárné vojenské oddíly, které se

stále častěji setkávaly s ozbrojeným odporem vsí. Nejvýraznějším projevem protifeudálního odporu rolnických mas byly v první polovině 18. století rozsáhlé útěky nevolníkŧ. Například jen v letech 1719-1727 zběhlo od svých vrchností a skrývalo se před odvody a daněmi na 200 000 rolníkŧ. V letech 1727-1741 byl odhadován počet zběhlých nevolníkŧ na 300 000. V rozměrech Ruska měly útěky nevolných rolníkŧ v podstatě ráz vnitřní migrace, směřující do okrajových, řídce osídlených území, kde se ještě nestabilizovaly feudální instituce a vztahy, kde byla „svobodná pŧda“.

Tato ţivelná kolonizace „okrajin“ přispívala k osídlení okrajových (zejména jihovýchodních) oblastí a svým zpŧsobem dočasně tlumila i ostřejší a rozsáhlejší sociální konflikty na ruské vesnici. Přesto k nim neustále docházelo a v některých případech dosáhly značné intenzity.

Strana 273

DOBA PALÁCOVÝCH PŘEVRATŮ

Tak například v roce 1744 zasáhlo carské vojsko proti buntujícím rolníkŧm v Šackém újezdě dokonce i za pomoci dělostřelectva.

Hospodářská situace Ruska byla po celou druhou čtvrtinu 18. století dosti neutěšená; přestoţe postupovala kolonizace Sibiře a na jihovýchodě byla získána nová území, bylo moţné pozorovat i jistý přírŧstek populace:

Obtíţe vznikaly především z toho, ţe rozpětí mezi vzrŧstajícím tlakem státního fisku a mnohem pomaleji se rozvíjejícím hospodářským potenciálem země bylo v Rusku v 18. století větší neţ v ostatních evropských zemích.

Tíţivá finanční situace byla ještě zostřována pasivní bilancí v obchodním styku s cizinou. Tak například za Kateřiny I. dovoz dvojnásobně převyšoval vývoz. Trvalý nedostatek peněz řešila vláda případ od případu. Jednou na účet církevního majetku, jindy zvýšením cen soli nebo dovozních a vývozních cel. Nezapomnělo se ani na masovou raţbu lehké měděné mince. A tak se neúspěch přímých daní vyvaţoval uvalováním „méně citelných“ daní nepřímých.

Období Petrových nástupcŧ - aţ do vlády Kateřiny II. - je někdy nazýváno dobou „přešlapování na místě“, dobou jistého úpadku a oslabení Ruska. Tato charakteristika není zcela přesná. V této době pokračovala kolonizace Sibiře a pronikání do hloubi Čukotského poloostrova a Kamčatky, připojené k Rusku za vlády Petra I. Právě

Strana 274