RUSKO NA ROZCESTÍ

aby se modlily za jeho oběti (podle seznamŧ, které sám sestavoval). Tuto podivnou zboţnost „otec národŧ“ chápal jako slabost jinak velikého cara.

JERMAK, KNÍŽE SIBIŘSKÝ

Do konce vlády Ivana Hrozného spadá událost, která by zde měla být také zaznamenána - výpad kozáckého atamana Jermaka Timofejeviče za Kamenný pás, za Ural.

Jermakovi kozáci nebyli prvními Rusy, kteří pronikli na Sibiř. Víme, ţe moc novgorodské republiky sahala jiţ ve 13. století aţ do oblasti severního Uralu. Po pádu Novgorodu se jeho rozsáhlého území zmocnil velký moskevský kníţe.

Prvním větším pokusem o proniknutí do hloubi Sibiře byl pochod moskevského vojska, které v roce 1483 proniklo aţ k Obu. Výsledkem tohoto taţení bylo podrobení oblasti Jugory v západní Sibiři (1499). V první polovině 16. století platila jiţ některá sibiřská kníţata Moskvě daň v sobolech a veverkách.

V roce 1569 vzal Ivan

IV. západosibiřského chána Kučjumu „pod

Strana 84

MOSKEVSKÝ STÁT

svoji ruku“ a zavázal jej platit roční daň - tisíc sobolŧ. Sibiř však stále zŧstávala pro Moskevský stát dalekým a neznámým krajem. Nikdo nevěděl, co je dál za Obem, a tak v roce 1567 posílá Ivan IV. dva kozácké atamany - Ivana Petrova a Burnaše Jalyčeva - s „přátelskými listy k neznámým vládcŧm neznámých národŧ“, ţijícím na východě. Oba atamani se přes téměř liduprázdnou Sibiř dostali aţ do Pekingu.

Ve druhé polovině 16. století povaţovali v Moskvě za Sibiř stále ještě jen kraje v povodí Irtyše, Tobolu a středního toku Obu. Západně od těchto oblastí, na horním toku Kamy - na západních svazích Uralu - vedli tehdy svŧj obchod solí, koţešinami, solenými rybami a hledali zde rudy podnikaví kupci Jakov a Grigorij Stroganovové. Ivan IV. jim dal právo stavět zde pevnŧstky a zakládat vsi s tím, ţe najdou-li stříbrnou nebo olověnou rudu, musí to oznámit do Moskvy.

Stroganovové - obchodníci, prospektoři i dobyvatelé - museli čelit v této polopusté krajině nejen krutým přírodním podmínkám, ale i kořistnickým nájezdŧm kočovných Nogajcŧ a Tatarŧ. Pozvali proto ke své obraně pět donských atamanŧ, v čele s Jermakem Timofejevičem. Byli to zkušení bojovníci a lupiči, kteří se aţ dosud „ţivili“ na Donu a při dolním toku Volhy přepadáváním karavan. Ostatně jeden z nich,

Ivan Kolco, byl odsouzen carskou vládou k trestu smrti. Atamani přivedli 540 kozákŧ a spolu s třemi stovkami stroganovských bojovníkŧ vytvořili vojsko, které rázem poskytlo podnikavým kupcŧm převahu.

Nemuseli jiţ myslet jen na obranu, ale mohli sami zaútočit. Ne proti loupeţivým kočovníkŧm, ale proti sibiřským kmenŧm, s nimiţ dosud především obchodovali. Vyzbrojen třemi mosaznými děly a třemi píšťalami (husitskými palnými zbraněmi, které v 15. století zavedli na Rusi čeští puškaři, tehdy velmi ţádaní odborníci) vyrazil Jermak 1. září 1581 přes uralské hřebeny na východ. Jedinými cestami v tomto

Strana 85

RUSKO NA ROZCESTÍ

divokém kraji byly řeky, po nichţ se kozáci plavili a pustošili vsi podél nich.

Proti domorodcŧm, kteří byli vyzbrojeni luky a kopími, „stříleli ohněm a hromem smrtelným“. V Jermakově vojsku byli i popi, neboť „pohany“ bylo třeba nejen podrobit carské moci, ale také „přivést ke kříţi“. A mnozí se podrobili, neboť na straně ruského Boha byl „mocný hrom“. Sibiřský chán, slepý Kučjuma, se však ani po řadě poráţek nevzdával.

Jermak ovládl jeho hlavní město Isker (Sibir), kde nalezl mnoţství zlata a stříbra, a poslal kořist carovi se zprávou o svých úspěších. Ivan IV. udělil Jermakovi titul kníţete sibiřského a poslal mu na pomoc 500 moskevských střelcŧ (většina z nich pak zemřela hlady v obleţeném Iskeru). Jermak dostal od cara i těţký zlacený pancíř, který zřejmě zpečetil osud nového vládce Sibiře. Při jednom z přepadŧ, jimiţ Kučjuma postupně decimoval řídnoucí kozácké vojsko, došlo i na Jermaka. Při nocování jeho oddílu na řece Irtyši v srpnu 1584 vnikli Kučjumovi bojovníci do leţení a spící kozáky podřezali. Unikli jen tři, kteří se vrhli do řeky - Jermak a dva jeho bojovníci. Obtíţen carským pancířem však Jermak na druhý břeh Irtyše nedoplaval. Po zprávě o Jermakově smrti zbytky jeho vojska opustily Isker a ustoupily zpátky přes Ural.

„Dobytí Sibiře“ skončilo tedy poráţkou. Význam Jermakovy výpravy však není v tom, čeho dosáhla (toho nebylo mnoho), ale v tom, co bylo touto výpravou zahájeno. Carská moc jiţ od svého záměru ovládnout Sibiř neustoupila. Za Ivanova nástupce, cara Fjodora, byla v roce 1587 postavena na řece Tobol tvrz Tobolsk a v roce 1598 podlehl po urputném odporu i chán Kučjuma. Západní Sibiř byla připojena k Rusku.

Strana 86

MOSKEVSKÝ STÁT

Po zlomení Kučjumova odporu jiţ nestálo ruské expanzi dál na východ v liduprázdné Sibiři téměř nic v cestě. V roce 1638 dospěly ruské oddíly aţ k břehŧm Pacifiku. Tehdy ještě nikdo netušil, ţe bylo dosaţeno nejvýchodnějšího cípu euroasijského kontinentu. Teprve téměř o sto let později objevila ruská námořní expedice pod velením V. Beringa prŧliv oddělující Asii od Ameriky.

Význam, jaký mělo a má ovládnutí Sibiře pro Rusko, nebývá vţdy správně pochopen. Toto území, téměř tak veliké jako celá Evropa, je nejcennější imperiální kořistí, jaké se kdy kterákoli země dlouhodobě zmocnila. V tomto nehostinném kraji je největší přírodní bohatství na celé planetě. Bez Sibiře by Rusko bylo a zŧstalo regionální mocností druhého řádu.

Jermakova výprava na Sibiř v letech 1581-1584 nebyla nepodobna španělské expedici do Nového světa v roce 1492. V obou případech šlo o totéţ. Jermak byl ruským Kolumbem. Je tu však veliký rozdíl:

Strana 87