Hannah arend

ŽIVOTOPIS

• 14. října 1906 Hannover – 4. prosince 1975 New York

• myslitelka a publicistka německo-židovského původu. Odmítala být označována za filosofku, rovněž pojem politická filosofie se jí nelíbil, upřednostňovala spíše termín „politická teorie“

• vyrůstala v Königsbergu (Královec) – rodiště Immanuela Kanta (ctila ho)

• studovala u Martina Heideggera a Karla Jasperse - filosofii, teologii a starořeckou filologii

• Jako Židovka musela po převzetí moci nacisty z Německa uprchnout (1933). Po několikaletém pobytu ve Francii odešla do USA, kde působila na vysokých školách, mj. na New School for Social Research v New Yorku.

• věnovala se totalitarismu – dílo: Kořeny totalitarismu (1958)

KRIZE KULTURY – KNIHA

• vyšla roku 1961 v New Yorku

• obsahuje 4 eseje:

  • CO AUTORITA?

    • jak se vyrovnat s totalitní mocí a násilím, když autorita, která působí jen bez násilí a předpokládá svobodu, z moderního světa vymizela?

  • CO JE SVOBODA?

    • O svobodě, která není pouze „vnitřní“, má veřejný, všem lidem společný prostor, zajištěný politickými institucemi

  • KRIZE VÝCHOVY A VZDĚLÁNÍ

    • například otázka, zda výchova je hrou nebo také učením a prací, mohou zaujmout pedagogy i laickou veřejnost — všichni vychováváme děti pro svět, který přijde po nás

  • KRIZE KULTURY

• masová kultura = kultura masové společnosti

• řeší vztah společnosti a kultury

• „lepší společnost“ = vrstvy obyvatelstva, které disponovaly nejen bohatstvím, nýbrž i volným časem, tj. časem, který bylo možno věnovat „kultuře“, ohlašuje masová společnost vskutku novou situaci, kdy se z pout fyzicky vyčerpávající práce celá masa populace osvobodila natolik, že má na „kulturu“ dostatek volného času. (vznikla na dvoře Ludívka XIV.)

• masový člověk = osamění (osamění není izolace ani samota) i přesto, že je to člověk přizpůsobivý, popudlivost a ztrátu měřítek, schopnost konzumovat provázenou neschopností usuzovat či dokonce jen rozlišovat, a především egocentrismus a ono osudové odcizení světu, které se od Rousseaua mylně chápe jako sebeodcizení, všechny tyto rysy se ve skutečnosti objevily již v lepší společnosti, kde se, numericky vzato, otázka mas nekladla.

• do společnosti patřily jen určité třídy → šance jednotlivce ustát tlak byly větší, protože měl možnost uniknout k jiným mimospolečenským vrstvám, kterým nebyl přístup do společnosti dovolen → tvořily revoluční hnutí

• revoluce nemířily proti státům, ale proti společnosti

• X dnes jsou cesty úniku k jiným mimospolečenským vrstvám uzavřeny, protože společnost je všechny absorbovala

• poslední jednotlivec, který ve společnosti zbývá, je umělec

• z nepřátelství vůči společnosti mohl vzniknout celý moderní proud umění

• filistrovství = „šosáctví“ - toto slovo označovalo mentalitu, jež soudí vše podle bezprostřední užitečnosti a „materiální hodnoty“, vůbec pak nevěnuje pozornost tak neužitečným věcem a zbytečným zaměstnáním, jako je i kultura a umění.

• nepochopitelné, proč moderní umění revoltovalo proti „kultuře“, místo aby jasně a otevřeně bojovalo za své „kulturní“ zájmy

• nejprve nekulturnost a vulgárnost → tato společnost se začala o kulturu a tzv. kulturní hodnoty zajímat až příliš

• monopolizace kultury k vlastním cílům = společenské postavení, společenský úspěch

• nižší postavení evropských středních tříd → opovrhování aristokracií

• kultura = nástroj k tomu, aby se člověk ze střední vrstvy vytáhl do té vyšší, možnost „vzdělat se“

• šosák četl klasiky – ale četl je jen proto, aby se vzdělal, bylo to motivem jeho sebezdokonalení, ale nedošlo mu, že klasici říkají něco důležitějšího, než je jeho vzdělání

• kultura se stala hodnotou = společenským zbožím, které může obíhat a být předmětem obchodu jako ostatní hodnoty, společenské i individuální

• šosák nejprve opovrhuje kulturními předměty pro jejich neužitečnost

• později se ale stává „kulturním“ a sáhne po nich jako po platidle, aby se dostal do vyšší společnosti

• zacházel s kulturními hodnotami jako s hodnotami směnnými → ztratily schopnost zaujmout

• rozdíl mezi společností a masovou společností – společnost kulturu chtěla, hodnotila ji a znehodnocovala, ale masová společnost ji spotřebovává

• masová společnost nechce kulturu, ale zábavu

• spotřebovává ji jako všechno konzumní zboží

• slouží k ukrácení času → prázdný čas - čas zbytkový, svou povahou stále biologický, který zbývá poté, co práce a spánek obdržely své

• zbývá stále více času, který je nutno vyplnit zábavou

• zábava je nutnou součástí biologického procesu

• masová společnost se chce jen bavit → představuje pro kulturu menší hrozbu než šosáctví

• zábavní průmysl produkuje spotřební zboží → nemůžeme mu vyčítat, že jeho produkty nejsou trvalé

• existence kultury je méně ohrožena těmi, kdo ji pouze konzumují pro zábavu, než těmi, kdo ji využívají ke vzdělávacím trikům, kterými by si vylepšili společenské postavení

• protože se zboží zábavního průmyslu pořád spotřebovává, musí stále nabízet nové

• zábavní průmysl hledá motivy v minulosti, ale musí je přetvářet, aby pobavily masovou společnost, nemůže je podávat v surovém stavu, musí být snadno stravitelný

• pokud jdou například knihy na trh ve velkém měřítku za účelem prodeje, nic se neděje → problém nastává, když jsou kulturní předměty přetvářeny na kýč, aby byly lépe stravitelné a zábavné pro masy

• kultura je ohrožena tím, že všechny předměty a věci vytvářené společností se považují za funkce

• z hlediska trvání jsou umělecká díla nadřazena čemukoliv jinému, protože přetrvávají → nezhotovují se pro lidi, ale pro svět, který přetrvává, i když lidé umírají

• umělecká díla se nespotřebovávají, neužívají se jako užitné předměty, odstraňují se z procesu spotřeby → tam, kde se tak děje se vytváří kultura ve vlastním slova smyslu

• každá diskuse o kultuře by měla vycházet z fenoménu umění →jediným účelem uměleckých děl je vzhled (žádný tvar nebo funkce)

• abychom si byli vzhledu vědomi, musíme mít určitý odstup a svobodu

• odstup však nezískáme, pokud nejsme schopni zapomenout na sebe, starosti, zájmy a naléhavé potřeby svého života

• masová společnost tedy užívá kulturní předměty pouze ke spotřebě a zábavě

• výsledkem není masová kultury (ta ve svém smyslu neexistuje), ale masová zábava živící se kulturními předměty světa

• skeptická – nevěří, že by se společnost někdy mohla stát působením vzdělání a výchovy svým způsobem kulturnější

• masová společnost neví, jak se chovat ke kulturním předmětů → „vždyť její základní postoj vůči všem předmětům, postoj spotřeby, obrací v trosky vše, čeho se dotkne“

LON LUVOIS FULLER [REFERÁT Slaven Elčić]

Morálka práva

úvod

• Životopisná data

• Problém udavače

• 8 aspektů morálky práva

• Problém udavače II

o Fullerovi

• 1902 – 1978

• 1939 – 1972 působil jako profesor na Harvard Law School

• Jeden z nejvýznamnějších právních filozofů 20. století

• Zabývá se přirozeným právem a díky polemice s Herbertem Hartem, britským profesorem práva, pomáhá jasněji vymezit hranice mezi pozitivním právem a přirozeným právem

• Jeho klíčovým dílem je právě Morálka práva, kromě toho napsal několik dalších děl, původně se zabýval smluvním právem a postupem času se začal věnovat více právní filozofii

VÁCLAV BĚLOHRADSKÝ – ESEJE Z POZDĚJŠÍ DOBY

“Eseje z pozdější doby”

• pozdější doba porevoluční, devadesátá léta plná očekávání a naděje

• nepovedené volby 1996 – ODS (kritika) – prázdná hesla: Dokázali jsme, že to dokážeme

• Sarajevský atentát – V.Klaus

Václav Bělohradský (1944) říká, že by svou nejnovější knihu nejraději nazval "Společnost šoufl u". Slovo "šoufl " totiž vystihuje jeho pocit mnohem lépe než spisovné "nevolnost". Bohužel ale "šoufl " není podstatným jménem a v příslušné vazbě ho nelze použít, aniž by název ztratil na estetičnosti. Musíme se tak spokojit s poněkud usedlejším titulem knihy Společnost nevolnosti - eseje z pozdější doby. Podle svého zvyku do ní Bělohradský shromáždil publikované texty z několika minulých let, tentokrát se jedná o statě otištěné v deníku Právo.

Předmluva – velice depresivní

• Internet: A dochází k odpovědi, v níž volá po kultivaci a podpoře schopnosti „kreativního čtení“ (oproti „kreativnímu psaní“).„Smyslu prudce ubývá, textů prudce přibývá. Když se nenaučíme je číst tvůrčím způsobem, budou kroužit kolem nás jako neprůhledná clona ze zvířeného prachu“.Toliko ke čtení. Co z toho ovšem vyplývá pro „produkci textů“? Václav Bělohradský konstatuje, že „každý text je nejen o něčem, ale také pro někoho“. Od Umberta Eca si vypůjčuje pojem „modelového čtenáře“ a píše: „Autor musí předpokládat u čtenáře řadu kompetencí, bez nichž by výrazy, které používá, neměly obsah; a musí také předpokládat, že soubor kompetencí, jejž využívá při konstrukci textu, je stejný jako ten, který využívá čtenář při jeho interpretaci. (...) Každý rozumějící čtenář textu se snaží být čtenářem modelovým, tedy udělat si nějakou představu o tom, jak je (...) zakódován v díle ‘čtenář, kterého by ten text chtěl mít’“. Daná slova bezesporu míří na texty jiné úrovně, než jakými jsou blogové zápisky. Přesto si myslím, že je lze použít i ve vztahu k textům méně „velkolepým“, jsou-li tyto míněny alespoň trochu vážně. Naposledy Bělohradský: „Text je past, políčená autorem na modelového čtenáře. Jen když ta past sklapne, bude mít dílo smysl...“

- 16 -