Umberto eco

UMBERTO ECO - SKEPTIKOVÉ A TĚŠITELÉ (referát)

ECO, Umberto. Skeptikové a těšitelé. Vyd. 1. Praha : Nakladatelství Svoboda, 1995. 417 s. ISBN 80-205-0472-9.

Sám autor ke svému rozdělení analytiků masových médií pouze do dvou skupin- na ony skeptiky a těšitele- v úvodu své knihy podotýká, že je zcela určitě nesprávné a nespravedlivé, ale že jednak musel dát své knize název a že tyto pojmy rozvede dále. Pokusím se vám tedy přiblížit, jak to myslel.

Skeptikové- kulturu chápou jako niterní, osamocený prožitek, obrácený proti nevzdělanému a nekulturnímu davu. Jejich kultura je aristokratická, elitářská. Masovou kulturu kritizují za její povrchnost, zjednodušenost, pasivitu a nekritičnost. Oprávněně poukazují na úpadek hodnot, vzdělanosti a kultury obecně, který ale vidí tak dramaticky, že na budoucnost hledí jen s naprostou skepsí a neváhají mluvit o Apokalypse.

Těšitelé- integrovaní do společnosti, nadšení tím, že kultura je k dispozici všem a umožňuje snazší přijímání informací a kulturních statků. Kultura by se podle nich neměla zavírat do knihoven a muzeí, ale jít lidem vstříc, a to skrze televizi, rádio, časopisy a v současné době samozřejmě Internet, který je tím nejliberálnějším médiem.

V první části knihy se Eco věnuje fenoménu masové kultury. Pozastavuje se i nad samotným tímto termínem a poukazuje na jeho nesmyslnost. Termíny jako „masová kultura“ nebo „kulturní průmysl“ nazývá hybridy, které dnes lidé používají bez přemýšlení.

UKÁZKA str 12. Vezměme si třeba … se stalo zboží.

Autor se nicméně snaží nalézt pro masovou kulturu místo v naší společnosti. Inspiruje se americkým spisovatelem a sociálním kritikem Dwightem MacDonaldem a dělí kulturu na masovou (bezhodnotnou), vysokou (opravdovou) a střední (konzumní). Upozorňuje ale, že toto rozdělení neodpovídá rozdělení třídnímu, stupňům složitosti pro konzumenta ani estetické hodnotě děl. Každý z nás se v nějakou chvíli stává součástí masy, to ale neznamená, že bychom nerozuměli vysoké kultuře. Autor tedy v podstatě říká, že je možné si dneska večer doma pustit béčkový horor a zítra jít na koncert České filharmonie, a že se něco takového ve společnosti zcela běžně děje. Masová kultura sama o sobě není podle Eca nic špatného ani dobrého, její hlavní výhoda i nevýhoda je v tom, že je snadno konzumovatelná a srozumitelná větším skupinám lidí. Podle autora je tajemství v tom, umět masovou kulturu správně dávkovat a neprodávat a nekonzumovat ji jako umění. Hodnota masové kultury je především relaxující. Zároveň ale dodává, že nemáme právo masovou kulturu odsuzovat, protože pokud se skrze ni člověk „propracuje“ ke skutečnému umění, není její funkce zanedbatelná. Zjednodušeně je tím myšleno to, že když někde uvidíme karikaturu Mony Lisy a zaujme nás to natolik, že budeme pátrat nejen po originále, ale prohlédneme si i jiné obrazy Leonarda Da Vinci, je to naprosto legitimní a naše původní pohnutka (pobavení karikaturou) není až tak důležitá.

Podle mého názoru se Eco v diskuzi, zda masovou kulturu honorovat nebo jí opovrhovat, nestaví ani na jednu stranu, spíše se snaží vyhrocenou diskuzi mezi skeptiky a těšiteli uklidnit, vnést do ní nové podněty a argumenty, a očistit ji od všeobecných a zavádějících pojmů. Tento přístup je podle mě velmi originální a správný, protože mnoho intelektuálů se dalo strhnout k jednostranné kritice masové společnosti a médií, čímž si k nim ale definitivně uzavřeli cestu. Eco tyto vzdělance chápe, zároveň k tomu ale píše…

UKÁZKA str. 391 Je celkem snadné pochopit… Nihilista s mečem plamenným

Eco také říká, že tito autoři (kritici masové kultury) sice zdánlivě kritizují devalvaci umění, ale ve skutečnosti napadají masy jako takové a stýská se jim po stavu, kdy kulturní hodnoty byly výlučným vlastnictvím jedné třídy a nebyly dány k dispozici všem. Velmi zajímavá mi také přijde jeho poznámka, že v dnešní době mnoho lidí vyčkává, až co udělají masy, a pak se vůči tomu vymezí coby konzumnímu odpadu ve smyslu „jak se na to můžete dívat, to já bych se na to nikdy nedíval.“ Otázkou ale je, jestli ti, kdo kritizují, nejsou spíš těmi, kdo byli první svedeni.

UKÁZKA str. 20 Nakonec přijdeme na to… svou tělesnost a smyslnost

Eco říká, že celá otázka, jestli je existence masové kultury věc dobrá nebo špatná, je nesprávně položená. Otázka by podle něj měla znít: „Vzhledem k tomu, že v současné industriální společnosti nejde zrušit komunikativní vztah známý jako masové sdělovací prostředky, co by se mělo stát, aby se z nich stal prostředek šíření kulturních hodnot?“ str. 55/ 56

A odpovídá si na příkladu nakladatelského průmyslu. Uznává, že výroba knih je masovou, průmyslovou záležitostí, závislou na poptávce, ale zároveň podotýká…

UKÁZKA str. 56 Výroba knih se však od výroby zubních past… jímž jsme se už zabývali

V další části knihy se Eco zamýšlí nad pojmy nevkus a kýč. Kýč je podle autora ideální stravou pro lenivé publikum a rozdíl mezi uměním a kýčem spatřuje především v tom, že zatímco umění vytváří příčiny pro efekt, kýč servíruje rovnou efekt. Zároveň se ale všemožně snaží působit jako pravé umění. Co je tedy výrazem nevkusu? Autor to ilustruje na ženském oděvu.

UKÁZKA str. 82 Ženský oděv… jednoho tělesného aspektu

Kýč je podle autora také vše, co bylo dekodifikováno jiným kódem, než který stál při jeho vzniku. Kýčem tedy není jen Beethovenova Pátá hraná v rádiu, kterou si poté úředník píská během vaření

Masová kultura podle autora slouží mnoha účelům, z nichž ukojení vkusu je ale až na posledním místě. V knize cituje německého autora Gerharda D. Wiebeho, jehož postoj označuje za těšitelský.

UKÁZKA str. 86 Jsem v pokušení vyslovit… neukojovaly určité touhy

V dalších částech knihy se autor věnuje jednotlivým aspektům masové kultury. Rozebírá například komiksy a postavy v nich účinkující (superhrdina, osudová žena). Poukazuje na to, že masová kultura sama od sebe neustále opisuje, protože lidé z principu nemají rádi nové a neznámé věci, připadají jim podezřelé a nebezpečné. Proto jsou si písničky v rádiu tak podobné a obsahují v podstatě asi 5 akordů, které se v různých variacích pořád opakují. Eco píše…

UKÁZKA str. 303 Plagiát tudíž… nenarušila jeho lenost.

Eco hodnotí i média jako taková. Kritizuje je za to, že příliš často vytvářejí falešnou realitu, kterou mají ale lidé tendenci vnímat jako skutečnost. Samotnou touhu po občasném úniku nehodnotí negativně, ale vše je otázkou míry (například ono známé: „Je to pravda, bylo to v televizi.“). Svoji pozornost věnuje také vlivu technologií na kulturu, a to především na hudbu. Kniha je jakýmsi výpočtem pozitiv a negativ tohoto vlivu.

Dle mého názoru je tato kniha i po více než 40 letech velmi přesnou analýzou masmédií i jiných kulturních fenoménů. Je psána čtivě a zajímavě, jen praktické příklady jsou často nesrozumitelné, ať už z důvodu časového odstupu nebo spíše prostě proto, že český čtenář detailně nezná italské reálie. Velmi se mi líbilo, že autor nevynáší jasné soudy, ale nutí čtenáře přemýšlet a inspiruje ho k vlastním analýzám. Myslím, že záměrem bylo ne to, aby se čtenář po přečtení této knihy zařadil buď do kategorie skeptika, nebo těšitele, ale naopak aby k věci zaujal co nejobjektivnější stanovisko co možná nejvzdálenější těmto vyhroceným kategoriím.

11. PŘEDNÁŠKA