Dokumentární inkaso importní (odběratelské) Dokumentární inkaso exportní (dodavatelské)

Směnka- je úvěrový cenný papír, sepsaný přesně stanovenými údaji, ze kterého vyplývá dlužnický závazek, který dává majiteli směnky nesporné právo požadovat ve stanovenou dobu stanovenou částku. Konkrétní forma naopak stanovena není: Při splnění faktických náležitostí by platila i na pivním tácku.

Definice směnky

Institut směnky je upraven zákonem č. 191/1950 Sb., zákon směnečný a šekový (dále též jen „zákon“). Pojem směnky však není v tomto ani v jiném zákoně definován.

Zjednodušeně lze říci, že směnka je cenný papír obsahující bezpodmínečný písemný závazek (příkaz) v přesně určené formě poskytující majiteli směnky právo vyžadovat ve stanovené lhůtě úhradu peněžní sumy uvedené na směnce.

Druhy směnek

Obdobně jako cenné papíry, lze také směnky třídit podle různých kritérií. Ačkoli zákon směnečný a šekový rozlišuje pouze mezi směnkami vlastními a cizími, v praxi se lze často setkat také s tříděním směnek, dle jejich funkce, na směnky platební a směnky zajišťovací.

Platební směnka

Funkce směnky není nijak vyjádřena v jejím obsahu, ale je dána dohodou směnečného věřitele a dlužníka. Smyslem a účelem platební směnky je, aby v okamžiku její splatnosti došlo k proplacení. Majitel směnky si však může jednoduchým způsobem opatřit hotové peníze ještě před splatností směnky, a to tím, že směnku prodá. Tato funkce směnky se proto uplatňuje zejména při dodávkách zboží a služeb.

Zajišťovací směnka

Na rozdíl od platební směnky, smyslem zajišťovací směnky není její proplacení, ale zajištění toho, aby byl splněn jiný závazek. V okamžiku kdy je splněn směnkou zajištěný závazek, zaniká, dle dohody, důvod platit podle směnky.

Směnka vlastní

V návaznosti na obecnou definici směnky uvedenou výše, lze směnku vlastní definovat jako bezpodmínečný závazek (slib) výstavce (trasanta) zaplatit osobě ve směnce uvedené (remitentovi) v určené době a na určeném místě směnečnou sumu.

Směnka cizí

Směnka cizí obsahuje bezpodmínečný příkaz třetí osobě (trasátovi nebo také směnečníkovi), aby osobě uvedené ve směnce v určené době a na určeném místě zaplatila směnečnou sumu

Náležitosti směnky

Každá směnka musí obsahovat všechny obligatorní náležitosti stanovené zákonem. Listina, která neobsahuje některou z podstatných náležitostí, a taková chybějící náležitost není ani v souladu se zákonem nahrazena jiným údajem, není platnou směnkou.

Zákonné náležitosti směnky jsou následující:

označení, že jde o směnku, pojaté do vlastního textu listiny vyjádřené v jazyce, ve kterém je listina sepsána;

bezpodmínečný příkaz/slib zaplatit určitou peněžitou sumu;

jméno toho, kdo má platit (směnečníka), pouze u směnky cizí;

údaj splatnosti;

údaj místa, kde má být placeno;

jméno toho, komu nebo na jehož řad má být placeno;

datum a místo vystavení směnky;

podpis výstavce.

Označení směnka v textu

Každá směnka musí v textu obsahovat slovo „směnka“, a to v jazyce v jakém je sepsána. Označení „směnka“ nelze nahradit jiným výrazem, ani pokud se jedná o obsahově stejný pojem (např. směnka nebude platná, pokud se v textu místo označení směnka objeví pojem trata, nebo označení směnečná listina či směnečný úpis). Zároveň nepostačuje uvést označení směnka v nadpise listiny, ale musí být obsaženo v jejím textu.

Bezpodmínečný příkaz / slib platit

Příkaz daný směnkou cizí nebo slib obsažený ve směnce vlastní nesmí být vázán na splnění žádné podmínky.

Výše částky, která má být zaplacena (směnečná suma), musí být stanovena jednoznačným způsobem. Ačkoli zákon nevyžaduje, aby byla směnečná suma vyjádřena číslem i slovy, v praxi se stalo zvykem uvádět směnečnou sumu jak číslem, tak slovy. Je-li směnečná suma udána jak slovy, tak čísly a neshodují-li se tyto údaje, platí suma vyjádřená čísly. Je-li směnečná suma udána několikrát slovy a několikrát čísly a neshodují-li se tyto údaje, platí suma nejmenší.

Směnečná suma může být vyjádřena v české nebo v cizí měně. Pokud je směnka vystavena v cizí měně a neobsahuje-li doložku o efektivním placení v cizí měně, může být proplacena v tuzemské měně podle hodnoty, kterou má v den splatnosti. Ocitne-li se dlužník v prodlení s placením, může majitel volit mezi kurzem v den splatnosti a v den placení. Výstavce však také může stanovit, že se má platit podle kurzu určeného ve směnce.

Obsahuje-li směnka doložku o efektivním placení, musí být proplacena v udané měně (např. „zaplaťte za tuto směnku efektivně 10.000 Euro“).

Jméno směnečníka

Uvedení jména směnečníka je podstatnou náležitostí pouze směnky cizí. Směnečníkem může být kdokoli kromě remitenta, tedy i sám výstavce, který je oprávněn vydat tzv. zastřenou směnku vlastní. Přijetí směnky směnečníkem vždy záleží pouze na něm. Pokud směnku přijme, stane se hlavním (přímým) dlužníkem, pokud ji odmítne, nebude směnečně vázán.

K přijetí směnky musí dojít písemně. Přijetí se vyznačuje slovem „přijato“ nebo jiným slovem stejného významu a podpisem směnky na jejím líci. Za přijetí směnky však platí také pouhý podpis směnečníka.

Přijetí musí být bezpodmínečné, směnečník však může příkaz přijmout pouze částečně. Přijetím se směnečník zavazuje zaplatit směnku při splatnosti. Přijetí směnky nemůže být odvoláno.

Směnka se k přijetí předkládá v místě bydliště směnečníka, nebo na jiném určeném místě. Jiná osoba než směnečník se však příjemcem stát nemůže.

Údaj o splatnosti

Splatnost směnky nemusí být dána určitým konkrétním datem, musí však být dostatečně určitá. Splatnost muže být stanovena čtyřmi způsoby:

na viděnou (vistasměnka),

na určitý čas po viděné (lhůtní vistasměnka),

na určitý čas po datu vystavení směnky (datosměnka),

na určitý konkrétní den (fixní směnka).

Vistasměnka

Vistasměnka se vyjadřuje např. slovy: „Za tuto směnku zaplatím při předložení …“. Směnka na viděnou je splatná při předložení. Na rozdíl od směnek, u nichž je splatnost určena, se nepředkládá k přijetí a dlužník tak musí být stále připraven k placení směnky v platebním místě. Dle zákona musí být vistasměnka předložena k placení do jednoho roku od data vystavení, výstavce však může tuto lhůtu zkrátit nebo naopak určit lhůtu delší.

Lhůtní vistasměnka

Lhůtní vistasměnka se vyjadřuje např. slovy: „Za tuto směnku zaplatím pět dnů po viděné …“. Její podstata spočívá v tom, že věřitel musí nejprve předložit směnku k vidování a teprve poté může žádat její proplacení. Pro dlužníka to znamená, že nemusí být stále připraven k placení směnky, jelikož mezi vidováním a přijetím směnky k zaplacení musí uběhnout lhůta alespoň jednoho dne, a může se na plnění ze směnky připravit. Splatnost lhůtní vistasměnky se odvíjí od data jejího přijetí nebo od data protestu. Lhůta pro předložení směnky k vidování se řídí buď zákonem (stejně jako u vistasměnky činí jeden rok) nebo může být stanovena výstavcem.

Datosměnka

Směnka splatná určitý čas po vystavení je směnka, kde je doba splatnosti stanovena na směnce např. slovy: „Za tuto směnku zaplatím deset dnů po vystavení …“. Takto stanovená lhůta musí být minimálně jednodenní, tj. směnka může být splatná nejdříve den následující po jejím vystavení. Naopak maximální délka této lhůty není stanovena, může být tedy libovolně dlouhá.

Pro počítání lhůt obsahuje zákon následující pravidla:

Směnka vystavená na jeden měsíc nebo na několik měsíců po datu vystavení nebo po viděné je splatná ve shodný den měsíce, v němž má být placeno. Není-li v měsíci takový den, je směnka splatná poslední den toho měsíce.

Je-li směnka vystavena na jeden a půl měsíce nebo na několik měsíců a půl měsíce po datu vystavení nebo po viděné, počítají se nejprve celé měsíce.

Je-li splatnost určena na začátek, střed nebo konec měsíce, rozumí se tím prvý, patnáctý nebo poslední den tohoto měsíce.

Výrazy „osm dní“ nebo „patnáct dní“ se nerozumějí jeden nebo dva týdny, nýbrž celých osm nebo patnáct dní.

Výrazem „půl měsíce“ se rozumí patnáct dní.

Fixní směnka

Splatnost fixní směnky je stanovena určitým konkrétním dnem, který musí být zcela jednoznačně určen. Zákon pro stanovení dne splatnosti nestanoví žádný konkrétní způsob uvedení splatnosti a v praxi je možné se setkat s následujícími variantami:

splatnost je stanovena přesným datem, uvedením dne, měsíce a roku např. 10. 3. 2014,

splatnost je uvedena názvem dne v týdnu ve spojení s dalším upřesňujícím údajem, např. první čtvrtek roku 2014,

splatnost lze stanovit také na počátek, půli nebo konec měsíce, přičemž při výkladu těchto pojmů je potřeba vycházet z výše uvedených pravidel, tj. počátek měsíce znamená první den měsíce, střed měsíce znamená patnáctý den a konec měsíce znamená poslední den měsíce,

splatnost lze stanovit také názvem jednodenního svátku, např. na Silvestra 2014.

Naproti tomu neplatná je směnka, která neobsahuje rok splatnosti, směnka se splatností dřívější než je datum vystavení, směnka splatná alternativně v různé dny (např. 1. nebo 2. ledna 2014) nebo směnka, která stanoví splatnost v určitém časovém rozmezí (např. od 1. 1. do 10. 1. 2014)

V případě, že směnka neobsahuje údaj o splatnosti, nejde o směnku neplatnou, ale uplatní se ustanovení § 2 zákona směnečného a šekového, dle kterého o směnce, v níž není uveden údaj o splatnosti, platí, že je splatná na viděnou.

Údaj místa, kde má být placeno

Platební místo je údaj, který určuje, kde má dojít ke splnění povinnosti zaplatit směnku, tj. kde má majitel směnku předložit k placení. K platnosti směnky postačí, je-li platební místo uvedeno alespoň názvem obce nebo města. Vzhledem k tomu, že vyhledání místa, kde má být směnka předložena, může být v případě, že jím bude např. Praha poměrně náročné, je vždy vhodné určit platební místo také dalšími údaji. Je-li údaj o platebním místě pouze obecný, stanoví zákon, že směnka má být předložena nejprve v místnostech, kde povinná osoba provozuje svůj podnik, a teprve nemá-li jich, nebo nedají-li se vypátrat, v jejím bytě.

Ačkoli je údaj platebního místa podstatnou náležitostí směnky, nemusí jeho absence vždy znamenat neplatnost směnky. Pro případ, že směnka neobsahuje zvláštní údaj místa, kde má být placeno, platí, že místo uvedené u jména směnečníkova je místem platebním a zároveň místem směnečníkova bydliště. Proto je vhodné, aby směnečník byl na směnce označen nejen svým jménem, ale také bydlištěm, nebo sídlem, jde-li o právnickou osobu.

Zvláštním určením místa splatnosti směnky je tzv. domicil. Domicilovaná směnka je směnka, která je na základě zvláštní doložky splatná u třetí osoby, jenž je odlišná od majitele směnky i dlužníka. Domicilovat lze směnku vlastní i směnku cizí. Třetí osoba, uvedená na směnce, která není směnečně zavázaná, ale u které je směnka splatná, se nazývá domiciliátem (umístěncem). Domiciliátovi není směnka předkládána proto, aby ji sám splatil, ale proto, aby se na splacení dohodl se směnečným dlužníkem. Domiciliátem směnky bývá často například banka, která provádí proplacení na základě smluvního ujednání s dlužníkem. Umístění směnky bývá vyjadřováno slovy: „splatnou …“. Ačkoli domicil není podstatnou náležitostí směnky, může mít jeho nesprávné určení za následek absolutní neplatnost směnky. Jedná se o případ, kdy se údaj platebního místa liší od místa domicilu, tedy směnka je pro vnitřní rozpor absolutně neplatná.

Jméno remitenta

Další podstatnou náležitostí směnky je jméno toho, komu má být zaplacena směnečná suma – remitenta. Směnka nemůže být vystavena ve prospěch neurčité osoby (např. „na doručitele“). Remitentem může být kdokoli, kromě výstavce směnky vlastní a směnečníka. Směnka může znít také na řad vlastní výstavce, tj. výstavce může přikázat, aby třetí osoba platila jemu samému. V takovém případě obsahuje směnka příkaz vyjádřený slovy: „zaplaťte na náš řad vlastní“.

Zákon nestanoví, jakým způsobem má být remitent na směnce označen. Z podstaty věci však plyne, že by měl být určen co nejjasněji, aby bylo možné jednoznačně identifikovat, o koho jde. Obsahuje-li směnka slib „zaplatím Janu Vopičkovi“ bez uvedení dalších údajů, pak je k výplatě směnečné sumy oprávněn každý nositel tohoto jména. Je proto vhodné určit remitenta nikoli pouze jménem, ale také místem bydliště či jiným údajem.

Datum a místo vystavení směnky

Datum vystavení směnky musí být, na rozdíl od data splatnosti směnky, určeno jedině konkrétním dnem, měsícem a rokem. Jakýkoli jiný způsob uvedení data vystavení nebo chybějící údaj o datu vystavení způsobí neplatnost směnky. Údaje na směnce však nemusí být pravdivé, stačí, pokud jsou možné. Neplatnost směnky proto způsobí také uvedení data vystavení, které je pozdější než datum splatnosti.

Chybí-li ve směnce údaj o místě vystavení, je možné ho ze zákona nahradit místem uvedeným u jména výstavce. V případě, že je ve směnce uvedeno místo u jména výstavce i místo vystavení, má přednost výslovně uvedené místo vystavení.

Podpis výstavce

Podpis výstavce bývá umístěn v pravém dolním rohu směnky, tak aby bylo zřejmé, že výstavce podepisuje celé směnečné prohlášení. Teprve podpisem výstavce je směnka vydána a výstavce se stává přímým dlužníkem (u směnky vlastní) nebo nepřímým (regresním) dlužníkem směnky cizí. Výstavce směnky odpovídá za přijetí a za zaplacení směnky. Svou odpovědnost za přijetí může výstavce vyloučit (např. doložkou „bez závazků za přijetí“), odpovědnosti za zaplacení se však zprostit nemůže. Jakákoli doložka, kterou by výstavce vylučoval svou odpovědnost za zaplacení směnky, platí za nenapsanou. Taková směnka tedy není neplatná, k napsané doložce se však nepřihlíží.

Podpis na směnce musí být vždy podpisem vlastnoručním, který není možné nahradit jinými prostředky. Podpis nemusí být čitelný a výstavce se nemusí podepsat celým jménem. Je však vhodné doplnit podpis dalšími údaji, které jednoznačně identifikují toho, kdo podepisuje. Bude-li směnku podepisovat právnická osoba, musí být součástí podpisu uvedení její firmy.

Podepíše-li směnku osoba, která se nemůže směnečně zavazovat, směnka je platná, ale podepsaná osoba není směnečně zavázaná. Totéž platí v případě, je-li na směnce podpis nepravý nebo podpis vymyšlených osob.

Šek

Šek je jedním z nejstarších platebních instrumentů, se kterým se lze setkat ještě i dnes. V České republice není jeho používání moc rozšířené, avšak v některých zemích, jako je Francie, Irsko, Malta nebo USA, je více než 50% všech transakcí za rok provedeno právě šekem.

Šek je cenný papír obsahující bezpodmínečný příkaz výstavce šeku šekovníkovi (tj. bance), aby zaplatila za tento šek částku na šeku uvedenou. Částka může být vyplacena v hotovosti nebo bezhotovostně (převodem na účet příjemce peněz), pokud hotovostní výplatě výstavce šeku zabránil poznámkou na šeku „jen k zúčtování“.

Aby byla nějaká listina šekem, musí obsahovat zákonem (Zákon č. 191/1950 Sb., zákon směnečný a šekový) stanovené náležitosti. Jedná se o následujících šest znaků:

bezpodmínečný příkaz zaplatit šekovou částku;

slovo „šek“ v textu listiny;

jméno toho, kdo má platit – tedy jméno nebo název šekovníka (v současnosti jím bude většinou banka);

místo splatnosti šeku;

datum a místo vystavení;

podpis výstavce.

Šek by měl být vystaven v jednom jazyce a v našich podmínkách by na něm mělo být uvedeno dále číslo účtu, na vrub kterého bude šek zúčtován (ze kterého budou zaplacené peníze odepsány).

V praxi se lze setkat se šeky soukromými a bankovními. Rozdíl mezi nimi je ten, že soukromé šeky vystavuje klient ze své šekové knížky, bankovní šek vystavuje na přání klienta banka sama.

O vydání šekové knížky může požádat osoba starší 18-ti let svou banku, pokud banka tento produkt k běžnému účtu nabízí. Banka vydá šekovou knížku tomu klientovi, který je hodnocen z pohledu banky jako bezproblémový, to znamená pokud řádně plní všechny podmínky banky u různých produktů klientovi poskytovaných. O vydání je sepsán dodatek ke smlouvě k běžnému účtu. Klientovi je obvykle předána šeková knížka obsahující 10 šeků, a to za úplatu.

Protože soukromý šek vystavuje klient banky, podepisuje se na místě „výstavce šeku“ klient – majitel šekové knížky. Na místě čísla účtu uvede klient číslo svého běžného účtu, ke kterému byla šeková knížka vystavena (příp. číslo účtu vepíše klientovi banka přímo na jednotlivé šeky při vystavování šekové knížky).

Šeky mohou být vystaveny:

na doručitele,

převoditelné rubopisem,

na jméno.

Šek je poměrně výhodný platební instrument, kterým lze hradit závazky vůči různým věřitelům, zejména pokud se jedná o šek vystavený na jméno. Šek na jméno je takový šek, ve kterém výstavce šeku uvede v šeku jméno a příjmení fyzické osoby nebo název společnosti, vůči které plní svůj závazek. Tímto opatřením lze zamezit proplacení (honorování) šeku osobě, která by se k šeku náhodně dostala, např. v případě ztráty šeku oprávněným držitelem šeku.

Pokud se jedná o proplácení, není nutné, aby příjemce šeku si jej sám nechat honorovat u šekovníka. Může požádat svou banku o zajištění tzv. inkasa šeku, tzn. jeho proplacení.

Můžete se setkat i s cestovním šekem, který není šekem v pravém slova smyslu. Je to zvláštní platební instrument, který lze zakoupit ve většině bank (a některých jiných společnostech). Slouží zejména při cestování. Cestovní šeky znějí na určitou měnu a mají konkrétní hodnoty (např. šek na 50 EUR, šek na 20 USD apod.). Jedná se o listinu, kterou klient při jejím nákupu podepíše na určeném místě (např. v bance). V okamžiku, kdy bude tímto šekem platit za zboží nebo služby, opatří cestovní šek druhým, kontrolním podpisem. Nespotřebované šeky lze zpětně odprodat v místě, kde byly nakoupeny (tedy např. v bance). Cestovní šeky jsou výhodné právě při cestování namísto hotových peněz, někdy jsou i výhodnější než platební karty (v případě nedostupnosti bankomatů a v případě ztráty nebo krádeže). Velmi často lze (ve lhůtě, která může být několik hodin ale i dnů) získat duplikáty šeků bez sankčního postihu držitele, který původní šeky ztratil nebo mu byly odcizeny.

. Akciová společnost a účastnické cenné papíry (akcie, zatímní list)

Akciová společnost

Akciová společnost (a.s.) je typickým představitelem kapitálové obchodní společnosti. Společníci, resp. akcionáři se na ní podílejí poskytnutým kapitálem, přičemž samotný chod řídí profesionální management.

Dalšími atributy je i nemožnost ručení akcionářů za závazky společnosti či téměř neomezená převoditelnost podílů (resp. akcií). Co do využití je akciová společnost vhodná především pro správu a provoz větších podniků, u kterých je potřeba velká kumulace kapitálu.

Akciová společnost je z velké části regulována evropským právem, a proto je nejméně přístupná změnám. I přes tyto limity však ZOK přinesl celkem výrazné úpravy. Kromě celkové systematiky došlo ke změnám i celé řady konkrétních aspektů jako je variabilita akcií, rozložení vnitřních orgánů společnosti apod.

Akcie

Obdobně jako u s.r.o. se zavádí možnost, aby akcionář vlastnil akcie různého druhu – tedy je zcela na společnosti, aby si ve svých stanovách určila, jaké druhy akcií vydá (§ 276 a násl. ZOK).

Kromě kmenových (tedy běžných) akcií tak může vydat i akcie se zvláštními právy, které spočívají například v rozdílném podílu na zisku či váze hlasů. Tato variabilita však není bezmezná, neboť určitá omezení vyplývají například ze zásad stejného zacházení či dobrých mravů.

Zákon též výslovně zakazuje, aby s akciemi bylo spojeno právo na úrok bez ohledu na hospodářské výsledky společnosti.

Novinkou jsou i tzv. kusové akcie, které nemají jmenovitou hodnotu. Ta se odvíjí od toho, kolik jich bylo reálně vydaných (§ 257 ZOK).

Pokud společnost vydala např. 10 kusových akcií, představuje jedna akcie 10% podíl. Pokud jich následně vydá dalších 10, jedna akcie bude představovat podíl 5 %.

Tyto akcie nejenom rozšiřují investorské možnosti, ale také ulehčují takové změny základního kapitálu, které se promítají do jmenovité hodnoty akcií (např. při zvyšování z vlastních zdrojů), neboť v případě kusových akcií není nutné podstupovat nákladné vyznačování nové jmenovité hodnoty akcií.

Praxe též jistě ocení dořešení některých drobností, které ovšem způsobovaly nemalé problémy. Jedná se například o výslovné umožnění nahrazení podpisu akcie jeho mechanickým otiskem, v případě že tato akcie má ochranné prvky proti padělání (§ 260 ZOK), či výslovné zakotvení dobrovolné výměny akcií, ke které dochází například v případech poškození listu akcie (§ 542 – 543 ZOK).

Orgány a.s.

Inspirován úpravou evropské společnosti nabízí ZOK možnost, aby si zakladatelé vybrali, zda má mít jejich společnost dualistickou či monistickou strukturu řídících orgánů. Zatímco v rámci prvně jmenované je vedle valné hromady nutné zřídit představenstvo a dozorčí radu (§ 435 a násl. ZOK), v rámci druhé se namísto těchto dvou orgánů zřizuje správní rada doplněná o statutárního ředitele (§ 456 a násl. ZOK).

ZOK navíc nově umožňuje, aby uvedené orgány byly jednočlenné. Ve svém důsledku tak v čele společnosti může stát pouze jeden člen správní rady zastávající zároveň funkci statutárního ředitele. Taková struktura může vyhovovat především začínajícím podnikatelům, kteří ocení nižší náklady na správu své společnosti (za současného stavu je počet členů volených orgánů a.s. minimálně šest – tři v dozorčí radě a tři v představenstvu).

Za další změny s výrazně praktickými dopady je možné označit zrušení povinnosti volit část členů dozorčí rady zaměstnanci, uvolnění pravidel rozhodování na valné hromadě (např. možnost snížit kvórum usnášeníschopnosti či možnost kumulace funkcí) či připuštění, aby členem orgánu byla přímo právnická osoba.

Zatímní list

určí-li tak stanovy, mohou být práva a povinnosti spojená s nesplacenou akcií spojena se zatímním listem. převodce ručí společnosti za dluhy, které byly se zatímním listem na nabyvatele převedeny.

Zatímní list je cenný papír na řad, který obsahuje

a) označení "zatímní list"

b) jednoznačnou identifikaci společnosti

c) jednoznačnou identifikaci vlastníka zatímního listu

d) jmenovitou hodnotu tvořenou součtem jmenovitých hodnot nesplacených akcií

e) počet akcií, které zatímní list nahrazuje, jejich formu nebo údaj, že nahrazuje zaknihované akcie, popřípadě i určení jejich druhu

f) splacenou a nesplacenou část emisního kursu akcií a lhůty pro jeho splácení

g) podpis člena nebo členů představenstva. Podpis může být nahrazen jeho otiskem, pokud jsou na listině současně použity ochranné

prvky proti jejímu padělání nebo pozměnění.