2. Škoda

škoda skutečná (damnum emergens) - majetková újma vyjádřitelná v penězích, spočívající ve snížení, zmenšení, zničení, ztrátě či jiném znehodnocení majetku poškozeného a představující majetkové hodnoty nezbytné na uvedení věci v předešlý stav

škoda jiná (ušlý zisk - lacrum cessans) - majetková újma vyjádřitelná v penězích, spočívající v tom, že v důsledku škodní události nedošlo k rozmnožení (zvětšení) majetku poškozeného, které poškozený mohl odůvodněně očekávat se zřetelem k obvyklému chodu věcí

3. Příčinná souvislost

= kauzální nexus

mezi protiprávním úkonem / kvalifikovanou událostí a škodou musí být příčinná souvislost – vztah příčiny a následku (jedno způsobilo druhé) – aby protiprávní úkon / událost zakládal odpovědnost za škodu; to platí u subjektivní i objektivní odpovědnosti

kde není příčinná souvislost, není třeba zkoumat zavinění

u soudu musí příčinnou souvislost tvrdit a prokázat žalobce (na rozdíl od zavinění, kde se nedbalost presumuje)

z komplexu spolupůsobících příčin a jejich následků musí soud izolovat ty občanskoprávně relevantní

nejprve tak izoluje právně relevantní následek – tedy újmu, resp. škodu, následně je třeba určit, co je právně relevantní příčinou (příčinami) tohoto následku - izolují se pouze protiprávní jednání resp. zákonem kvalifikované události

zákon určení právně relevantní příčiny neřeší, je to záležitostí teorie; vyvinuly se 2 základní:

teorie podmínky – condictio sine qua non, (též „teorie rovnocennosti podmínek“)

příčinná souvislost mezi událostí a škodou existuje tehdy, jestliže by bez ní škoda nenastala

kumulace příčin: škoda má více příčin, ty jsou si rovny v tom, že by bez žádné z nich nenastala

uplatňuje se v trestním právu, protože trestní odpovědnost je vždy subjektivní a zkoumání zavinění je tak potřebným korektivem teorie podmínky; naproti tomu v občanském právu, kde funguje i objektivní odpovědnost je (dle učebnice) vhodnější preferovat teorii adekvátní příčinnosti

teorie adekvátní příčinnosti

škoda je způsobena určitými událostmi událostí jen tehdy, jestliže zároveň 1) škoda by nebyla nastala bez této příčiny a 2) podle obecné povahy i podle obvyklého chodu věcí mají typicky za následek způsobení škody; toto pojetí lépe odpovídá reparační/satisfakční i preventivní funkci, kterou občanskoprávní odpovědnost plní

škoda tak musí být předvídatelná, abychom dovodili příčinnou souvislost; předvídatelnost je nutno posuzovat objektivně (tj. zda by za daných okolností byla předvídatelná pro rozumně uvažujícího člověka v postavení, v jakém byl škůdce; nezáleží, zda ji skutečně předvídal škůdce v konkrétním případě, to již je otázkou zavinění)

nález sp. zn. I. ÚS 3/05 „pro odpovědnost za škodu není nutné, aby vznik určité škody byl pro jednajícího [škůdce] konkrétně předvídatelný, nýbrž je dostatečné, že pro optimálního pozorovatele není vznik škody vysoce nepravděpodobný.“

př.: provozem motorového vozidla je způsobeno lehké zranění, vinou chybného postupu lékařů ale zraněný zemře v nemocnici - za provoz vozidla je objektivní odpovědnost ⇒ z hlediska teorie podmínky by provozovatel odpovídal za smrt zraněného x z hlediska teorie adekvátní příčinnosti ne

někdy se pro použití teorie adekvátní příčinnosti používá též pojem přerušení příčinné souvislosti: k tomu dochází, vstoupí-li mezi příčinu a následek jiná příčina, která následek sama způsobuje bez ohledu na příčinu původní

gradace příčinné souvislosti: je-li víc právně relevantních příčin, odstupňování jejich významu pro vznik škody

zvláštní případy příčinné souvislosti (dle Principů evropského deliktního práva):

konkurující příčinnost: jednání více osob, kde každé z těchto jednání by samo o sobě způsobilo v témže okamžiku škodu ⇒ každé toto jednání je příčinou škody

alternativní příčinnost: z více jednání přičítaných více osobám by každé bylo dostatečnou příčinou škody, přitom však je nejisté, které z těchto více jednání škodu způsobilo ⇒ každé jednání se považuje za příčinu škody v rozsahu pravděpodobnosti, v jaké ji mohlo způsobit

potencionální příčinnost: jestliže určité jednání vedlo neodvratně ke způsobení škody, pak jednání, které následovně způsobí tutéž škodu, nelze brát již v úvahu (pokud škodu nezvětšilo)

neurčitá dílčí příčinnost: v případě, kdy je jisté, že žádné z více jednání nemohlo způsobit celou škodu či její určitou část, předpokládá se, že ta jednání, která pravděpodobně přispěla ke vzniku škody, ji způsobila rovným dílem