Рассказы современных чешских писателей. Пособие по чтению на чешском языке-1

Když jsem se holila, myslela jsem na tvé rty • 151

2.Teprve tehdy jsem si začala vychutnávat svůj hřích a svou lež, když jsem Petrovi navykládala, že budu tam a tam a přitom jsem úplně někde jinde, svoji krutost, že jsem ho tam nechala napospas dětem, televizi a plné vaně špinavého nádobí.

3.Už to znáš, víš, jak vdané ženy s určitou hodinou zneklidní. A já zas vím, že sotva je položíš, čas si natruc nasadí tretry.

4.Když se narovnám, s polovinou Buddhy v dlani, zjistím, že jsem na jemný prášek rozemleta a že už se na tebe, můj drahý, mohu dívat jen jedním očkem.

8.Ответьте на вопросы.

1.Máte ve svém okolí člověka, který píše básně či povídky?

2.O kom vypráví povídka?

3.Jaký je on, jaká ona?

4.Zkuste vymyslet, co se mezi těmito dvěma lidmi událo kdysi dávno.

5.Co si myslíte o těchto lidech a o situaci, ve které se nacházejí?

6.Co víme o bytě, ve kterém se on a ona sešli?

7.V jakém ročním období se příběh odehrává? Podle čeho jste to poznali?

8.Zkuste pokračovat v příběhu.

Eine Sauersäcker Etüde • 153

lo nachytané sobotní dusno, slunce opřené o stříbrnou karoserii, nesnáší tohle zakonzervované včerejší počasí. Půlkou těla vpluje do hlubin kufru, rychle otevře tašku a bundy vytáhne na jeden nádech.

Zmocní se jí šílená radost, prohlíží si pozvolné svažování luk, zelená je sytá, přitom trávou prosvítají spálená stébla, je to šťavnaté i vypálené, tohle v nížině nenajdeš, říká si. Tráva přihlazená k zemi, tady to do výšky vůbec neroste, cesta suchá, a stejně si je jistá, že kdyby se pustila dál do svahu, mohla by udělat krok do prázdna, do měkké půdy, rašelinné jámy, zvolna by ji to vsálo, táhlý pád, dokonalá florální smrt.

Fouká. Oblíkne fluorescentní oranžovou větrovku, nejzářivější možný odstín, vidí se shora jako barevný ukazatel na mapě, orientační bod zde stojíte, a jak šlape asfaltkou, mění záběr krajiny, pořád stojí v jejím středu a země se jí protáčí pod nohama. Kdyby se rozběhla, bude se to špatně zobrazovat. Ale neběží, rozhlíží se dokola jako sova, něco tu je, něco tu musí být, fascinující místo, chce tady žít a psát a zároveň na ni padá tíseň, vidí doširoka, nikde nic úkladného, ale stejně je ráda, že se ho drží za velkou suchou ruku a slyší šustění svého zářivého goretexu o kočičí jazyk jeho softshellu.

V celém údolí stojí čtyři domy. Tři vpravo podél silnice, čtvrtý na odbočce přes potok. Žádný plot ani zahrada, domy jsou volně posazené do pláně. Jak se k nim přibližují, vidí slepé štíty, okna zatažená nebo zakrytá okenicemi, dveře pevně vrostlé do veřejí. Nepro-

154 • Jana Šrámková

dyšně utěsněné, přesto zjevně ne pusté, skoro by se vsadila, že je někdo opevněný uvnitř pozoruje štěrbinou látky při okenním rámu nebo škvírami seschlých okenic. Něco tu na ni kouká, něco ji fixuje pohledem, něčemu prochází hledáčkem, v té bundě je ji snadné zaměřit. Projdou údolím až na horizont, za celou dobu je mine jediné auto. Ještě nechtějí zpátky, někde za mraky se převaluje slunce, obloha fialoví, krajina dostává teplejší nádech, vracejí se k odbočce a zaříznou se šikmo do pláně. Potok po obou stranách silničky, voda je vyčleňuje z krajiny, drží je v závorce.

Tohle miluje, chodíš hodiny a potkáš dva tři další nebo taky nikoho. Cesty jsou značené jen pro tebe, všechno prostorné a přehledné a prázdné a přízračné. Jako ten penzion, ze kterého jedou, pořád v ní dýchá ta obrovská tmavá jídelna, pódium, taneční parket. Podél stěny se krčí švédský stolek s tuhým bílým ubrusem, kromě německého postaršího páru tu snídají sami. Vypečené housky křupou jak lámání hnátů.

U té snídaně vypila dvě kafe a sklenici džusu, to si teď vybavuje nejjasněji, chce se jí čůrat. Široko daleko nic, za co by se dalo schovat. Vykročí mimo cestu k malé bílé skalce, ač sahá sotva po kolena, formální úkryt. Když přijde blíž, vidí, že je to zídka. Vystoupí na ni a očima překvapeně skládá z kamenných ostrůvků půdorys domu. Když do sebe díly zapadnou, otevře se tajná komnata, až teď uvidí v kopřivách uprostřed díru s klenbou sklepních dveří. Obchází dům po rozvalinách obvodových zdí a pohorkou rozkmitává sytě růžové květy. Zamává k silničce, už to

Eine Sauersäcker Etüde • 155

bude, seskočí ze zídky a přičapne za domem. Vtom se na hraně údolí s řevem objeví motorka. Zaburácí to. Za pár vteřin další. A další. Během okamžiku obtahuje linku asfaltky jedenáct obrovských strojů. Pláň detonuje. Těžkooděnci v černé kůži, neprůhledné helmy. Slepí jezdci. Její zářivě oranžová bunda. Dvě kafe a sklenice džusu. Otevřená krajina. Rozhrne botou kopřivy, aby dohlídla na dno, a skočí do základů. Když se hodně přikrčí, zmizí. S vědomím veškeré nepatřičnosti čůrá do základů sudeťáckého domu. Mohlo se to samo takhle rozpadnout? Není tu žádná suť, někdo to rozebral? Prostě aby to tu nebylo, nebo na materiál? Jezdci odbočí k nim na úzkou silničku. Oblečená vyleze zhruba někam na zápraží a pozoruje je. Ženou se kolem, ječí to a práská. Trčí proti nim z rozvalin jak fluorescentní memento. V ruce drží cihlu. Navlhlou půlku cihly porostlou vrstvičkou mechu. Co to máš? Ticho zvolna dosedá na své místo. Kývne hlavou směrem k domu. Kývne i on, ví.

Jak se mohla tak dlouho rozhlížet a nevidět. Nebýt kafe a džusu, ani by si nevšimli. Najednou je to všude, drobná stromořadí uprostřed pláně, která obklopovala domy. Závětří a za nimi nic. Hromádky základů podél cesty, dál ve stráni i nahoře na hraně údolí, někdy pár kamenů, někdy jen proláklina v trávě, nepřirozený zlom ve svahu. Vždycky ukáže prstem, on kývne. Ví. Všichni vědí. Vyběhne dál od cesty, má pocit, že se jí podloží houpe pod nohama. Mokřady. Pak stojí na jakési základové desce, leží v trávě jako holá podesta, místy puklá, rozšklebená kopřivami. Ku-

156 • Jana Šrámková

sy želez, těžké rezavé pláty, velký osekaný kámen, k čemu tak mohl být, na údolí už zas sedí ticho jak poklice, za zády cítí ty oči. Našlapuje pomalu, zkoumá, prohlíží, najednou udělá krok zpátky a vnímá to nic pod chodidlem, svalový záškub děsu, vrávorá, zatne prsty v botě a vytáhne se na špičku, prudce otočí, plíce ještě smrštěné do jediného bodu, za ní jáma po okraj plná temné vody, snad studna, možná vchod do sklepení. Kouká na hladinu, cuká v ní to prudké hrábnutí po životě, nebe dávno ztmavlo, je zima, v ruce spuštěné podél těla drží cihlu, prsty tuhnou, kůže na hřbetě ruky znecitlivěla větrem. Sebere zrezlý šroub silný jak ukazovák. Možná jde rozdrolit nehtem na zrzavý prach, možná by ji ještě udržel, kdyby na něm visela o život. Dá si ho do kapsy zářivé bundy a vrátí se na cestu. Chce mu to říct. Že tam něco muselo být, ač netuší co. Že to nebyl obyčejný obytný dům. Jak se ta voda černala. Ale nechce to ven. Bude pršet, řekne místo ní. Vezme ho za ruku a pokračují pryč po silnici. Ví, že nemá rád déšť. Že by se radši vracel. Že na ni ale nenaléhá, protože ví, že ona to přece ví, takže z toho, že volila takhle, zas ví on, že má důvod, že se něco děje. Neví co, ale ví, že ona to taky neví, jistě se to ale nemá rušit. Je to snazší, než to vypadá, všechno buď vědí, nebo nevědí, o obojím je pak zbytečné mluvit. Cihla začíná klouzat, stiskne ji silněji, bříška prstů pálí, přestává cítit zápěstí. Půjč mi to, natáhne ruku k cihle. Zavrtí hlavou. Nepřehmátne.

Rozprší se. Dojdou k lesu a beze slova do něj vstoupí. Kapky houpou kapradím. Nešumí to. Jdou ry-

Eine Sauersäcker Etüde • 157

chle, chvíli po otiscích mohutných kol, chvíli lesní trávou, nahodile odbočují. Přestává cítit loket. Vystrčí rameno dopředu a zkusí si opřít unavenou paži o vlastní tělo, jenže zdřevěnělá ruka narazí do rezavého šroubu v kapse a bolestivě ho přirazí na kyčel. Lije. Vlasy má přilepené k tvářím, pořád odfukuje kapku na nose. Chce něco říct, něco zbytečného, jen aby to zaznělo. Dojdeme k autu? Přitom ví, že jeho trasy jsou spolehlivější než její slovo. Dyť je to jinej les... Chtěl to říct s úsměškem. Chtěl říct: to vidí každý malý dítě. Chtěl říct: máš, cos chtěla. Ona ví, že chtěl, současně se na něj za to zlobí i si váží toho, že neřekl. Trochu se jí zatmí, jinej les, ale pod tím jistota, že je to tak správně. Jde jiným lesem, zmáčená, bez ruky, už necítí vůbec nic kromě mrtvé vesnice za zády. Vidí ty pozvolné stráně, proschlou trávu se sytě růžovými květy. Tu nízkou kouřovou oblohu nad vyraženými zuby domů, nad vykotlanou dásní krajiny, vesnici s neviditelnýma očima.

Jdou dlouho, už se neděje nic. Nevnímá, jen to pořád nese. Pak se objeví prostorné rozcestí. On se zastaví a zírá na stříbrné auto. Ona jde mechanicky dál, čeká, až otevře kufr. Když zkusí zvednout ruku, aby do něj cihlu položila, vyjede jí ze sevřených prstů. Pár čísel od cíle. Vyjekne leknutím i bolestí, pomalu natahuje prsty a pozoruje tenké krvavé drážky odřenin. Cítí jeho pohled a úlevu, že to nekomentuje. Pomůže jí sundat zářivě oranžovou bundu a mechanicky s ní třepne. Kapky se rozstříknou, šroub v kapse nabere rychlost a přes goretexovou blánu křísne o karoserii. Slyší, jak se zhluboka na-

158 • Jana Šrámková

dechuje. Můžu to vyndat? Zavrtí hlavou, ten šroub tam zůstane, dokud to nenapíše. Nakonec to potrvá rok a čtvrt, kov mezitím rozedře síťovanou podšívku.

Utěsnění v teple auta jedou domů. Pohladí mu ruku na řadicí páce a zapne rádio.

Obec Rolava/Sauersack měla v roce 1930 tisíc šestnáct obyvatel. V roce 1947 sedmdesát dva a v roce 1950 šestnáct. Na kraji lesa vznikl během války německý přísně utajený důlní komplex pro těžbu cínu a wolframu s podzemními kobkami zajateckého tábora. Okolí Rolavy patří k nejzachovalejším částem Krušných hor.

(Povídka vyšla 24. srpna 2013 v příloze Mladé fronty.)

Лексико-фразеологические комментарии

asfaltka — асфальтовая дорога rašelina — торф

okenice — оконные ставни veřeje — устар. дверная рама čůrat — разг. писать, мочиться

přičapnout si — разг. присесть на корточки základy — фундамент

suť — строительные отходы; осыпь

mokřady — водно-болотные участки; топи, трясины podesta — лестничная площадка

Eine Sauersäcker Etüde • 159

křísnout — высечь огонь, искру řadicí páka — коробка передач kobka — тюремная камера

zápraží — крыльцо, завалинка; небольшой глиняный или плиточный тротуар вдоль дома к порогу, крытый крышей (особенность старых деревенских домов в Чехии)

kufr — 1. чемодан, 2. багажник у машины zima — 1. холод, 2. зима

goretex, softshell — виды особых материалов, из которых делаются спортивные куртки; здесь название курток

palec — большой палец

ukazovák (ukazováček) — указательный палец prostředník (prostředníček) — средний палец prsteník (prsteníček) — безымянный палец malík (malíček) — мизинец

pohorky — туристические ботинки

Poznámka

Sudety — povídka nás zavádí do míst s pohnutou historií. Celou oblast západních Čech obývalo převážně německé obyvatelstvo, se kterým se Československo po konci 2. světové války vypořádalo velmi radikálním způsobem. Sudetští Němci byli vyhnáni ze země jako váleční zločinci a jejich majetek byl zabrán na základě Benešových dekretů.

Daná oblast byla postupně zabydlována lidmi z celého Československa, Čechy, Slováky, a kromě jiného i velmi početnou romskou komunitou, což má za následek mnoho nových sociálních problémů a konfliktů. Některá místa však zůstala neobydlená a zchát-