Obchodní a rozvojová politika EU.

Obchodní politika EU

[2 Snimek]

= soubor nástrojů a opatření, kt. působí stát na zahraniční obchod.

Cílem EU v rámci společné obchodní politiky je podpora otevřeného a spravedlivého obchodu se všemi obchodními partnery. EU mimo multilaterálních obchodních jednání (priorita EU v rámci obchodní diplomacie) na půdě Světové obchodní organizace (dále jen WTO) uzavírá rovněž bilaterální či vícestranné (např. regionální) obchodní dohody, které však nesmí být v rozporu s pravidly WTO. Společná obchodní politika se aplikuje jen vůči třetím zemím nebo integračním seskupením třetích zemí.

Společná obchodní politika EU, znamená, že členské státy převedly dobrovolně své kompetence v oblasti zahraničního obchodu na orgány EU. Členské státy tak nemohou samy rozhodovat např. o změnách celních sazeb vůči třetím zemím nebo uzavírat celní či preferenční obchodní dohody. Členským státům bylo ponecháno právo uzavírat dohody o hospodářské, průmyslové a vědeckotechnické spolupráci, pokud jejich obsah není v rozporu se zásadami SOP.

CÍLE

Přispívat k -harmonickému rozvoji světového obchodu -odstraňování překážek obchodu a snižování -celních bariér -růstu konkurenceschopnosti EU na světovém trhu -podpoře evropských zájmů a obhajobě evropských hodnot

V rozměru

- mnohostranném (WTO)

- dvoustranném a regionálním

- jednostranném

[3 Snimek]

Ačkoliv v rámci EU již funguje jednotný vnitřní trh (tzv. 4 svobody - volný pohyb osob, zboží, služeb a kapitálu), je EU podle mezinárodních pravidel obchodu celní unií a ve vztahu ke třetím zemím musí uplatňovat jednotné úpravy obchodních vztahů, závazné pro všechny členské státy. Mezi společné zásady společné obchodní politiky patří změny celních sazeb, uzavírání celních a obchodních dohod, sjednocování liberalizačních opatření, politika vývozu a opatření na ochranu obchodu v případě antidumpingu a subvencování vývozu.

Společná obchodní politika se řadí mezi nejstarší politiky Společenství. Jednotné vztahy navenek logicky doplňují vztahy mezi jednotlivými členskými státy navzájem v rámci jednotného vnitřního trhu.

Se vznikem celní unie (1. července 1968) začalo Evropské hospodářské společenství vůči třetím zemím vystupovat jako jeden celek a obchodní politika se stala výlučnou pravomocí Společenství. Žádná členská země proto nemůže provádět vlastní, nezávislou zahraničně obchodní politiku a utvářet své vnější hospodářské vztahy vůči vnějšímu světu zcela samostatně.

Obchodní vztahy se třetími zeměmi

Smluvní obchodní politika zahrnuje veškerá smluvní ujednání Společenství se třetími zeměmi o dovozu a vývozu zboží. Vnější obchodně politické vztahy mají několik forem: pokud mají formu mnohostranného jednání, probíhají zejména na poli Světové obchodní organizace (WTO) nebo Organizace pro ekonomickou spolupráci a rozvoj (OECD). Bilaterální a regionální obchodní vztahy zahrnují otázky společné obchodní politiky s jednotlivými třetími zeměmi, s regiony či regionálními sdruženími, jichž jsou tyto země členy. Celosvětově došlo k oživení bilaterálních vztahů zejména kvůli komplikacím ve vyjednávání v rámci rozvojové agendy z Dauhá ve WTO (angl. Doha Development Agenda - DDA).

Podle charakteru obchodních ustanovení se mezinárodní obchodní dohody dělí na preferenční a nepreferenční. Preferenční dohody obsahují výhodnější podmínky pro vzájemnou výměnu zboží, snadnější přístup na trh partnera a větší vlastní otevřenost. Společenství poskytuje formy různého obchodního zvýhodnění zejména těm zemím, s nimiž ji pojí historické vazby. Úlohu hraje velká skupina faktorů: geografická blízkost, zájem o politickou a bezpečnostní stabilitu v sousedících zemích, závazky vůči bývalým koloniím a závislým územím, hospodářská a rozvojová pomoc nejméně rozvinutým zemím aj.

[4 snimek]

Modernizace OP

Od podzimu 2006 Evropská komise pracuje na modernizaci společné obchodní politiky s cílem podpořit konkurenceschopnost EU. Zastřešujícím dokumentem strategie Globální Evropa je sdělení Komise - Globální Evropa: konkurenceschopnost na světovém trhu (KOM2006/576).

Strategie zahrnuje větší sladěnost vnějších i vnitřních politik, liberalizace podmínek obchodu, revizi nástrojů na ochranu obchodu nebo reflexi prioritních teritorií a vztahy vůči Číně.

[5 snimek]

Rozhodovací proces společné obchodní politiky

Obsah společné obchodní politiky vymezují články 131 - 134 Smlouvy o založení ES (SES). Iniciativním orgánem je Evropská komise (Generální ředitelství pro obchod), která předkládá Radě návrhy konkrétních opatření společné obchodní politiky či doporučení na sjednání mezinárodní smlouvy. Zapojení a vliv Evropského parlamentu na tvorbu obchodní politiky je omezený.

[6 snimek]

Změny po Lisabonské smlouvě

Lisabonská smlouva přesouvá ustanovení týkající společné obchodní politiky do nově vytvořené páté části obsahující úpravu veškerých vnějších činností Unie, ujasňuje pravomoci EU a posiluje postavení Evropského parlamentu.

Společná obchodní politika bude muset být prováděna na zásadách a cílích EU, kam spadá podpora demokracie, právního státu a lidských práv, ale také udržitelný hospodářský, sociální a environmentální rozvoj či udržitelné řízení světových zdrojů (čl. 205 SFEU).

Ruší se tzv. smíšené smlouvy, které vyžadují ratifikaci členskými státy. Pravomoc Unie bude výlučná pro všechny oblasti společné obchodní politiky. Zvláštní postavení dohod v oblastech kulturních, audiovizuálních, sociálních, vzdělávacích a zdravotnických služeb je zajištěno nutností jednomyslného rozhodnutí Rady (čl. 207 odst. 4 písm. a) a b) SFEU).

Zásadní je rozšíření pravomoci EU pro oblast přímých zahraničních investic, která dosud spadala pod smíšenou pravomoc či pravomoc členských států. Z ustanovení čl. 207 SFEU ovšem nevyplývá, zda-li se pravomoc Komise vztahuje rovněž na liberalizační opatření v této oblasti.