20.4 Deficit státního rozpočtu a státní dluh

Rozdíl mezi vyššími výdaji a nižšími daňovými příjmy se nazývá rozpočtový deficit. Akumulace (součet) všech minulých deficitů představuje státní (vládní) dluh.

Rozpočtový deficit může být financován trojím způsobem:

1. V případě, že skutečný HDP (Y) se pohybuje pod úrovní potenciálního produktu (Y < Yp), potom vláda může využít shromážděné úspory k deficitnímu financování vládních výdajů. V tomto případě vláda využívá jinak nevyužité domácí úspory.

2. V případě, kdy skutečný produkt (Y) je vyšší než potenciální produkt (Y > Yp) a kdy nejsou k dispozici nevyužité úspory, připadá v úvahu tzv. monetizace rozpočtového deficitu. V tomto případě nakupuje cenné papíry centrální banka, která jejich nákup financuje dodatečnými penězi, které uvolňuje do oběhu.

3. Rozpočtový deficit může být financován také prodejem státních aktiv. Když vláda prodá půdu nebo státní podniky soukromým investorům, získává příjem, ze kterého může financovat deficit nebo splatit státní dluhy.

Financování dluhem a penězi jsou standardními způsoby financování deficitů. Prodej státního majetku představuje mimořádný způsob získávání peněz do státního rozpočtu vzhledem k omezenosti majetku, který vláda může prodat.

Výhody a nevýhody dluhového a peněžního financování rozpočtovývh deficitů:

V případě dluhového financování je největší problém spojen s vytlačováním soukromých investic, kdy deficit státního rozpočtu snižuje domácí úspory a rostoucí úroková míra vytěsňuje investice.

V případě peněžního financování deficitů představuje největší problém tzv. inflační daň. Inflační daň není daní v klasickém slova smyslu, tzn. do státního rozpočtu neplatíme žádné konkrétní částky. Tato daň má skrytější podobu. Když vláda tiskne peníze(centrální banka), rostou ceny a tím i klesá kupní síla peněz. Inflační daň je tak daní uvalenou na každého, kdo drží peníze, s výjimkou vlády, která může díky natištěným penězům vydávat více. Tento zdroj se někdy označuje jako tzv. ražebné (někdy též regál), což je schopnost vlády zvýšit si příjmy prostřednictvím svého práva emitovat peníze (pomocí centrální banky).

Státní dluh chápeme jako čistý dluh vlády, tzn. čistou částku peněz, která vláda dluží soukromému sektoru. Proces, ve kterém ministerstvo financí financuje a umořuje (splácí) státní dluh, se nazývá řízením dluhu, nebo také správou dluhu. Při řízení dluhu je největší objem práce spojen s refinancováním existujícího dluhu, kdy při vypršení splatnosti dříve vydaných dluhopisů se emitují a prodávají nocé dluhopisy.

20.5 Veřejné výdaje a zaměření fiskální politiky

Podíl veřejných výdajů na HDP

Ještě v roce 1937, tedy těsně před vypuknutím války, byl v USA podíl věřejných výdajů na HDP pod hranicí 10%. Novodobé hodnoty vykazovalo pouze Německo (42,4%). K nejrazantnějšímu růstu dochází v letech 1960 – 1980 s tím, že v 70.letech růst veřejných výdajů začíná výrazněji předstihovat příjmy veřejných rozpočtů. Výsledkem je růst rozpočtových schodků s následným růstem vnitřního zadlužení jednotlivých států.

Keynesiánská fiskální politika

Na výsluní byla především v 50. a 60.letech. V současnosti je většinou keynesiánská fiskální politika spojována se „státem blahobytu“. Důvodem je, že za dobu působení této politiky by la vybudována nejen potřebná a kvalitní infrastruktura, ale zároveň byl vytvořen poměrně rozsáhlý a často málo efektivně pracující vládní sektor. Též byly zavedeny široce koncipované sociální programy, s jejichž některými negativními následky (rozsáhlý státní rozpočet, vysoké státní dluhy, byrokratizace,…) zápasí hospodářská politika v někteerých zemích dodnes!

Změny v pojetí hospodářské politiky po roce 1980, která se začíná opírat o konzervativní ekonomické teorie, vedly i ke změnám v chápání fiskální politiky. Fiskální politika již není považována za rozhodující stabilizátor ekonomického vývoje, i když určité stabilizační funkce, především v součinnosti s monetární politikou, plní a bude plnit i nadále.