7. Antisionismus V palestině

Antisionismus je chápán jako lokální ideový proud vázáný na existenci státu Izraele a jeho kritiku. Vznikl v reakci na sionismus v oblasti Palestina a jako takový se vyznačuje především nacionalismem, právem na sebeurčení Palestinců a kritikou nedodržování lidských práv na území Izraele. Jako takový tedy nemá ideologicky nic společného s antisemitismem, který je spojen s populací Židů v Evropě, oproti kterému vystupuje antisionismus kritický k populaci Židů pouze v oblasti Palestina a to pod ochrannými křídly státu Izrael a k politice státu Izrael. Kritizuje židovský rasismus, nedodržování lidských práv a mezinárodního práva Izraelem, diskriminaci nežidů na jeho území, rozpínavost jeho režimu a podporování ilegálních násilnických aktivit radikálních sionistů z nezákonných kolonií. Není vázán na náboženství, ne každý antisionista je muslim¹¹⁵, mezi křestany naopak nacházíme spoustu sionistů a i mezi Židy se objevují antisionisté. Vyznání v antisionismu nehraje hlavní roli oproti antisemitismu, který vycházel primárně z křesťanství. (Dokonce někteří z arabských intelektuálů během druhé světové války velmi výrazně kritizovali nacistickou perzekuci Židů, např. Habíb Búrquiba, budoucí tuniský prezident nebo egyptští intelektuálové jako Tawfiq al-Hákim či Abbás Mahmúd al-Arkad¹¹⁶.), stává se však průvodním znakem velké části palestinského odboje. Dále se antisionismus rozšířil i na levicové intelektuální kruhy (např. Noam Chomsky) a zákonitě i do ostatních arabských zemích, podporující palestinské obyvatelstvo. Za „hlavní zemi“ antisionismu vedle Palestiny, Libanonu a Sýrie je považován perský Írán, který financuje hnutí Hizballáh a jehož čelní představitelé prosluli kontroverzními výroky na stranu Izraele. Mezi další antisionisty patří také někteří ortodoxní Židé. Protože obsah této práce je vymezen lokálně, budu se v této části práce věnovat hlavně palestinskému antisionismu a také židovskému antisionismu, neboť pochází také z oblasti Palestiny.

Jedním z ústředních hesel Theodora Herzla bylo: „země bez lidí pro lid bez země,“ díky historickým faktům však víme, že Palestina před vznikem Izraele s milionovým počtem Arabů rozhodně nebyla země bez lidí. Idea obnovy „židovské národní domoviny v Palestině“ nevzbuzovala u Arabů důvěru, neboť biblický nárok Židů na Svatou zemi není Araby a antisionisty považován za legitimní: od zániku starověkých židovských států uplynulo více než dva tisíce let a navíc to nebyli Arabové, kdo tehdy Židy z jejich země vyhnali.¹¹⁷ Palestinci žijící v Libanonu jsou většinou uprchlíci z Izraelem okupovaných území Galileje a pásma Gazy. Anexe východního Jeruzaléma se v očích Palestinců jeví stejným aktem násilí jako dřívější anti-islámské křížové výpravy. ¹¹⁸

Kritizovaný sionismus je evropskými intelektuály považován za jedno z národně určujících hnutí jako je nacionalismus. V souvislosti se vznikem státu Izrael vykazuje sionismus stejné znaky jako kolonizační hnutí (z ang. colon, kupování půdy a obdělávání na nových územích)¹¹⁹ a to:

- sionističtí osadníci přišli z více než jedné země,

- imperiální metropolitní vláda, která je přijala – Velká Británie – nebyla samotnou domovinou osadníků,

- sionističtí osadníci se snažili o dosažení většinového statutu v areálu jejich výběru¹²⁰.

Protože židovští osadníci si nevybrali neosídlenou oblast, nýbrž Araby obydlenou Palestinu, zbyly jim pouze dvě možnosti a to: buďto přesvědčit původní obyvatelstvo k sionismu anebo ho obklopit příliš velkou silou a tlakem. Pro Palestince je velice obtížní uznat sionistické argumenty z přirozené práva (Natural Law), které je odvozeno z utrpení židovského národa pocházejícího z Evropy, protože s antisemitismem nemají vlastní historickou zkušenost a často kritizují chování Izraele vůči Palestincům ve stylu odplaty za holocaust, který jimi nebyl spáchán. Ani starověká populace Židů, kteří žili v Palestině před dvěma tisíci lety, nedává současným židům nárok na politická práva, která jsou vyšší než práva Palestinců. Sionismus je založen na delegitimizaci práv Palestinců a proto na něj Palestinci odpovídají pouze zpětnou snahou o delegitimizaci Izraele.¹²¹ Vyhlášení státu Izrael je spojeno s občanskou válkou na území Palestiny od listopadu 1947 do 15. května 1948, ve které byla komunita Palestinců téměř rozprášena a regulární válkou z 15. května 1948 až do dohod o příměří 1949. Židovský stát tak vznikl na konci občanské války na troskách palestinské komunity a pokud by nezasáhla armáda arabské ligy v květnu, pravděpodobně by celá Palestina byla dobyta Izraelem již v roce 1948. V letech 1948-1967 se radikální palestinské a arabské elity bouřily proti mírným arabským režimům a volaly po arabské jednotě, která je nezbytná pro zotavení palestinských práv. Doufaly v bližší spojení s Moskvou, která by vytvořila protiváhu k Izraeli krytému Spojenými státy. Jednota Palestinců byla postižena i územím, na kterém žili uprchlíci a to tak, že uprchlíci žijící v jednotlivých státech se nemohli z územních důvodů sjednotit.¹²² Proto došlo i k jevu judaizace a sionismu Palestinců, kteří žili na území cizích států a snažili se o návrat do své domoviny. Nová generace Palestinců, která byla vyhnána v roce 1948 již proklamovala jiný cíl než ustanovení Palestinského státu na Západním břehu, východním Jeruzalému a v pásmu Gazy – volali po ukončení ohromné a nezapomenutelné nespravedlnosti roku 1948. Další vojenské akty Izraele spočívaly v anexi demilitarizovaných zón a zemí nikoho (no man´s land) v letech 1949-67, tajné dohodě s Británií a Francií proti Egyptu (1956 Suezská krize) a unilaterální rozdělení řeky Jordán (1964). V následujících letech Izrael pokračuje s politikou vymáhání kolonizace zbytků Palestiny. Současně se Izrael rozhodl pro rozšířené této politiky do sousedních arabských zemí (Sinaj a Golanské výšiny), což je první okamžik, kdy politika sionismu již přesahuje území Palestiny.¹²³ Zájem Palestinců spočíval nikoliv v dobývání nového území, ale v napravení křivdy spáchané v roce 1948 a zpětné dobytí území, na kterém žili několik staletí. Palestinská ústavnost (constituency) se nemůže zakládat na Palestincích z okupovaných území a Palestincích v diaspoře.

V říjnu 1944 se hlavy arabských států sešly na konferenci v Alexandrii, kde položili základy Ligy arabských států a v Alexandrijském protokolu byla mimo jiné věnována pozornost otázce Palestiny a vysloven argument, který se stal jádrem četných budoucích postojů Arabů vůči sionismu:

„Palestina představuje důležitou součást arabského světa a práva palestinských Arabů nemohou být dotčena, aniž by byl ohrožen mír a stabilita arabského světa… rovněž, jako ostatní, litujeme zla, které bylo během války uplatněno vůči Židům evropskými diktaturami. Ale otázka těchto Židů by měla být oddělena od sionismu, neboť nemůže být větší nespravedlnosti a agrese než to, že bude problém evropských Židů řešen další nespravedlností vůči palestinským Arabům nejrůznějších vyznání a denominací…“¹²⁴

Na formování myšlenek antisionismu a vášnivou odezvu ze strany Arabů měl po menších vojenských střetnutí napadení oddíly Irgunu a Lechi palestinské vesnice Dejr Jásín a masakr veškerého obyvatelstva (některé zdroje uvádějí až 250 osob).¹²⁵ Jednalo se o jeden z prvních nepřiměřených útoků, ve kterém počet palestinských obětí je výrazně vyšší než počet izraelských obětí útoků z druhé strany. Tím byl zahájen cyklus vzájemného násilí a zároveň započal rozsáhlý palestinský exodus z rodné země.

Arogance, se kterou Izrael osidluje okupovaná území a vyhání tak Palestince z jejich původních domovů, je průvodním jevem jeho veškerých okupací a privilegovanost osadníků nad původním obyvatelstvem a mnohé další negativní jevy vyvolaly velké napětí, palestinské násilí a zatím dvě velká povstání – intifády.¹²⁶

Ústavou OOP je Charta OOP, která po nástupu Jásira Arafata získávala více nacionální náboj. V této chartě se mimo jiné stanovuje:

1. Palestina je domovem arabského palestinského lidu a nedělitelnou součástí arabské vlasti. …

9. Ozbrojený boj je jedinou cestou k osvobození Palestiny. … Palestinský arabský lid prohlašuje, že je nezvratně rozhodnutý a pevně odhodlaný pokračovat ve svém boji a usilovat o ozbrojenou revoluci, jejímž cílem je osvobození jeho země a návrat do ní.

10. Bojové akce přepadových oddílů jsou základem lidového boje za osvobození.

15. Boj za osvobození Palestiny je z arabského hlediska národní povinností. Snaží se odrazit sionistický a imperialistický útok proti arabské vlasti a usiluje o odstranění sionismu v Palestině.

19. Rozdělení Palestiny v roce 1947 a založení Státu Izrael jsou navzdory uplynulému času zcela protiprávní, protože k nim došlo v rozporu s vůlí palestinského lidu i jeho přirozenými právy v jeho vlasti a je neslučitelné s principy obsaženými v Chartě OSN, zejména s právem na sebeurčení.¹²⁷

Za palestinský stát prohlásila Charta OOP celé území bývalého mandátu. V roce 1974 však OOP vydala program zvaný Deset bodů, ve kterém již požadovala pro palestinský stát pouze části území bývalého mandátu a tím vydala jasný signál, že je ochotná ke kompromisům a OOP opustilo spoustu radikálních a nekompromisních frakcí.¹²⁸

Nově vzniklá Lidová fronta pro osvobození Palestiny kombinovala sekulární arabský nacionalismus s marxismem-leninismem a maoismem, inspirovala se mimo jiné Fidelem Castrem a Che Guevarou. Po Šestidenní válce se zaměřila na boj proti izraelské okupaci, přičemž jejím konečným cílem bylo zničení Izraele jakožto integrální součást plánu zbavit Blízký východ západního vlivu. To ji dovedlo ke spolupráci s německou Frakcí Rudé armády nebo s Japonskou Rudou armádou (která v roce 1972 spáchala masakr na telavivském letišti).¹²⁹

Výsledky šestidenní války byly pro Palestinu zdrcující a byly interpretovány jako bezuzdná izraelská agrese vůči arabskému světu, kdy vůdcové arabských zemí, hlavně Egypta, Sýrie a Jordánska, padli do pasti nastražené Izraelem, aby ten ukořistil to, co ještě zbylo z původní Palestiny.¹³⁰ Šestidenní válka byla kritizována i z pohledu mezinárodního společenství neboť izraelský útok byl v rozporu s mezinárodním právem a dokonce důležitý spojenec Izraele Francie v čele s De Gaullem se od Izraele odvrátil, což v důsledku dovolilo Izraeli rozvíjet vztahy se Spojenými státy. Rezoluce Rady bezpečnosti OSN č. 242 z 22. listopadu 1967 stanovila jako podmínky pro uchování míru na Blízkém východě okamžité stažení izraelských ozbrojených sil z území okupovaných v předešlém konfliktu a vzájemné respektování svrchovanosti a územní celistvosti všech států v této oblasti a apelovala na Egypt, aby ukončil blokádu úžin do Rudého moře. Byla zde stanovena nutnost spravedlivého řešení otázky palestinských uprchlíků a klíčový princip „území za mír“.¹³¹

Napjaté situaci mezi palestinskými uprchlíky napomohl fakt, že se nově octli pod okupací izraelské armády v nově nabytých územích Izraelem během šestidenní války. Izrael v této nové situaci nepřikládal žádnou zvláštní důležitost z hlediska lidského a humanitárního a o územích uvažoval pouze z hledisek strategických a vojenských. Izraelská premiérka Golda Meirová dokonce v této situaci prohlásila, že palestinský národ neexistuje a tím rozhodla jen pomohla k hledání záminek pro další teroristické akce ze strany Palestinců. Zahrnutí do Izraele přineslo mnoha Palestincům možnost práce, byla však na izraelské poměry velice špatně placená a Izrael využíval palestinské uprchlíky de facto jako levnou pracovní sílu.¹³²

V sedmdesátých letech navrhl jordánský král Husajn vytvoření autonomního Palestinského státu na Západním břehu a v Gaze, který by byl federativně spojen s Jordánskem, tento plán byl však Izraelem i USA zamítnut.¹³³

Arafat se stal symbolem boje s Izraelem jako boj Palestinců za jejich právo na sebeurčení a v prosinci 1968 byl představen svět na titulní straně časopisu Time, čímž začala éra jeho legendy.¹³⁴ Jeho militantní palestinské organizace začaly jednat nezávisle na rozhodnutích jordánského krále a tím daly základ k položení pragmatických izraelsko-jordánských vztahů (při pokusu o zavraždění krále Husajna došlo k jordánskému útoku na palestinské velitelství v Ammánu a ostřelování několika uprchlických táborů).¹³⁵

Z prvních státníků, kteří se začali angažovat ve věcech izraelsko-palestinských mírových jednání, byl rakouský kancléř židovského původu a zároveň velký kritik sionismu, Bruno Kreisky.¹³⁶

V průběhu 80. let i později vznikla celá řada mírových organizací i z řad Židů, které otevřeně kritizují sionismus, např.:

• Izraelský výbor proti demolicím domů (angažující se proti izraelské praxi demolicí palestinských obydlí)

• Veřejný výbor proti mučení v Izraeli (proti investigativním praktikám izraelských tajných služeb)

• B´Tselem, zabývající se dodržováním lidských práv na okupovaných územích, o čemž publikuje rozsáhlé a fundované analýzy a zprávy.¹³⁷

K rostoucímu napětí a antisionismu přispěla vzrůstající nezaměstnanost mezi Palestinci, ale také neschopnost OOP a arabských států skutečně hájit jejich zájmy. Do života obyčejných Palestinců zasáhlo spousta komplikací, např. složitý systém pohybu mezi palestinskými městy vázaný na různá povolení, mnohahodinové čekání na kontrolních stanovištích (tzv. checkpoint), přezírané chování vojáků vůči nim a různé represe ze strany Izraele (masové zatýkání, bourání domů, deportace apod.).¹³⁸

Během první intifády se národní uvědomění Palestinců upevnilo v souvislosti s faktem, že se mohou postavit Izraeli i bez vojenské či jiné pomoci ostatních arabských zemí. Brutální zásahy izraelských vojáků, při kterých byly nezřídka usmrceny děti a mládež (nejčastěji při vrhání kamenů po vojácích), přinesly Palestincům mnoho sympatií po svět a naopak poškodily image Izraele. Tvrdé vojenské akce ze strany Izraele, jejichž výsledkem bylo celkem 1 162 mrtvých (na straně Izraele to bylo 160 obětí) si vysloužily tvrdou kritiku OSN, Evropské Unie a USA. Během této intifády i vzrostla úloha žen, které se nyní začaly zapojovat do odboje¹³⁹ (jako nejvýraznější osobnost, která se stala během intifády téměř kultem, je Leila Chaled, které se podařilo unést letadlo z Římu do Athén v r. 1969 a posléze z Amsterdamu do New Yorku v roce 1970¹⁴⁰).

Mezi významné populární palestinské osobnosti patří tvůrce komixů Nadži al-Ali, který vyrůstal v nechvalně proslulém uprchlickém táboře Šatíla a byl kritický jak k palestinské politice násilí, tak k okupační politice Izraele. Tu nejednou ztvárnil ve svém komixu o desetiletém palestinském chlapci Handala, který musí opustit svou zemi a může vyrůst a dospět pouze, až se znovu vrátí domů (viz příloha č. 2).

Národní charta Organizace pro Osvobození Palestiny stanovuje, že „Palestina je rodnou zemí Arabů …, je územně nedělitelnou jednotkou. Palestinský arabský lid má zákonité právo na svou vlast a je neoddělitelnou součástí arabského národa. … Palestinský lid určí svůj osud, až završí osvobození své vlasti. … Židé palestinského původu jsou pokládání za Palestince, pokud jsou ochotni žít v Palestině věrně a v míru. … Rozdělení Palestiny v roce 1947 a vytvoření Izraele jsou bez ohledu na ztracený čas nezákonné a protiprávní, protože k nim došlo v rozporu s přáním palestinského lidu a jeho přirozeným právem na vlast a při porušení základních principů obsažených v Chartě Organizace spojených národů, mezi nimiž nejpřednější je právo na sebeurčení. Balfourova deklarace, mandátní systém a vše, co se na nich zakládá, je považováno za podvod. Tvrzení týkají se dějinných a duchovních svazků Židů s Palestinou neodpovídají historickým skutečnostem ani skutečné podstatě stabilní státnosti. Protože je judaismus náboženskou vírou, není národností s nezávislou existencí. Židé navíc nejsou jediným národem s nezávislým charakterem, protože jsou občany zemí, do nichž náleží. Sionismus je už od svého počátku kolonialistickým hnutím, agresivním a expanzionistickým ve svých záměrech, rasistickým a segregačním svým uspořádáním a fašistickými prostředky a cíli. Izrael je ve své funkci předvoje tohoto destruktivního hnutí a pilíře kolonialismu permanentním zdrojem napětí a zmatků a konkrétně na Blízkém východě, všeobecně pak pro mezinárodní komunitu. Z tohoto důvodu je lid Palestiny hoden pomoci a podpory společenství národů.“ ¹⁴¹

Hlavní princip, kterému se arabské státy rozhodly podřídit po válce v roce 1967, je: žádný mír s Izraelem, žádné uznání Izraele, žádné vyjednávání s Izraelem a dodržování práv palestinského lidu v jeho zemi.¹⁴²

Jednou z cest jak snížit izraelsko-palestinské napětí by bylo zastavit jeho nárůst, který místo toho USA zvyšují nejen odmítáním připojení se k dlouhodobému mezinárodnímu konsensu volajícímu po uznání práva všech států regionu na život v míru a bezpečí, včetně Palestinského státu na nyní okupovaných územích, ale také poskytováním rozhodující ekonomické, vojenské, diplomatické a ideologické podpory vytrvalému izraelskému úsilí takovému výsledku zabránit.¹⁴³

Bývalý šéf izraelské vojenské zpravodajské služby Jehošafat Harkami, který byl také vůdčím arabistou, vyslovil názor, který je dosud pravdivý: „Nabídnout Palestincům čestné řešení, respektující jejich právo na sebeurčení – to je řešení problému terorismu.“. Tou dobou Izrael požíval skutečnou imunitu před odplatou z okupovaných území, která vydržela až donedávna. Harkabimu varování se však nevěnovala pozornost.¹⁴⁴

V roce 1971 měl Izrael možnost přijmout Sadatovu mírovou smlouvu výměnou za stažení Izraele z egyptského území, což byl návrh zprostředkovatele OSN Gunnara Jarringa. V tu chvíli mohl Izrael přijmout mír a integraci do regionu anebo trvat na vlastní expanzi. Vybral si druhou možnost a trval na okupaci.¹⁴⁵

Řešení konfliktu spočívá v rozdělení teritoria na mezinárodní hranici, při výměně půdy 1:1. Toto řešení bylo pětadvacet let blokováno Spojenými státy a Izrael jej nadále odmítá (a to dokonce i umírněné křídlo politického spektra). Izrael za vlády Bushe ml. a Barona rozšířil své osadnické programy za podpory Spojených států. Se stavěním bariéry a dalšími akcemi Izrael podkopává naděje na mírové diplomatické řešení. Izrael ospravedlňuje své chování palestinským terorem, který skutečně eskaloval, včetně sebevražedných bombových útoků proti izraelským civilistům. Až do docela nedávné doby brutální vojenská izraelská okupace podněcovala jen velmi málo odvetných akcí proti Izraeli z okupovaných území a zločiny tam spáchané okupačními jednotkami a ilegálními osadníky přitahovaly jen málo pozornosti. Podle izraelské armády byl v prvních měsících intifády poměr zabitých téměř 20 ku 1 (75 Palestinců na 4 Izraelce), v době, kdy se odpor vztahoval jen na okupované území a málokdy přesahoval házení kamením. Když se poměr přiblížil 3:1, podnítilo to obrovské rozhořčení: nad utrpením nevinných Izraelců.¹⁴⁶ Intifáda zároveň odkryla významné změny uvnitř Izraele. Domácí autorita a moc izraelské armády v té době dosáhla takové úrovně, že izraelský válečný dopisovatel Ben Kaspit popsal zemi jako „nikoli stát s armádou, ale armádu se státem“ a armádu, která kromě toho je prakticky doplňkem vojenské síly, jež dominuje světu na úrovni překonávající jakýkoli historický precedens, což je skutečnost, která obyvatelstvu regionu není lhostejná.¹⁴⁷

Hrdinství sebevražedných atentátů započala v roce 1935, kdy šejk Izzaddín Kassám (původem Syřan) se pokusil s několika svými následovníky o vzpouru proti Britům v Palestině. Tato krátká a z vojenského hlediska zbytečná vzpoura skončila jeho smrtí a v tu chvíli rozvířila palestinské masy. Stal se prototypem fedajína – toho, kdo se obětuje – v palestinském boji. Jeho pohřeb byl provázen velkou demonstrací Palestinců, kteří volali hesla proti Britům a Židovské národní domovině.¹⁴⁸

Proti sionismu vystupují také některé ortodoxní židovští charedim, kteří nesouhlasí s existencí státu Izrael z jednoho důvodu: židovský stát má být podle jednoho z pilířů židovské víry obnoven až po příchodu Mesiáše, a to tedy pouze z jeho vůle. Sionismus uskutečňovaný lidmi – navíc nepříliš zbožnými, či dokonce ateistickými – však tento princip zásadním způsobem popíral. Vznikla proto i organizace Eda Charedit, která se považuje za opozici vůči oficiálnímu vrchnímu rabinátu Izraele. Jejich bojkot Izraele spočívá v tom, že nepřijímají žádnou pomoc od státu včetně sociálního pojištění, jejich školy odmítají jakoukoli formu finanční pomoci od ministerstva školství a neplatí samozřejmě ani daně. Zcela se odmítají účastnit i politického života: nenosí své identifikační průkazy, nevolí a odmítají všechny státní svátky a symboly izraelské nezávislosti. Při různých oslavách izraelského státu, např. při Dni nezávislosti tito charedim protestují proti existenci Izraele i s transparenty s nápisy: „Palestina patří Palestincům“, „Skuteční rabíni vždy oponovali sionismu“, „Konec sionismu – konec krveprolití,“ „Jsme proti tzv. Izraeli, protože jsme Židé!“, „Izrael je rakovina“, atd. Jejich interpretace posvátných textů přikazovala neusilovat o ukončení židovského exilu předčasně a nesnažit si podrobit si Zemi izraelskou za pomoci síly.¹⁴⁹ Rabín Moše Hirsch patří k velkým antisionistům a zásadně odmítá veškeré tvrdé postupy Izraele proti Palestincům a také scházíval se s Jásirem Arafatem, kterého považoval za svého přítele. K dalším ze sionistického pohledu kontroverzním osobnostem zcela jistě patří rabín Moše Arje Friedman, který při Mezinárodní konferenci o přezkoumání globální vize holocaustu v roce 2006 v Teheránu vystoupil s tvrzením, že holocaust se sice stal, ovšem v daleko menším měřítku, udávaný počet obětí 6 milionů Židů bylo předpovědí Theodora Herzla a Židů zemřelo během holocaustu pouhý 1 milion. Vysloužil si tím přátelství s íránským tehdejším prezidentem Ahmadínežádem a jeho nabídku na funkci hlavního íránského rabína.¹⁵⁰

ZÁVĚR

Antisionismus je ideový proud, který je aktuálně v českém prostředí opředen mýty a zaměňuje se často naprosto mylně s antisemitismem. Myslím si, že kvůli nedostatku pramenů a zdrojů informací v českém prostředí by bylo dobré, kdyby se věnovala větší pozornost palestinským zdrojů a dalším zdrojům z arabského, popř. íránského prostředí, které mohou nabídnout více informací o antisionismu, stejně jako by mohly nabídnout překlady klíčových děl Čomského a Šahaka. Věřím, že toto téma je dobré k většímu zpracování a důkladnějšímu zpracování a k rozvedení všech úrovní, ke kterým se antisionismus vyjadřuje (rasismus v Izraeli, sociálně-ekonomické důsledky, náboženství, kritika expanzivní politiky Izraele, kritika nedodržování práv i ne-palestinských a ne-židovských obyvatel Izraele, útoky na křesťany, atd.)