5. Populace židů V palestině

Dějiny Izraele/Palestiny nejsou vždy nutně spjaty pouze s národem Židů. Je důležité si uvědomit, že populace židů v této oblasti se měnila, nebyla zde jedinou národnostní menšinou a byla vždy součástí pestré směsice typické pro Blízký Východ (Židé, Arabové, křesťané, Turci, Syřané, Asyřané, Kurdové, Arméni, Britové atd.) a jejich populace se měnila ve velkých rozdílech. Od roku 586, kdy se Judské království stalo součástí babylonské říše se židé stali oficiálně součástí jiného centralizovaného státu a ztratili vlastní nezávislost. Tento smutný osud již zůstal součástí národa židů i během perské nadvlády, řecké nadvlády, římské nadvlády, nadvlády Byzance, dobytí křižáky a dominance Turků nebo Arabů v této oblasti, která trvala až do vzniku Izraele 1948. Národ Židů se postupem času stával minoritou ve své vlastní zemi a zároveň vznikala diaspora v různých jiných zemích (nejen) Evropy. Etnické složení Palestiny se vlivem dějin dramaticky měnilo, faktem však zůstával klesající trend v obydlení Palestiny Židy, kteří kvůli represáliím, pronásledování, bojům a diskriminaci postupně oblast svého historického domova opouštěli. Židé, kteří na Blízkém východě zůstali, se posléze dostali do navzájem výhodné symbiózy z Araby a kočovnými beduíny, se kterými obchodovali.⁹¹ Před vznikem státu Izraele (v roce 1945) tak v oblasti Palestiny žilo 517 000 Židů a 1 140 000 Arabů, Židé tedy byli při vznikem státu Izrael v Palestině v naprosté menšině.⁹² Tento fakt je často zdůrazňován Palestinci, kteří to považují za další přímo do očí bijící fakt vyvracející nárok židovské menšiny na vytvoření vlastního státu, který zahrnoval více než polovinu (přesně 56 %, tj. 14 300 km²) území po staletí obývaného Araby. V židovském státě se tak najednou octlo 538 000 Židů a 397 000 Arabů, v arabském státě na ploše 11 700 km² se nacházelo 804 000 Arabů a 10 000 Židů.⁹³

Etnické složení Židů již dávno není pouze semitské, ale do dnešního Izraele začaly již na konci 19. století proudit alije židů z Ukrajiny a Ruska, které mluvily kromě hebrejštiny také rusky.⁹⁴ V roce 1903 po velkém pogromu v Kišiněvě přišlo do Palestiny dalších 30 – 40 000 Židů z Polska a Ruska.

V letech 1933-35 se populace Židů pod vlivem nástupu Adolfa Hitlera k moci zdvojnásobila⁹⁵.

6. Historie palestinského odboje

V roce 1911 byla v Jaffě založena Palestinská národní strana a arabští poslanci v istanbulském parlamentu začali protestovat proti židovskému přistěhovalectví.⁹⁶ Třetí kongres palestinských Arabů v roce 1920 vytvořil výkonnou komisi – tzv. Arabskou exekutivu vedenou Můsou Kazikem al-Husajním. Nakonec však nebyl vytvořen žádný společný orgán zastupující Araby a tím byli Arabové odříznuti od vlivu na dění v Palestině. Byly však pokusy o vytvoření politických organizací i stran a nakonec se v roce 1936 frakce a strany soupeřící v arabském prostředí sjednotily do orgánu nazvaného Vysoká arabská komise.⁹⁷ Ve 30. letech vznikly i podzemní arabské organizace.⁹⁸ V roce 1920 se vzedmula první větší vlna násilí, při které bylo 5 mrtvých a 211 zraněných Židů a 4 mrtví a 32 zraněných Arabů.⁹⁹ Toho se zalekli Britové a v roce 1922 vydali tzv. (první) Bílou listinu, která razantněji omezila židovské přistěhovalectví.¹⁰⁰

Jeruzalémský muftí začal otevřeně vyzývat k ozbrojenému boji proti sionistům a arabský odboj se začal lépe organizovat. V roce 1936 propukla opět velká vlna nepokojů, kterým se začalo přezdívat Arabská revoluce. Do roku 1939 při ní přišlo o život 5 000 Arabů, 400 Židů a 200 Britů. Revoluce byla nakonec potlačena Brity a to výrazně posílilo sebedůvěru sionistů. V letech 1937 – 1939 došlo k dalším nepokojům, při kterých byl zavražděn britský komisař v Galileji, velký muftí uprchl do Iráku a poté se Vysoká arabská komise rozpadla a arabské bojůvky postrádaly ústřední vedení. Při těchto bojích bylo zabito 1 700 Arabů, 292 Židů a 69 Britů. Domy rodin napomáhajících Arabů byly rozbořeny, čímž začala praxe odvetného bourání domů, kterou používá Izrael jako represi do dnešních dnů.¹⁰¹

Důležitou postavou byl bezesporu šejch Kyz ad-Dín al-Kasám, který se inspiroval ideologií Muslimského bratrstva, která vznikla v Egyptě a také zorganizoval skupinu Černá ruka bojující proti sionistům a Britům. V roce 1935 byl zastřelen britskou policií při přestřelce, ale stal se první důležitou postavou z palestinských šahídů, tj. mučedníků a inspirátorem radikálních islamistů, hlavně hnutí Hamás.¹⁰²

Zajímavá je postava hlavního palestinského komisaře, který se jmenoval Herbert Samuel a byl to britský Žid a sionista, který byl v roce 1921 jmenován do úřadu. Kvůli své spolupráci s radikálními Araby byl odsouzen k patnácti letům vězení, později však byl omilostněn. Nakonec utekl do Iráku, kde se pokusil zorganizovat protibritské povstání a po jeho neúspěchu se přesunul do Itálie. Nakonec spolupracoval i s Hitlerem a podporoval jeho nacistický antisemitismus.¹⁰³

Nejvýraznější politickou složkou mezi palestinskými Araby se stala radikální Palestinská arabská strana, druhou nejvýznamnější umírněný Al-Istiqlál (arab. Nezávislost).

Po vyhlášení vzniku izraelského státu bylo jasné, že obě dvě strany se dále připravují na konflikt, který se již v Palestině započal ve dvacátých letech a Arabové zřízení židovského státu v Palestině nepřipustí. Bylo jasné, že Židé byli daleko lépe organizováni než Palestinci, ti se však mohli spolehnout na spojenectví s ostatními arabskými národy.

Palestinský odboj a vláda Palestiny, která sídlí v současnosti v Libanonu, postrádá konceptuální rámec multi-issue přístupu, který by zahrnovat trpělivý, důmyslný, inteligentní a politicky cílevědomý dialog se všemi klíčovými protagonisty (lokálně, regionálně i globálně) a zároveň by vyzdvihoval právo na sebeurčení Palestinců. Spojené státy americké, které mají v této záležitosti hlavní slovo co se týče vlivu na mezinárodní politiku svým jednáním jasně naznačují svůj přístup k palestinskému národu: Ne sebeurčení Palestinců, Ne palestinskému státu, ne návratu Palestinců do okupovaných území, ne palestinské diaspoře, ne OOP, ne východnímu Jeruzalému, ne hranicím z roku 1967, ne Golanským výšinám, ne Sýrii, ne Sovětskému svazu. Podporují další izraelské osady a kolonizaci západního břehu, v pásmu Gazy, východním Jeruzalému a na Golanských výšinách.¹⁰⁴

28. května 1964 byla založena Organizace pro osvobození Palestiny, zkr. OOP, angl. Palestine Liberation Organisation (PLO), která v tu chvíli měla plnou podporu egyptského prezidenta Násira a naopak ji odmítal jordánský král Husajn. Jejím prvním předsedou se stal Ahma Šuqajrí, který se proslavil hlavně svou výzvou k „zahnání Židů do moře“.

V roce 1965 založil palestinský inženýr s pseudonymem Arafat organizaci Fatah, která zpočátku působila mimo strukturu OOP, ale brzy se k ní připojila. V této organizaci se nachází široké spektrum palestinských obyvatel – umírnění islamisté, palestinští křesťané, sekulární Palestinci, atd.¹⁰⁵ Brzy se rozšířil Arafatův vliv a vytvořily se guerillové skupiny v čele s Fatahem. Započaly akce a útoky, které OOP interpretovala jako oprávněnou obranu proti izraelské okupaci, mezi její další aktivity však patřily i administrativní a politické aktivity. OOP zakládala a financovala různé instituce a zavedla také systém sociálního zabezpečení. OOP zřídila i své diplomatické zastoupení v mnoha státech světa a pozorovatelskou misi u OSN.¹⁰⁶ V roce 1964 vznikl exilový palestinský parlament Palestinská národní rada, která se schází obvykle jednou za dva roky ve východním Jeruzalému. Od roku 2003 má PNR 669 členů a předsedá jí Salim Zanún. 88 současných členů PNR je zároveň poslanci Palestinské legislativní rady, 98 členů zastupuje Palestince na Izraelem okupovaných územích a 483 palestinskou diasporu.

V srpnu 1967 se Arabské nacionalistické hnutí (ANH) spojilo s dvěma menšími radikálními skupinami a vznikla Lidová fronta pro osvobození Palestiny (LFOP), angl. Popular Front for the Liberation of Palestine (PFLP).

Lidová fronta pro osvobození Palestiny byla radikálně levicová a čistě vojenská – teroristická organizace, která vznikla v roce 1968. Hlavními sponzory byla Sýrie, Írán a v 80. letech také Libye. Protože byla značně prosyrská, byla v rozkolu s dalšími organizacemi. V roce 1974 odešla z OOP a silně kritizovala Arafatovy pragmatické kroky směřující k ústupkům ze strany Palestiny ve prospěch Izraele. Jako první přišla se sebevražednými atentáty.¹⁰⁷ Po šestidenní válce začal Jásir Arafat organizovat guerillové útoky na Izrael, což vyvolalo tvrdé izraelské odvety na jordánském území.

V roce 1969 vznikla odtržením od LFOP Demokratická fronta pro osvobození Palestiny, jejíž hlavní ideologií byl marxismus-leninismus a vize osvobození Palestiny prostřednictvím „lidové revoluce“, např. svržením arabských monarchií. Zahájila sérii bombových útoků. V roce 1991 se rozštěpila na dvě frakce – umírněnou, která zůstala členem OOP a radikální frakci pojmenovanou Aliance palestinských sil.¹⁰⁸

Další organizací byla Organizace Abú Nidala, který byl ještě před nástupem Usámy bin Ládina považován za „kmotra všech teroristů“. Vznikla v roce 1974 a odmítla jakékoliv kompromisy s Izraelem, nicméně svou teroristickou aktivitu rozšířila i na území ostatních států a stala se nájemnou organizací (mj. v Rakousku, Rumunsku, Turecku, Indii) a pokusila se dokonce odstranit samotného Arafata.¹⁰⁹ Abú Nidal se vyznačoval neobyčejnou krutostí, kdy byl schopen mučit i své vlastní následovníky a provádět čistky své vlastní organizace. Nakonec byl nalezen mrtev v Bagdádu a podezření za jeho odstranění padlo na Saddáma Husajna za údajnou konspiraci proti jeho osobě, vláda však tvrdila, že šlo o sebevraždu.

Organizace Černého září je název organizace, kterou založili hlavně členové Arafatova hnutí Fatah, kteří byli připraveni se pomstít Jordánsku, kdy v roce 1970 jordánská armáda vyhnala palestinské radikální organizace ze země. Byla to nechvalně proslulá organizace, která zavraždila jedenáct izraelských atletů na letní olympiádě v Mnichově a své aktivity ukončilo na podzim 1973.¹¹⁰

Mezi další organizace patří Sa´ika založená v roce 1968 vládnoucí syrskou stranou Baas jakožto reprezentant Palestinců v této straně a skrze ni uplatňovala svůj vliv syrská politika v OOP. Vykonala množství teroristických akcií v Libanonu, zmasakrovala stovky lidí libanonského křesťanského města Damúr a unesla vlak vezoucí sovětské Židy putující do Izraele.¹¹¹

Arabská osvobozenecká fronta vznikla v roce 1969 jako irácká frakce strany Baas a měla uplatňovat vliv irácké politicky v OOP, měla malý vliv a v 90. letech byla inkorporována do Palestinské národní autonomie.

Palestinská osvobozenecká fronta vznikla v roce 1977, po přijetí smluv v Oslu se však její předseda omluvil za své teroristické činy a uznal existenci Izraele.

Síla 17 byla založena po vypuzení OOP z Jordánska na počátku 70. let a původně sloužila jako osobní ochrana Jásira Arafata, z čehož vyplýval její elitní charakter, speciální výcvik a zvláštní uniformy. I přesto však podnikala teroristické útoky přímo v Izraeli, na Blízkém východě i v Evropě. v 90. letech se stali členové Síly 17 jednou z oficiálních bezpečnostních složek.¹¹²

Organizace Hamás se rozděluje na dvě složky – civilní a teroristickou. Civilní (politické) křídlo, které je výraznou složkou hnutí, navazuje na aktivity egyptského Muslimského bratrstva a vyvíjí činnost na podporu chudého palestinského obyvatelstva (provozuje školy a systém sociálního zabezpečení). Militantní křídlo organizace, Brigády Kasám (pojmenované podle palestinského radikála z dob britského mandátu) spáchaly do dnešních dnů mnoho útoků na izraelské vojenské i civilní cíle a zavraždily stovky lidí. Hamás nerozlišuje mezi izraelskými bezpečnostními složkami a civilisty, protože podle jeho názoru „prakticky všichni Izraelci, včetně žen, slouží v okupační armádě“.¹¹³

Během druhé intifády byla vytvořena organizace Brigády mučedníků od al-Aksá, která není na rozdíl od předešlých islamistickou organizací.¹¹⁴