3. 3. Židovský fundamentalismus

Izrael byl vždy vysoce ideologickou společností a nijak se v izraelských ani americko-židovských médiích neobjevují expertizy židovského fundamentalismu. Dále je Izrael enormně militarizovanou mocností, nukleární i konvenční. To je kombinace, která, je-li zmíněnou ideologií sionismus ve své krajní, teokratické formě, s sebou nese možné následky pro náboženství i pro svět. Politický význam židovského fundamentalismu enormně vzrostl během uplynulého čtvrtstoletí. Počet jeho oddaných přívrženců se odhaduje na 20 – 25 % procent obyvatelstva (což je vyšší procento než procento islámských fundamentalistů v Íránu) a mají obrovský vliv na veřejné mínění, ve volbách do Knesetu v roce 1999 získali 23 ze 120 křesel a jedná se o fundamentalismus etnocentrický a vysoce xenofobní.⁷³

Židovský fundamentalismus věří v židovské království, které má vzniknout na území Izraele, které nastolí přísnou a hněvivou božskou suverenitu nad jakýmkoli hypermoderními pohanskými koncepcemi vůle lidu, občanských svobod nebo lidských práv. Bylo by ovládáno halachou, židovským náboženským právem, jehož jedinými vykladači by byli rabíni a jehož dodržování by přísně vynucovali klerikální komisaři, ustanoveni v každé veřejné a soukromé instituci s pomocí občanů, jimž by zákon uložil povinnost udávat každý přestupek úřadům. Vládl by monarcha vybraný rabíny, a Kneset by byl nahrazen sanhedrinem neboli nejvyšší soudní, církevní a administrativní radou. Muži a ženy by byli na veřejnosti segregování a „cudnost“ v oblékání a chování žen by byla vynucována zákonem. Cizoložství by bylo hrdelním zločinem a každý, kdo by o sabatu řídil auto nebo by znesvětil sobotu jiným způsobem, by se vystavoval trestu smrti ukamenováním. Pokud by šlo o Nežidy, halacha by představovala jejich systematickou diskriminaci, v rámci které by každý možný zločin nebo hřích spáchaný nevěřícím proti židovi, počínaje vraždou nebo cizoložstvím a konce podvodem, byl trestán daleko přísněji než tentýž zločin nebo hřích spáchaný židem proti nevěřícímu (pokud by ovšem byl vůbec pokládán za nezákonný čin, což by se ani nestávalo). Všechny modloslužebnictví neboli uctívání idolů (zejména křesťanské, muslimské jsou méně opovrhováni než křesťané) bude vyhlazeno. Nežidé mohou zůstat v království se statutem „usazení cizinci“ a povinni přijímat trvale nižší postavení, což znamená trpět otroctví. Židovské království povstane s příchodem Mesiáše a dvakrát zničený Chrám bude obnoven na místě, kde stojí nyní Skalní dóm a mešita al-Aksá.

Fundamentalisté se dělí na množství sekt, které se často vášnivě přou mezi sebou o nejjemnější a nejtajuplnější články učení, ale na této základní eschatologické pravdě se shodují všichni. Jedna škola fundamentalistů věří, že Mesiáš se objeví, až sám uzná za vhodné, že milénium neboli konec dnů přijde podle milosti samotného Boha. To jsou charedim, ti, kdož jsou nejkrajnější ve svém nekompromisním odmítání hříšného, světského moderního světa, kteří tráví svůj čas v modlitbách a posvátném studiu. Jejich největší samostatnou politickou složkou je strana Šas. Druhá škola, méně extremistická vzhledem k dodržování náboženství, je více, dokonce vskutku závratně revoluční, pokud jde o jeden z rozhodujících momentů dogmatu: vírou, že příchodu Mesiáše lze dosáhnout nebo ho urychlit, lidskou činností, tady a teď v pozemské říši. Tento mesianistický fundamentalismus představuje Národní náboženská strana a osadníci Guš Emunim.

Od počátku sionismu, ale hlavně od války v roce 1967 a dobytí zbytku historické Palestiny Izraelem, žijí Židé v „transcendentální politické realitě“ nebo ve stavu „metafyzické transformace“, během které se prostřednictvím války a výbojů Izrael osvobodí nejenom od svých fyzických nepřátel, ale též od „satanické“ moci, kterou tito nepřátelé ztělesňují. Přikázání dobýt Zemi, říká Aviner, „je nadřazeno morálním a humánním hlediskům o národních právech Nežidů v naší vlasti“. Izraeli bylo podle jeho vlastních slov uloženo, aby „byl zbožný, nikoli morální, a obecné morální zásady, běžné pro celé lidstvo, nezavazují národ Izraele, protože byl vybrán, aby byl nad ním“.⁷⁴

V článku o „Přikázání genocidy v bibli“⁷⁵ rabín Izrael Hess tvrdí bez jakékoliv kritické reakce ze strany státního rafinátu, že „přijde den, kdy budeme všichni povoláni, abychom svedli válku směřující k vyhlazení Amaleka“⁷⁶, pro což je hlavním důvodem zajistit rasovou čistotu a vyřešit antagonismus mezi Izraelem a Amalekem (který je v současnosti ztělesňován arabskými národy).

Guš Emunim musí uskutečnit to, co učil rabín Kúk: existující stát Izrael v sobě nese království Izraele, nebeské království na zemi a následkem toho naprostá svatost zahrnuje každou židovskou osobu, každý čin a fenomén včetně židovského sekularismu, který bude jednoho dne pohlcen svatostí a vykoupením.⁷⁷

Israel Šahak⁷⁸ tvrdí, že „Podle všech měřítek musí být Stát Izrael pokládán za rasistický stát.“⁷⁹ Tento židovský rasismus podle něj pramení z etnocentrické interpretace židovského osudu, transponované do moderního politického přesvědčení sionismu, jehož nejextrémnějším a nejzhoubnějším výrazem je právě popsaný židovský fundamentalismus.⁸⁰ Šahak, který přežil nacistický koncentrační tábor, byl přesvědčen, že Izrael se stal nyní utlačovatelem, který svým zacházením s Araby na okupovaných územích i ve vlastním Izraeli porušuje nejen mezinárodní civilizovaná měřítka, ale i vznešené učení judaismu. Ve své knize Jewish History, Jewish Religion: The Weight of Three Thousand Years tvrdí, že holocaust ve svém důsledku byl zneužit Židy k obhajování jejich právu na stát Izrael a izraelská propaganda jej po druhé světové válce vždy zdůrazňovala a zneužívala ve svůj prospěch. On a jemu podobní antisionisté si vysloužili hlasitou kritiku ze strany Izraele a dlouhodobě nedělají rozdíl mezi samotným Izraelem a okupovanými územími. Jsou toho názoru, že původní nespravedlnost spáchaná roku 1948 a dříve si zasluhuje neméně nápravy než následná nespravedlnost spáchaná v roce 1967 a po něm. Pouze „odsionizování“ a vytvoření společnosti, ve které Židé a repatriovaní Arabové budou žít společně bez diskriminace, by mohla přinést mír na Blízký východ. Jako socialističtí revolucionáři věřili členové Madlenu, že pro Izraelce by svržení sionismu mělo mít přednost před klasickým proletářským bojem. Proto uznávají „právo a povinnost každého poraženého a potlačovaného národa klást odpor okupaci a bojovat za svou Svobodu… podle našeho názoru odporovat okupaci je přirozené a legální… a pokud jde o prostředky, užívané v tomto boji – třebaže je neschvalujeme – nepředstavují hlavní měřítko, podle něhož určujeme své stanovisko“.⁸¹

Donald H. Akenson ve své knize God´s Peoples: Land and Covenant in Izrael, South Africa and Ulster tvrdí, že izraelský stát je sice „velkou demokracií pro Židy, avšak zdaleka již ne tolik pro kohokoli dalšího“. Přikládá k tomu tyto argumenty:

• Zproštění izraelských Arabů základní vojenské služby (bez jejího absolvování je Izraelec různě znevýhodňován);

• Limitování nabývání majetkových práv izraelských Arabů k nemovitostem;

• Omezení politické participace izraelských Arabů v prostředí židovských politických stran.⁸²

Zároveň funguje další zvýhodňování sionistů, jako např. zproštění ultraortodoxních studentů náboženských škol základní vojenské služby.⁸³

Roku 1987 vydal izraelský exulant Uri Davis knihu Izrael: An Apartheid State.

Izrael porušuje Arms Export Control Act (Zákon o kontrole vývozu zbraní) – podle něhož smí být Amerikou dodaná vojenská výzbroj použita pouze pro obranné účely – ať již po mnoho let v Libanonu nebo v poslednější době během druhé intifády v Palestině samotné.⁸⁴

Poprvé s myšlenkou úmyslné a dlouho připravované etnické čistky ze strany Izraele přišel palestinský vzdělanec Chalídí roku 1961.⁸⁵