3. 1. Radikální sionismus

V roce 1950 byl v Izraeli přijat klíčový Zákon o návratu (heb. Chuk Ha-Švut), který zaručil každému člověku s židovskými kořeny, ať se nachází kdekoli na světě, právo přijít do Izraele jako nový přistěhovalec a získat izraelské občanství. Tento etnokratický princip při získávání občanství židovského státu nenajdeme v žádné jiné demokracii a je jedním z dalších rysů specifického izraelského pojetí demokracie.³⁶

Židovské náboženské právo Halacha bylo zahrnuto v právu Izraele a tak přineslo spoustu teokratických prvků na území Izraele, jako např: nerovnost židovských mužů a žen v oblastech osobního statusu (hlavně sňatků a rozvodů,) kontroverzní opatření a omezení vynucující dodržování šabatu a košer stravy, problematické posuzování kompatibility ortodoxních a neortodoxních konverzí na judaismus, zvýhodňování některých skupin obyvatelstva na náboženském základě, hlavně ultraortodoxních charedim proti ostatním Izraelcům, atd.³⁷

Mezi hlavní zastánce židovského rasismu patří rabín Kahane.

Když během šestidenní války dobyl Izrael území třikrát větší než byla jeho dosavadní rozloha, obsadil Sinajský poloostrov a dobyl Staré město ve Východním Jeruzalém, zaplavila Izrael i diasporu vlna euforie a nacionalismu. Náboženští sionisté interpretovali vítězství v Šestidenní válce jako zázrak, Boží znamení a přiblížení se konečného Vykoupení židovského lidu. Důsledkem tohoto nadšení byla další velká přistěhovalecká vlna do Izraele. Šestidenní válkou skončila etapa „malého Izraele“ v hranicích z let 1949-1967 a začala etapa budování „velkého Izraele“, rozšířeného o obsazená území.³⁸ Zároveň vznikl mýtus o neporazitelné izraelské armádě a neschopných arabských vojscích a revizionističtí sionisté z předstátního období, kteří požadovali územní expanzi židovského státu, slavili ohromný úspěch.

Mnoho radikálních sionistů spolupracuje s americkými křesťanskými fundamentalisty, kteří věří, že USA i Izrael jsou Boží státy a společně bojují proti „neznabohům – muslimům“, aby se mohli všichni Židé vrátit do Svaté země a tím se uspíší příchod Ježíše Krista na Zemi.³⁹

3. 2. Výstavba židovských kolonií – tzv. „osad“

S politikou výstavby židovských osad na okupovaných územích začala labouristická vláda Lévyho Škola a vznikly tak první židovské osady⁴⁰, které jsou zcela v rozporu s mezinárodním vojenským a humanitárním právem.⁴¹ Kromě pragmatických a sekulárních Židů se začali do nových osad stěhovat i ortodoxní náboženští sionisté, jejichž ideový základ vycházel z mesianistického učení rabína Abrahama Jicchaka Ha-Kohena Kooka. Ten tvrdil, že éra spasení židovského lidu nastala v naší době a izraelské vítězství v Šestidenní válce bylo chápáno jako další transcendentní moment v dějinách židovského lidu. Religiózní sionisté byli přesvědčeni, že je Bůh povolal k naplňování jeho záměrů právě zakládáním osad v celém Erec Jisrael. Na základě konceptu zvláštního vztahu mezi Bohem a vyvoleným lidem osadníci legitimizovali ve svých očích svoji přítomnost na palestinských územích, která byla prohlášená za posvátná a nedělitelná. V duchu této interpretace byli jejich dosavadní arabští obyvatelé označeni za bezvěrce oddalující příchod Mesiáše.⁴²

První boom kolonizování nastal v roce 1977, kdy se k moci dostala radikální sionistická strana Likud a za pomoci různých daňových a sociálních zvýhodnění motivovala izraelská vláda stěhování civilistů na tato teritoria.. S výstavbou židovských osad začaly sice levicové vlády, ale podporovaly ho i pravicové jako právě zmíněný Likud. Politickou reprezentací osadníků se stala Národní náboženská strana (Mafdal).⁴³ Vznikly tak například velmi radikální religiózní osady jako Kirijat Arba či Kfar Tapuach, ve kterých žijí hluboce věřící lidé, kteří ve svém osidlování biblických území vidí naplňování Boží vůle a vyznačují se fanatismem a nesnášenlivostí, zvláště vůči Palestincům. Část těchto osadníků vyniká svou militantností a podporou radikálních sionistických hnutí jako jsou zakázané strany Kach a Kahane Chaj!. Jiné jsou „osady“ (či spíše již v některých případech města), které byly postaveny z pragmatických důvodů a rodiny se tam přestěhovaly čistě z ekonomických důvodů a často nemají o izraelsko-palestinském konfliktu žádné ponětí. ⁴⁴ Někteří ovšem, jako rabín Avrom Šmulevic z osadnického hnutí Bead Artzein, se netají tím, že Izrael má své území rozšiřovat na úkor ostatních národů, Palestinců, Syřanů, Egypťanů, Arabů a křesťanů nevyjímaje

Kolonizační či osadnické hnutí Guš Emunim je nejvýznamnější a radikální pravicové hnutí izraelských osadníků, které čerpá z mesianismu a fundamentalismu, přičemž mesianismus spočívá hlavně v předpokladu, že k Vykoupení dojde ve velmi blízké budoucnosti⁴⁵ a i ostatní přívrženci radikálního sionismu věří biblickému právu na zemi rozpínající se od řeky Nilu k řece Eufrat (viz mapa v příloze č. 1)⁴⁶. Jeho členové se poměrně často uchýlili k násilným akcím proti Palestincům. Vůdčí postavou Guš Emunim se stal rabín Moše Levinger, který se vyznačoval porušování izraelských zákonů a zakládáním osad na vybraném místě Západního břehu bez ohledu na izraelskou politiku a následně donutil vládu uznat osadu jako fakt. Při podepsání campdavidské dohody, která znamenala opuštění osad na Sinaji však hnutí vzdorovalo izraelským vojákům a v roce 1979 Levingerova žena Miriam obsadila se skupinou asi sedmdesáti dalších souvěrkyň dům ve starém hebronském městě (obydlený hlavně Palestinci, na palestinském území) a Izrael jí v této situaci zaručil vojenskou ochranu.⁴⁷

Politika kolonií do značné míry omezuje osobní svobody původního arabského obyvatelstva a to: výstavbou silnic určených pouze pro osadníky, permanentní vojenskou přítomností ze strany izraelské armády, nedostatkem vody a zdravotnických zařízení, které jsou využívány pouze Izraelity, atd. Izrael ospravedlňuje své kolonie tím, že „jsou přirozeným právem Židů a navíc jsou diktovány bezpečnostní situací“, popř. „se nacházejí na území, které je odvěkou židovskou domovinou“. Izrael osadnickou politikou porušuje mezinárodní humanitární právo, které je vyjádřeno mezinárodními smlouvami, jichž je Izrael smluvní stranou. Izrael porušuje tyto významné principy mezinárodního práva:

1. Zákaz transferu civilního obyvatelstva z teritoria okupujícího státu na okupované území. ⁴⁸

2. Na okupovaném území zákaz trvalých změn, které nejsou ve prospěch místního obyvatelstva.⁴⁹

Haagské konvence jasně stanovují, že okupující mocnosti mohou půdu zabrat, ale pouze k vojenským účelům a za náhradu a okupující mocnost je pouze opatrovníkem veřejného majetku na území, nikoliv nabyvatelem vlastnického práva k majetku a pokud tak činí, může tak činit pouze ve prospěch místního obyvatelstva a chránit jeho bezpečnost.⁵⁰

V roce 1980 byl Základním zákonem (který má charakter ústavního zákona) Východní Jeruzalém anektován Izraelem a prohlášen za „jediné nedělitelné hlavní město Izraele“. Po izraelském obsazení byla zbourána arabská čtvrť v historickém Starém městě v těsném sousedství Zdi nářků, aby bylo více místa pro židovské věřící.⁵¹ Východní Jeruzalém má však svého vlastního neoficiálního arabského starostu a zároveň zde sídlí OOP a Palestinská národní autonomie.

Po smlouvě mezi Egyptem a Izraelem o stažení okupačních vojsk ze Sinaje mělo nastat i opuštění židovských osad, kterých se ovšem Izrael nevzdal. Americká administrativa tak v sedmdesátých letech začala více kritizovat osadnickou politiku a prohlásila izraelské osady na okupovaných územích za nelegální stejně jako okupaci Východního Jeruzaléma, což Izrael dále ignoruje.⁵²

Osadnická politika Izraele výrazně zasáhla do demografického složení Západního břehu. Na tomto okupovaném území se dnes nachází více než 200 000 židovských osadníků (bez Východního Jeruzalému).⁵³

Při invazi do Libanonu během libanonské občanské války se do situace vložil i Izrael, který bojoval s útoky OOP podnikané z území Libanonu a 11. června 1982 stála izraelská armáda před Bejrútem. Ten byl Izraelci ostřelován po deset týdnů, devadesát procent zdejších obětí byli civilisté a ministr obrany Šaron tak jednal bez předchozího souhlasu kabinetu. Následně Reaganův diplomat přiměl Izrael k větší zdrženlivosti.⁵⁴ Při další okupaci západního Beirutu Izraelem jednotky proizraelských falangistických jednotek zmasakrovaly palestinské uprchlické tábory Sabra a Šatíla v západním Bejrútu za nečinného přihlížení izraelské armády.⁵⁵ Masakr táborů Sabra a Šatíla byla kritizován izraelskou společností a nakonec bylo zahájeno vyšetřování, ve kterém byli tehdejší ministři donuceni k rezignaci, neboť byli nepřímo odpovědni za masakr. K trestnímu stíhání však žádného z nich nikdy nedošlo a Šaron se dokonce v roce 2000 stal izraelským premiérem.⁵⁶ Izraelci se z Libanonu stáhli až po osmnácti letech a mnoho izraelských vojáků, kteří odmítli z důvodů svědomí sloužit v Libanonu si odpykalo nepodmíněné tresty.⁵⁷

Při druhé intifádě a nových ohniscích násilí zahájil premiér Barak novou izraelskou taktiku tzv. mimosoudní fyzické likvidace, při které byli vybraní palestinští teroristé zneškodňováni pomocí raket odpálených izraelskými vrtulníky. Tato mimosoudní likvidace je zcela v rozporu s principy právního demokratického státu nehledě na fakt, že velmi často během podobných likvidací zahynuli nevinní lidé v blízkosti teroristů.⁵⁸

Po útocích z 11. září 2001 a vyhlášení války proti terorismu zesílil premiér Šaron aktivity izraelské armády a během dvou dní následujících bezprostředně po 11. září bylo zabito nejméně šestnáct Palestinců a více než sto dalších zraněno, přestože palestinské vedení oficiálně odsoudilo teroristické útoky a Arafat dokonce daroval krev obětem v New Yorku.⁵⁹

Dalším kontroverzním činem Izraele, který si vysloužil mezinárodní kritiku je výstavba bezpečnostní zdi, která vyvolává spoustu emocí. Je zajímavé, že ze strany Palestinců není tolik kritizovaná jako oddělující zeď, nýbrž se k ní spousta přiklání v naději, že určí budoucí hranice palestinského státu. Tato zeď ovšem nerozděluje izraelské a palestinské území zdí tak jasně, jak by se mohlo zdát, nýbrž se spíše podobá útržkům zdi s izraelskou armádou na různých místech. Vznikají tak oblasti, které ve skutečnosti nejsou přesně ohraničeny zdí a naopak oblasti, které bizarně rozdělují izraelské či palestinské obce na více částí a komplikují tak život jejich obyvatelům. Podle B´Tselem⁶⁰ ovlivní stavba bariéry negativně životy 200 000 Palestinců a například velké palestinské město Kalkilíja s téměř 40 000 obyvateli se stane po jejím dokončení jednou velkou ohraničenou enklávou, do níž bude přístup skrze jediný izraelský checkpoint.⁶¹ Bezpečnostní charakter této bariéry je tedy kritizován a často je Palestinci chápán jako spíše jako „okupační“.

V roce 2004 Mezinárodní soudní dvůr prohlásil, že tato izraelská zeď je nezákonná. Soudce Spojených států Buergenthal vydal separátní prohlášení potvrzující, že podle Čtvrté ženevské konvence zakazující přesun obyvatelstva z dobytých na okupovaná území, „části zdi postavené Izraelem na ochranu osadníků jsou ipso facto porušením mezinárodního humanitárního práva“ (Mezinárodní soudní dvůr, 15. září 2005). Jde o 80 – 85 % zdi, vybudované k tomu, aby chránila osadníky, ale ve skutečnosti zvyšující bezpečnostní hrozbu Izraeli, ledaže by všichni Palestinci byli vyhnáni z oblastí nezákonně zabraných, zevnitř ohrazeného území. V květnu 2006 izraelský premiéra oznámil svůj „konvergenční“ plán, který přeměňuje zeď na anexační zeď. Plán požaduje, aby Izrael zabral území ohrazené zdí, rozčlenil zmenšující se části země ponechané Palestincům, a uvěznil tyto části země záborem Jordánského údolí. Plán byl podporován Bushovou administrativou a v západních komentářích veleben jako „umírněný“ – snad až příliš mírný, jak Spojené státy a Izrael prohlásili po svém vpádu do Libanonu v červenci 2006.⁶²

Zeď ve skutečnosti pouze zabírá palestinskou půdu a dle slov izraelského sociologa Barucha Kimmerlinga je to izraelská válka „politické genocidy – politicidy“ proti Palestincům, která pomáhá proměnit palestinské komunity v žaláře. Zeď již zabrala značnou část nejúrodnější půdy Západního břehu a rozšířila izraelskou kontrolu nad klíčovými zdroji vody, kterou si Izrael a jeho osadníci mohou přivlastňovat podle libosti, zatímco původní obyvatelstvo často postrádá pitnou vodu. Palestinci mohou zažádat o právo žít ve svých vlastních domovech, avšak Izrael má právo užívat tyto pozemky automaticky. Izraelská novinářka Amira Hassová v deníku Haaretz píše, že: „Za bezpečnostními zdůvodněními a zdánlivě neutrálním byrokratickým jazykem vojenských příkazů se skrývá brána pro vypuzení ze země. Po kapkách, neviditelně, ne tolik, aby si toho mezinárodní společenství všimlo a aby to šokovalo veřejné mínění.“ Což podle ní platí stejně tak o pravidelném zabíjení, teroru a každodenní brutalitě a ponižování za posledních třicet pět let kruté okupace. Izrael přemisťuje na okupovaný Západní břeh osadníky, kteří jsou přesídleni z pásma Gazy. Tito Izraelci nyní mají hojnost půdy a pitné vody, zatímco milion Palestinců sotva přežívá a jejich skromné zásoby vody jsou prakticky nepoužitelné. Gaza je jako klec a protože město Rafáh na jihu je systematicky bouráno, jeho obyvatelům může být zablokováno jakékoli spojení s Egyptem a přístup z moře je také blokován.⁶³

24. června 2006 Izraelci unesli v Gaze dva civilisty, bratry Muammarovy, což je mnohem závažnější zločin než zajetí vojáka, a odvlekli je do Izraele, čímž porušili Ženevské konvence. Zmizeli v izraelském vězeňském systému, kde je téměř tisíc lidí drženo bez obvinění, tudíž jsou uneseni. Na Západě izraelský únos nevyvolal žádnou reakci, ve skutečnosti si jej stěží někdo povšiml.⁶⁴ Tento únos je jen zlomkem z dalšího násilí, které bylo spácháno na palestinských civilistech.⁶⁵

Důvodem pro útok na Libanon bylo zničení hnutí Hamás a Hizballáh, která získaly veřejnou podporu poskytováním sociálních služeb chudým. V roce 1982 donutil Hizballáh Izrael, aby se stáhl z Libanonu a dnes již je Hizballáh tak hluboce včleněn do libanonské společnosti, že nemůže být vymýcen, aniž by byla také zničena většina Libabonu – což bylo důvodem pro rozsáhlé izraelské útoky na obyvatelstvo země a infrastrukturu (průzkum veřejného mínění ukázal, že 87 % Libanonců podporuje odpor Hizballáhu proti invazi, včetně 80 % křesťanů a drúzů žijících na území Libanonu).⁶⁶ Izrael svou bezpečnostní politikou pomohl zničit sekulární arabský nacionalismus a vytvořit Hizballáh a Hamás. V současné době dokonce saúdskoarabský král Abdulláh, nejstarší a nejdůležitější spojenec USA v regionu v souvislosti s izraelsko-arabským konfliktem řekl: „Pokud je možnost míru odmítána kvůli aroganci Izraele, pak zůstává jen možnost války a nikdo neví, jaké důsledky na region dopadnou, včetně válek a konfliktů, které neušetří nikoho, včetně těch, jejichž vojenská síla je nyní svádí k hrátkám s ohněm.“⁶⁷

Sionismus byl sice ve svém počátečním impulzu odlišný od rozsáhlého evropského kolonizačního hnutí devatenáctého století, z něhož pramenil, ale svými metodami a výsledky se stal nevyhnutelně jeho součástí, a nebyl nikterak méně nespravedlivý a nebo nelítostný ve svém dopadu na obyvatele země, kterou kolonizoval. Ve skutečnosti izraelskou válku za nezávislost provázel masivní akt etnické čistky, k níž byli sionisté rozhodnuti a k níž se připravovali nepřetržitě od chvíle, kdy stanuli na palestinské půdě. Oficiální sionistická legenda obklopující tuto událost je mýtem gigantických rozměrů, hlásající, že Palestina byla zemí bez národa, čekající na národ bez země a že ve válce roku 1948 Palestinci uprchli ze své vlasti na rozkaz svých vůdců. Mezi další mýty o židovsko-arabském konfliktu spadá představa o tom, že židovští vojáci, věrní své „čistotě zbrani“, proti původním obyvatelům nespáchali žádné úmyslné krutosti, když zdolávali rozsáhle silnější koalici arabských armád usilující o zničení Izraele a že po svém zřízení nově vzniklý stát seriózně usiloval o mír se svými sousedy a uchyloval se k použití vojenské síly pouze v sebeobraně proti pokračujícímu nevyprovokovanému palestinskému teroru a arabské agresi.⁶⁸

Když vypukla první intifáda, byl již přijat plán preventivních akcí vypracovaný izraelskými vojáky a premiérem Šaronem Trnité pole, které dovolovalo ničit jakékoliv zárodky terorismu či protiizraelských akcí. A tak ve chvíli, kdy začala intifáda, již před prvním bombovým atentátem, který zabil dvě osoby v Jeruzalémě, bylo již na straně Palestinců 145 mrtvých (a 14 mrtvých Izraelců).⁶⁹

Problém s Nežidy existoval pro izraelský stát od okamžiku, kdy sionistický plán započal a našel pouze svou částečnou a provizorní odpověď ve vyhánění z roku 1948. Bylo však jasné, že tato demografická časovaná bomba v podobě arabské většinové populace bude ohrožovat bezpečnost, integritu a samotnou identitu židovského státu. Liberální myslitelé varovali, že nastane doba, kdy, pokud si Izrael bude přát zachovat svou původní povahu, svůj skutečný raison d´etre, bude se muset stát otevřeně diskriminačním, dokonce rasistickým státem, a postavit svůj židovský charakter nad demokratický.⁷⁰

Po 11. září byl Bushovou administrativou sepsán dokument A Clean Break: A Strategy for Securing the Realm, která byla doručena premiérovi Netanyahuovi. Ten vyslovil veškerou podporu Spojených Států Izraeli s tím, že Palestinci jako národ neexistují, jejich státem je Jordánsko, mandát Společnosti národů zaručil Židům neodvolatelné právo usidlovat se na Západním břehu a Izrael by měl znovu obsadit území pod kontrolou palestinské správy, i kdyby si to vyžadovalo vysokou cenu v počtu padlých. Nárok na biblickou Palestinu je „legitimní a vznešený“ a Arabové musí být dotlačeni k „bezpodmínečnému přijetí“ práv Izraele, zejména v teritoriálním rozměru.⁷¹

Dosti kontroverzně v těchto souvislostech působí výrok kabinetního ministra: „Svět bez Židů je svět robotů, mrtvý svět a stát Izrael je Noemova archa budoucího světa. Jeho úkolem je ukázat každému obraz Boha. (My jsme) na místě Mojžíše a krále Davida.“ – Effi Ejtam, vůdce Národní náboženské strany a ministr infrastruktury.⁷²