2. Oblast palestina ve 20. Století

Přes velké množství odprodejů půdy sionisty zůstalo v roce 1947, tedy těsně před vznikem Izraele, 80 % půdy v arabském vlastnictví.⁴ Na přelomu 20. a 30. let se vyostřoval jeden z ústředních zdrojů arabsko-židovského sporu: zmiňovaná otázka prodeje půdy bohatými arabskými rodinami sionistům. Frustrace nižších vrstev arabských obyvatel, které nemohly tyto transakce jakkoliv ovlivnit, rostoucí nezaměstnanost v jejich řadách a strach ze sionismu vedly k vypuknutí velkých nepokojů v srpnu 1929.⁵

Mandáty byla forma mezinárodního poručenství koloniálních území poražených velmocí.⁶ V roce 1936 byla jmenována Peelova komise, která předložila návrh na rozdělení Palestiny na židovský stát a arabský stát, který by byl připojen k Transjordánsku. Arabové by sice obdrželi osmdesát procent Palestiny, nejúrodnější část země by však připadla sionistům a čtvrt miliónu Arabů z Galileje by muselo být evakuováno. Palestinští Arabové by sice žili v arabském státě, ale ten by byl spravován Hášimovci z Transjordánska,⁷ tudíž Arabové tento návrh jednoznačně odmítli.

Po druhé světové válce Židé vlastnili přibližně šest procent území Palestiny.⁸

Počet palestinských uprchlíků v okolních státech po vzniku Izraele dosáhl velmi rychle statisíců a podle oficiálních údajů z roku 1950 již bylo 914 000, z nichž mnozí se usadili na území dnešního Západního břehu a pásma Gazy. Vzápětí po palestinské uprchlické vlně zřídila OSN speciální organizaci UNRWA (United Nations Relief and Works Agency), která byla určena na pomoc palestinským uprchlíkům a funguje do dnešních dnů.⁹

Důsledkem palestinského exodu byl i zánik 450 arabských vesnic a měst. V roce 2003 bylo registrováno 4 136 449 registrovaných palestinských uprchlíků žijící mimo Izrael.¹⁰

První izraelsko-arabská válka byla Izraelem nazývána Válkou za nezávislost a Palestinci za Katastrofu (Nakbá). Konkrétním důsledkem války byl fakt, že plán OSN nebyl vůbec respektován a arabský stát nevznikl vůbec, neboť území, která měla být jeho součástí, si k sobě připojily Egypt a Jordánsko. Zbylá území vymezená pro arabský stát (hlavně severní Galilea a Negev) obsadil Izrael. Židovský stát tak již od počátku své moderní historie nerespektoval nařízení OSN, díky kterému vznikl.¹¹

3. Sionismus

Na vznik sionismu měl vliv tradiční evropský antisemitismus a zároveň osvícenství, které mělo za následek vznik nacionalismu a revoluce národů, které se přehnaly Evropou v 19. století.¹² Sionismus je tak podobně jako jiná nacionalistická hnutí 19. století produktem západního sekularismu a nacionalismu, které se snažily mj. bojovat proti tradičním náboženským poutům a proti zasahování náboženských autorit do politiky. Protože reagoval na antisemitismus, byl do značné míry obrannou reakcí proti němu.¹³

Židé v arabském světě dobře splynuli s okolním prostředím na rozdíl od situace v Evropě. Proto vzniknul novodobý židovský nacionalismus právě v židovských komunitách v Evropě druhé poloviny 19. století zmítané antisemitismem a nikoliv v arabském světě.¹⁴ Byl to tedy hlavně sionismus, který podpořil konfrontaci Židů s Araby po staletém (takřka mírovém) soužití v oblasti nejen Palestiny, ale celého Blízkého východu.

Hlavním cílem sionismu je shromáždit všechny Židy na Sióně, což je vzhledem k mnohanásobně většímu počtu Židů v diaspoře než v Izraeli velice obtížné.¹⁵ Sionismus spočíval i ve víru toho, že Židé přinesou do Palestiny ze Západu civilizaci a pokrok, za což jim zdejší „barbarský národ“ nakonec v budoucnu jen poděkuje (tzv. orientalismus).¹⁶

Prvním protagonistou sionismu již před Theodorem Herzlem byl londýnský Sir Mores Chajim Montefiore (1784-1885), který navrhoval obnovení židovského státu.¹⁷ Historie sionismu začíná v roce 1897, kdy židovský novinář maďarského původu Theodor Herzl píše knihu Židovský stát (Der Judenstaat), která se stává jedním z nejdůležitějších dokumentů pro nástup sionismu a sdružování Židů. V této knize nastiňuje svou vizi židovského státu, který byl přirovnáván k aristokratickému řízení a vládcem měl být volený člen rodu Rothschildů. Dále napsal román Altneuland (Staronová země), ve které popisuje svou vizi Palestiny, jakou by se mohla díky židovské kolonizace stát za dvacet let. Není zcela bez zajímavosti, že v jednom místě příběhu jsou nadšení návštěvníci této židovské utopie představeni vznešenému Arabovi, který je provádí vzkvétající a spokojenou vesnicí a vypráví o lásce, kterou jeho krajané pociťují ke svým židovským bratřím, jimž tolik dluží za pokrok a vývoj, který s sebou Židé do Palestiny přinesli.¹⁸ Původně ve svých představách uvažoval Herzl nejen o Palestině, ale i o Argentině, Ugandě, Kypru, Kongu, takže otázka Svaté země nebyla zpočátku rozhodující.¹⁹ Mezi sionistické představy patří územní státu Izrael o rozsahu od břehů Středozemního moře až za řeku Jordán podél Hidžázské dráhy spojující mj. Ammán s Damaškem.²⁰ Ve svých denících, které byly uveřejněny až dvacet šest let po jeho smrti, píše, že podstatnou složkou jeho strategie byla vojenská síla a že ideálně by sionisté měli zemi, kterou si vybrali, dobýt zbraněmi.²¹

V roce 1987 probíhá historicky první sionistický kongres v Basileji, kde byla založena Světová sionistická organizace a Národní fond pro Izrael (Keren Kajeme Le jisrael), který začal kupovat arabskou půdu v Palestině, aby na ní mohli židovští osadníci zakládat osady kibucy. Později se přeměnil na Anglo-palestinskou banku, která za nízký úrok půjčovala peníze židovským osadníkům, stavitelům, továrníkům atd. Přímým důsledkem šíření sionistických myšlenek bylo hromadné stěhování židů z různých evropských zemí do Palestiny, tzv. alije.²² Židovští imigranti začali zakládat komunity a židovské osady, mezi které patřil např. Tišin le´Cion (První na Sioně), založená již v roce 1882. Žádná z těchto osad by však ekonomicky nepřežila, pokud by nebyly podporovány baronem Rothschildem, který na jejich rozvoj vydal v letech 1884-1900 šest milionů USD (nepodporoval ovšem kolektivistické osady).²³ V roce 1901 byla založena v Minsku sionistická dělnická strana Po´alei Cion (dělníci Sionu), jejíž příslušníci byli přesvědčení sionisté a začali v Palestině po svém příchodu zakládat další pobočky. V roce 1905 vznikla další sionistická strana (pod vedením ruského sionisty Gordona) Ha-Poel Ha-Cair (h. Mladý dělník).

V roce 1907 vznikla první tajná společnost Bar Giora, která chránila kibucy a později se přejmenovala na Ha-Šomer (v roce 1920 to již byly dobře ozbrojené a vycvičené oddíly Hagana).²⁴ V březnu 1915 byl založen vojenský útvar Sionistického útvaru mulů, který byl nasazen v bojích na frontě v Gallipoli a tím byla položeny základy anglo-sionistické spolupráce. Mezitím se představitelé sionismu v Anglii jako známý vědec Chaim Weizmann snažili od britské vlády získat závazné prohlášení, které by přihlíželo k jejich zájmům. Příznivá situace nastala, když v roce 1916 byl ministrem zahraničí bývalý premiér, konzervativní politik Arthur J. Balfour, příznivce sionismu.

V roce 1920 se Chajim Weizmann stal předsedou Světové sionistické organizace.²⁵ Ten oznámil, že „Palestina bude židovská tak jako Anglie je anglická“. Zároveň bylo Brity povoleny vyvěšování sionistické vlajky, nikoliv však už vlajky arabských nacionalistů. ²⁶

Ne všichni Židé jsou sionisté. Hlavně nábožensky zaměření Židé nesouhlasí s myšlenkou sionismu, protože věří, že Židovský stát bude obnoven až po příchodu Mesiáše a to pouze z jeho vůle.²⁷

V roce 1937 naplno rozvinul svou činnost Irgun, militantní organizace revizionistického křídla sionistů.²⁸

Samotný Žabotinskij, vůdce Irgunu a zakladatel revizionistického sionismu kladl důraz na sílu, národní soudržnost a nadřazenost nad levicovým sionismem, inspiroval se italským fašismem, používal hnědé stejnokroje a zvláštní pozdravy. Mezi další radikální sionisty patřil mladý básník Avraham „Jair“ Stern, který založil skupinu Lechi, nazývanou Sternův gang. Byla to ultranacionalistická, až kriminální skupina a zastávala extrémně protibritské postoje. Dokonce se pokoušel i o spolupráci s Itálií a Německem a nabízel Hitlerovi výměnou za transfer německých Židů do Palestiny spojenectví v boji proti Britům a požádal německé diplomaty ve vichistickém Libanonu o pomoc při vzniku židovského státu, který by byl „nacionalistický a totalitní“. Po Sternově smrti se klíčovou postavou skupiny Lechi stal Jicchak Šamir, budoucí premiér Izraele.²⁹ Protibritské nálady vykrystalizovaly v otevřený odboj a nakonec i labouristická Hagana zahájila protibritské operace. Na tyto otevřené útoky zareagovali Britové přisunutím osmdesátitisícového vojenského kontingentu do Palestiny.³⁰

Mezi další sionisty patřili labourističtí sionisté, kteří byli marxisty a usilovali o židovskou domovinu bez Arabů, což se projevovalo tím, že odmítali najímat arabské pracovní síly. Nakonec se tento politický proud stal mezi Židy v Palestině nejsilnější. Patřil mezi ně David Ben Gurion, a Dělnická strana Izraele, zkr. Mapaj.³¹

I přes podporu Británie během druhé světové války jako „menšího zla“, předpokládali sionisté poválečný konflikt s Británií a začali se více než dříve zaměřovat na shromažďování a pašování zbraní. K tomu měli ideální příležitost z předválečných dob, když na rozdíl od Arabů mohli Židé sloužit v britském koloniálním četnictvu a pro vyzbrojení Hagany se tak pašovaly a kradly především britské zbraně.³² Je důležité vědět, že za druhé světové války mnoho Američanů nevěřilo tomu, že by Židé byli systematicky a nemilosrdně likvidování. Dokonce samotný Ben Gurion nekladl záchranu evropských Židů na první místo.³³

Postoj k Arabům v budoucím Izraeli dokládá celkem jasně tento citát od Chajima Weizmanna: „Otázka vzniku Židovského státu není rozhodováním mezi dobrem a zlem, ale rozhodováním mezi menší či větší nespravedlností. Nespravedlnost je nevyhnutelná a my se musíme rozhodnout, zda je lepší být nespravedlivý k palestinským Arabům, či k Židům.“³⁴

Dalším zajímavým citátem jsou slova Davida Ben Guriona: „Musíme vyhnat Araby a zaujmout jejich místo… a pokud budeme muset použít sílu – tak ne proto, abychom oloupili Araby o Negev a Zajordánsko, ale abychom ochránili své vlastní právo usadit se na těchto místech. Arabům, kteří žijí na izraelské půdě, nezbývá nic jiného než uprchnout.“³⁵