6. Jednotlivec V mezinárodním právu (otázka jeho postavení a mezinárodněprávní subjektivity)

1. pojem subjektu MP

viz otázka č. 5

2. jednotlivec jako subjekt MP

• člověk žije na území některého státu a jemu je prostřednictvím vnitrostátního PŘ podřízen

• subjektivita jednotlivce ve vnitrostátním právu nevylučuje jeho subjektivitu mezinárodněprávní

• rozhodujícím pro určení právní pozice jednotlivce se jeví poznatek, zda existují takové jeho zájmy, které MP chrání i bez konkrétního přivolení státní moci, případně i proti vůli takové moci – těmito zájmy se stala základní lidská práva (právo na život, svobodu, důstojnost a zdraví)

• specifickou stránkou mezinárodněprávní subjektivity jednotlivce je skutečnost, že výkon práv chráněných MP se uskutečňuje prostřednictvím vnitrostátního PŘ a také procesní záruky lidských práv jsou situovány primárně do tohoto řádu

• základní LP jsou chráněna kogentními normami, a to i v negativním smyslu: zakazují jednotlivcům chování, jež by taková práva vážně ohrozila

• nerespektování pravidel vyvolává mezinárodněprávní trestní odpovědnost pachatelů (zločiny proti lidskosti, válečné zločiny, … - tuto kriminalitu v zásadě páchají osoby ve funkci státních orgánů na přání, pokyn či příkaz svrchované moci)

• hmotněprávní základ trestní odpovědnosti pachatelů zločinů podle MP leží v MP, procesněprávní realizace této TO byla decentralizována na úrovni vnitrostátních PŘ (ke zřízení stálého mezinárodního trestního soudu došlo nedávno, dříve ad hoc Norimberský a Tokijský vojenský tribunál)

• přístup k mezinárodním orgánům – právo jednotlivce podávat kontrolním či rozhodovacím orgánům oznámení a jiné iniciativy

• iniciativy poškozených jednotlivců mohou mít různé formy – upozornění, petice, stížnosti

• přístup jednotlivců ke kompetentním mez. orgánům zajišťují MS univerzální nebo regionální povahy

• na univerzální úrovni má největší vliv ženevský Výbor pro lidská práva – nemůže ve věci rozhodnout, řízení končí sdělením názoru stěžovateli a státu, proti němuž stížnost směřovala; před podáním stížnosti Výboru, musí jednotlivec vyčerpat všechny účinné vnitrostátní opravné prostředky

• některé regionální úpravy jsou propracovanější než univerzální - to platí zejména pro evropský (Římská úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod 1950 – občanská a politická práva, Evropská sociální charta 1961 – sociální práva) a meziamerický (kombinace vyšetřovacího a smírčího orgánu – Komise a rozhodovacího orgánu – Soudu; jednotlivec se může obracet pouze na Komisi) systém ochrany lidských práv

2. skupiny jednotlivců

• jednotlivec požívá práv individuálně X žije ve společnosti, a proto nelze výkon individuálních práv od práv a zájmů jiných osob odloučit a nelze vyloučit ani případný konflikt individuálního a společenského zájmu (filozofie současné mezinárodní ochrany LP dává přednost rozumně pojímanému zájmu jednotlivce před abstraktním zájmem společenským)

• některých práv může jednotlivec užívat sám (právo na život, svobodu, …), jiných jen spolu s jinými (právo na sdružování)

• skupinový výkon některých LP nemění oprávněný subjekt (tím zůstává výhradně jednotlivec) – MP tak brání kolektivizaci LP, jež by jinak vedla k nadřazování mocensky či jinak vynucovaných zájmů různých skupin zájmům jejich členů

• individuální povahu mají podle MP i práva menšin (národnostních, etnických, náboženských a jazykových) – těmito právy se ve skutečnosti rozumějí práva jejich jednotlivých členů, ačkoli výkon těchto práv má skupinový rozměr (právo na užívání vlastního jazyka, kultury, náboženství, apod.)

• z individuálního pojetí práv menšin vychází Pakt o občanských a politických právech, Rámcová úmluva Rady Evropy o ochraně národnostních menšin 1995

• jiný je status domorodého obyvatelstva – jsou to skupiny osob, které spojuje především původnost jejich vazby k určitému území, tradiční pospolitý způsob života a nedominantní postavení uvnitř státu

• podle současného MP tvoří domorodé národy kategorii odlišnou od pojmů „menšina“ i „národ“ – svými znaky mají blíže k menšinám a nic nebrání, aby jejich příslušníci požívali individuálních menšinových práv se skupinovým výkonem

• původnost vztahu k území, na němž žijí, se považuje za dostatečný mezinárodněprávní titul k získání některých kolektivních práv, jež jsou jinak vlastní pouze národu (jejich kolektivní práva se vztahují k půdě předků a k přírodnímu bohatství na příslušném teritoriu, k ochraně životního prostředí na něm či k rozhodování o vlastním rozvoji)

Příklad australských domorodců

Australský Nejvyšší soud přiznal v r. 1992 místnímu obyvatelstvu právo na půdu a současně vyloučil použitelnost titulu prvotní okupace v souvislosti s úkony mořeplavce Cooka v 18. stol. Směřujícími k přivlastnění příslušných částí australského teritoria. NS konstatoval, že půda v držení domorodého obyvatelstva nebyla terra nullius.

• domorodé národy představují do jisté míry specifické územní a politické subjekty, nad nimiž má stát coby územní suverén toliko omezenou moc

• kolektivní práva domorodých národů lze vykonávat pouze s výhradou respektování územní celistvosti a nezahrnují právo na odtržení od státu