
- •Mezinárodní právo veřejné – obecná část
- •Charakteristika tradičního a soudobého mezinárodního práva (vývoj doktríny mezinárodního práva ve vztahu k jeho pojmu)
- •Vývoj mezinárodního práva
- •Subjektivita V mezinárodním právu a judikatuře mezinárodních soudů
- •Stát jako subjekt mezinárodního práva (rozbor státnosti) Statický rozměr subjektivity
- •Obsah práva národů na sebeurčení
- •Mezinárodní organizace jako subjekty mezinárodního práva (doktríny subjektivity, mezinárodní praxe)
- •Jednotlivec V mezinárodním právu (otázka jeho postavení a mezinárodněprávní subjektivity)
- •Povaha a postavení pramenů mezinárodního práva (formální a materiální prameny, základní a pomocné)
- •1. Mezinárodní smlouva
- •2. Mezinárodní obyčej
- •3. Kodifikace mez. Práva
- •4. Obecné zásady právní
- •5. Jednostranné právní akty
- •6. Soudní rozhodnutí a nauka
- •Relativní normativista (dispozitivní a kogentní normy, pravidla soft law a hard law)
- •Imperativní normy (ius cogens) V mezinárodním právu (judikatura mezinárodních soudů)
- •Mezinárodní obyčej a důvody jeho závaznosti (judikatura mezinárodních soudů)
- •Mezinárodní obyčej jako dynamický jev (normotvorný proces)
- •Poměr mezinárodní smlouvy a mezinárodního obyčeje
- •Koexistence V mp:
- •Obecné zásady právní a ekvita jako prameny mezinárodního práva
- •Zásady uplatňované všeobecně
- •Možnost přenesení do mp
- •Jednostranné mezinárodněprávní akty států
- •1) Jednostranné akty států – stát jimi vyjadřuje vůli nebo souhlas a jimiž zamýšlí vytvořit právní závazky nebo jiné právní účinky na základě mp
- •Akty orgánů mezinárodních organizací (povaha rezolucí orgánů osn)
- •Výklad V mezinárodním právu (doktríny, účel a metody); výklad mezinárodních smluv
- •Výklad smluv sepsaných ve více jazycích
- •Mezinárodněprávní odpovědnost (vývoj doktríny a mezinárodní praxe)
- •Struktura mezinárodněprávní odpovědnosti za protiprávní chování
- •Okolnosti vylučující protiprávnost
- •Obsah odpovědnostní povinnosti jako právního následku protiprávního chování
- •Odpovědnost za škodlivé následky činností nezakázaných mezinárodním právem (judikatura mezinárodních soudů)
- •Donucení V mezinárodním právu (charakteristika, vývoj doktríny a mezinárodní praxe)
- •Individuální a kolektivní formy donucení; sankční mechanismus rady bezpečnosti osn a jeho efektivita
- •Kontrola V mezinárodním právu
- •1. Předmět kontroly
- •2. Způsob kontroly
- •3. Okruh kontrolovaných subjektů
- •4. Subjekty oprávněné provádět kontrolu
- •1)Metoda využívání národních kontrolních prostředků
- •2)Metoda tzv.Administrativní kontroly
- •3)Kontrola na místě
- •Sebeobrana V mezinárodním právu (charakteristika ozbrojeného útoku, obsah práva na sebeobranu, formy)
- •1)Reakční
- •Prostředky řešení mezinárodních sporů (rozsudková a posudková jurisdikce mezinárodního soudního dvora)
- •Zákaz použití síly a hrozby silou V soudobém mezinárodním právu a jeho výjimky
- •Zločiny podle mezinárodního práva a jejich mezinárodněprávní postih
- •Vztah mezinárodního práva a vnitrostátního práva (teoretické koncepce a praktická řešení)
- •Výlučnost a nadřazenost mezinárodního práva
- •Vymezení pojmu „recepce“ a druhy recepce
- •Druhy recepce
- •Kontrola ústavnosti ms
- •Vnitrostátní aplikace ms
- •Recepce mezinárodních obyčejů
- •Recepce aktů mezinárodních organizací a jejich orgánů
- •Recepce a vnitrostátní provádění rozhodnutí mezinárodních soudních a parajudiciálních orgánů
- •Vnitrostátní provádění rozhodnutí mezinárodních soudů a jiných orgánů na ochranu lidských práv
- •Recepce jednotlivých pramenů mezinárodního práva do práva vnitrostátního V podmínkách čr Recepce obyčejových norem mezinárodního práva
- •Recepce aktů mezinárodních organizací a jejich orgánů
- •Recepce a vnitrostátní provádění rozhodnutí mezinárodních soudních a parajudiciálních orgánů
- •Postavení mezinárodních smluv ve vnitrostátním právu čr (judikatura ústavního soudu čr)
- •Mezinárodní smlouvy inkorporované do českého práva na základě čl.10 Ústavy
- •Postavení mezinárodních smluv o lidských právech a základních svobodách
- •Mezinárodní smlouvy inkorporované do českého práva odkazem V zákoně
- •Mezinárodní smlouvy adaptované do českého práva
- •Jiné smlouvy
Výlučnost a nadřazenost mezinárodního práva
mezinárodní právo se chová jako uzavřený právní systém → mezinárodní právo tak přisuzuje povahu právních norem pouze vlastním pravidlům, kdežto jiná realita, včetně vnitrostátních právních systémů, je pro ně pouhým mimoprávním faktem
systém mezinárodního práva se tedy chová výlučně, nepřihlíží k právní existenci vnitrostátního práva
výlučnost mezinárodního práva byla mnohokrát potvrzena mezinárodní judikaturou → citován bývá výrok Stálého dvora mezinárodní spravedlnosti v posudku ve věci Polského Horního Slezska (1926): „Z pohledu mezinárodního práva i Dvora, jenž je jeho orgánem, jsou vnitrostátní zákony, stejně jako soudní rozhodnutí či administrativní opatření, pouhými fakty, projevy vůle států.“
pokud mezinárodní právo zanechává státům (mezivládním organizacím) volný prostor k jejich vlastní právní regulaci, dbá současně na to, aby právní úpravy v režii jednotlivých subjektů nebyly v rozporu s jeho příkazy a zákazy → mezinárodní právo trvá na své nadřazenosti
poněkud paradoxně není zásada superiority mezinárodního práva vyhlášena vedle jiných základních zásad v Chartě OSN → absence zásady v Chartě však není rozhodující → státy ji nepřímo uznaly → vyjadřuje ji nesporná existence obyčejového pravidla „pacta sunt servanda“, v němž „pacta“ označují nejen smlouvy, ale i jakékoli závazky ve formách mezinárodního práva → takové závazky se mají plnit v dobré víře
obyčejový závazek „pacta sunt servanda“ byl výslovně potvrzen pro oblast smluvního práva ve Vídeňské úmluvě o smluvním právu z r. 1969
Vídeňská úmluva stvrdila pro oblast smluvního práva i další důležitou zásadu, kterou formuloval Stálý dvůr mezinárodní spravedlnosti v posudku z r. 1932 ve věci Zacházení s polskými příslušníky v Dangizu: „podle všeobecně přijatých zásad, stát nemůže namítat proti jinému státu svou vlastní ústavu, aby se vyhnul závazkům, které mu ukládá mezinárodní právo nebo platné smlouvy“
logice výlučnosti a nadřazenosti systému mezinárodního práva odpovídá i skutečnost, že obecné mezinárodní právo nestanoví žádné pravidlo o tom, zda a jak má být přenesen obsah norem tohoto práva do sféry práva vnitrostátního
Důsledky různých typů koexistence pravidel mezinárodního a vnitrostátního práva z hlediska mezinárodního práva
v zásadě lze rozlišit tři situace:
pravidla mezinárodního a vnitrostátního práva jsou v plném souladu
obě právní roviny si v určitém ohledu odporují nebo jsou vzájemně neslučitelné
pravidla vnitrostátního práva jdou nad rámec mezinárodního práva tím, že fyzickým či právnickým osobám zajišťují lepší právní postavení než normy mezinárodního práva
ad 2)
jde o problémovou situaci → buď jde o variantu, kdy mezinárodní právo předvídá existenci normy vnitrostátního práva určitého obsahu, ta však chybí, nebo naopak variantu, kdy se ve vnitrostátním právu uplatňuje i norma, která ukládá chování mezinárodním právem zakázané nebo nedovolené
důsledky tohoto nežádoucího stavu řešily mnohokrát mezinárodní soudní a arbitrážní orgány ( např. věc Wimbledon – 1923, věc Nottebohm – 1955) → rozpor posuzovaly přirozeně pouze z pohledu mezinárodního práva → řešení:
mezinárodní orgán konstatuje obsahovou neslučitelnost určité normy vnitrostátního práva s mezinárodním právem
prohlásí uvedenou normu za nepoužitelnou na mezinárodní úrovni s tím, že se jí stát, který ji vydal, nemůže dovolat vůči jiným státům či před mezinárodním rozhodovacím orgánem
může rozhodnout o mezinárodní odpovědnosti státu, který danou vnitrostátní normu vydal → aby vznikla odpovědnost, je třeba, aby na jejím základě došlo k chování, jež způsobí újmu jinému subjektu mezinárodního práva
konstatování rozporu mezinárodním orgánem s sebou většinou nenese povinnost dotyčného státu zrušit je nebo změnit
ad 3)
nejde o porušení mezinárodního práva, ledaže by toto právo uvedenou úpravu výslovně zakazovalo
stát, který je autorem úpravy jdoucí nad rámec mezinárodního práva, pak může kdykoli jednostranně takovou úpravu zrušit, aniž by tím porušil mezinárodní právo, či dokonce nesl mezinárodní odpovědnost
Mezinárodní právo, vnitrostátní právo a právo ES
Právo ES coby svébytný právní systém
v současné době právní teorie v podstatě jednomyslně sdílí přesvědčení, že právo ES (komunitární právo) je svébytným právním systémem odlišným od mezinárodního práva i od právních řádů vnitrostátních, třebaže má s nimi mnoho společného a ačkoli se s nimi v určité míře překrývá, nebo na ně alespoň velmi těsně navazuje
propojení s mezinárodním právem je zřejmé v rovině primárního práva ES → Společenství byla zřízena a jejich kompetence byly rozšiřovány na základě mezinárodních smluv, tedy pramene mezinárodního práva; ES disponují mezinárodněprávní subjektivitou jako jiné mezinárodní organizace
sekundární právo ES, tedy nařízení či směrnice, povahu pramenů mezinárodního práva nemá
pro postavení určité mezinárodní organizace je významný charakter působností a pravomocí, jež jí statut svěřil → úkoly, jež mají ES pro své členy plnit, jsou podobné s úkoly, které státy plní na svých vlastních územích
„zákonem“ sui generis práva ES je nařízení, forma práva, jež zavazuje kterékoli jeho subjekty; právo ES je vynucováno orgány ES a podrobeno jednotné jurisdikci – rozhodovací činnosti ESD
jedním z nejvýznamnějších pramenů práva ES jsou obecné zásady právní, které ESD extrahuje komparativní metodou z ústav členských států, tedy opět z práv vnitrostátních → z hlediska věcné působnosti i z hlediska metod regulace má tak právo ES mnohem blíže k právu vnitrostátnímu než k právu mezinárodnímu a bývá v těchto souvislostech někdy nazýváno „společným vnitrostátním právem“ členských států ES
právo ES vykazuje specifika, jež jsou mu vlastní a odlišují je od práva mezinárodního i vnitrostátního
Poměr mezinárodního práva, vnitrostátního práva a práva ES
uznání svébytné existence práva ES má zásadní důsledky pro teorii i praxi v otázce poměru mezinárodního a vnitrostátního práva
pro lepší pochopení interaktivního působení mezinárodního práva, vnitrostátního práva a práva ES je třeba nalézt jediné poměřovací kritérium → mají-li být zkoumány systémy dynamické, nabízí se kritérium příčinné souvislosti → vychází z toho, že některý ze tří právních systémů vždy vnáší do vzájemných vztahů impuls, vyvolává tím reakci ostatních systémů a uvádí celý komplex do pohybu
prvotním hybatelem je právo mezinárodní → jeho smlouvy ES zřídily
úkoly, pro něž byla ES zřízena, i funkce, jež mají plnit, musí být realizovány supranacionální metodou → komunitární právo musí být schopno poradit si s konkurencí vnitrostátního práva, aby se mohlo prosadit vůči jeho subjektům
účinky, které primární komunitární právo spojuje s působením různých forem sekundárního komunitárního práva, jsou neprosaditelné bez zprostředkování ústavními normami těchto států → příslušný suverén uvolní prostor vyhrazený do té doby jeho vlastním orgánům k výkonu svrchovaných pravomocí (přenese tyto pravomoce na orgány ES a EU) a svým orgánům i podřízeným subjektům autoritativně zprostředkuje informaci o závaznosti a vlastnostech práva ES v prostoru, který pro jeho působení uvolnil
celá operace se odehrává v režii a pod kontrolou ústavního práva smluvních států → ústavní zmocnění k přenosu svrchovaných pravomocí na „nadstátní“ organizaci či instituci (tzv. integrační klauzule) se považuje za nezbytný předpoklad pro vstup do EU a absence integrační klauzule v ústavě se pokládá za „ústavní mezeru“
zprostředkování závaznosti a účinků jednotlivých forem sekundárního práva ES subjektům vnitrostátního práva je mnohem složitějším problémem → je taktéž nezbytným prvkem celé ústavní operace
sekundární právo ES je výtvorem normotvorné moci Společenství, nikoli členského státu → není logicky obhajitelné, aby jeho účinky normovaly sama ústava či dokonce zákony členského státu, neboť k tomu nejsou v prostoru, který státy samy dobrovolně uprázdnily, vlastně zmocněny
členské státy EU setrvávají většinou u „zprostředkování“ prostoru transformací smluv primárního práva ústavním zákonem či zákonem nebo jejich inkorporací, v niž vyústí speciální procedura jejich vnitrostátní ratifikace
platí, že účinky sekundárního komunitárního práva nastanou uvnitř státu a ve vztahu k osobám, jež podléhají jeho jurisdikci, jen tehdy, uskuteční-li se akt „zprostředkování“ (recepce primárního práva ES a EU)
recepce komunitárního práva ústavou není projevem podřízení se tomuto právu, nýbrž aktem, který má zajistit mezi komunitárním a ústavním právem potřebnou synergii
obdobným způsobem lze popsat zárodky supranacionálního práva vyprodukovaného jinými mezinárodními institucemi, a to i s univerzální působností → patří mezi ně mezinárodní trestní tribunály OSN pro bývalou Jugoslávii a Rwandu a v menší míře Mezinárodní trestní soud → „uprázdněný“ prostor je však nesrovnatelně užší než prostor, v němž se uplatňuje právo ES