Členění nákladů (výběr)

• Ve finančním účetnictví:

  • finanční náklady – náklady spojené s úrokovou mírou, daněmi, cenou investic a amortizací.

• V nákladovém účetnictví:

  • jednicové náklady – náklady přímo související s jednotkou dílčího výkonu.

• V manažerském účetnictví a ekonomické teorii:

  • fixní náklady – náklady nezávislé na vyrobeném množství (např. nájemné)

  • variabilní náklady – náklady závislé na vyrobeném množství (např. cena surovin)

  • mezní náklady, marginální náklady – náklady na poslední vyrobenou jednotku resp. zvýšení celkových nákladů spojené s výrobou jednoho výrobku navíc.

  • utopené náklady – vynaložené náklady, které již nelze získat zpět. Tyto náklady by neměly ovlivňovat další rozhodování o budoucnosti projektu.

  • náklady obětované příležitosti – jedná se o příjmy z nějaké činnosti, které nezískáme, neboť jsme naše prostředky investovali do nějaké jiné činnosti.

  • přímé náklady – náklady, které jsou přímo přiřaditelné k jednotlivým výkonům (výrobkům, službám) bez jejich soustřeďování a dalšího rozpočítávání; jedná se obvykle o náklady na suroviny, polotovary, obaly, někdy i mzdy

  • nepřímé náklady – náklady, které nelze přímo přiřadit k určitému výkonu (výrobku, službě) nýbrž je nutné je určitým způsobem rozpočítávat; Obvykle jsou nepřímými náklady např. mzdy režijních pracovníků, nájemné, energie atd.

  • prvotní náklady – náklady vynaložené na vstupu do výroby

  • druhotné náklady – kalkulované náklady na vlastní výkony

  • výrobní náklady – náklady potřebné k zajištění výroby, zpravidla jednoho kusu

16. Tržní struktury – dokonalá konkurence, charakteristika, efektivnost.

Dokonalá konkurence je teoretický model trhu, ve kterém platí následující předpoklady:

• Existuje velký počet kupujících a prodávajících, z nichž žádný nemůže ovlivnit cenu nebo velikost výstupu odvětví.

• Produkce odvětví je homogenní.

• Neexistují bariéry vstupu do odvětví a výstupu z něj.

• Neexistují patenty, ochranné a obchodní známky, individuální podmínky nebo práva, která by zvýhodňovala jeden prodávající subjekt v prodeji daného typu nebo skupiny zboží před ostatními.

• Všichni prodávající a kupující mají dokonalé informace o cenách a množstvích zboží směňovaných na trhu.

• Firmy maximalizují zisk, spotřebitelé maximalizují užitek.

Tyto předpoklady jsou tak silné, že tento model v realitě neexistuje. Slouží však pro základní pochopení fungování trhu a odvíjejí se z něj další tržní modely.

Firma v podmínkách dokonalé konkurence rozhoduje pouze o velikosti výstupu, výše ceny produkovaného statku jí je dána exogenně (je v pozici tzv. price takera – toho, který musí jeho cenu přijmout — viz také Pull production).

Dokonalá konkurence v praxi neexistuje, jako příklad, který se mu pravděpodobně nejvíce blíží, je obchodování s hojně prodávaným a velmi srovnatelným a standardizovaným zbožím, např. s počítačovými komponenty, kdy „dokonalé” informace o cenách suplují mimo jiné servery srovnávající ceny.

V dokonalé konkurenci jsou jednotlivé subjekty na straně nabídky (ať už výrobci nebo distributoři) prakticky zaměnitelní, tedy je pro ně téměř jedno, od kterého z nich si zákazník daný produkt koupí (může se rozhodovat i podle kritérií, které s kvalitami výrobku nesouvisejí). Z toho důvodu je objem nabídky určen pouze objemem poptávky a pokud dojde ksaturaci daného zboží, na nabízející subjekty v převisu nabídky, kteří prodali nejméně, dopadne zákon alokace trhu.

17. Tržní struktury – nedokonalá konkurence, vznik a charakteristika, analýza v ČR

Nedokonalá konkurence Je stav na trhu, kdy je porušena aspoň jedna z následujících podmínek:

1. dokonalé šíření informací (všichni spotřebitelé i výrobci mají všechny údaje, které potřebují, a mají informace o všech dostupných technologiích, o cenách konkurenčního výrobku atd...)

2. homogenita výrobku (alias výrobky jsou stejné nebo aspoň natolik podobné, že se nedá určit, který z nich je kvalitnější)

3. velký počet výrobců na trhu

4. nulové náklady na vstup/výstup z odvětví

• Konkurence dokonalá – tržní situace, kdy je značný počet nabízejících i kupujících a kdy produkty jsou stejnorodé. Poptávková křivka je pak vodorovná (dokonale elastická) – tržní cenu není schopna žádná firma ovlivnit.

• Konkurence nedokonalá:

MONOPOL – tržní situace, kdy je daná komodita nabízena jediným subjektem.

MONOPSON – jediný kupující subjekt

OLIGOPOL – v daném odvětví na trhu má dominantní postavení malý počet nabízejících

Zásahy do cen

V nedokonale konkurenčním prostředí:

• výrobce dokáže ovlivnit cenu výrobku na trhu zboží a služeb, je tedy tvůrcem ceny na trhu

• firma dokáže ovlivnit cenu práce na trhu práce

• produkty nejsou homogenní

• neexistují nulové náklady na změnu dodavatele (spotřebitel musí vyhledat nového dodavatele, což však sebou přináší náklady jako čas nebo peníze)

• neexistuje dokonalá informovanost prodávajících i kupujících

• v odvětví existuje malý počet producentů

• neexistuje volný vstup do odvětví

18. Trh výrobních faktorů, především trh práce – mikroekonomické aspekty.

Trh výrobních faktorů je místem, kde se střetává nabídka výrobních faktorů (práce, půda, kapitál) s poptávkou po těchto faktorech. Na rozdíl od trhu výrobků a služeb, kde výrobci nabízejí své výrobky a služby a domácnosti je poptávají, jsou na trhu výrobních faktorů nabízejícími domácnosti a poptávajícími firmy. Domácnosti nabízejí svůj čas, který věnují práci, schopnosti a dovednosti (souhrnně práci), dále pak své úspory (kapitál) a půdu. Firmy jako poptávající jim za tyto faktory platí:

• Za práci se platí mzda (v případě soukromého sektoru) nebo plat (v případě státního sektoru) a cenou práce je mzdová sazba.

• Za pronájem půdy se platí pachtovné a cenou půdy je sazba pozemkové renty.

• Za kapitál se platí úrok a cenou kapitálu je úroková sazba.^[1]

Poptávka po výrobních faktorech

Poptávka po výrobních faktorech je tzv. poptávkou odvozenou. Zda firmy budou potřebovat a poptávat jednotlivé výrobní faktory totiž závisí na tom, zda domácnosti budou poptávat jejich výrobky a služby, na které se daný výrobní faktor používá. Protože se firmy snaží dosáhnout co nejvyššího zisku, budou poptávat jen takové množství výrobních faktorů, které jim zajistí zisk.

Na trhu práce je práce prodávána jako výrobní faktor. Trh je charakterizován poptávkou po práci a její nabídkou. Na trhu práce nabízejí svou práci zaměstnanci a zaměstnavatelé ji jakožto výrobní faktor poptávají a platí. V rámci zkoumání trhu práce se ekonomie snaží co nejlépe porozumět nezaměstnanosti a výši mezd. Rozeznáváme nominální a o inflaciočištěnou reálnou mzdu.

Jedná se o důležitý předmět zkoumání, protože výše nezaměstnanosti závažně ovlivňuje stav společnosti.

Na trh práce můžeme nahlížet jak z makroekonomického, tak mikroekonomického pohledu. Mikroekonomie studuje chování jednotlivce na trhu práce. Makroekonomie naopak studuje vzájemný vztah trhu práce a ostatních trhů (peněžní trh, trh zboží, zahraniční obchod). Sleduje, jak vztahy těchto trhů ovlivňují makroekonomické proměnné jakonezaměstnanost, výši důchodů a hrubý domácí produkt.

19. Tržní selhání, externality, veřejné statky, asymetrická informace, veřejná volba. Coaseho teorém.

Selhání trhu je souhrnný název pro situaci, kdy dochází ke snižování tržní alokace statků. Lze rozeznat několik typů tržního selhání, podle různých příčin:

1. nedokonalá konkurence, například při monopolu,

2. externality, zejména zásahy státu formou jeho regulací,

3. veřejné statky,

4. asymetrický přístup k informacím.

Externalita je označení pro vnější účinek nějakého ekonomického rozhodnutí, resp. činnosti, tzn. část dopadů činnosti, kterou nese někdo jiný než její původce. Jako externality se označují náklady či výnosy jiných subjektů, za které se neplatí: původce si tyto výnosy (tzv. pozitivní externality) nemůže přivlastnit, příp. tyto náklady (tzv. negativní externality) od něj nelze vymáhat.

Příkladem negativních externalit je např. znečištění životního prostředí způsobené ekonomickou aktivitou; příkladem pozitivní externality je např. vzdělání nebo mimoprodukční užitečné funkce lesů.

Čistý veřejný statek je statek, který charakterizují:

• nedělitelnost spotřeby,

• nevyloučitelnost ze spotřeby a

• nulové mezní náklady na spotřebu každého dalšího spotřebitele.

asymetrická informace

situace, kdy jedna strana (obvykle trhu) zná více relevantních informací, než strana druháNapř. když prodávající ví více o kvalitě prodávaného výrobku než kupující.

Tzv. teorie veřejné volby (či škola veřejné volby) je směr teoretické ekonomie zabývající se procesy kolektivního rozhodování, tj. rozhodování činěného skupinou nebo v její prospěch. Předmětem teorie veřejné volby je způsob, jakým se tato kolektivní rozhodování realizují. Většinou se tato rozhodnutí týkají způsobu alokace (rozdělení) zdrojů (důchodů, bohatství) ve společnosti.

Příznačné pro teorii veřejné volby je to, že používá ekonomické metody pro analýzu "netržního" rozhodování. Všeobecně bývá označována za ekonomickou analýzu politiky - zkoumá politiku za použití metodologických nástrojů teoretické ekonomie.

Teorií veřejné volby se zabývá či zabývala celá řada ekonomů, mezi nejvýznamnější představitele této ekonomické disciplíny patří J. K. Arrow, A. Downs, J. Buchanan, G. Tullock,

Coasův teorém říká, že každou externalitu lze odbourat bez ohledu na to, kdo bude nakonec odškodňován. Teorém se týká především odškodňování při znečišťování cizího majetku. Tuto domněnku publikoval poprvé americký ekonom Ronald Coase (1910 - 2013) v článkuThe Problem of Social Cost, Journal of Law and Economics v říjnu 1960.

20. Daně, základní dělení, dopady daní, Lafferova křivka.

Daň je zákonem určená povinná platba do rozpočtu autority, která je oprávněna ji vyhlásit. Vyznačuje se neúčelovostí a neekvivalentností, tzn. ukládá se jako jednostranná povinnost bez nároku plátce na plnění ze strany vyhlašující autority. Daně jsou placené pravidelně v určitých intervalech nebo při určitých okolnostech, např. darování nebodědění.

Daně jsou dnes obvykle placeny v penězích, dříve byly běžné platby v naturáliích či ve formě roboty nebo vojenské služby.

Daň je platbou:

• nedobrovolnou, povinnou, vynutitelnou – placení daní je nařízeno zákonem,

• nenávratnou – zaplacenou daň nelze požadovat zpět,

• neekvivalentní – neexistuje nárok na adekvátní plnění za daň,

• neúčelovou – plátce daně nemůže ovlivnit, na co budou daně použity,

• ve prospěch veřejného rozpočtu,

• obvykle opakovanou.

Účel daní[editovat | editovat zdroj]

Důvodem existence daní je nutnost získat prostředky pro veřejný sektor k financování funkcí státu a veřejné správy, jako jsou:

a) základní, které jsou nutné pro samu existenci státu:

• veřejná správa: vytváření a udržování pravidel a zákonů, práv včetně vlastnictví,

  • řídící orgány (v demokracii volené zastupitelské sbory) ústřední, regionální a místní (obecní)

  • jejich zaměstnanci - úředníci

• vynucování dodržování těchto pravidel:

  • policie,

  • soudnictví,

  • vězeňství,

  • armáda a obrana obecně,

b) doplňkové, vedlejší, v některých zemích ponechávaných soukromé iniciativě

• tvorba a údržba infrastruktury,

• přerozdělování bohatství:

  • sociální (chudinská) péče, starobní důchody a péče o staré osoby a také podpora v nezaměstnanosti. Sociální oblast tvoří obvykle největší výdaje státu,

  • zdravotní péče: následná, léčebná nebo preventivní, hygiena; obvykle druhý největší náklad státu,

  • vzdělávání,

  • ochrana přírodního bohatství a životního prostředí,

  • dotace na veřejnou dopravu.

Tyto služby mohou být z daní financovány buď úplně nebo mohou daně doplňovat individuální pojištění či spoření, které jsou však někdy nařízeny zákonem a jsou tedy do jisté míry další formou zdanění.

Státy prostřednictvím změn parametrů daňového systému mohou ovlivňovat několik cílů:

• Přerozdělování bohatství mezi různě bohatými vrstvami obyvatelstva, kdy jsou vyšší vrstvy podporovány daněmi uvalenými na vrstvy nižší (původně ovšem to byly sjednanénájemní poplatky pro majitele - stát nebo šlechtu - nebo povinné příspěvky pro charitativní účely. Viz například desátek, léno nebo mýto). V moderní společnosti stát zdaňuje pracující a podnikající, aby mohl vykonávat své funkce a politiku (například pomáhat sociálně slabým, tělesně postiženým, občanům v důchodovém věku apod.).

• Ovlivňování ekonomiky; takové metody a pohledy na hospodaření státu se označují jako fiskální politika.

• Ovlivňování spotřeby různého zboží a služeb, zejména jako prevence zdraví a bezpečnosti obyvatel.

Prostřednictvím daní stát mění výhodnost některých činností – některé zatěžuje daněmi a naopak jiné podporuje subvencemi. Míra používání těchto nástrojů se v různých státech liší. Vysoká míra zasahování a ovlivňování ve prospěch chudších obyvatel se nazývá socialismus a takové státy jsou socialistické.

Daně přímé:

• Daň z příjmů

  • Daň z příjmů fyzických osob

  • Daň z příjmů právnických osob

• Daně majetkové

  • Daň z nemovitých věcí

  • Daň z nabytí nemovitých věcí

  • Silniční daň

Daně nepřímé:

• Univerzální daň – Daň z přidané hodnoty

• Selektivní daň – Spotřební daň

• Ekologická daň