12.05.2014 Čr - nezaměstnanost V dubnu výrazně poklesla na 7,9%

Míra nezaměstnanosti je pak podíl nezaměstnaných ke všem osobám schopných pracovat (tedy i zaměstnaným a nezaměstnaným)   neboli  , kde:

•  – míra nezaměstnanosti (v praxi se často uvádí v procentech, tedy hodnota  ),

•  – počet lidí bez práce,

•  – počet zaměstnaných lidí,

•  – celkový počet pracovních sil ( ).

V praxi se přesnost takového měření těžko zajišťuje, každá metoda má své nedostatky.

Nezaměstnanost může být také rozlišována jako:

• dobrovolná – osoba setrvává dobrovolně nezaměstnaná, není ochotna přijmout práci za nabízenou mzdu (nezahrnuje se do statistik nezaměstnaných, viz výše)

• frikční (dočasná) – jedná se o krátkodobou nezaměstnanost spojenou zpravidla s obdobím mezi ukončením zaměstnání a nalezením nového zaměstnání; jedná se o nejčastější typ nezaměstnanosti, pro ekonomiku neznamená závažnější problém

• systémová (strukturální) – nezaměstnanost způsobená změnou struktury ekonomiky; nezaměstnaný nemůže sehnat práci ve svém oboru, souvisí s nesouladem nabídky práce a poptávky po práci (např. nadbytek horníků po uzavření dolů v regionu). Řešením může být rekvalifikace.

• cyklická – souvisí s průběhem hospodářského cyklu. V době, kdy se ekonomika nachází v recesi, je zaměstnáno méně lidí než v době konjunktury.

• sezónní – souvisí např. s ročním obdobím – třeba v zimě je na horách zaměstnáno více správců lyžařských vleků než v létě, v zimě je více nezaměstnaných stavařů. Někdy se považuje za část frikční nebo strukturální nezaměstnanosti.

Přirozená míra nezaměstnanosti je nejnižší dlouhodobě udržitelná míra nezaměstnanosti odpovídající potenciálnímu produktu. Její výše je pro každou ekonomiku jiná a nelze ani říci, že by tato míra byla žádoucí – je prostě přirozená. V přirozené míře tedy není zahrnuta cyklická nezaměstnanost. Míra nezaměstnanosti v ekonomice fluktuuje okolo přirozené míry nezaměstnanosti díky hospodářským cyklům (v recesi je míra nezaměstnanosti vyšší než je přirozená míra nezaměstnanosti).

Příčiny nezaměstnanosti

• zákon o minimální mzdě – pokud je minimální mzda umístěna nad tržní cenou, vzniká přebytek nabídky nad poptávkou a někteří nezaměstnaní nezískají pracovní místa

• odbory a kolektivní vyjednávání (forma kartelu, která díky své síle může donutit zaměstnavatele ke zvýšení mezd) což může vést k propouštění některých zaměstnanců pro pokrytí zvýšených mezd

• mzdová rigidita

• mzdová renta – zaměstnavatel zaplatí zaměstnancům více než musí (více nežli je transferový výdělek), z toho důvodu, že zaměstnanec je určitým způsobem důležitý pro firmu (jeho odchod z firmy by byl pro firmu ztrátou)

7. Inflace, její měření, definice, dopady, CPI, spotřební koš, náklady inflace, vývoj v ČR.

Inflace je většinou ekonomů definována jako nárůst všeobecné cenové hladiny zboží a služeb v ekonomice v určitém časovém období. Ekvivalentně lze inflaci definovat jako snížení kupní síly peněz. Změnu cenové hladiny za určité období udává míra inflace, která se vypočítává jako poměr vybraného cenového indexu na konci a na začátku období. Nejpoužívanějšími cenovými indexy jsou index spotřebitelských cen, index cen výrobců a deflátor HDP.

Změnu cenové hladiny za určité období udává míra inflace. Míra inflace je měřena pomocí tzv. cenových indexů.^[1] Nejznámější z nich jsou:

• Deflátor HDP - poměr nominálního a reálného HDP

• Index spotřebitelských cen (CPI – Consumer price index)

• Index cen výrobců (PPI – Producer price index)

Čistou inflaci v české ekonomice vypočítává Český statistický úřad jako přírůstek cen v neregulované části spotřebního koše očištěný od vlivu nepřímých daní a dotací.

Spotřební koš je v ekonomii kombinace množství statků.

V teorii spotřebitele spotřebitel určuje svoje preference pro jednotlivé spotřební koše. Ve zjednodušené formě, která se používá pro analýzu, spotřebitel porovnává spotřební koše tvořené určitým množstvím statku X (např. káva) a určitým množstvím statku Y (např. rohlík).

V makroekonomii je spotřební koš používán pro měření cenové hladiny, resp. míry inflace. V tomto případě představuje spotřební koš reprezentativní skupinu statků. Takovýto spotřební koš může obsahovat výdaje na bydlení, stravu, kulturu atd.

Index spotřebitelských cen (anglicky: Consumer price index odtud CPI) vyjadřuje cenovou hladinu jako průměrnou úroveň cen souboru (spotřebního koše) výrobků a služeb, spotřebovávaných průměrnou domácností. Srovnává tedy náklady na nákup určitého neměnného souboru statků. Soubor statků je tvořen několika sty položek, které vystupují jako reprezentanti. Každý reprezentant má v uvedeném koši svou váhu. Váha je určena podílem výdajů na daný statek na celkových výdajích domácnosti. Tyto váhy jsou po určitou dobu fixní (cca 5 let), protože jejich statistické zjišťování je velice náročné.

8. Peníze a komerční bankovnictví, definice peněz, peněžní zůstatky, peněžní zásoba, peněžní multiplikátor.

Peníze a komerční bankovnictví, nabídka a poptávka po penězích  Vznik peněz je spojen s rozvojem dělby práce a rozvojem směny. Peníze  představují všeobecně přijímaný prostředek směny a platební prostředek. Ekonomická teorie rozumí penězi to, co je všeobecně uznáváno jako prostředek  placení za výrobky a služby při směně. Penězi se rozumí soubor aktiv, jež lidé  používají k placení, tj. k nákupu zboží a služeb od ostatních subjektů.

8.1. Funkce peněz 1. Prostředek směny – jedná se o primární funkci peněz. Jejím bezprostředním  efektem je snížení transakčních nákladů směny. Se zdokonalováním  peněžních a platebních soustav se tyto náklady dále snižují. Peníze  zprostředkovávají koupi a prodej zboží, nemusí však vystupovat vždy  současně se směnou statků, např. prodej zboží na úvěr.

2. Zúčtovací jednotka (měřítko hodnoty) – peníze se používají k oceňování  zboží a služeb peněžními jednotkami. Peníze vyjadřují ceny statků. Oceňují  nejen směnované statky, ale jakákoli hmotná i nehmotná aktiva. Rozdílné  výkony ekonomiky (aktiva) se stávají peněžním vyjádřením srovnatelné ,  což vytváří předpoklady měřitelnosti jejich produkce a evidence. 

3. Uchovatel hodnoty – vyjadřuje schopnost peněz uchovávat kupní sílu do  budoucna. Na tom, jak úspěšně plní tuto funkci, závisí kvalita měny.  Oslabení funkce uchovatele hodnot se zpravidla projeví ve zřetězení poruch  peněžního sektoru s dopady na reálnou ekonomiku.

8.2. Formy peněz Ve svém historickém vývoji nabývaly peníze různých forem.

1. Nejdříve měly podobu zbožových, tzv. komoditních peněz – docházelo  k přímé výměně určitého statku za jiný. Jako přechodně používané  prostředky směny byly využívány například plátno, drahé kovy – hovoříme  o tzv. barterové směně. Objevuje se i v dnešní době v případě selhávání  peněžního systému nebo v mezinárodním obchodě,, pokud nejsou přijímány  národní měny.

2. Zbožové peníze byly postupně nahrazeny moderními formami peněz.  Nejprve šlo o papírové peníze – bankovky vzniklé jako speciální dlužní  úpis řady komerčních bank na základě uložení zlata v bance, případně při  nákupu obchodní směnky bankou. Bankovky byly směnitelné za zlato a  proto musely být též (alespoň částečně) kryty zlatem. Státovky jsou formou  papírových peněz, které byly emitovány z rozhodnutí státu ke krytí  finančních potřeb např. válečné potřeby , zlatem kryté a za zlato směnitelné.  Vyspělá podoba peněžního systému se zlatem se nazývala zlatý standart –  existoval v různých podobách zhruba jedno století a zanikl v rámci vnitřních  peněžních oběhů počátkem 30. let 20 století. V současné době zlato  nefunguje jako peníze ani přímo, ani nepřímo – tj. bankovek směnitelných  za zlato. Současné peníze jsou penězi nekrytými neboli penězi s nuceným  oběhem. Současné peníze jsou přijímány proto, že jsou zákonem  předepsaným platidlem.

3. Mezi soudobé peníze patří mimo hotovostních peněz, tj. bankovky a  drobné mince, které jsou emitovány výlučně centrálními bankami, také  depozitní peníze (také označovány jako bankovní, účetní, žirové) mající  podobu bezhotovostních peněz a které jsou tvořeny:

a) depozita na požádání (běžné účty ) – je možno je (zhruba řečeno) bez  omezení vybírat nebo na ně vypisovat šeky.

b) termínované vklady v pevné výši (jako termínované účty v bankách) a  dále úsporová depozita s proměnlivým zůstatkem (jako např. vkladní  knížky)

8.3. Peněžní zásoba S těmito základními poznatky o formách současných peněz je možno definovat  tzv. peněžní zásobu (M) – tj. množství peněz v ekonomice k určitému okamžiku.  Tato peněžní zásoba je kvantifikována rozmanitými peněžními agregáty, utvářející  zejména rozčleněním depozitních peněz. Rozlišujeme

a) M0 – nejužší definice peněz, je tvořen oběživem, tj. mince a bankovky, včetně  prostředků v pokladnách bank

b) M1 – představuje M0 (oběživo) + bankovní depozita na požádání tj.  šekovatelné účty

c) M2 – širší agregát, obsahuje M1 a termínovaná depozita do určité výše a  vklady v cizích měnách.

d) M3 – zahrnuje M2 a velká termínovaná depozita

e) L - zahrnuje M3 a vysoce likvidní aktiva jako státní cenné papíry a cenné  papíry ministerstva financí. Platí, že s rozšiřováním peněžních agregátů klesá jejich likvidita, tj. pohotovost  sloužit jako prostředek směny a naopak roste jejich výnosnost (hotovost nenese  žádný výnos, běžné účty jsou úročeny méně než termínované vklady). Rovnice směny Vzájemný vztah mezi peněžními agregáty (množstvím peněz), výkonem  ekonomiky a cenovou hladinou vyjadřuje rovnice směny, která vyjadřuje  vyrovnávání toku výrobků a služeb s peněžním tokem, určených na jejich nákupy.

P * Y = M* V 

Kde: P = cenová hladina, Y = dosažený HDP (reálný produkt), M= množství  peněz v oběhu, V = rychlost oběhu nebo-li obratu peněz, udává kolik koupí a  prodejů zprostředkuje peněžní jednotka za sledované období, P*Y = n

9. Měnová politika, funkce a role centrální banky, základní úrokové sazby, příklady z ČR, aktuální údaje ČNB.

Měnová politika (také monetární politika) je hospodářská politika prováděná pomocí měnových nástrojů centrální banky.

Typy monetární politiky

• Expanzivní měnová politika sleduje pokles úrokových sazeb prostřednictvím růstu nabídky peněz.

• Restriktivní měnová politika je orientována opačným směrem prostřednictvím poklesu nabídky peněz.

Měnová politika je oblastí ekonomické politiky, která usiluje o dosažení ekonomicko-politických cílů působením na monetární veličiny, jako jsou zejména nabídka peněz a výše úrokové míry. Ústřední místo v měnové politice zaujímá centrální banka.

Nástroje měnové politiky

• Přímé

  • regulace investičních úvěrů - Centrální banka (dále jen CB) ovlivňuje výši úvěru

  • regulace spotřebních úvěrů - CB určuje délku splatnosti a další podmínky

• Nepřímé

  • Stanovení povinných minimálních rezerv - CB nařizuje bankám povinné rezervy, které si mohou uložit u CB. Od 12.7.2001 jsou bankám úročeny dvoutýdenní repo sazbou ČNB (dříve úročeny nebyly).

  • operace na volném trhu - CB ovlivňuje rovnováhu na trhu cenných papírů (pokud chce snížit množství peněz v oběhu, bude prodávat státní cenné papíry)

  • Diskontní sazba - úroková sazba, za kterou CB poskytuje bankám možnost uložit u ní bez zajištění svou přebytečnou likviditu; při zvýšení diskontní sazby očekává vyšší zájem po uložení peněz

  • Lombardní sazba - úroková sazba, za kterou CB nabízí úvěry a tím ovlivňuje nabídku peněz ostatních bank

• Při zvýšení lombardní nebo diskontní sazby se sníží nabídka peněz.

ukazatel	horizont	ve výši
meziroční přírůstek indexu spotřebitelských cen	2. čtvrtletí 2015	2,3%
	3. čtvrtletí 2015	2,2%

Česká národní banka (ČNB) je centrální banka České republiky^[1] a orgán, který vykonává dohled nad finančním trhem v zemi. Má postavení veřejnoprávního subjektu. Jsou jí svěřeny kompetence správního úřadu v rozsahu stanoveném zákonem. Hospodaří samostatně s odbornou péčí s majetkem, který jí byl svěřen státem. Do její činnosti lze zasahovat pouze na základě zákona.

10. Fiskální politika, nástroje, deficit, vznik dluhu a jeho krytí, vývoj deficitů v ČR, vývoj dluhu a deficitu v ČR

Fiskální politika je součást hospodářské politiky státu, která se snaží ovlivnit vývoj ekonomiky změnami výše a struktury veřejných výdajů a daní. Na rozdíl od monetární politiky, která pečuje o stabilitu měny, je fiskální politika nástrojem aktivního zasahování státu do hospodářství.

Pomocí fiskální politiky může veřejná správa ovlivnit:

• rozdělení příjmů (přerozdělování)

• agregátní poptávku

• úroveň ekonomické aktivity

• a v důsledku toho i zaměstnanost

• způsob využívání zdrojů (například ekologické a energetické daně).

Typy fiskální politiky

Podle poměru příjmů a výdajů státního rozpočtu můžeme fiskální politiky teoreticky rozdělit na tři typy:

Expanzivní fiskální politika[]

Veřejné výdaje jsou větší než vybrané daně, takže vzniká schodek (deficit) státního rozpočtu, čímž roste státní dluh. Expanzivní fiskální politika se snaží stimulovat růst výkonu ekonomiky prostřednictvím růstu státních výdajů a projeví se krátkodobým růstem HDP. Přes všechny teoretické námitky pracují moderní státy většinou se schodkovým státním rozpočtem a spokojují se jen s tím, že se snaží tento schodek a kumulovaný státní dluh udržovat v jistých mezích (viz např. Maastrichtská kritéria Evropské unie).

Neutrální fiskální politika[

Veřejné výdaje se rovnají vybraným daním, státní rozpočet je tudíž vyrovnaný. Tento stav představuje zřejmě těžko dosažitelný ideál, neboť se vyskytuje jen zcela výjimečně.

Restriktivní fiskální politika[

Veřejné výdaje jsou menší než daně, takže se snižuje státní dluh. Restriktivní fiskální politika má smysl tehdy, má-li stát veliký státní dluh; jinak by totiž znamenala, že stát vybírá zbytečně vysoké daně. Ve skutečnosti jsou však všechny moderní státy spíš více než méně zadluženy, přesto se jim nedaří restriktivní politiku zavést. Federální rozpočet USA byl za posledních 40 let v přebytku jen v roce 1999 a 2000 (díky iniciativě prezidenta Clintona).^[1]

Cíle fiskální politiky

• bezprostřední – regulace agregátní nabídky a poptávky

• konečné – regulace zaměstnanosti a dosažení cenové stability

Nástroje fiskální politiky]

• Automatické stabilizátory – působí stále a automaticky vyrovnávají výkyvy agregátní poptávky a nabídky (např. progresivní daň z příjmu, pojištění v nezaměstnanosti...)

• Záměrná opatření – jednorázové opatření, které ovlivňují agregátní nabídku i poptávku (změna daňové sazby, změna struktury výdajů z rozpočtu...)

• Daně – představují příjmy do státního rozpočtu

• Transfery – dotace do podnikatelské sféry, podpora v nezaměstnanosti nebo zdravotně postižených...

• Vládní výdaje na nákup zboží a služeb – představují výdaje ze státního rozpočtu

11. Mezinárodní obchod, struktura platební bilance, vývoj v ČR.

Zahraniční obchod či mezinárodní obchod je obchod přes hranice státu. Může být světový nebo jednotlivých kontinentů se sousedními státy. Zahraniční obchod je jedním z důsledků dělby práce. Je základní formou propojení ekonomik.

Mezi hlavní příčiny rozvoje patří:

• Odlišnost přírodních a klimatických podmínek (těžba ner. surovin, zemědělství, cestovní ruch)

• Odlišný spotřebitelský vkus a preference (některá zboží mohou mít spotřebitele pouze v zahraničí)

• Snaha o zvyšování efektivity výroby (rostoucí míra dělby práce na mezinárodní úrovni, efektivní využití technologií, nutnost vyrábět určité množství, aby byl realizován zisk)

• Konflikt výroby a spotřeby – výroba se specializuje, spotřeba se diferencuje, dovoz umožňuje domácím výrobcům potřebnou specializaci

Absolutní výhoda znamená, že země je schopna vyrábět výrobek s nižšími náklady než země jiná. Komparativní výhoda je „výhoda ve srovnání“: Rozvoj nutí některé země vzdát se i výroby, ve které má absolutní výhodu. Zdůvodňuje to teorie komparativních výhod.

• Protekcionismus (ochranářství) znamená ochranu vlastního trhu, výrobců a spotřebitelů pomocí cel, kvót a podobných opatření, která mohou vést k praktické neexistenci MO. Rozlišujem 3 druhy protekcionismu. Protekcionismus degresevní, s cílem ochránit udumírající odvětví ekonomiky, d. progresivní- ochrana progresivních odvětví, d. agresivní- posílení konkurenceschopnosti domácího produktu.

• Liberalismus – představuje volný obchod, za podmínek stanovených zákonnými předpisy, za zakladatele lze považovat Adama Smithe.

Vlády, nebo ekonomická uskupení aplikují protekcionismus vždy. Hájí se např. ochranou výrobců v určitém odvětví, udržením zaměstnanosti a koupěschopnosti, nebo ekonomickou nevyspělostí země. Vede to k neefektivnímu chování „chráněných“ ekonomických subjektů a dlouhodobě i ke snížení konkurenceschopnosti. Na druhou stranu vlády potřebují udržet nezaměstnanost na přijatelné míře, aby nebyly vyvolány sociální nepokoje. Protekcionistická opatření by měla být vždy důkladně zvážena s ohledem na konkrétní situaci

Nástroje zahraničního obchodu[editovat | editovat zdroj]

dělíme na autonomní a smluvní. Smluvními rozumíme bilaterální a multilaterální obchodní smlouvy, dohody a závazky vyplývající z členství v mezinárodních organizacích. Autonomní dělíme na pasivní tarifní- cla, celní sazebníky, apod.)a pasivní netarifní- celní řízení, kvantitativní restrikce, autolimitace, devizvé restrikce, embargo, obchodní válka,apod.Dále aktivní autonomní prostředky: subvence vývozní, dotace, daňové úlevy, podpora vědy a výzkumu, propagace, atd-

• Clo (dovozní) – zatěžuje importované zboží, tím zvyšuje jeho cenu na domácím trhu a dává prostor domácím výrobcům, kteří by při nižší ceně nebyli schopni vyrábět

• Embargo – obvykle politicky motivované administrativní rozhodnutí o zákazu obchodu s určitou zemí, nebo komoditou

• Kvóty – snaha o zajištění stability trhu pomocí stanovení povoleného množství dováženého zboží. Vztahuje se ke komoditě nebo zemi producenta. Překročení kvóty by vedlo ke snížení ceny a část domácí produkce by byla neprodejná

• Neviditelné překážky dovozu – jedná se o nepřímé znevýhodnění zahraničního výrobce. Cílová země stanoví např. hygienické nebo kvalitativní podmínky tak, že to je pro dovozce nerealizovatelné, nebo musí vynaložit dodateční náklady (promítne se zvýšením jeho ceny, která pak tolik neohrožuje domácí producenty)

Specifika zahraničního obchodu[editovat | editovat zdroj]

ve srovnání s obchodem v rámci jednoho státu je náročnější. Jedná se o:

• Jazyková bariéra – firma musí najmout někoho, kdo se „domluví

• Právní bariéra – právní řád v cílové zemi může být velmi odlišný od domácího právního řádu, je tedy nutné vynaložit náklady na právního experta

• Kurzové riziko – pohyb kurzu může zásadně ovlivnit ne/výnosovost obchodu, jednotná měna EURO tu bariéru v rámci EU odstraňuje

• Vzdálenost – se vzdáleností rostou náklady na dopravu a pojištění, roste riziko poškození nebo znehodnocení zboží

• Tradice náboženství – některé zboží může být vlivem náboženství nebo tradic v zemi neprodejné

• Je nutné zhodnotit politickou stabilitu, koupěschopnost místního obyvatelstva, míru korupce, konkurenci…

Formy zahraničního obchodu[editovat | editovat zdroj]

Export – vývoz zboží nebo služeb do zahraničí. Důsledkem exportu je příliv kapitálu do země, odkud se zboží nebo služby vyvážejí.

• Přímý export – tuzemský producent a zahraniční odběratel jsou v přímém kontaktu. Producenti musí mít dobrý přehled o zahraničním trhu

• Nepřímý export – mezi producenta a odběratele vstupuje zprostředkovatel, který nakupuje v tuzemsku a prodává v zahraničí. Nevýhodou může být marže, kterou si zprostředkovatel připočítá. Podnik ale ušetří náklady na podrobné sledování zahraniční situace

Reexport – vývoz zboží a služeb, které byly předtím dovezeny

• přímý reexport – reexportér nakoupí zboží v zahraničí a jiné zemi ho prodá, aniž by zboží vstoupilo do země reexportéra

• nepřímý reexport – reexportér doveze zboží do své země a odtud ho vyveze (jako forma překonání obchodně politických překážek mezi cílovou zemí a zemí původu)

Import – dovoz zboží nebo služeb ze zahraničí. Důsledkem importu je odliv kapitálu ze země, kam se dováží.

• Přímý import – tuzemský producent nakupuje v zahraničí

• Nepřímý import – tuzemský producent nakupuje od tuzemského zprostředkovatele zahraničního zboží

Clo[editovat | editovat zdroj]

Clo je poplatek (zákonná platba), který vybírá státní orgán při přechodu zboží přes celní hranici daného státu.

Funkce cla:

• a) ochranná - chrání domácí trh před dovozem cizího zboží

• b) fiskální - zajišťuje příjmy státního rozpočtu (asi 4% všech příjmů) (z vybraného cla zůstane 1/4 ve STR a 3/4 jdou do rozpočtu EU)

Druhy cla[editovat | editovat zdroj]

Podle pobytu zboží

• dovozní clo – uvaluje se na dovážené zboží. Účelem je ochrana domácích výrobců před konkurencí

• vývozní clo – pokud zboží opouští území státu – popřípadě, že se jedná o starožitný nábytek či něco o co nemá stát zájem (v tomto případě je clo stanoveno na co nejvíc), aby se vyváželo - je stanoveno na nulu, vláda má zájem na tom, aby země vyvážela

• tranzitní clo – pro produkci, která není určena na trh dané země, pouze se převáží – nepoužívá se, nebo je stanoveno na nulu

Cla z hlediska způsobu výpočtu

• valorická – určena procentem z celní hodnoty

• specifická – určena pevnou částku za měrnou jednotku (kg, litry…)

• kombinovaná – kombinace výše uvedených

Ochranná cla

• antidumpingové – pokud importér dováží za cenu, která je zřejmě nižší než výrobní náklady (dumpingová cena), cílová země uvalí na zboží takové clo, aby se cena zvýšila přinejmenším natolik, aby domácí producenti byli schopni konkurovat

• preferenční – zvýhodněné sazby poskytované jen některým zemím (na základě dvoustranných smluv)

• odvetné – clo na dovoz je uvalené jako odveta zemi původu za clo uvalené na vývoz našeho zboží

• vyrovnávací – přirážka k normálním celním sazbám a zboží, které je v zemi původu dotováno

Celní politika[editovat | editovat zdroj]

používá dvě skupiny nástrojů:

• smluvní nástroje – celní politika je předmětem mezinárodních smluv – řeší postup celních orgánů ve snaze zjednodušit a zrychlit celní řízení

• autonomní nástroje – představují jednostranná celní opatření ze strany státu, nebo uskupení států

Obchodování[editovat | editovat zdroj]

• mimo EU – jedná se o vývoz a dovoz, kdy zboží překračuje hranice státu a provádí se proclení dodávky. Fungují zde všechna opatření obchodní politiky (cla, množstevní kvóty, překážky, normy)

• v rámci EU – nejedná se o vývoz a dovoz. Funguje jednotný vnitřní trh = volný pohyb zboží. Dodávky se neproclívají, pro výrobky platí jednotné normy. Neexistují žádné technické, hygienické nebo veterinární bariéry.

Zabezpečení prodeje[editovat | editovat zdroj]

• Přímý prodej – domácí výrobní podnik sám prodává (vyváží) své výrobky do jiné země nebo je sám nakupuje (dováží). Musí mít dostatečné jazykové znalosti a znalosti techniky obchodování. Nutnost mít dostatečně kvalifikované zaměstnance.

• Nepřímý prodej – domácí výrobní podnik využívá služby obchodního podniku. Svoje výrobky prodá obchodnímu podniku, který je vyveze do jiné země. Pokud domácí podnik nakupuje, využije obchodní podnik, který výrobky v jiné zemi nakoupí a v ČR je pak prodává.

• Pomocí internetu - Při nepřímém prodeji můžeme uzavřít dohodu se zahraničním provozovatelem internetového obchodu, kterému budeme zboží dodávat, a které bude provozovatel prodávat spotřebitelům ve své zemi. Nebo můžeme přidat nabídku do zahraničního elektronického tržiště, kdy dodávku si musíme zajistit sami. Zahraniční zákazník ale nebude akceptovat prodej na dobírku nebo platby předem. Musíme mít zabezpečený systém plateb po internetu.

Uzavření kupní smlouvy[editovat | editovat zdroj]

při prodeji mimo ČR – velký vliv má vzdálenost a jazykové bariéry. Rostou rizika poškození pro dopravě, nezaplacení, nebo nepřevzetí zboží, rizika ztrát vlivem poklesu kursu dané měny. Při prodeji musíme zvážit politická rizika – nepokoje, stávky, převraty, zákazy dovozu.

Dodací podmínky[editovat | editovat zdroj]

Dodací podmínky – určení místa, do kterého bude zajišťovat dopravu prodávající a od kterého kupující.

• kdy přecházejí rizika poškození a ztráty zboží z prodávajícího na kupujícího

• kdy přechází hrazení nákladů na dodání z prodávajícího na kupujícího

• povinnosti prodávajícího a kupujícího při zajištění dopravy a dokumentů (dopravní avízo, kontrola)

Realizace dodávky[editovat | editovat zdroj]

• odeslání dodávky – zaslání přepravních dispozic, zaslání návěští zásilky nebo odvolávky. U pravidelných dodávek nebývá toto oznámení potřebné.

• Expedice – na základě objednávky, příprava zboží k odběru ve skladu, nakládání. Ve velkých podnicích až po vystavení expedičního příkazu

• Dodání, převzetí, přejímka – na základě dodacího listu. Pokud dodavatel nevyužije vlastní dopravu, vystavíme přepravní list (železniční nákladní list)

Někdy jsou vyžadovány další doklady:

• • osvědčení (certifikát) – nejčastěji osvědčení o jakosti (udává, zda produkt splňuje normy – ČN a ISO), zdravotní osvědčení (veterinární u zvířat)

  • technická dokumentace, návod k obsluze (elektronika)

  • záruční list – podmínka pro uplatnění reklamace (u složitějšího zboží),

  • fakturace – měla by dorazit současně se zásilkou nebo dodatečně. Pokud žádáme placení předem. Pokud jsme plátci DPH vystavíme zálohovou fakturu (částečná úhrada). Po zaplacení a dodání vystavíme daňový doklad, ale musíme ho vyplnit v den uskutečnění zdanitelného plnění

• zaplacení

  • před dodáním

  • při dodání

  • po dodání

Vývoz mimo EU[editovat | editovat zdroj]

proclení začíná tím, že vozce podá dodávku k proclení. Může ho zastupovat jiná osoba – (dopravce, speditér), který zajistí vyplnění celních dokladů a proclení. Při proclení se zásilka navrhuje do celního režimu, který určuje, jak bude placeno clo, DPH (F.Ú) nebo další dávky (zemědělské produkty) Při vývozu se na hranici země prodávajícího neplatí clo ani DPH (země, kam zboží směřuje vybírá při překročení hranic z dováženého zboží dovozní clo a DPH), protože by platilo se dvakrát). Při proclení se provádí

• vnitřní prohlídka – probíhá ve výrobním závodě, nebo v místě kde se zásilka nakládá. Jde o kontrolu zboží a dokladů. Zásilka se opatří celní uzávěrou (plombou)

• vnější kontrola – probíhá na hranici. Jedná se o kontrolu celních závěr. U individuální turistiky jde o prohlídku vyvážených věcí.

V zemi, kam zboží směřuje probíhá opět proclení, tzn. Že až na vstupní hranici se bude vybírat clo a DPH.

Prodej mezi státy EU[editovat | editovat zdroj]

neprobíhá proclení, ale existují rozdíly v sazbách DPH. Uplatnění DPH při obchodování uvnitř EU je podobné jako při vývozu a dovozu. Místo zdanitelného plnění je země příjemce. Při prodeji do jiné země EU jsou zboží a služby v zemi původu od DPH osvobozeny. V zemi určení se DPH vybírá = samovyměření( harmonizace zákonů s EU). Liší se podle toho, zda jde o plátce nebo neplátce.

Struktura platební bilance[editovat | editovat zdroj]

Platební bilanci lze strukturovat horizontálně nebo vertikálně. Vertikální struktura člení platební bilanci na položky kreditní a debetní. Kreditní položky představují příliv peněz (případně jiných ocenitelných statků) do ekonomiky, tzn. zvýšení nabídky devizy. Naopak debetní položky představují odliv peněz a tedy zvýšení poptávky po devizách.

Horizontální struktura se skládá z následujících položek (účtů):

1. běžný účet

   1. obchodní bilance – vývoz a dovoz zboží

   2. bilance služeb – vývoz a dovoz služeb

   3. bilance výnosů – příjmy a jiné kompenzace tuzemcům ze zaměstnání v zahraničí a cizozemcům ze zaměstnání v naší zemi, příjmy a výdaje související se zahraničními investicemi (zejm. úrok, dividenda a reinvestované zisky).

   4. bilance běžných převodů – transakce, které nevedou ke vzniku závazků či pohledávek ve vztahu k zahraničí.

2. kapitálový účet – obsahuje příjmy a výdaje spojené s kapitálovými transfery v důsledku migrace obyvatelstva, převody nefinančních hmotných aktiv a nehmotných práv

3. finanční účet

   1. bilance přímých investic

   2. bilance portfolio investic

   3. bilance finančních derivátů

   4. ostatní dlouhodobý kapitál (úvěry poskytované do zahraničí a přijímané ze zahraničí)

   5. ostatní krátkodobý kapitál

4. účet chyb a opomenutí – odchylky zapříčiněné neúplností informací o zahraničním obchodu

5. příděl zvláštních práv čerpání

6. rezervy a příslušné položky

Z účetního hlediska musí vždy být ve výsledku platební bilance nulová – čisté přebytky a schodky platební bilance mohou být zapříčiněny statistickou diskrepancí.

Salda platební bilance[editovat | editovat zdroj]

Pro analýzu vnější ekonomické rovnováhy se používají různá salda (rozdíl kreditních a debetních položek) platební bilance, která v sobě zahrnují určité účty. Mezi nejčastěji používaná salda patří:

• saldo obchodní bilance

• saldo výkonové bilance

• saldo běžného účtu (saldo běžné bilance)

• saldo základní bilance

• saldo maximální likvidity (úplné saldo platební bilance)

V populární terminologii (v tisku apod.) se většinou hovoří o běžném nebo finančním účtu platební bilance (resp. o jejich saldech), jejichž částečné platební bilance jsou běžně nenulové. Pokud jsou příjmy větší než výdaje, jedná se o aktivní saldo (běžného nebo kapitálového účtu) platební bilance, jehož důsledkem je přebytek, v opačném případě se jedná o saldo (běžného nebo kapitálového účtu) pasivní, jehož důsledkem je schodek.

Výkaz platební bilance sestavuje Česká národní banka dle pravidel Mezinárodního měnového fondu.

12. Měnový kurz, poptávka a nabídka cizí měny, absolutní a relativní verze teorie parity kupní síly.

Jednotná měna euro. Teorie optimálních měnových zón.

Měnový kurz je cena jedné měny vyjádřená v jednotkách měny jiné. Obvykle se udává jako podíl domácí měny ku měně zahraniční. Zkráceně se někdy používá např. kurz dolaru je 19,50 – to znamená, že měnový kurz české koruny k americkému dolaru je 19,50  Kč za 1  USD.

Teorie měnových kurzů

Způsob, jakým se stanovují výše měnových kurzů na měnových trzích, se snaží vysvětlit teorie měnových kurzů. Jde však obvykle o neúplná vysvětlení. Kurz je totiž tržním fenoménem a proto je nepředpověditelný. Existuje dlouhá řada situací, kdy například lidé jedné země si přejí držet měnu jiné ve velkém množství. Funkci takové rezervní měny v desetiletích po druhé světové válce plnil americký dolar, ale mnohde i německá marka. Obvykle šlo o měny zemí, které nepodléhaly vysoké depreciaci, byly snadno dostupné apod. Za pohyby měnového kurzu může být i spekulace, tedy očekávání mnohých aktérů, že dojde k nějakému vývoji, a nákupy na tomto očekávání založené.

Stanovení měnového kurzu

• U nesměnitelných měn:

  • Kurzy se nevytváří na devizových trzích, jsou to kurzy nepružné a jsou stanoveny centrálními orgány státu kde se používá nesměnitelná měna.

• U volně směnitelných měn:

  • Volně směnitelné měny využívají pružné kurzy - neustále se měnící, systém pružných kurzů existuje ve třech variantách:

    • Kurzy volně pohyblivé (floating): Kurz kolísá volně podle nabídky a poptávky bez zásahů centrální banky - bez devizových intervencí.

    • Řízený floating (pohyblivý kurz v rámci limitů): centrální banka zasahuje v případě, že se kurz odchyluje od ústředního kurzu více, než je stanovena hranice fluktuačního pásma.

    • Vázané kurzy: jsou u nejméně používaných měn, které svůj kurz odvozují od vývoje kurzu významné měny nebo koše měn.

Změny měnového kurzu

Měnové kurzy konvertibilních měn s čistým nebo řízeným floatingem jsou pohyblivé v závislosti na nabídce a poptávce po měně na mezinárodních devizových trzích. Možné případy:

• Zhodnocení měny (apreciace)

  • měna vůči jiné posiluje

  • zlevňuje zahraniční zboží dovážené do země, zvýhodňuje dovozce

  • zdražuje domácí zboží vyvážené na zahraniční trhy, znevýhodňuje vývozce

• Znehodnocení měny (depreciace)

  • měna oslabuje vůči jiným měnám

  • zdražuje zahraniční zboží dovážené do země, znevýhodňuje dovozce

  • zlevňuje domácí zboží vyvážené na zahraniční trhy, zvýhodňuje vývozce

U volně nesměnitelných měn a měn s fixním měnovým kurzem může stát (resp. jeho měnová autorita, zpravidla centrální banka) vyhlásit znehodnocení měny (devalvaci) nebo zhodnocení měny (revalvaci).