5. Bankrotní a bonitní modely

Bankrotní a bonitní modely neboli systémy včasného varování, lze podle účelu použití rozdělit na modely bankrotní (predikční) a bonitní (diagnostické). U obou typů lze poté dospět k výslednému hodnotícímu koeficientu, který určuje finanční zdraví resp. finanční tíseň. Pro upřesnění uvádím definici obou těchto klíčových pojmů :

1. Bankrotní modely – odpovídají na otázku, zda podnik do nějaké doby zbankrotuje

2. Bonitní modely – odpovídají na otázku, zda je podnik dobrý nebo špatný

Obě skupiny modelů vycházejí ze stejného předpokladu, že v podniku několik let před bankrotem dochází k jistým odlišnostem ve vývoji, charakteristickým právě pro podniky ohrožené úpadkem. Obě skupiny přiřazují podniku určitý koeficient hodnocení.

 finanční zdraví – to je likvidita plus rentabilita, v uvedeném pořadí

naléhavosti. Stoupající napětí v peněžních příjmech a výdajích a

trvalejší propad Hospodářského výsledku, mohou vyústit v úpadek

v platební neschopnost či předlužení.

 finanční tíseň – nastává tehdy, když jsou problémy likvidity tak

vážné, že nemohou být vyřešeny bez výrazných změn v činnosti

podniku a ve způsobu jeho financování.

Vznik modelů vychází ze základního předpokladu, že podniky které jsou ohroženy bankrotem nebo skupiny bonitních podniků mají společné rysy.

4.2. Bankrotní modely

1) Altmanův model

Altmanům model je založen na využití statistické metody tzv. diskriminační analýzy, pomocí které odhadl Prof. financí E.I.Altman váhy (koeficienty) v lineární kombinaci jednotlivých poměrových ukazatelů, které zahrnul do svého modelu jako proměnné veličiny. Model vznikl z potřeby předpovědět možnost bankrotu podniku tak, aby mohly být předem podniknuty kroky k nápravě.

Profesor Altman provedl statistické šetření 1000 amerických podniků, z čehož získal váhy ukazatelů, které jsou typické pro podniky zdravé či bankrotující podniky. Při své práci prof. Altman vycházel ze vzorku údajů podniků, které ve sledovaném období prosperovaly, nebo později (během pěti let) zbankrotovaly. Na této empirické bázi vyvinul model, který odlišuje podniky s velkou pravděpodobností úpadků od podniků, kterým toto nebezpečí nehrozí. Model byl publikován v r. 1968.

Cílem této metody je stanovit určitou hranici, která rozdělí podniky na ty, které pravděpodobně zbankrotují a které ne.

Altmanova rovnice důvěryhodnosti, tzv. Z –skóre:

a) Pro podniky kótované na kapitálovém trhu

Z= 1,2*x₁ + 1,4* x₂ + 3,3*x₃ + 0,6*x₄ + 1,0*x₅

x₁ = čistý provozní kapitál/ aktiva celkem

x₂ = zadržené výdělky/ aktiva celkem

x₃ = zisk před úroky a zdaněním (EBIT)/ aktiva celkem

x₄ = tržní hodnota vlastního jmění/ účetní hodnota celkových

závazků

x₅ = tržby/ aktiva celkem

Interpretace: Pokud je výsledná hodnota

Z  větší než 2,9 firma je finančně stabilní,

Z menší než 1,8 hrozí podniku bankrot

Z v intervalu 1,8 a 2,9 nevypovídá příliš ani o stabilitě ani o hrozícím

bankrotu.

b) Pro podniky nekotované na kapitálovém trhu

Ukazatel X4 tržní hodnota vlastního jmění byl nahrazen účetní hodnotou vlastního jmění. Výsledný model byl u nás publikovaný v r. 1983 pod názvem ZETA

Zde se považují za finančně stabilní podniky s výsledkem Z větším než 2,70 a podniky náchylné k bankrotu s výsledkem Z menší než 1,20.

c) Altmanův model pro české podmínky

• upravený Altmanův model je na české podmínky - pro vysoký podíl platební neschopnosti podniků je doplněn ukazatel x6

závazky po lhůtě splatnosti

X6 = ----------------------------------------

tržby (výnosy)

Pokud je výsledné Z větší než 2,9 firma je finančně stabilní, oproti tomu bankrot hrozí podnikům s výsledkem menším než 1,8.

Problémy při aplikaci Altmanova modelu pro české podmínky:

1) závazky po lhůtě splatnosti nejsou součástí finančních výkazů, jsou však povinnou součástí přílohy k účetní závěrce, kde tento údaj najdeme.

2) pro české podmínky je velmi problematický ukazatel X4 tj. podíl tržní hodnoty vlastního kapitálu k účetní hodnotě dluhu, a to jednak vzhledem k deformovaným tržním cenám na českém kapitálovém trhu a jednak k tomu, že celá řada podniků není veřejně obchodována.

3) dosud malý počet podniků, které zbankrotovaly a tudíž neexistenci reprezentativního vzorku dat, na kterém by bylo možno model v našich podmínkách ověřit.

4) dobře předpovídá bankrot podniku asi na dva roky do budoucnosti, s nižší přesností (70%) na dobu pěti let. Model pro neobchodované podniky na kapitálovém trhu je cennější, protože jejich hodnota nemá bezprostřední tržní ověření: u podniku obchodovatelném na kapitálovém trhu jsou informace o hodnocení podniku okolím promítnuty do ceny akcií.