
- •Nesnesitelná lehkost bytí
- •V těchto snech nebylo co dešifrovat. Obvinění, které adresovaly Tomášovi, bylo tak jasné, že mohl jen mlčet a se sklopenou hlavou hladit Terezu po ruce.
- •Vrátila se V koupacím plášti. Tereza vzala do ruky aparát a přiložila si ho k oku. Sabina před ní rozhrnula plášť.
- •Vrátili se z procházky a právě zvonil telefon. Zvedla sluchátko a ptala se, kdo volá.
- •Vracíme se k okamžiku, který už známe. Tomáš byl zoufalý a bolel ho žaludek. Usnul až velmi pozdě V noci.
- •Vraťme se ještě k buřince:
- •Věrnost a zrada
- •Vzápětí za tím opojením se však ozvala úzkost: Někde ta cesta přece musí končit! Jednou přece musí přestat zrazovat! Jednou se musí zastavit!
- •Vystupovala po schůdcích a pod něžnou tváří se znovu objevily dva rance, které se pohupovaly a rozhazovaly kolem dokola drobné kapky studené vody.
- •Vytáhl z náprsní kapsy výstřižek: "Vyšlo to V Timesu na podzim 1968."
- •Vysoký muž se jí díval do očí: "Slibte mi to."
- •Inženýr ji zval, aby ho navštívila V jeho bytě. Už dvakrát ho odmítla. Tentokrát souhlasila.
- •I když si kvůli Tereze zamiloval Beethovena, Tomáš se V hudbě moc nevyznal a pochybuji, že znal skutečnou historii slavného Beethovenova motivu "muss es sein? es muss sein!".
- •Vešel do vedlejšího pokoje. Byla to ložnice s jedním velikým oknem, dvěma postelemi přitisknutými k sobě a obrazem podzimní krajiny s břízami a zapadajícím sluncem.
- •Vstal a vysvětlil jí, že musí odejít. Byla rudá ve tváři.
- •V té chvíli promluvil jeho syn. Bylo to poprvé, co ho slyšel mluvit. Zjistil překvapen, že koktá.
- •Všichni tři se chvíli smáli.
- •I tato odpověď, přestože chtěla být co nejneutrálnější, byla naprosto nemístná a oba to věděli a věděli I to, že to oba vědí: jak to, že je všechno normální, když jeden z nich umývá výklady?
- •Vrtěla hlavou: "Ne, nic mi není."
- •Věděl, že ji nesmí probudit, ale vrátit zpátky do spánku; snažil se jí proto odpovědět tak, aby jeho slova vytvořila V její mysli obraz nového snu.
- •Všichni potřebujeme, aby se na nás někdo díval. Bylo by nás možno rozdělit do čtyř kategorií podle toho, pod jakým typem pohledu chceme žít.
- •Vrací se jí stará myšlenka: Její domov není Tomáš, ale Karenin. Kdo bude natahovat orloj jejich dnů, až on tu nebude?
- •Věděla, že je nespravedlivá (pes nespal), věděla, že se chová jako nejvulgárnější ženská, která chce ranit a ví jak.
- •Vrtěl hlavou: "Předvolání se týká jenom mne."
- •Vstala z vany a šla hledat šaty, do kterých by se oblékla. Chtěla si obléci nejhezčí šaty, aby se mu líbila, aby mu udělala radost.
V té chvíli promluvil jeho syn. Bylo to poprvé, co ho slyšel mluvit. Zjistil překvapen, že koktá.
"Máme zprávy," říkal, "že se s politickými vězni špatně zachází. Stav některých z nich je opravdu kritický. Tak jsme si řekli, že by bylo dobré napsat petici, kterou by podepsali nejvýznamnější čeští intelektuálové, jejichž jména mají ještě nějakou váhu."
Ne, nebylo to koktání, spíš jen mírné zajíkání, které zpomalovalo proud jeho řeči, takže každé slovo, které vyslovil, bylo proti jeho vůli zdůrazněno a podrženo. Uvědomoval si to zřejmě a jeho tváře, které před chvílí zbledly, byly zase rudé.
"Chtěli byste ode mne radu, na koho se obrátit v mém oboru?" zeptal se Tomáš.
"Ne," smál se redaktor. "Nechceme vaši radu. Chceme váš podpis!"
Už se zase cítil polichocen! Už zase byl rád, že ještě někdo nezapomněl na to, že byl chirurgem! Bránil se jen ze skromnosti: "Poslyšte! To, že mne vyhodili z místa, není ještě důkaz, že jsem významný lékař!"
"Nezapomněli jsme na to, co jste napsal do našeho týdeníku," usmál se na Tomáše redaktor.
S jakýmsi nadšením, které Tomášovi možná uniklo, syn vydechl: "Ano!"
Tomáš řekl: "Nevím, jestli moje jméno na nějaké petici může pomoci politickým vězňům. Neměli by to spíš podepsat ti, co dosud neupadli v nemilost a zachovali si alespoň nějaký minimální vliv na ty, co jsou u moci?"
Redaktor se smál: "To se ví, že měli!"
Také Tomášův syn se zasmál smíchem toho, kdo už mnoho věcí pochopil: "Jenomže ti to nikdy nepodepíšou!"
Redaktor pokračoval: "To neznamená, že za nimi nechodíme! Tak laskaví zase nejsme, abychom jim chtěli uspořit jejich rozpaky," smál se. "Měl byste slyšet jejich výmluvy. Ty jsou nádherné!"
Syn se souhlasně smál.
Redaktor pokračoval: "Všichni nám samozřejmě tvrdí, že s námi ve všem souhlasí, jenomže se to prý má dělat jinak: taktičtěji, rozumněji, diskrétněji. Mají strach to podepsat a zároveň se bojí, že když to nepodepíšou, budeme si o nich myslit něco špatného."
Syn i redaktor se znovu společně smáli.
Redaktor podal Tomášovi list papíru s kratičkým textem, který poměrně uctivým tónem žádal prezidenta republiky, aby amnestoval politické vězně.
Tomáš se snažil rychle přemýšlet: Amnestovat politické vězně? Ale bude je někdo amnestovat proto, že lidé vyvržení režimem (tedy noví potenciální političtí vězni) o to žádají prezidenta? Taková petice může přece vést jen k tomu, že političtí vězni amnestováni nebudou, i kdyby je teď náhodou amnestovat chtěli!
Do jeho úvah promluvil syn: "Jde hlavně o to, aby se lidé dověděli, že v této zemi je ještě hrstka lidí, kteří se nebojí. Ukázat také, kde kdo opravdu stojí. Oddělit plevy od zrna."
Tomáš přemýšlel: Ano, to je pravda, ale co to má dělat s politickými vězni? Buď jde o to dosáhnout jejich amnestie anebo jde o to oddělit plevy od zrna. Ty dvě věci nejsou totožné.
"Váháte, pane doktore?" zeptal se redaktor.
Ano. Váhal. Ale bál se to říci. Proti němu na zdi byl obraz vojáka, který mu hrozil prstem a říkal: "Ty ještě váháš vstoupit do rudé armády?" Anebo: "Ty jsi ještě nepodepsal dva tisíce slov?" Anebo: "Ty jsi také podepsal dva tisíce slov?" Anebo: "Ty nechceš podepsat petici pro amnestii?" Ať říkal cokoli, hrozil.
Redaktor už před chvílí říkal, co si myslí o lidech, kteří sice souhlasí s tím, že mají být amnestováni političtí vězni, ale umějí uvést tisíce důvodů proti tomu, aby podepsali petici. Podle něho však takové úvahy jsou jen výmluvy, za nimiž se skrývá zbabělost. Co měl tedy Tomáš říci?
Bylo ticho a on se najednou rozesmál: ukázal na kresbu na zdi. "Tam ten mi hrozí a ptá se, jestli podepíšu nebo ne. Pod jeho pohledem se těžko uvažuje!"