Politické zřízení

ČSSR je federální socialistický stát, který se skládá ze dvou rovnopráv­ných republik: České socialistické republiky (ČSR) a Slovenské socialis­tické republiky (SSR). ČSSR má tři nejvyšší orgány: Federální shromáž­dění, prezidenta republiky a vládu. Mimo to má každá republika svůj zákonodárný orgán - Národní radu a svou národní vládu. Toto dvojí státní uspořádání je výrazem rovnoprávnosti Čechů a Slováků. Budování socialismu ve spravedlivé společnosti je jednotné pouto, které spojuje oba národy.

Federální shromáždění je složeno z poslanců, jedná a usnáší se o základních otázkách vnitřní a zahraniční politiky. V čele státu stojí prezident. Prezident svolává Federální shromáždění, jmenuje a odvolává předsedu a ostatní členy vlády.

Z hospodářského, politického a kulturního hlediska je celá republika rozdělena na 10 krajů. Z deseti krajů je sedm českých a tři slovenské. Kraje se dělí na okresy, okresy na obce. Kraje spravují krajské národní výbory (KNV) se sídlem v krajských městech. V okresních městech mají sídlo okresní národní výbory (ONV). Samostatné postavení s pravomocí krajského národního výboru má hlavní město Praha.

ČSSR je hospodářsky vyspělou průmyslově zemědělskou zemí¹. V ČSSR je kolem 7000 měst a vesnic. Pres 210 měst má více než 10000 obyvatel. Největší města jsou: Praha, Brno, Bratislava, Ostrava a Plzeň.

Kultura čssr

Kulturní život v ČSSR je neoddělitelnou součástí² celkového politic­kého, ekonomického a společenského života. Česká a slovenská kultura byla vždy hluboce lidská a hluboce národní. Svědčí³ o tom bohaté umě­lecké a stavitelské památky, literatura a hudba.

Bohatá historie ČSSR nahromadila v českých a slovenských krajích přes všechny války a strádání, jež těmito kraji prošly⁴, dva a půl tisíce hradů a zámků, cenné archívy a knihovny, stavitelské památky i pa­mátníky významných událostí.

V ČSSR můžeme nalézt desítky celých měst, která jsou sama jedi­nečnými muzei. Vláda nelitovala miliónů, aby byly uchovány budoucím generacím starobylé síně pražského Karolina, renesanční Český Krumlov a husitský Tábor.

Při letmém výčtu uměleckých a stavitelských památek nemůžeme pominout Pražský hrad⁵, který je sám o sobě uměleckým a historickým památníkem, a kromě toho je pokladnicí národního umění. V sálech Národní galerie jsou vystaveny obrazy nejslavnějších českých mistrů (M. Aleš, J. Mánes a jiní) a také světových umělců.

Divadlo a hudba

Český národ měl toužebné přání⁶ postavit si své divadlo. V široké veřejnosti začaly sbírky k postavení Národního divadla, k němuž byl položen základní kámen roku 1868. Sotva dokončená budova byla r. 1881 zničena požárem⁷. Rozvinulo se však znovu mohutné celonárodní hnutí, jemuž se podařilo z příspěvků nejširších vrstev národa postavit novou budovu, která byla slavnostně otevřena r. 1883.

Budování Národního divadla inspirovalo celou generaci českých hudebních i výtvarných umělců.

V sedmdesátých letech vznikly nejznámější opery „Prodaná nevěsta“ a „Dalibor“ Bedřicha Smetany, jeho slavné opery „Libuše“, „Hubička“ a překrásný cyklus symfonických básní „Má vlast“.

Brzy nato vstoupil do období vrcholného tvůrčího rozmachu⁸ další světoznámý český hudební génius Antonín Dvořák. Proslulé jsou zejména jeho Slovanské tance.

Počátkem 19. století byla založena v Praze konzervatoř, která nava­zovala na české hudební tradice⁹ a dále je rozvíjela. Čechy a Praha byly dostaveníčkem¹⁰ velkých a slavných hudebních mistrů. Byli zde Beetho­ven, Weber, tvořil zde Mozart, Wagner, Chopin a jiní.

Česká a slovenská kultura byla v určitých historických obdobích současně i přínosem do pokrokové kultury¹¹ světové.

Světového uznání dosáhli čeští a slovenští hudební umělci Bedřich Smetana, Antonín Dvořák, Leoš Janáček, Eugen Suchoň. Česká kultura dala světu nejen Karla Čapka, Vítězslava Nezvala, Jaroslava Haška, ale také Julia Fučíka, jehož „Reportáž psaná na oprátce“ se stala symbolem nesmiřitelného boje proti fašismu.

Česká reformace, do jejíhož čela se v boji proti feudalismu postavilo mohutné lidové hnutí, dala národu a světu Jana Husa a Jana Ámose Komenského, který byl za svou pedagogickou a tvůrčí činnost nazván čestným titulem - učitel národů.