2. přednáška
(23.2.2010)
Jazykový znak
2 složky
obsahová= pojmová- zahrnuje význam
formální= výrazová- zahrnuje prostředky jakými je obsah vyjádřen
obsahová složka se realizuje prostřednictvím výrazové složky
podoby jazyka
psaná a mluvená podoba- každá zahrnuje soustavu prostředků (liší se vlastnostmi a funkcemi)
psaná- ohraničenější, reprezentativní hodnota, stanovena normami závaznými pro kultivovaného uživatele jazyka (kodifikační příručky)
zvuková- pozdější forma, dříve nebyla považována za reprezentativní formu, ortoepické příručky ( ortoepie- zásady výslovnosti X ortografie- zásady pro psanou formu jazyka)
základní pojmy
hláskosloví- fonetika a fonologie
fonetika
starší (mistr Jan Hus- popis artikulace hlásek), 2.polovina 19.století- samostatná vědní disciplína
zkoumá, popisuje a hodnotí zvukovou podobu jazyka- jednotlivé zvuky (hlásky, spojování hlásek, modulace souvislé řeči)
segmentální systém zvukových prostředků- hlásky
suprasegmentální systém zvukových prostředků- ráz, přízvuk apod.
3 hlediska
fyziologicko- artikulační hledisko- mechanismus tvoření hlásek, zvuků a jejich skupin
akustické hledisko- jak se zvuky přenášejí a podíl zvukové složky na jazykovou komunikací
auditivní- zkoumá vnímání a zachycení zvuku- percepce
historie:
15.století- mistr Jan Hus- Ortographia bohemica- výslovnostní rozdíly mezi I a Y; L a L´
16.století- Jan Blahoslav- snaha o kultivovanost mluveného jazyka (kázání), Vady kazatelův
17.století- Václav Jan Rosa- Kniha metodní pro učitele českých škol, Gramatika česká- náznaky fonologického pohledu
18.století- Josef Dobrovský- podrobný popis hlásek a tvorba hlásek
18./19.století- Jan Evangelista Purkyně- podrobný popis hlásek a jejich tvoření, znělost a neznělost, dělení podle místa a způsobu artikulace
19.století- Jan Gebauer- celé hláskové skupiny; Josef Durdil- spisovná výslovnost= kalilogie- libozvučnost (X kakofonie- nelibozvučnost), Kalilogie čili O výslovnosti
20.století- užívání přístrojů, experimentální fonetika- Fonografický archiv při ČAVaU- 1920, Josef Chlumský; Antonín Frynta- Novočeská výslovnost; František Trávníček- Spisovná výslovnost, Úvod do české fonetiky; Bohuslav Hála- 1945 založil fonetický ústav při filozofické fakultě Karlovy univerzity; Milan Ramportl; Lumír Klimeš; Marie Krčmová, Jiřina Hůrková; Zdena Palková
fonologie
po 2.světové válce, rozvoj díky Pražskému lingvistickému kroužku
způsob užívání zvukového materiálu v jazyce, zabývá se těmi jevy, které mají distinktivní funkci (rozlišovací význam)- funkce hlásek
historie: Pražský lingvistický kroužek (1926)- Vilém Mathesius, Jan Mukařovský, R. Jacobson, M.S. Trubeckoj, B. Havránek
hláska- základní jednotka fonetiky
foném- základní jednotka fonologie; má rozlišující funkci; významotvorná hláska; zvukový jazykový prostředek k odlišení morfémů, slov a tvarů slov s různým významem
fonetická transkripce (přepis)
zápis zvuková formy jazyka pomocí mezinárodně srozumitelných znaků
každý zvukový segment je zapsán příslušnou grafickou značkou
několik druhů transkripčních soustav- alfabetická soustava- každá hláska jeden grafém a naopak
1886- IPA- mezinárodní fonetická transkripce
pro češtinu a její mluvčí se používá zjednodušená verze založená na české abecedě (české grafémy + některá diakritická znaménka)
odlišit pojem transliterace- převod mezi dvěma psanými podobami
zásady
píšeme do hranatých závorek [ ]
bez pravopisných pravidel (neužíváme y; neužívají se velká písmena; nepíší se zdvojené souhlásky; i nezměkčuje; bě [bje] apod.)
speciální případy
N má dvě podoby
alveolární [ n ]
zadopatrové [ η ]
M má dvě podoby
obouretné [ m ]
retozubné [ ɱ ] tramvaj
X má dvě podoby
[ ks ]
[ kz ]
CH má dvě podoby
Neznělé [ x ]
Znělé [γ ] je na konci slova, pak je pauza a následující slovo začíná znělou souhláskou¨
Č má dvě podoby
Neznělé [ č ]
Znělé [ ʒ̆ ]
C má dvě podoby
Neznělé [ c ]
Znělé [ ʒ ]
3. přednáška
(2.3.2010)
fonetická transkripce (pokračování)
znělost a neznělost hlásek
lze zachytit při fonetické transkripci
příklad: ř
[ř*]- znělé (dři- [dř*i]; [keř*e]; znělé pokud je okolí znělé-samohlásky nebo znělé souhlásky)
[ř°]- neznělé (tři- [tř°i]; [keř°]; neznělé pokud je okolí neznělé nebo na konci slova)
ráz [ apostrof ]̉
[za ̉oknem ]
tvrdý hlasový začátek (slovo začíná ostře)
tam, kde slovo začíná samohláskou
neznělý
ovlivňuje své hláskové okolí [otec ̉̉a sin ] [ f ̉americe ]
slovní přízvuk [´(čárka) ]
hlavní- na první slabice [ ´mamiηka]
slabičnost
slabikotvorná souhláska (r, l, m), samohláska nebo dvojhláska
[vlak ] X [ vlk ]← slabikotvorné ( označujeme kroužkem pod písmenem)
dvojhláska- OU (česká) [ dou/fat]
mimojazyková komunikace- znaky
intonace
stoupavá ↑ a klesavá↓
Půjdeš do kina ↑? - zjišťovací otázka
S kým půjdeš do kina ↓? - doplňovací otázka
výrazné pauzy
z
nak
potřeba zdůraznit část textu
VELKÁ PÍSMENA
hezitační zvuky
@
Mluvidla a jejich funkce
mluvní ústrojí
3 části
ústrojí dýchací = respirační
ústrojí hlasové = fonační
ústrojí hláskovací = artikulační
dýchací ústrojí
dýchání, okysličování krve- pří nádechu
při výdech vzniká výdechová proud, který je základem pro tvoření lidské řeči
dýchání je podvědomé, frekvence závisí na věku (do 5 let- 26krát za minut; do 20 let 20krát za minutu; nad 20 let 12-16krát za minutu); zrychlení- námaha, afekt, zvýšení tělesné teploty; zpomalení- podchlazení organismu, spánek, deprese
vitální kapacita plic- 3,5-5 litrů
klidné dýchání- výdech cca 500 cm3; nosem (čistí, ohřívá, zvlhčuje vzduch)
doplňkový výdech + 1500 cm3
rezervní výdech + 1500 cm3
reziduální vzduch- cca 800 cm3
nádech: výdech → 2:3 (doby)- v klidovém stavu
nádech výdech → 1 :8 až 1:14 - mluvení
náročné na vzduch- Ch, H
nádech do plic → výměna kyslíku za oxid uhličitý → plicní sklípky →průdušinky → průdušky → průdušnice →hlasové ústrojí
hrudní dutina- hrudní koš, bránice (při nádechu se zplošťuje)
dýchání
hrudní- kostální
brániční- abdominální
smíšené- kombinace dvou předchozích
hlasové ústrojí
vzduchový sloupec jde z průdušnice do hrtanu (larynx; tvořen chrupavkami; = ohryzek; mezi chrupavkami jsou napjaty 2 hlasivkové vazy (1,5-2,5cm)- napjaty horizontálně (v předu blíž), mezi nimi hlasivková štěrbina (glottis) → výdechový proud rozkmitá hlasivkové vazy → hlasivky (fonace- tvorba hlasu- zhušťování a zřeďování vzduchového proudu nad hlasivkami → vzniká laryngální hlas = základní hlas- základní formant Fo- jedna ze složek hlasu → při začátku fonace dojde k razantnímu nebo plynulému rozhýbání hlasivek) → průchod rezonančními dutinami → modifikace základního formantu o další složky a vzniká složený zvuk
formanty
Fo- není při šepotu
F1- v ústní dutině v závislosti na pohybu jazyka; vertikální pohyb jazyka
F2- v ústní dutině v závislosti na pohybu jazyka; horizontální pohyb jazyka
vlastnosti hlasu
jedinečný pro každého jedince
síla- dána silou výdechového proudu průchozím přes hlasivky, individuální
výška- podle pohlaví, dá se ovlivnit vůlí
barva- individuální, velikost a tvar rezonanční dutiny ( X zabarvení hlasu- promítání emocí do hlasového projevu)
Artikulační ústrojí
modifikace dechového proudu a základního formantu
3 rezonanční dutiny- obohacují Fo
hrdelní = laryngální- prostor nad hrtanem → základ laryngálního hlasu, velikost se mění podle pohybu kořene jazyka
nosní = nazální- nemění velikost, při mluvení může být buď aktivní nebo pasivní (podle průchodnosti výdechového proudu); nosové souhlásky, měkké patro s čípkem poklesne a vzduch může jak do nosní tak do ústní dutiny
ústní = orální- artikulačně největší význam, vždy aktivní, mění tvar a velikost. Všechny podstatné artikulační orgány
artikulační orgány
rty – labia
zuby- dantes
dásňové výstupky- alveoly
tvrdé patro- palatum
měkké patro- velum
čípek- uvula
jazyk- lingua
spodní čelist- mandibula
4. přednáška
(9.3.2010)
- většina aktivních artikulačních orgánů je uložena v ústní dutině
artikulační orgány
rty – labia- někdy aktivní (zaokrouhlování- O,U; nebo zaostřování- I,E) někdy pasivní (H, CH, K, G)
zuby- dantes- především řezáky
dásňové výstupky- alveoly- pasivní, dotýká se jich jazyk (T,D,N)
tvrdé patro- palatum- individuální velikost a tvar, ovlivňuje výslovnost hlásek (Ť, Ď, Ň)
měkké patro- velum- aktivní artikulační orgán, klesá u nosovek
čípek- uvula
jazyk- Lingea- nejaktivnější, nejrychlejší sval v těle, vždy aktivní, vliv velikosti a tvaru na artikulaci; buď se hýbe nebo se něčeho dotýká
3 části jazyka
kořen- radix
hřbet- dorsum
špička- apex
spodní čelist- mandibula- aktivní artikulační orgán, čelistní úhel- změnou se mění velikost ústní dutiny
artikulační mechanismy
klidové postavení mluvidel- čelisti sevřeny, rty se dotýkají, jazyk v dolní čelisti, měkké patro s čípkem je spuštěno (dýchání nosem)
postavení mluvidel se profesionálního mluvčího změní 30 000 – 50 000krát za hodinu
hlasivky- až 300 000 kmitů/hod (ženy až 600 000kmitů/hod.)
artikulace- koordinovaná činnost mluvidel vedoucí k vyslovení zvukového celku
každý jazyk má určitou škálu artikulačních pohybů (např.: Afrika- artikulace při vdechu; Asie- „agresivní“ H apod.) = artikulační báze
česká artikulační báze- artikulační činnost alveol; retní činnost méně intenzivní; hrtanové H; artikulace není příliš výrazná
dutina hrdelní
velikost se mění kořenem jazyka
zásadní při artikulaci samohlásek
dutina nosní
nosovky (M,N,Ň, zadopatrové N)
dutina ústní
měkké patro s čípkem (někdy se nezvedá a neklesá plně → 1. trvale spuštěno- mluvení nosem- huhňavost; 2. trvale zvednuto- mluvení jako s rýmou)
všechny hlásky
nastavení orgánů
otevřený charakter- aperatura- samohlásky; stav otevřenosti
uzavřený charakter- striktura- souhlásky, stav sevřenosti
fáze striktury
intenze- nastavení mluvidel k vytvoření překážky; na různých místech různými orgány
tenze- překážka trvá
detenze- návrat do klidu nebo přechod k další hlásce
typy striktury
závěr- úplná překážka, výdechový proud má přehrazenou cestu; např.: oba rty (retnice), jazyk (T,D,N), měkké patro (K,G)
úžina- výdechový proud stále prochází, ale je modifikován mluvidly; např.: sykavky, hrtanové H; L- 2 úžiny; V,F- zuby a dolní ret tvoří úžinu
Vady řeči
defekty vznikající neschopností správně artikulovat
logopedie
ortofonie- nauka o správném tvoření hlásek
ortoepie- nauka o spisovné výslovnosti; nadřazena ortofonii
ortografie- nauka o spisovné podobě psaného jazyka
vývoj řeči- děti napodobují co slyší a vidí; 4. rok- L; 5. rok- sykavky; 6.rok- R, Ř
huhňavost- trvale spuštěné měkké patro s čípkem, mluvení přes nos
dysfázie- nemluvnost od narození
chraptivost- v předškolním věku, vysoký hlas, dítě se projevuje dominancí křikem→ překrvení hlasivek → hlasivkové uzlíky → chraptivost; i v dospělosti
dyslalie
patlavost- dítě neumí správně vyslovit jeden typ hlásky nebo celou hláskovou skupinu; až 1/3 dětí
lambdacismus- špatně L
sigmatismus- neortofonická artikulace sykavek, šlapání na jazyk
rotacismus- špatně R
rotacismus bohemicus- špatně Ř
koktavost- druh neurózy, přerušena mluvní koordinace, častěji u chlapců, nejvíce u předškolních dětí, trauma nebo problém ve vývoji řeči (pokud není v souladu s myšlenkovým vývojem)
breptavost = překotná řeč- nestíhá vyjádřit myšlenky, vynechává části slov, zkracuje apod.
Sluch
důležitý pro vývoj lidské řeči
6-7 let pro vytvoření auditivních obrazů světa
vizuální paměť- slova si pamatujeme nejen poslechově, ale i obrazově¨
sluchové poruchy
hluchoněmota
nedoslýchavost- 25% dětí, když přepínáme sluch ( kritická hranice 130 decibelů)
podstata slyšení
zvukové vjemy jsou přenášeny do sluchového ústrojí kmitáním vzduchu
ucho
vnější- zevní- boltec a zvukovod
střední- bubínek, sluchové kůstky, Eustachova trubice, dutina spánkové kosti
vnitřní- sluchový nerv
akustická a auditivní fonetika- přenos zvuku a jeho vnímání
interpretace zvuku lidské řeči a jeho komunikační funkce- akustická fonetika
nositelkou řečového významu je zvuková vlna- podstatou jsou kmity molekul zvuku- podnět dán činností mluvidel
zvukové vlny lidské řeči
tóny- samohlásky, dvojhlásky
šumy- neznělé souhlásky
tónošumy- znělé souhlásky
48% samohlásek- italština
46% samohlásek- řečtina
43% samohlásek- čeština, francouzština
41% samohlásek- ruština
Hláskový systém
vokály a konsonanty
vokály
artikulační otevřenost
jazyk- pohyb vertikálně i horizontálně
kvalita samohlásek- správná artikulace, přesná podoba je odrazem kvality
kvantita samohlásek- dlouhé nebo krátké
Hellwagův trojúhelník (1781; podle polohy jazyka)
horizontálně
přední střední zadní
vertikálně
Vysoké I u
středové E O
nízké A
5. přednáška
(23.3.2010)
další hlediska dělení vokálů
podle účasti rtů
nezaokrouhlené- A; I, E- zostřené tvary
zaokrouhlené = labializované- O, U
podle absolutní výšky ústního formantu
hluboké- O, U
střední- A
vysoké- E, I
podle délky trvání
dlouhé- cca dvojnásobek trvání krátkých
krátké
vysoké bývají kratší než nízké co do délky trvání
vlastnosti vokálů
všechny jsou ústní a znělé
tóny
jsou základem slabiky
všechny se tvoří na principu apertury (mluvidla ve stavu otevřenosti)
spojují se do dvojhlásek (diftongy)
musí být v rámci jedné slabiky → oba vokály musí být tautosylabické (téžeslabičné)
jedinou českou dvojhláskou je OU
při výslovnosti je jedna samohláska „oslabená“ → polovokál
klesané dvojhlásky- polovokál následuje po vokálu (OU)
stoupavé dvojhlásky- polovokál předchází vokálu
diftongizace- OU vzniklo vývojem češtiny ze slov kde bylo Ú ( úfat → doufat)
rozlišovací schopnost- fungují jako vokalické fonémy, které v řadě slov působí odlišení významu
výměna kvality- lis-les-los; sad-sud-sed; luk-lok-lak; sláva-slíva
výměna kvantity- kvantita je v češtině významotvorná; lak-lák; šipka- šípka; boje- bóje; šili- šílí
konsonanty
mluvidla ve stavu striktury (sevřenosti)- tvoří se na různých místech pomocí různých artikulačních orgánů
akusticky- šumy (neznělé) a tónošumy (znělé)
většina ústní, část nosové
ve směru podélné osy (kromě L- to má 2 úžiny a výdechový proud vychází podél příčné osy)
bariéry
okluze = závěr- trvalá překážka na zlomek vteřiny (P,B,M,T,D,K,G)
konstrikce = úžina- neúplná překážka, různý tvar a velikost
semiokluze = polozávěr- slabá překážka, která hned přechází v úžinu (C,Č)
vibrace = kmity- úžina, která se při artikulaci mění (R,Ř)
imploze = „mlasky“- při vdechování vzduchu, v češtině jde pouze o případ zvuku při údivu
třídění konsonantů
podle artikulace
podle místa artikulace
b
ilabiály
= obouretné (P,B,M) retnice-
bilabiály a labiodentálylabiodentály = retozubné (V,F)
alveoláry = zubodásňové
přední- prealveoláry (T,D,N,C,dz,S,Z,L,R,Ř)
zadní- postalveoláry (Š,Ž,Č, dž)
palatály = tvrdopatrové = předopatrové (Ť,Ď,Ň,J)
veláry = měkkopatrové = zadopatrové (K,G, zadopatrové N,CH)
laryngály = hrtanové (H)
podle způsobu artikulace
typ překážky
okluzívy = závěrové (P,B,M,T,D,Ť,Ď,K,G,M,N,Ň, zadopatrové N)
semiokluzívy = polozávěrové (C,Č,dz, dž)
konstriktivy = úžinové (F,V,S,Z,Š,Ž,J,CH,H)
laterály = bokové (L)
vibranty = kmitavé (R,Ř)
podle činnosti hlasivek
znělé- s hlasivkami, více konsonantů
neznělé- bez hlasivek
znělostní páry- stejná artikulace jenom rozdíl u hlasivek
nepárové = jedinečné- J,L,M,N,Ň,R, zadopatrové N; znělé- skoro se blíží vokálům, vysoký podíl hlasu, mnohé jsou slabikotvorné (R,L,M)
podle artikulačních orgánů
retné (P,B,M,V,F)
hlasivkové (H)
čípkové (R při ráčkování)
jazyčné (všechny ostatní)
podle účasti nosní dutiny
nazální (M,N,Ň, zadopatrové N)
orální (všechny ostatní)
podle akusticko-auditivního hlediska
explozívy = ražené- většinou závěrové(B,P,T,Ť,D,Ď,K,G)
frikativy = třené- trvá třecí šum (tóno šum) (F,V,S,Z,Š,Ž,J,CH,H)
palatály = měkké (Ť,Ď,Ň,J)
sibilanty = sykavky
ostré (S,Z)
tupé (Š,Ž)
afrikáty = polosykavky
ostré (C, dz)
tupé (Č, dž)
nazály = nosovky (M, N, Ň, zadopatrové N)
vibranty = kmitavé (R,Ř)
spiranty = dyšné (H)
Metody poznávání artikulace
z počátku pouze pohledem
19. století
fyziologické metody
hlasivky- laryngoskopické zrcátko
2. polovina 19.století
experimentální fonetika
pneumografie- pneumograf měřil činnost plic při dýchání
laryngoskopie- činnost hrtanu a hlasivek
barvící metody- obtiskování
palátografie- místo dotyku jazyka na tvrdém patře a způsob dotyku- palatogram- obraz dotyku, obtisk na patře
lingvografie- lingvogram- obraz dotyku, obtisk na jazyku
fotografování- rty, čelisti
nákresy- průřezy mluvidly
rentgenografie- rentgenogram, z profilu
6. přednáška
(30.3.2010)
Změny hlásek v proudu řeči
typické pro každý jazyk
v češtině časté
někdy ortoepické (spisovné) a někdy neortoepické (nespisovné)
může se lišit zvuková a psaná podoba
Asimilace
spodoba- přizpůsobení hlásky jejímu hláskovému okolí, celá skupina hlásek se sobě začne podobat
zjednodušení konsonantické skupiny
ortoepická i neortoepická
většinou se zachovávají všechny hlásky (případné vypuštění se nazývá dierese a je velmi ojedinělé, např. srdce, dcera, ctnost, tvary slovesa být, dž (vypouští se d), souhlásková skupina ze 3 souhlásek (francouzští); vkládání hlásek- ojediněle (osm- osum, sedm- sedum)
asimilace znělosti
přizpůsobení co do znělosti → snadnější výslovnost, záleží na tvaru slova (lávka, lávek), v češtině se asimilují vždy sousední hlásky → kontaktní asimilace
typy asimilace
zpětná = regresivní- častější (lávka → láfka)
postupná = progresivní- (shoda → schoda)
na začátku (včela), konci (zub- volné vyznění) i uprostřed slova (lávka)
volné vyznění = koncová desonorizace- ztráta znělosti u souhlásky díky pozici na konci slova; slovo vždy tedy končí na neznělou souhlásku; fonace je ukončena o hlásku dříve a poslední souhláska není tudíž ozvučena
asimilační zvláštnosti některých fonémů
foném H - ve skupině „sh“ může mít dvě zvukové realizace- 1. sh →sch - progresivní asimilace → neznělá realizace- spisovná v Čechách; 2. sh → zh - znělá realizace → regresivní asimilace- spisovná na Moravě; může působit i mezi slovy (v plynulé mluvě) př. snědl kousek houby → snědl kouseg houby
foném Ř- v češtině možná realizace dvěma způsoby- 1. jako znělé (Ř*- na začátku slova /pokud nenásleduje neznělá souhláska; řeka/; mezi dvěma samohláskami /moře/; mezi znělými souhláskami /hřmí/; mezi samohláskou a znělou souhláskou /heřmánek/); neznělé (Ř°- v sousedství neznělých souhlásek /dvířka, tři/- působí asimilace; na konci slov /keř, věř/- volné vyznění); k řece → g řece
foném V- běžně se asimiluje, většinou podléhá zpětné asimilaci (včela, lávka), samo asimilaci nepůsobí (tvůj)
nepárové souhlásky (J,R,L,M,N,Ň, zadopatrové N)- nepůsobí asimilaci → lze rozlišit slova jako sleva a zleva; směna a změna; prali a brali; dnu a tnu apod.
ráz = tvrdý hlasový začátek- má schopnost asimilace (v Evropě → [f ̉evropje], typický u slov začínajících samohláskami zvláště po neslabičných předložkách (v,z,k,s) a před spojkami a,i
asimilace způsobu artikulace
slova v nichž procesem asimilace znělosti vznikly dvě stejné hlásky (odtrhnout → ottrhnout)- nutno vyslovit obě stejné hlásky → gemináty- často na morfologické švu, vzniku nemusí předcházet asimilace znělosti možno i u složenin (nejjasnější, dvojjazyčný), odvozenin, množná čísla apod. (křeččí X křečí; raci X racci) a u rozkazovacího způsobu (Zlomme! Oznamme!)
asimilace místa artikulace
především hláska N, která se může změnit na zadopatrové N; přizpůsobení konsonantu co do místa artikulace (banka, lanko, maminka, tenký, mango); dalším spisovným přizpůsobením je hláska M (tramvaj, nymfa); nespisovné změny- konev →konve (není změna asimilace)
další neortoepické změny