Venkovské kostely

Ve 13. století vzniká na českém území řada staveb, charakterizovaných většinou pravoúhlým presbytářem, masívní křížovou žebrovou klenbou a plochostropu lodí. K příkladům patří kostely v Nové Roli, Rácově, Vimperku (hřbitovní kostel), Vlčicích, kostel sv. Vavřince v Bohdalově (gotický presbytář je sakristií dnešního kostela)

11. Umění, definice, vědy o umění

Umění (od „uměti“, řecky τέχνη/techné jako řemeslná technika) je součást lidské kultury, v širokém slova smyslu užitečná dovednost, kterou neovládá každý a které je případně třeba se naučit. Od renesance se však nejčastěji užívá v užším smyslu “krásných umění“, kde se klade důraz na tvořivost, originalitu a individualitu umělce.

Umění v tomto smyslu se od starověku dělí na umění výtvarná, která vytvářejí trvalá vizuální umělecká díla (například malířství, sochařství, architektura), a umění múzická či performativní, kde umělec sám vystupuje před publikem (například tanec, zpěv, hudba, divadlo) Toto rozlišení se sice díky písmu, notovému záznamu a dalším záznamovým technikám do značné míry přežilo, přesto se stále užívá.

Pojem umění je tak široký, mnohotvárný a proměnlivý, že jej podle mnoha odborníků nelze definovat. Pokusy o definici vycházejí buď z vlastností uměleckých děl a činností samých (umění znázorňuje, vyjadřuje, esteticky působí), z jeho historie (původ z kultu a rituálu, společenský význam, umělecké instituce) anebo jen tvrdí, že umění je to, co za ně určitá společnost pokládá (konstruktivismus).

V historii se kladl různě velký důraz na mimetickou či zobrazovací stránku umění, na stránku vyjadřovací či expresivní, sdělovací či komunikativní nebo tvořivou. Kromě těchto působení, kde je umění samo sobě cílem, se však umění také účelově užívá ke zdobení předmětů, k vyvolávání nálad a citů, k šíření určitých postojů a myšlenek, k propagaci nebo v terapii.

Podle Ottova slovníku je umění "úmyslné tvoření nebo konání, jehož výsledek nad jiné výtvory a výkony vyniká jistou hodnotou již při pouhém nazírání a vnímání, tj. hodnotou estetickou".Encyclopedia Britannica vymezuje umění jako „užívání dovedností a představivosti k vytváření estetických předmětů, prostředí nebo zážitků, které lze sdílet s druhými lidmi.“ Podle prof. C. Tiedemanna z hamburské univerzity je umění „ta oblast kulturní činnosti, kde se lidé snaží podle svého nadání, znalostí a dovedností vyjadřovat své myšlenky a city buď vytvářením děl nebo jednáním.

Uměním se zabývá řada věd, zejména estetika, dějiny umění, sociologie umění, psychologie umění, literární věda a další specializované obory. Estetika se zabývá povahou uměleckého díla a krásy vůbec, psychologie a sociologie jeho individuálním a společenským působením či významem. Historické obory (dějiny umění, hudby, literatury atd.) sledují vývoj uměleckých projevů v dějinách a řadí je do různých slohů. Sémiotika chápe umění jako tvorbu a rozvíjení určitých znaků, výtvarných, literárních, hudebních atd. a zkoumá jejich význam a působení.

12. Evropská civilizace v období renesance

Renesance znamená znovuzrození, rozumí se klasického slohu antiky. Jedná se o přechodný sloh mezi středověkem a novověkem. Znamenala prohloubení oživení městského života a větší podíl laiků na náboženském životě. Byla předznamenána selháním univerzalismu katolické církve (avignonské zajetí a Velké schisma) a Římské říše (král / císař neměl reálnou moc). Latina přestala být jedinou řečí vzdělanců. Renesance se zrodila v severní Itálii (Florencie, Benátky a Řím) jako bratrské hnutí humanistů, což byli laici, na rozdíl od dřívějších vzdělanců – kleriků. Jejich intelektuálním světem byl synkretismus. Renesance vyrostla na konci 13. století, inspirována sv. Františkem z Assisi, který obrátil pozornost od duchovních věcí k světu kolem nás – ke kráse přírody. Nejznámějším umělcem proto-renesance je Giotto (1266–1337). Danteho Božská komedie je gotická svým rozvrhem, ale renesanční svou náplní. Proto-renesance končí černou smrtí (1348), kdy následné občanské války ukončily zájem o vyšší věci. Dalšími představiteli renesance jsou Leonardo da Vinci, který je mj. autorem obrazu Mona Lisa, dále Michelangelo Buonarroti, který vytvořil např. sochu Davida nebo Rafael Santi - autor Sixtinské madony. Mezi italské renesanční představitele literatury patří Francesco Petrarca, jehož nejslavnějším dílem je Sto sonetů Lauře, dále Giovanni Boccacio a jeho Dekameron, Francois Villon a William Shakespeare.

Klasická renesance se zrodila v roce 1401, kdy soutěž o zakázku na reliéf bronzových dveří baptistéria sv. Jana ve Florencii přiměla několik umělců ke studiu antického umění v Římě. Zakladatelem renesančního malířství byl Tommaso di Giovanni di Simone Guidi – Masaccio (21. prosince 1401–1428), který začal tvořit od počátku 20. let; Filippo Brunelleschi (1377 – 15. dubna 1446) vynalezl perspektivu a jeho dóm florentské katedrály je manifestem renesanční architektury. Mocným impulsem pro rozvoj nového slohu byl vynález knihtisku (1444) a pád Cařihradu (1453), kdy mnoho východních vzdělanců odešlo do Itálie. Scholastika byla opuštěna ve prospěch svobodné kritiky.

Vypálením Říma v roce 1527 začala renesance upadat. Svár mezi vírou a humanismem vedl k manýrismu (Mannerism). Vynález olejomalby umožnil malířství i tam, kde pro klimatické podmínky nebyly fresky vhodné – např. v Benátkách.

Obliba renesance rostla s růstem hospodářské a politické moci italských měst (Florencie, Říma, Milána, Benátek) a s obecným růstem vzdělanosti a důvěry ve smyslové poznání jako protikladu k slepé víře. Sochaři italské renesance: Lorenzo Ghiberti, Sandro Botticelli, Donatello - Prorok Habakuk, Andrea Verrocchio - Ježíš a nevěřící Tomáš, malíř a architekt Michelangelo Buonarroti – socha Davida. U nás se na tvorbě nejvýznamnějších sochařských děl podíleli zahraniční umělci (Alexander Colin - náhrobek habsburských císařů ve Svatovítském chrámu, Adrian de Vries - Sousoší ve Valdštejnské zahradě, zpívající fontána a řada dalších).

Sochařství se vlivem zachovaných antických soch stalo uměním, v kterém byly zobrazovány výjevy z antických bájí v návaznosti na portrétní sochařství císařského Říma. Bylo rozvíjeno nové umění portrétního sochařství (volně stojící sochy a bysty), byla zpodobňována nahá lidská těla. Umělci dokázali vyjádřit dramatičnost scény expresivním zobrazením emocí v obličeji, gesty či zřasenou drapérií. Velkou výzvou se pro renesanční sochaře staly jezdecké sochy a busty význačných osobností i drobné plastiky, medaile apod.

13. Manýrismus a příchod Baroka

Manýrismem nazýváme přechodné období mezi renesancí a barokem. Historicky ho lze zařadit do období reformace a postupného hroucení vžité představy jednoty katolické církve a křesťanské Svaté říše římské a lze ho charakterizovat jako odklon od harmonického řádu a prosazování forem náznaků, alegorií a jedinečnosti. Jeho rozvoj ovlivnil i objev helenistického sousoší Láokoón. Sloh byl zprvu považován za úpadkový. Postupně se ale prosadil na panovnických dvorech celé Evropy. Kromě Říma či Florencie byla jedním z center manýristického umění i Praha. Zde je spojován s uměnímilovným císařem Rudolfem II., na jehož dvoře působil proslulý Arcimboldo. V Praze pracoval i sochař Adrian de Vries - Valdštejnská zahrada.

Obecně lze manýrismus charakterizovat jako odklon od harmonického řádu jak je chápala vrcholná renesance, představovaná například Athénskou školou Raffaela Santi; tento posun je dobře patrný např. na tvorbě Raffaelova žáka Giulia Romana. Manýrismus tíhne k alegorii, enigmatičnosti, náznakům, jedinečnosti. Typickým projevem manýrismu (zejména v literatuře) je tzv. ostrovtip (concetto), motiv, slovo nebo metafora, která svým promyšleným vestavěním do díla umožňuje otevírat nové, na první pohled nezjevné významy.

Jacopo Tintoretto, Giorgio Vasari, Pontormo, Parmigianino, Giuseppe Arcimboldo, El Greco, Rosso Fiorentino

Sochařství manýrismu zdůrazňovalo styl (manýra=stylovost). Výsledkem byl přehnaný důraz na dokonalost forem (uhlazenost a elegance). K nejznámějším patřili např. sochaři Benvenuto Cellini, Giovanni da Bologna, Giorgio Vasari, Angelo Bronzino-Freska v kapli Eleonory da Toledo ve Florencii, Jacopo Tintoretto, Giorgio Vasari, El Greco-Láokoón, Jacopo Bassano. V Praze to byli Giuseppe Arcimboldo a Adrian de Vries.

Základní rysy barokního umění už jsou geneticky uloženy v renesančním umění, protože baroko je rozšířením a domyšlením renesančních uměleckých tendencí. V jistém smyslu však baroko zároveň znamená popření renesance, protože v sobě obsahuje komponentu vycházející v podstatě ze středověkého křesťanského myšlení. Vedlo k ní to, že se renesance, jak v umění tak ve filosofii velice rychle po dosažení jakéhosi pomyslného vrcholu kolem roku 1520 začala určitým způsobem vyčerpávat, což vedlo ke vzniku tzv. manýrismu. Ten si liboval v grotesknosti, hravosti, optických klamech atp. Vznik baroka je překonáním tohoto stavu, protože byl formulován jasný a srozumitelný myšlenkový program, jímž je v podstatě obroda křesťanství. Proto se také v této souvislosti často o tzv. protireformaci hovoří jako o „katolické reformaci“. Jasné vytyčení a formulování cílů se vzápětí projevilo i ve vytvoření pevného a relativně konzistentního uměleckého jazyka, který obecně nazýváme barokem. Nejvýraznějším představitelem uměleckého přechodu směrem od renesančního umění k manýrismu a baroku je Michelangelo Buonarroti.

Barokní umění má své kořeny v Itálii jako umělecký směr vzniklý rozšířením a domyšlením renesančních uměleckých tendencí. Představuje poslední jednotný univerzální umělecký sloh zahrnující architekturu, výtvarné umění, literaturu, divadlo i hudbu, který se postupně rozšířil do Nizozemí a po celé Evropě. Název baroko byl odvozen od portugalského názvu perly nepravidelného tvaru (pérola barroca). Zakladatelem barokního sochařství byl papežský architekt Gian Lorenzo Bernini, jehož předchůdcem byl Michelangelo.

Celostní umění baroka stíralo hranice mezi architekturou, plastikou a malbou bylo vytvoření jednotného společného účinku. Architektura používala ke zvýšení své působivosti iluzionistickou malbu k napodobování stavebních prvků (klenby, žebra, pilastry) a plastiky nevystupovaly jako ojedinělá umělecká díla, ale jako prvky podřizující se celku. Významně se uplatnila i ornamentální štukatura. Přednost měly asymetrické formy, ovál či elipsa, efektní perspektivy, vyklenutí a vydutá zaoblení, nadsazené proporce a prostorově rozvinutá gesta. Výrazným prvkem byl pohyb. Závěrečným obdobím barokního slohu se stalo rokoko.

Nejvýznamnější sochaři a architekti Francesco Borromini, Guarino Guarini, Pietro da Cortona, Filippo Juvara, Johann Bernhard Fischer von Erlach, Lucas von Hildebrandt,Balthasar Neumann. Z malířů Caravaggio, Diego Velázquez, Peter Paul Rubens, Rembrandt van Rijn, Giovanni Battista Tiepolo.

Umělci v Českých zemích: Architekti Dienzenhoferové, Jan Blažej Santini, Giovanni Batista Aliprandi. K nejvýznamnějším našim představitelům barokního sochařství patřil Jan Jiří Bendl, Ferdinand Maxmilián Brokoff a Matyáš Bernard Braun. Dále práce Ignáce Platzera - sousoší na Matyášově bráně Pražského hradu. Z malířů Karel Škréta, Petr Brandla Václav Vavřinec Reiner.

14. Barokní sochařská tvorba v Českých zemích

České baroko představuje specifickou podobu barokní kultury, jak se vytvořila v českých zemích od 16. do 18. Století

České baroko má kořeny v Itálii a Španělsku. Přestože byla kultura v českých zemích ovlivněna situací po bitvě na Bílé hoře, dosáhlo české umění vysoké úrovně, především v malířství a architektuře. Baroko bylo v Čechách obohaceno domácími umělci a řemeslníky o nové prvky – přizpůsobení českému prostředí. Vznikají zde nejen chrámy, kláštery, paláce, zámky, ale mění se také ráz venkova – kostelíky, kapličky, selské statky. Dochází ke spojení nového slohu s lidovou tradicí. Stavby dokonale splývají s okolní krajinou.

Poustevník Juan Garin, Nový les u Kuksu, Matyáš Bernard Braun

Z raně barokních sochařů vyniká Jan Jiří Bendl, autor výzdoby jezuitského kostela sv. Salvátora a staroměstského mariánského sloupu.

Projevy vrcholného baroka přicházejí ke konci 17. století v dílech zdomácnělých cizinců, např. Ottavio Mosto, Matěj Václav Jäckel nebo Jan Brokoff. Jeho syn Ferdinand Maxmilián Brokoff je již vrcholný představitel monumentálního barokního realizmu se zvládnutou modelací postav i drapérií. K této generaci patří i druhá největší postava českého barokního sochařství, Matyáš Bernard Braun, tvůrce na Berniniho navazujícího dramatičtějšího, dynamičtějšího proudu. K jeho významným následovníkům patří Jiří František Pacák a Řehoř Theny, kosmonoský Josef Jiří Jelínek či Lazar Widemann. Značná poptávka po sochařské výzdobě interiérů i fasád kostelů, paláců a zámků, monumentálních sloupů zdobících náměstí či samostatných soch a sousoší stimulovala rozvoj barokních sochařských dílen. Autorský podíl slavných sochařů a jejich žáků na jednotlivých sochách i jejich částech pocházejících z určité dílny zpravidla není dokumentován a jejich určování je předmětem uměleckohistorického bádání. Výjimečnými díly tvořícími skutečné sochařské galerie jsou Braunův Kuks s Betlémem a zejména sochy na Karlově mostě.

K významným autorům období pozdního baroka a přechodu ke klasicismu patří Ignác František Platzer.

15. Osobnosti barokního umění a architektury

Architektura

Raně barokní architekturu reprezentují ředitelé nejvýznamnější stavby té doby, svatopetrského chrámu, Giacomo della Porta, Jacopo Barozzi da Vignola – také autoři vzorového jezuitského chrámu Il Gesù a Carlo Maderno, jehož sloup před bazilikou Panny Marie Sněžné inspiroval stavbu nesčetných mariánských sloupů.

Nejvýznamnějšími barokními architekty je pak trojice Italů: architekt (také malíř a sochař) Gian Lorenzo Bernini, Francesco Borromini a Guarino Guarini. Na tyto vrcholné italské architekty navazuje řada dalších významných italských i zaalpských architektů. Především Pietro da Cortona, Filippo Juvarra, Johann Bernhard Fischer von Erlach, Johann Lukas von Hildebrandt, Balthasar Neumann, a také rozvětvená rodina Dientzenhoferů, jejíž dva členové, otec Kryštof a syn Kilián Ignác, působili převážně v Českých zemích. Dalšími významnými architekty působícími v Českých zemích jsou Jan Blažej Santini-Aichel, Giovanni Battista Alliprandi a František Maxmilián Kaňka.

projev monumentality:

snaha ohromit člověka,

důraz na citovost až exaltovanost, v

nitřní napětí, patos, nadsázka

kostely měly působit jako obraz nebe přenesený na zem, paláce a zámky reprezentovaly bohatství a moc

půdorysem staveb byla elipsa nebo průniky elips (nekonečno)

častý architektonický prvek: kopule

drahé materiály: zlato, vzácná dřeva, barevné mramory

K významným barokním malířům patří Caravaggio, Diego Velázquez, Peter Paul Rubens, Rembrandt van Rijn, Giovanni Battista Tiepolo,Pietro da Cortona nebo Andrea Pozzo. V českých zemích působili především Karel Škréta, Petr Brandl a Václav Vavřinec Reiner.

Základním znakem barokního sochařství jsou rozevláté šaty.Takřka synonymem barokního sochařství je již jednou zmiňovaný Gian Lorenzo Bernini. Tento Ital svým slohotvorným významem prakticky závazně určil podobu barokní sochy. Na něj do jisté míry navazují takřka všichni ostatní barokní sochaři, včetně našeho nejvýznamnějšího sochaře Matyáše Bernarda Brauna. Druhým nejvýznamnějším českým sochařem je pak Ferdinand Maxmilián Brokoff BohumilOberreiter, který však reprezentuje spíše klasičtěji chápané sochařství a je tak do jisté míry Braunovým sochařským protikladem.Na mostech se objevuje socha nového patrona Jana Nepomuckého.

Za nejvýznamnějšího skladatele barokní hudby bývá považován Johann Sebastian Bach, jehož smrt (1750) se kryje s datem, jež bývá někdy považováno za konec barokní éry. Přidat k němu lze například „slunného Itala“ Antonia Vivaldiho, tvůrce mnoha barokních oratorií Georga Friedricha Händela nebo Claudia Monteverdiho. Z českých tvůrců se rozhodně sluší zmínit Adama Michnu z Otradovic, Bohuslava Matěje Černohorského a především nejvýznamnějšího z nich: Jana Dismase Zelenku.

16. Rokokový sloh a příklady, Evropa a České země

Rokoko (z francouzštiny-rocaille) je umělecký sloh,, který představoval další vývoj baroka v letech 1735 až 1770/1790. Zatímco ve Francii má rokoko charakter samostatného slohu, následujícího po období výrazného klasicismu, v prostředí střední Evropy, kde plynule navazuje na baroko, je chápaní rokoka jako samostatného slohu sporné. Vhodnější je používat pro střední Evropu] termín pozdní baroko.

Jméno slohu se odvozuje od francouzského rocaille (česky rokaj), ornamentálního zprohýbaného motivu, poněkud připomínajícího ušní boltec.. Rokoko se představuje především jako dekorativní styl: stěny a klenby světských i sakrálních staveb jsou pokryty lehkými, elegantními ornamenty, rokajemi, ve štuku a zlatě, ve formě fresek a motivů popínavých rostlin. Rozkvět nastává koncem roku 1730, k nám přichází s malým zpožděním až kolem roku 1740. Půvabné kudrlinkové ozdoby a rostlinné motivy zdobí každou stavbu a hýří zlatou a bílou barvou. Záliba v okázalé ornamentice se projevovala v architektuře, malířství, sochařství, uměleckém kovářství atd. Ornamentika však není jedinou známkou rokokového výtvarného názoru, i když nejbezpečněji pomáhá k časovému určení děl jím poznamenaných, především ovšem v oblasti architektury. Po slavnostní monumentalitě a honosnosti umění doby Ludvíka XIV. nastoluje ve všem životním prostředí druhé čtvrtiny 18. století lehký tón, úsměvnost a zdrobnělé měřítko. Aniž by opustila slohové zásady tradičního klasicismu, šíří se tato výtvarná nálada charakteristická pro období rokoka po celé Evropě.

V protikladu k poměrně hmotové uměřenosti architektury českého rokoka jeví soudobé užité umění známky tvarové rozvolněnosti a dekorativní nespoutanosti. Zprohýbané, zlaceným rocaillem hýřící oltáře, asymetrie a ornamentální přebujelost ostatního kostelního zařízení, jaká charakterizují především jezuitské chrámy, v této době většinou nově zařizované, mají analogii v obydlí laickém ve zlaceném zprohýbaném nábytku, lesku přemíry zrcadel, v tapiseriích a figurkách s pastorálními náměty, v pestrobarevných textiliích i květované keramice, pokud není tvarována do podoby ptáků či ovoce. Radost z přírody je reakcí na dogmatismus a religiozitu baroka a předzvěstí romantismu nové doby.

Ústřední jmenovitou hodnotou životního pocitu a myšlenkového vztahu ke světu byla intimita, niternost prožitku, přenášená i na přírodu. Nová smyslová citlivost odkryla například denní světlo. Odpovídalo touze po jasu a přirozenosti. Bylo zdůrazňováno ve všech výtvarných druzích, v architektuře četností a velikostí oken zámků a paláců, v interiérech zrcadly, v malířství opuštěním šerosvitu a zesvětlením barevnosti, pastelovým laděním barev, větším použitím techniky pastelu. Oproti baroknímu monumentalismu, patosu a umocněné výrazovosti rozvinulo jemnou hru světla a stínu až k citově sentimentální lyričnosti. Prostor, klíčová složka každého výtvarného názoru, je v rokoku důsledně intimní, tj. uzavřený a podávaný motivem interiéru, v němž se děj odehrává, nebo motivem exteriéru, jímž je především zahrada. Prostorovou představu postupně se odkrývajících prostorů uskutečnila například parková architektura zámků (Versailles, Schönbrunn), malířství svými scénickými kompozicemi G. B. Tiepolo, F. A. Maulbertsch, z nichž těžilo i reliéfní sochařství. Celá příroda, záměrně utvářená parkovou úpravou, grottami, vodopády, vyjadřuje dobovou představu ráje, lepšího, přírodního, a proto přirozeného světa plného harmonie. Obrozený vztah ke skutečnosti, zvláště přírodní, pozvedal na čelné místo vedutu (G. A. Canale, B. Belotto, F. Guardi, G. B. Piranessi) a později i motiv zříceniny v krajině (G. P. Pannini, H. Robert). Mezi umělce rokoka jsou řazeni Jean Antoine Watteau, Francois Boucher, Maurice-Quentin de La Tour, Jean Baptiste Chardin, Rosalba Carrierová, William Hogarth, Daniel Chodowiecki, Jean Baptiste Greuze, Pietro Longhi, Paul Troger atd.

Jednou z mála rokokových stavebních památek na území Českých zemí je zámek Nové Hrady u Skutče (okres Ústí nad Orlicí) z let 1774–1777, přezdívaný někdy „malýSchönbrunn“ nebo „české Versailles“

Rokový sloh nacházíme na zámcích velmi často v podobě kamen, hlavně se zlacenými, růžovými nebo červenými detaily ornamentiky. Dále se používá mosaz, cín, želvovina, intarzie s motivy květin. Lustry jsou kovové (masivní barevné kovy, plechové s květy) nebo skleněné (čiré, jemně barevné či z benátského skla). Do rokokových pokojíků patří též porcelán, míšenské a vídeňské porcelánové figurky (především pastýřská tématika), české řezané sklo, holičská fajáns (majolika – keramika z pálené hlíny s cíničito-olovnatou polevou, malovaná nebo plasticky zdobená) a zdobené rokokové stolní hodiny. Jako ukázkový zámek nám může sloužit Dobříš, včetně zahrady a interiérů.

Do naší malířské tvorby pronikaly rokokové prvky už kolem roku 1730, jak naznačuje oltářní i fresková malba V. V. Reinera (1689–1743), v jehož díle došlo ve třicátých letech k nápadnému zmenšení figurálního rozvrhu a celkovému zklidněním citového výrazu. Skutečným nositelem rokokového charakteru však nebyla ani tak malba fresková – Jan Petr Molitor (1702–1756), František Antonín Müller (1697–1753), Siard Nosecký (1693–1753), František Julius Lux (1702–1764), jako spíše malířství závěsných obrazů (tapiserií). Antoním Kern (1719–1747) sem vnesl přímé zkušenosti ze svého školení v Benátkách, projevující se především v příznačném prosvětlení barevné škály a ve zlyričtění scény. Také Molitorovu intenzivní freskařskou práci (Liběchov, Hořín, Dobříš) provázela pilná tvorba závěsných obrazů oltářních, vyznačujících se působením světelných efektů a celkovým zjemněním barevného podání.

17. Klasicismus, umění a architektura,

18. Opera a operní domy, Vídeň, Drážďany, Paříž, Praha

19. Romantismus a historismus v umění a architektuře, v hudbě

20. Architektura a umění konce 19. Stol

21. Architektura a umění na přelomu 19. A 20.stol., secese a její názvy a formy

22. Český kubismus a rondokubismus, architektura, umění, design a malířství

23. Expresionismus v architektuře a umění, fauvismus, Oskar Kokoschka

24. Funkcionalismus v české architektuře a umění, malířství, sochařství a hudba v tomto období. Josef Šíma, František Kupka

25. Bauhaus a konstruktivismus

26. Frank Loyd Wright, Gustav Klimt

27. Oscar Niemayer, Lucio Costa, Richard Neutra, Luigi Nervi

28. Karel Hubáček,Jan Zrzavý, František Tichý, Jindřich štýrský, Toyen,Josef Čapek

29. Dekonstruktivismus a hlavní představitelé

30. Architektura 21.stol., obálka, funkce a bionická architektura

31. Zelený koncept v architektuře