Soubor otázek Dějiny umění a architektury - Bc. (AZAA6E - LS 2014/2015 - FAPPZ)

1. Helénistické umění a architektura, filosofie, sochaři

2. Kultura Starého Říma, architektura, umění, literatura

3. Řecké a Římské divadlo- stavby, drama

4. Předrománské období, vývoj v prostoru Českých zemí

5. Románský sloh, kláštery v Českých zemích a v Evropě

6. Klášter v Cluny

7. Klášter v Doksanech

8. Románské svatyně a rotundy,

Nejtypičtější románsko stavbou byla rotunda – centrální kostelík, jehož kruhový půdorys může být odvozen z římského Pantheonu.

Dobrým příkladem takovéto stavby je staroměstská rotunda sv. Kříže, novoměstská rotunda sv. Longina či rotunda sv. Martina na Vyšehradě. Jako monumentální rotunda byla původně koncipována i svatyně sv. Víta na Pražském Hradě, nejdůležitější sakrální stavba v Praze a předchůdkyně dnešní katedrály, která byla již na sklonku 11. století nahrazena velkou bazilikou. Podobu této královské baziliky si lze dobře představit na sousedním chrámu sv. Jiří, který si přes pozdější doplňky uchoval svou původní působivou atmosféru.  Význam Prahy v románské době dokládá velké množství dochovaných kamenných domů a paláců, které jsou dodnes ukryty ve sklepeních a pod pozdějšími fasádami staroměstských domů (viz např. dům pánů z Kunštátu a z Poděbrad čp. 222-I v Řetězové ulici). Právě v této době se rovněž do značné míry zformoval nepravidelný půdorys Starého Města, které je tak korunním svědkem specifického charakteru a překvapivého bohatství románské Prahy.

Rotunda svatého Václava byla románskou rotundou, nacházející se v Praze na Malostranském náměstí v místech dnešního severního křídla bývalého jezuitského profesního domu.

Rotunda vznikla podle legendy na místě, kde se zastavil povoz s mrtvým tělem svatého Václava. Zvířata táhnoucí povoz se prý nechtěla pohnout z místa do té doby, než byli v nedalekém vězení osvobozeni nespravedlivě uvěznění lidé.

budování profesního domu nakonec vedlo k demolici této románské svatyně a na jejím místě vznikl barokní kostel svatého Václava, který byl pojat do bloku profesního domu a stejně jako rozšířená rotunda plnil roli farního kostela.

V roce 2004[3] došlo k nálezu a archeologickému zkoumání zbytků rotundy svatého Václava a do budoucna se počítá i s jejich zpřístupněním veřejnosti

rotunda sv. Martina na Vyšehradě Byla postavena za krále Vratislava II. (panoval v letech 1061 až 1092), tedy v poslední třetině 11. století. Zřejmě sloužila jako farní kostel vyšehradského předhradí.

Po vítězství husitů nad císařem Zikmundem v roce 1420 byly všechny církevní stavby na Vyšehradě zbourány. Uchoval se jen kapitulní chrám sv. Petra a Pavla a tato rotunda.

V roce 1650 začal Ferdinand III. stavět vyšehradskou citadelu. Všechno obyvatelstvo bylo vystěhováno a rotunda sloužila jako prachárna, později jako skladiště.

Osudu zbourání těsně unikla ještě jednou a to v roce 1841, kdy měla ustoupit stavbě silnice z Nového Města na Pankrác. Velkou zásluhu o její uchování má hrabě Karel Chotek. Musela však být částečně přestavěna, aby vchod nezasahoval do silnice.

V roce 1845 rotundu zakoupila vyšehradská kapitula a nechala ji v letech 1878–80 obnovit podle návrhu architekta Antonína Bauma. Na jižní straně byl vytvořen novorománský portál podle motivů převzatých z Vyšehradského kodexu. Z téže inspirace vycházeli i Antonín König a Jan Heřman v nástěnné malbě Krista uvnitř rotundy. Novorománský oltář je ze sliveneckého mramoru a oltářní obraz vytvořil František Sequens.

rotunda sv. Kříže je nejstarší pražská románská rotunda, nachází se v části Staré Město na křižovatce Konviktské ulice s ulicí Karoliny Světlé. Její vznik je kladen do doby po roce 1125.[1] Rotunda byla v předhusitské době farním kostelem. Nějakou dobu patřila dominikánskému řádu, mezi lety 1784–1860 zde bylo skladiště. V současné době patří rotunda do pražské starokatolické farnosti a je místem pravidelných bohoslužeb

Podle legendy stojí rotunda na místě rybníka, do něhož byla vhozena ukřižovaná dívka, která proti vůli svých rodičů přijala křesťanství. Za noční bouře se prý jako Boží znamení kříž vynořil a vztyčil se nad rybníkem. Při opravě základů rotundy byl prý velký ztrouchnivělý kříž nalezen.

Je možné, že původně patřila rotunda k jednomu ze staroměstských panských dvorců. Poblíž stála fara, která zanikla v době husitských válek, kolem se rozprostíral hřbitov. V roce 1625 připadla rotunda dominikánům z nedalekého kláštera u sv. Jiljí. V roce 1784 za vlády Josefa II. se z kaple stalo skladiště. V roce 1860 hrozilo, že památka ustoupí stavbě nového domu. Z iniciativy Ferdinanda Břetislava Mikovce a Josefa Mánesa se za záchranu objektu postavila Umělecká beseda a památku se podařilo zachránit. Rotundu odkoupila ze soukromého vlastnictví rada města a architekt Ignác Ullmann se zavázal bez nároku na odměnu obnovit exteriér stavby. Ullmann také navrhl oltář, který vyzdobil malíř Jan Popelík.

Podle Mánesových představ zachycených na obraze Pobožnost v kapli sv. Kříže měly být na stěnách v horizontálních pruzích výjevy z legend o českých světcích. Jeho představy nebyly realizovány. Podle jeho návrhů byl nicméně vyroben ozdobný novorománský plůtek s motivem českých šípkových růží, který odděluje pozemek na němž rotunda stojí od ulice. Pozůstatky gotických nástěnných maleb ze 14. století opravil František Sequens. Nad presbytářem je umístěn obraz Zvěstování Páně z roku 1870 od Petra Maixnera.

Rotunda svatého Longina v ulici Na Rybníčku na Novém Městě v Praze 2 je jedna z několika dochovaných pražských románských rotund.

Byla postavena na počátku 12. století a nejprve byla zasvěcena sv. Štěpánovi. Sloužila jako farní kostelík osady Rybníček, která se v těchto místech rozvíjela od 10. století. Po založení Nového Města pražského v polovině 14. století byl v těsné blízkosti rotundy vybudován nový kostel sv. Štěpána a rotunda byla přesvěcena na počest sv. Longina. V 17. století byla stavba barokně upravována.

Nařízením Josefa II. byla kaple roku 1783 zrušena pro bohoslužebné účely. V 19. století měla být zbourána při výstavbě ulice Na Rybníčku, ale zásluhou Františka Palackého a Společnosti Národního muzea se tak nestalo.

Dnes kaple slouží řeckokatolické církvi a využívá ji Vojenský a špitální řád sv. Lazara Jeruzalémského.

9. Románské umění, malby a literatura

   Románský sloh byl na vrcholu mezi lety 1075–1125, zejména ve Francii. Vznikl jako důsledek rozmachu klášterů v 10. století, kdy západní Evropa zažívala konečně po temných stoletích období stability. To se odrazilo ve specifické architektuře sakrálních budov. Po 600 letech spánku oživlo monumentální sochařství.

   Románské umění se v českých zemích od 11. do poloviny 13. století. Navazuje částečně na umění velkomoravské říše, na otonskou renesanci a na byzantské vlivy. Přeměna společnosti směrem k vrcholnému středověku se odráží i v rozkvětu umění, který se nejvíce projevuje monumentální architekturou, zatímco malířství a sochařství plní především výzdobnou funkci většinou s náboženskou tématikou.

Románské malířství se vyznačuje výraznou kresebností obrysových linií a důrazem na vyjádření obsahu, bez snahy o realistické podání výjevu. Uplatnění našlo v knižních iluminacích a nástěnné malbě, tzv. bible chudých.

V 11. století se objevují první projevy malířství v knižních iluminacích. Na samém začátku je to v zahraničí vyhotovený wolffenbüttelský rukopis Gumpoldovy legendy kněžny Emmy.

Gumpoldova legenda je latinsky psaná legenda z poslední třetiny 10. století popisující život a mučednickou smrt knížete Svatého Václava. Samotná legenda byla sepsána kolem roku 980 z příkazu císaře Oty II. mantovským biskupem Gumpoldem.

Jeden z nejstarších rukopisů legendy je dochován v iluminovaném tzv. Kodexu Wolfenbüttelském vytvořeném před rokem 1006 na objednávku manželky knížete Boleslava II., kněžny Emmy. V tomto kodexu jsou obsažena nejstarší dochovaná vyobrazení svatého Václava včetně slavné scény jeho zavraždění ve Staré Boleslavi.

Domácí iluminátorské dílny se rozvíjí za Vratislava II., z jehož doby máme doloženou malířskou činnost opatů Božetěcha a Regnarda. K nejslavnějším dílům patří Kodex vyšehradský a evangeliáře vytvořené u příležitost korunovace Vratislava na prvního českého krále v roce 1085.

Skupina Vyšehradského kodexu je souhrnné označení pro několik raně středověkých evangelistářů, nejslavnějším z nich je tzv. Vyšehradský kodex, který z nich obsahuje nejširší rejstřík výzdoby a je taky nejbohatěji vyzdoben iniciálami, ačkoli není nejkvalitnější.

Patří sem mimo jiných nedochovaných (není znám ani přesný počet) tato díla:

Kodex vyšehradský

Evangeliář krakovský

Vyroben u příležitosti korunovace Vratislava II. a darován Vratislavovu zeti do Plotska. Jako jediný z celého cyklu je tento kodex evangeliář, to znamená, že obsahuje kompletní evangelia.

Evangelistář hnězdenský

Vyroben u příležitosti korunovace Vratislava II. a darován hnězdenskému arcibiskupství.

Evangelistář svatovítský

Vyroben u příležitosti korunovace Vratislava II. a darován pražskému arcibiskupství. Obsahuje mj. tzv. Svatovítskou apokalypsu.

Kodex vyšehradský (či Korunovační evangelistář) je luxusní, bohatě iluminovaný románský evangelistář, který pravděpodobně vznikl v době korunovace Vratislava II. na prvního českého krále a byl mu během této události dne 15. června 1085 snad i předán. Jedná se o kodex o rozměrech 415 × 340 mm, který obsahuje 108 pergamenových listů (55 dvojlistů které jsou zhotoveny z 55 telecích kůží).Název „Vyšehradský“ asi nese proto, že byl od svého vzniku či o něco později uchováván na Vyšehradě. Kodex je součástí skupiny Vyšehradského kodexu.

Na 26 stranách jsou vyobrazeni evangelisté, rodina Kristova, čtyři předobrazy ze Starého zákona a další výjevy.

Cena kodexu se odhaduje na 1 miliardu korun. Od roku 2005 je národní kulturní památkou.

O tom, kde kodex vznikl a kdo byl jeho dárcem, panuje mezi odborníky diskuze, většinou se ale shodují, že byl vyroben v prostředí blízkém bavorské klášterní škole, resp. řezenské výtvarné tradici. Předpokládá se, že vzhledem k této skutečnosti mohl být dárcem některý z domácích benediktinských klášterů, které s bavorskými kláštery udržovaly styky. Vzhledem k tomu, že po korunovaci byly obdarovány kláštery v Ostrově (získal ornáty) a v Břevnově (získal celu v Opatovicích), lze jako o dárcích nejpravděpodobněji uvažovat o těchto dvou klášterech.

Ve 12. století pokračuje výzdoba knih v klášterních skriptoriích, jejichž plodem je mimo jiné Žaltář ostrovský. S hojnější výstavbou kamenné architektury se uplatňuje nástěnná malba, která se však ve většině případů nezachovala. Mimořádně výtvarně a ideologicky zajímavá je výzdoba rotundy sv. Kateřiny ve Znojmě, která představuje cyklus ze života Panny Marie a Krista a paralelně postavy přemyslovské dynastie.

1. Pás maleb V lodi

Je tvořen malovanou drapérií jako v apsidě, která je zavěšena na kovových kruzích a končí asi 60 cm nad podlahou.

2. Pás maleb V lodi

Pás mariánského cyklu – Zvěstování Panny Marie, Navštívení Panny Marie, Narození Ježíše Krista, Sen svatého Josefa, Zvěstování pastýřům, Klanění Tří králů, a téměř nečitelné scény Vraždění neviňátek a Útěk do Egypta. Protože pás obsahuje pouze scény z období příchodu a raného dětství Krista, existují úvahy o jeho nedokončenosti z důvodu následujícího cyklu přemyslovské genealogie.

3. Pás maleb V lodi

Pás s přemyslovskou scénou zobrazující povolání Přemysla Oráče k vládě, pak osm postav s panovnickými symboly a pláštěm a nakonec vedle vstupu do apsidy postavy dvou donátorů (Konráda II. Znojemského a jeho ženy Marie Srbské). Protože mezi historiky panuje přesvědčení, že plášť symbolizuje vládu v Praze, bývá těchto osm postav identifikováno buď jako mýtická přemyslovská knížata, nebo jako historičtí Přemyslovci, počínaje, dle nejnovějšího zjištění svatým Václavem.

4. Pás maleb V lodi a kupole

Pás obsahuje dalších deset panovnických postav v pláštích (jsou považování, spolu s postavami v předchozím pásu, za české vládnoucí Přemyslovce) a devět panovnických postav bez pláště (někteří z přemyslovských údělníků, vládnoucí na Moravě). I zde existuje řada výkladů a zřejmě jediným panovníkem, na kterém se všichni historikové shodnou, je první nositel královské koruny, Vratislav II. (jako král Vratislav I.). V kupoli je holubice jako symbol Ducha svatého, pod ní čtyři evangelisté u psacích pultů střídavě se čtyřmi serafíny.

Další příklady kostelních maleb jsou např. témata ze života světce v kostele sv. Klementa ve Staré Boleslavi nebo téma posledního soudu v kostele sv. Petra a Pavla v Albrechticích nad Vltavou.

Ze 13. století pochází iluminace Augustinova spisu De civitate Dei, na které jsou češi v nebeském Jeruzalémě odrážející probuzené národnostní cítění.

O Boží obci (latinsky De civitate Dei) je spis sv. Augustina Aurelia (354-430), v němž tento církevní otec a hipponský biskup nastiňuje uspořádání společnosti. Vznikal v letech 413-425,

Správné jednání v boží obci řídí pokora a láska k Bohu. V pozemském pak vládne lidská pýcha, místo lásky k Bohu tu panuje jenom sebeláska: poslušnost ustupuje neposlušnosti a svornost nesvornosti.

Před polovinou 13. století vznikla rozměrem vůbec největší kniha, Codex gigas.

Codex gigas je největší rukopisná kniha (kodex) světa. Byla pravděpodobně napsána počátkem 13. století v podlažickém klášteře u Chrudimi. Bývá označována latinsko-řecky Codex gigas (v překladu „Obrovská kniha“), počeštěně Kodex gigas, nebo podle výjimečného vyobrazení ďábla také jako Ďáblova bible. Záměrem autora bylo shrnout veškeré vědění do jediného díla, vytvořit jakousi „knihovnu v jediné knize“

.

Nástěnné malby se dochovaly např. v bazilice sv. Jiří, kostelíku v Dolních Chabrech(V apsidě kostela se dochovaly vzácné románské fresky z počátku 13. století - Kristus v mandorle, průvod apoštolů a Mariánský cyklus)

nebo v kostele v Bořitově, kde je zpodobněn oblíbený obr Kryštof přenášející malého Krista přes řeku. Ze sklonku románského období byly malby v třebíčské bazilice a mariánské malby na pilířích kostela Panny Marie v Písku. Dokladem malířské výzdoby ve světském prostředí jsou postavy králů a královny ze zbořeného domu v Platnéřské ulici v Praze.

10. Anenský klášter, první gotické stavby

    Anežský klášter, zvaný na Františku, se nachází na pravém břehu Vltavy v historické oblasti Starého Města pražského. Dvojklášter ženského řádu klarisek a mužského řádu menších bratří byl založen pravděpodobně roku 1231 Anežkou Přemyslovnou, která se stala zároveň jeho abatyší.

Architekturu kláštera ovlivnily především dvě okolnosti. Za prvé to, že jeho zakladatelka byla z královského rodu, a měla tak k dispozici nemalé finanční prostředky i politický vliv a zadruhé to, že ona sama byla vychovávána v klášterech, takže měla možnost důvěrně poznat tento způsob života a znala i souvislosti s praktickým využitím staveb. Vlivem těchto okolností vznikal od počátku klášter nápadně velkorysé koncepce.

Založen byl v již existující struktuře Starého Města a to v době rozkvětu, hospodářského a kulturního vzestupu českého státu a v počátcích gotické kultury u nás.

Vzájemná skladba klášterních budov ukazuje vliv dispozic cisterciácké burgundské architektury, která byla před polovinou 13. století rozšířena v celé střední Evropě. Protože tehdy ani stavební předpisy františkánské architektury nebyly jasně dané, jde o stavbu z doby velkých dispozičních pokusů. Zároveň je pro první etapu typické míšení pozdně románských a gotických prvků především v kostele sv. Františka