Mobilita

Sociální mobilita (pohyb) znamená změnu sociální pozice.

Pokud změna přinese změnu soc. statusu, tzn. že se dostaneme z jednoho strata do jiného, jedná se o vertikální sociální mobilitu.

Pokud došlo ke změně sociální pozice, náš sociální statut se nezměnil, jedná se horizontální sociální mobilitu.

Vzestupná vertikální mobilita přináší vyšší sociální status, zatímco sestupná vertikální sociální mobilita ho sníží.

Pokud jde o malé změny sociální statusu, přemístíme se pouze do vedlejší vrstvy, pak je to tzv. mobilita na krátké tratě, vzestupná či sestupná a pokud má náš pohyb ve stratifikačním modelu větší dynamiku, pak je to tzv. mobilita na dlouhé tratě, vzestupná nebo sestupná.

Většina lidí očekává vzestupnou mobilitu na dlouhé tratě, ale ve skutečnosti je život méně dramatický a sociální status se mění jen málo: dochází-li k vertikální mobilitě, ať vzestupné či sestupné, jedná se vesměs o mobilitu na krátké tratě. Zkušenosti z řady politických pokusů zvýšit šance na zvýšení sociálních statusů otevřením možností vzestupné vertikální sociální mobility jsou shodné: většina lidí tyto šance nepřijme a žije dál tak, jak byla vychována, jak je socializována a jak je zvyklá.

Př. Levicová francouzská vláda dala po 2. světové válce šanci mladým lidem z chudých vrstev, aby šli studovat na VŠ a tím aby se zvýšila vzdělanost země, ale mladí lidé to nepřijali a pokračovali ve způsobu života svých rodičů.

Mobilita, které se účastníme v průběhu svého biografického života, své generace, je tzv. intragenerační mobilita. Sociologické výkumy soc. stratifikace však věnují pozornost též mobilitě intergenerační, která se sleduje komparací sociálních statusů přes jednu generaci v rovině gender, tzn. babičky s vnučkou a děda s vnukem.

Vysoká sociální mobilita je typická pro otevřené demokratické společnosti, zatímco uzavřené totalitní společnosti mobilitu potlačují a tak si zajišťují loajalitu občanů spokojených ve své sociální vrstvě v důsledku absence zkušeností z jiných způsobů života.

VÝVOJ

Sociální svět je dynamický, pohyb je jeho atributem. Dynamika sociálních procesů vede k trvalé sociální změně. Sociální změnou rozumíme relativně trvalou změnu vzorců chování a kulturních vzorců a změnou sociální struktury.

Zdroji sociální změny jsou změny přírodních prostředí, populace, vědy, technologií atp.

Pokud předpokládáme, že sociální změna směřuje někam, k něčemu, pak ji označujeme jako sociální vývoj.

Pokud předpokládáme, že je tento vývoj k lepšímu, pak označujeme sociální změnu jako sociální pokrok.

Teorie sociálního vývoje nalézají odpovědi na otázku ,,kam směřujeme“

TEORIE POKROKU

Evoluční teorii

• začátky sociologie osobou A. Comta přinesly nejoptimističtější pojetí sociálního vývoje

• analogicky s tehdejším hodnocením vývoje vědy a techniky byla sociální změna chápána jako přímočarý, pomalý a postupný vývoj k lepšímu, tzn. jako pokrok

• Comtova jednolineární evoluční teorie byla později jeho následníky rozšířena o multilineární evoluční teorii: tou je do teorií sociální změny vnesena představa různých dynamik sociálních změn v různých oblastech života společnosti, kdy ne všechny změny jsou pokrokem, ale v celospolečenském pohledu na konec k pokroku dochází

Morální teorie

• L. T. Hobhouse začátkem 20. století připouští sociální pokrok pouze v oblasti morálky : od historicky výchozího stadia, ve kterém bylo sociální jednání chaotické a impulsivní, prošla morálka 4 vývojovými stadii:

• primitivní zvyk

• zdravý rozum (common sense)

• etický idealismus (př. všichni jsme lidé,máme se rádi, proto se o rohlík podělíme)

• realistický humanismus (př. jsme oběma nohama na zemi, kamarád mi dá kousek rohlíku, protože ví, že by jinak zůstal sám)

• každé stádium je oproti předchozímu pokrokem

• v 60. letech 20. století další Angličan M. Ginsberg vnáší do tohoto pojetí představy o úpadku, rozkladu a regresi

• celkový trend sociálního pokroku, který je zjevný v posilování lidských a občanských práv, se odehrává díky uplatnění tzv. minimálního kodexu. Tímto pojmem Ginsberg rozumí konsensus, ke kterému společnost vždy v určitém okamžiku svého vývoje dospěje

Cyklická teorie

• Zkušenosti z obou světových válek 20. století posílily skepticismus a byly živným polem pro mnohé deziluze

• V takové situaci přišly a rozvíjeli se cyklické teorie sociálního vývoje

• Jejich kořeny jsou staré jako lidstvo samo

• Do sociologie přináší cyklické pojetí sociálního vývoje v roce 1926 Oswald Spengler svým dílem charakteru dnešního bestselleru ,,Zánik západu“

• Cyklické pojetí bylo rozpracováno v letech 1934-54 A. Toynbeem v jeho mnohasvazkovém dílu ,,A Study of Histry“

• některé civilizace neprošly všemi stadii, jejich vývoj byl krátký a z hlediska historie lidstva méně významný (tzn. králíci), zatímco jiné civilizace ovlivnily svým plným a dlouhým vývojem historii lidstva (tzv. sloni)

• Toynbee spatřoval příčinu v napětí mezi mocnými vůdci a ovládaným lidem: na začátku jsou vůdci a lid ve shodě; ve stádiu se vůdci lidu odcizují, tzn. jinak žijí a uvažují, a ve stadiu přelomu zklamaný lid své vůdce svrhne, bez vedení dochází k rozkladu a posléze poslednímu stadiu cyklu

• V náboženství spatřuje A. Toynbee naději pro budoucnost lidstva z hlediska zdroje pro sociální integraci

• K. Jaspers spatřoval pokrok pouze v oblasti vědy a techniky a ten považoval pro lidstvo za nepodstatný. Nenalézal pokrok především v oblasti svobody, která je dle něho pro civilizační vývoj nejpodstatnější

• Americký sociolog W. Ogburn ve 20. letech 20. stol. uvažoval o ,,kulturní propasti“ , která vzniká odlišnou dynamikou vývoje materiální a nemateriální kultury. Materiální kultura vždy předstihuje nemateriální kulturu, která za ní ,,pokulhává“. Tak na jedné straně propasti zůstávají lidé v zajetí svých vzorců chování, ideologií a náboženství, zatímco na druhé straně propasti dochází k pokroku, který není dostatečně využíván. Nejzřejmější to je v oblasti techniky, která nabízí víc než poptáváme

Př. Nevyužívání možností nabízených technikou, na kterou si teprve zvykáme, a tak je její nabídka stále před námi – např. jednání mzdových účetních ,,donucených“ zpracovávat začátkem 90. let 20. století mzdovou agendu na PC, jak mnohé v slzách protestovaly a kontrolovaly počítačové sjetiny s kalkulačkou v ruce

TEORIE ZMĚNY

Všechny 3 paradigmata moderní sociologie překonala klasické úvahy o směřování a jejich tématem je změna jako taková:

• dle funkcionálního paradigmatu => sociální systémy se adaptují na prostředí trvalou restrukturalizací, v procesu této adaptace oscilující kolem ideálního stavu homeostáze a tato flexibilita jim zaručuje samovývoj za podmínky nedosažení extrémních napětí. Pokud není tato podmínka splněna, systém jako nefunkční zaniká a pro jiné fce vznikají nové systémy

• dle konfliktního paradigmatu => změna je důsledkem konfliktu, protože ten je trvalý, bez konfliktů není sociálních jevů, je také trvalá sociální změna. Rozmanitost konfliktů (etnických, kulturních atp.) způsobuje rozmanitost změn

• dle interakčního paradigmatu => sociální struktura stále sehrávána aktéry sociálních praktik. Pojem změna ve vztahu ke stabilitě je tedy prázdným pojmem, protože permanentní dynamika vylučuje statiku. Ve společnosti nedochází ke změně, protože společnost je změnou

S interakčním paradigmatem koresponduje teorie otevřené společnosti Karla Poppera. Uzavřená společnost je uzavřená fyzickými a duchovními hranicemi a její vývoj je předurčen, otevřená společnost je otevřená všem myšlenkám, názorům, lidem, vírám, produktům a trvalý chaotický pohyb bere lidem jistotu uzavřených společností, což je jejich jedinou jistotou. Mezi otevřenou a uzavřenou společností není volby, protože není cesty zpět do jistot minulosti.

Především v 60. letech 20. století vkládala sociologie velké naděje do mobility a otevřené společnosti. Očekávání zvyšování tolerance a odpovědnosti však pozdější zkušenosti nenaplnily: spolu s tolerancí některých rostech intolerance jiných, spolu s dospělou odpovědností některých roste infantilní závislost jiných.