Stěžejní paradigmata

PARADIGMA = úhel pohledu, východisko nebo světový názor na něco

• postupným vývojem je vždy jiné paradigma jako TOP

• v moderní sociologii jsou nejrozšířenější 3 paradigmata:

1. konsensuální (strukturně-funkcionální) → (jednota v různosti, shoda) – je historicky nejstarší; lidé jsou dobří a ochotni poslouchat druhého a dohodnout se, vždy dojde ke smíru → harmonické, nejsme stejní, a přesto se dokážeme dohodnout => optimismus

2. konfliktní (kdo s koho) – tzv. zákon džungle → boj o přežití; kdo vyhraje, ten přežije => pesimismus, nic nikam nevede, všichni jsou zkorumpovaní…

3. interakční (interpretace) – sází na momentální sociální situaci, lidé jednají => dochází k interakci, jaký má význam to co se děje (individuální zkušenost, věk, pohlaví jedince). Jedinec je neopakovatelným aktivním spolutvůrcem tohoto světa.

I. Sociální integrace společenství a společnost

• člověk je společenskou bytostí, tzn., že potřebuje ke svému dobrému životu být mezi lidmi – nejtěžším trestem je nedobrovolná samota.

• Sdružování lidí nabývá různých forem:

  • Agregát – sdružení jednotlivců pouze jako množina prvků, ovšem pokud pomineme onen „tmel“, který dává celku jeho neodmyslitelnou charakteristiku. Jedná se o skupinu lidí, kteří jsou v danou chvíli na daném místě, ale nemají spolu nic společného (př. cestování v dopravních prostředcích).

  • Vnitřně integrované sdružení – tito lidé jsou propojeni, to, co nás spojuje je uvnitř formy sdružování a jedná se o sociální integraci.

    • formy sociální integrace:

      • společenství

      • společnost

      • skupina

      • organizace

• první se sociální změně formy sociální integrace věnoval Ferdinand Tonnies, který v roce 1889 vydal „Pospolitost a společnost“

• společenství má v jeho pojetí 2 významy:

  • Je historicky nejstarší formou sdružování

  • Je vždy první v průběhu života člověka

• zdrojem integrace společenství je tzv. přirozený zákon => lidé ve společenství jednají tak, jak jsou zvyklí od svých předků a jak poté budou jednat i jejich potomci. Je to historicky osvědčené (protože zajistilo přežití jednotlivců a trvání celku) tzn. tradiční; pokud někdo nerespektuje tento přirozený zákon, je ze společenství vyobcován => smrt, jelikož jedinec není schopen mimo společenství přežít.

Tonnies představuje společenství jako harmonické, statické a bezpečné soužití lidí; jistotu jim dává tradice, která je současně omezuje v jejich rozhodování.

• protikladem je pro něj společnost - lidé, kteří opouštějí půdu a přicházejí do měst za prací v továrnách, se již neznají, nevědí, co od sebe mohou čekat a tak se zdrojem integrace stává zákon, za jehož nerespektování následují sankce. Společnost si tedy vytváří legislativu a její výkon umožňují instituce. Členy společnosti činí svobodnější, ale méně jistými a bezpečnými.

společenství je přirozené X společnost je zákon

Ostatní klasičtí sociologové nesdíleli Tonniesovu nostalgii po společenství, ale převzali od něj pojetí obou forem sociální integrace a obohatili jejich pojetí úvahami o dalších integračních zdrojích.

Emilie Durkheim považoval za zdroj sociální integrace solidaritu, došel k tomu po úvahách o příčinách tehdejší sociální krize (2. polovina 19. stol. – krize ekonomická, sociální, politická, mravní a duchovní), tato krize má v různých částech světa své kořeny = nedostatek solidarity. Hypotetický absolutní nedostatek solidarity = anomie. Protože absolutní solidarita ani anomie neexistuje, jedná se spíše o prostor mezi 2 póly, v němž se ta či ona konkrétní forma sdružování (či jedinec) nalézají.

• Zdrojem sociální integrace společenství je mechanická solidarita (bez uvažování a rozhodování, dochází k ní samovolně spolužitím)

• Zdrojem sociální integrace společnosti je organická solidarita (dochází k ní svobodným rozhodnutím členů společnosti a je projevem jejich zájmu podílet se na fungování celku – dnes spíše pojem funkcionální solidarita)

společenství = mechanická solidarita X společnost = organická solidarita

Max Weber považoval za zdroj sociální integrace autoritu, dospěl k tomu při úvahách o moci, uváděl 3 typy autority, tou třetí se za svého života již nestihl zabývat:

• Tradiční autorita – je dědičná a nezpochybnitelná, nezávislá na vlastnostech, schopnostech a dovednostech jejího nositele (př. monarcha, aristokrat)

• Legální autorita – je poziční autoritou, je dána pozicí a nikoliv vlastnostmi, schopnostmi či dovednostmi jejího nositele, pokud ovšem přispějí k obsazení pozice, jsou pro nositele autority významné (př. pozice ředitele – ať je na místě kdokoli, má stejnou autoritu jako jeho předchůdce)

• Charismatická autorita – je zcela závislá na nositeli, který má charisma; charismatik má schopnost přesvědčit ostatní, aby ho následovali k cíli (jakémukoliv a jakkoliv), charismatická autorita se osvědčuje hlavně v situacích prudkých sociálních změn, kdy v chaosu událostí dává charismatik lidem jistotu bezpečného přechodu do budoucnosti (př. v 90. letech 20. století byl označován za charismatika Václav Havel, protože dokázal udržet „sametovost“ revoluce 1989 a dovést společnost k demokratickým volbám)

Společenství = tradiční autorita (charismatická autorita) X společnost = legální autorita (charismatická autorita)

Na úvahy klasických sociologů o sociální integraci navázali mnozí další i moderní sociologové. Na začátku moderní sociologie najdeme např. dílo Davida Riesmana „Osamělý dav“, ve kterém rozlišujeme tzv.:

• niterně řízená společnost – přikládá odpovědnost jednotlivce jednajícího v souladu se svým svědomím (= společenství)

• vnějškově řízená společnost – řídí se veřejným míněním (= společnost)

V současnosti používán pojem společenství pro:

• historickou formu sdružování v intencích F.Tonniese

• sdružování lidí na základě tradice, solidarity a tradiční autority uvnitř společnosti

• sociální komunitu

Pojem sociální komunita se užívá od 30. let 20. století pro lokální společenství, vykazující všechny definované znaky, tato společenství byla předmětem řady amerických sociologických výzkumů (zaměřených na imigranty, gangy mladistvích atp.), shodly se v tom, že komunita je globální společnost v lokalitě, tzn., že je relativně autonomním systémem, znaky sociální komunity jsou:

• působí v relativně malé geografické oblasti

• mezi jejími členy dochází k bezprostřední sociální interakci

• je relativně soběstačná, tzn., že většina potřeb jejích členů je v ní uspokojována

• vytváří si své instituce (správní, vzdělávací, církevní, trhy….)

• její členové sdílejí společné hodnoty, normy, pravidla jednání a jeho cíle

• její členové si jsou vědomi svého členství v ní

Studium sociálních komunit je mnohdy považováno za studium společnosti na mikroúrovni.