V. Protestantismus – usa

- v USA v Marylandu bylo původně náboženství katolické, ale pak převládli protestanti (anglikáni), podobně ve Virginii a jinde

- v USA není dnes žádné státní ani národní církev, jen všeobecné vyznání křesťanského náboženství (hlavně ve východních státech)

- až do r. 1892 nebylo tam ateistů ani materialistů -> být křesťanem tam náleželo k dobrým mravům vyšší a střední vrstvy

- k větším protestantským církvím počítají se tam anglikáni, presbyteriáni, kongregacionisté, baptisté a metodisté

-> k nim se přidává asi 70 menších sekt (např. Qvakeři, Mormoni aj.)

- platí tam odluka církve od státu

-> kongres podle ústavy nesmí vydat žádný zákon na ochranu některé církve ani žádnou nesmí zrušit

- výuka náboženství ve školách je vyloučena, k výkonu úřadu náboženského vyznání není třeba

12.prednaska

Krize středověkého myšlení, morálky a společnosti

I. Závislost filosofického východiska na předpokladu Boží existence

- ve středověku nebyl rozvoj žádné vědy myslitelný mimo rámec křesťanské nauky (o zdroji pravdivého poznání, o stvořiteli a prvním hybateli, o smrtelném těle a nesmrtelné duši, o nebi a pekle aj.)

- filosofie měla křesťanskou víru racionálně odůvodnit

- důkazy Boží existence (Augustinus, Anselm) byly vedeny z platónského předpokladu idejí jako skutečného bytí

-> reflektují tehdejší způsob myšlení, ale jsou i připuštěním pochybnosti, podněcující mnohé další myslitele k ujasňování si vztahu mezi obecným a jedinečným (konkrétním)

- podle Aristotela je skutečné bytí jednotou hmoty (látky) a tvaru (formy)

- to je v podstatě odmítnutí Platónova učení o idejích jako skutečném bytí obecnin, jelikož podle Aristotele, ideje jsou jenom formy

- o druzích a rodech Aristoteles říkal: „Existují ve věcech a jsou věčné“ (předjímal konceptualismus)

- Aristotelovy spisy Fyzika a Metafyzika však nebyly na Západě tehdy ještě známy

-> křesťanští myslitelé byli odkázáni na jeho poznámky ve spisech o logice (Organon)

- později jim je zprostředkovali Arabové

II. Spor o existenci obecnin (univerzálií)

- v nauce o skutečném bytí Aristoteles řeší vztah obecného a jedinečného jako dvou stránek téže skutečnosti

- rozdělil substance na „první podstaty“ (konkrétní věci) a „druhé podstaty“ (obecné pojmy – druhy a rody)

- ideje jsou podle Aristotela jen druhé podstaty

-> v nich skutečné věci spočívají jako v druzích a rodech

Realismus

- Platónovi stoupenci, tzv. realisté tvrdili, že ve výroku „Sokrates je člověk“ má skutečné bytí jen to, co dnes nazýváme abstrakcí, abstraktní vlastnost člověčenství („být člověkem“) nikoli Sokrates

- jeho jedinečná existence sokratita („být Sokratem“) je jen něčím přídatným a nahodilým (akcidentním) vůči obecné substanci „člověk“

- ta by existovala i bez konkrétních lidí

- obecný pojem existuje před věcí (ante rem)

- toto učení ve středověku převládalo ještě v době patristiky, kdy Aristotelova Fyzika a Metafyzika na Západě nebyly známy

Nominalismus

- Aristotelova logika se na Západě stala východiskem nominalismu: „Obecné nemá vlastní realitu, existuje pouze ve vědomí myslícího (a abstrahujícího) subjektu. Na něm nezávisle mohou existovat pouze jednotlivé konkrétní věci.“ (z kterých obecné vlastnosti a pojmy myšlením abstrahujeme)

- obecné pojmy jsou jen jména (nomina): „Jméno existuje po věci.“

- nominalismus byl reakcí na realismus idejí u Platóna a u jeho středověkých následovníků (Anselm, Vilém z Champeaux)

- obecné pojmy jsou slova a tedy zvuky řeči, hlas (extrémní nominalismus, Jan Roscellinus 11. st.)

-> Roscellinovo učení označila synoda v Soissons v r. 1092 za kacířské

Konceptualismus

- umrněný nominalismus (konceptualismus) byl v církvi přijímán

- výrokem, že „obecniny existují ve věcech“ se pokusil Pierre Abeillard (1072-1142) smířit realismus s nominalismem: „Lidé se jmenují lidmi nejen podle určitých abstraktních společenských znaků, ale také podle všeobecně lidského existujícího ve všech lidech (podle lidské přirozenosti, lidskosti).“

- nebýt Abeillarda, nemohli bychom dnes pokládat např. nacisty a komunisty za lidi, ale za jiný druh nebo za psychosociální zrůdy, psychopaty

- lidskost, lidská přirozenost, se projevuje v chování lidí, které má působící charakter (tj. působí na druhé lidi přímo a nikoli nutně prostřednictvím symbolů, i když může mít signální charakter)

- většina normálních lidí ví, co přirozené lidské podněty znamenají

- pouze menšina to neví a potřebují překlad (např. neurotici a psychopati)

-> jestliže však tuto odchylku způsobila odlišná kultura, nelze ji pokládat za poruchu lidskosti u jednotlivce

- odtud můžeme usuzovat na její reálnou existenci mimo jednotlivce

- chorobný je společenský systém kultury, nikoli nutně jednotlivci v něm

II. Škola v Chartes (12. stol.)

- má význam pro obrození věd

- společná fronta proti spekulativní teologii

- návrat k antické filosofii – překlady děl antických autorů

- humanismus

- spojení přírodní filosofie (prefyziky) s logikou -> filosofie musí čerpat fakta z pozorování přírody

II. Nominalismus v období vrcholné scholastiky

- jakmile se ostatní Aristotelovy spisy (Fyzika, Metafyzika) staly na Západě přístupné širokému okruhu vzdělanců, bylo vítězství nominalismu připraveno

- Ockhamova „břitva“ -> William Ockham (asi 1290-1349) zpochybnil základní předpoklad scholastiky, že v obecných zásadách víry je již vše jednotlivé a konkrétní obsaženo a řečeno a má být jen vyvozeno

- Ockham dokázal, že obecné není původnější a reálnější než jednotlivé, konkrétní věci

- obecné pojmy jsou pouhé znaky, symboly

- pro jednotlivé věci je základním východiskem pozorování přírody a nikoli víra v Boha

- racionální teologie, opírající se o logické důkazy, není možná

III. Věda a vrcholná scholastika

- substanci („podstatu“) Aristoteles pokládal za základní prostředek, jímž lze postihnout to, co je a co existuje

- překlady Aristotelových, Ptolemaiových aj. antických děl (dochovaných u Arabů) vedly k posílení substanciálního myšlení ve fyzice a k představě o Zemi jako nehybném středu vesmíru v astronomii

- snaha přizpůsobit Aristotela scholastické filosofii a teologii (v rámci realismu Tomáš Akvinský)

- vznik metafyzického individualismu (v rámci nominalismu Jan Duns Scotus, 1270-1308)

Vznik metafyzického individualismu

- rodová forma není jedinou formou -> v každé věci existuje také forma individuální

- individuální je dokonalým a pravým cílem přírody („poslední skutečnost“)

- tím byl z pozic křesťanské Scotovy filosofie učiněn vstřícný krok k legitimitě:

1) nominalismu

2) renesančního individualismu

3) partikularismu (opaku východního universalismu)

-> tyto pojmy mají vztah k tzv. faktorům ideologického systému kultury, potvrzeným faktorovou analýzou

IV. Reakce teologů – PreReformace

Cisterciácký řád

= pevná bašta teologického myšlení (Bernard z Clairvaux, 1091-1153 – osobní nepřítel Abeillarda, nemilosrdně potíral kacířství, kazatel 2. křižácké výpravy, poznání vykládá mysticky jako obcování s Bohem, nenávidí vědu, školu z Chartres a nominalismus)

= hlavní ideologická opora Přemyslovců v Čechách

Oxfordská reakce – John Wicliff (1330-1384)

- Wicliff odmítl myšlenky, které na místo božího řádu podsouvaly přirozený řád (řád přírody)

-> kritika úpadku mravů v církvi

Husova sebeoběť a husitská revoluce – obrození východní civilizace (kolektivní vlastnictví)

Církevní reformace a její důsledky

Nejvýznamnější reformátoři církve:

Martin Luther (1483-1546)

- Němec (Sas) z Eislebenu

- od r. 1505 augustiánský mnich v Erfurtu

- od r. 1507 kněz

- od r. 1508 profesor na univerzitě ve Wittenbergu (zal. r. 1502)

- vystupoval proti katolické církvi a jejím institucím (nejen papežství) v řadě veřejných disputací a teologických spisů

- získal pro své vyznání jen některé humanistické filosofy, brojící proti církvi, tak vlivné šlechtice i celá města v Německu a ve Švýcarsku

Ulrich Zwingli (1458-1531)

- vystudoval na univerzitách ve Vídni a v Basileji teologii

- jako kněz působil na řadě míst ve Švýcarsku, byl odpůrcem celibátu

- jemu náleží prvenství v brojení proti katolické církvi

- zavrhoval svátost svěcení kněžstva

- usiloval o to, aby se Švýcaři odklonili od katolické církve a od papeže

- byl odpovědný za nepokoje v Bernu, Curychu, Basileji, St. Gallen a v dalších kantonech, v nichž reformisté měli převahu

- zahynul v r. 1531 na bojišti u Capellu v bitvě Curychu proti osmi katolickým kantonům, ve které byli Curyšští poražení

Jan Calvin – Jean Chauvin (1509-1605)

- Francouz z Noyonu v Picardii

- od r. 1536 kazatelem a profesorem v Ženevě ve Švýcarsku

- od. r. 1538 profesorem teologie ve Štrasburku

- v r. 1541 povolán zpět do Ženevy, kde r. 1564 zemřel

- luteránský názor o svátostech (večeři Páně) Calvin odsuzoval

- na rozdíl od Luthera také pokládal za důležitou církevní hierarchii a řád

- sestavil „církevní řád“ a „mravní soud“, který upravoval veškerý domácí i občanský život v mravné chování jednotlivců

- ten se r. 1542 stal zákonem ženevské republiky (ve městě smělo být jen 5 hospod)

- existoval nábožensko-politický dozorčí úřad, který bděl nad mravy občanů, trestalo se přísně

- Calvin měl mnoho následovníků, hlavně v Holandsku, Skotsku a Anglii

Jádro Lutherova učení

- člověk je nesvobodný, vše co dobrého či zlého činí, děje se nutně a má svůj původ v Bohu (predestinace člověka)

- celé jeho ospravedlnění je dílem Božím a člověk si svou spásou může být jist

- když víra křesťanská činy člověka sama ospravedlňuje, pak jsou svátosti zbytečnými netřeba oběti, kněží a viditelné církve

- ze 7 svátostí ponechal Luther 2: křest a večeři Páně (uvažoval tedy stejně jako Táborité)

-> svátosti jsou jen znamením víry v odpuštění hříchů a „ten“, kdo pevně zaslíbení Božích u víře se drží, svátostí dále nepotřebuje

Jádro Zwingliova učení

- člověk (na rozdíl od Adama před hříchem) již nemá svobodnou vůli

- veškeré lidské zlo pochází od Boha, neboť to, co je pro člověka zlem, pro Boha zlem není

- Bůh proto ještě není nespravedlivý, jestliže svého tvora po své libosti užívá

- svátosti jsou pouhá znamení: Bůh nám zanechal jen 2 (křest a večeři Páně) „a to jenom proto, aby naši blbost snesl“

- církev je shromáždění všech křesťanů, spojených v jedné víře duchem Božím, kteří nejsou vidět, protože očima nelze vidět, kdo věří (pravá neviditelná církev)

- církevní obce (fary), kde se scházejí všichni, aby slovo Boží poslouchali, tvoří viditelnou církev – té Kristus udělil církevní moc

Jádro Calvinova učení

- nepokládal za protiklad svobody vnitřní nutnost (jako Luther), nýbrž vnější násilí

- rovněž přijímal jen 2 svátosti (křest a večeři Páně) -> při výkladu „večeře Páně“ (Calvin tvrdil, že chléb zůstává chlebem a víno vínem a nestávají se Tělem Páně)

- nejsme Bohem předurčeni ke stejnému osudu: některým je určen život věčný, jiným věčné zatracení

- ale věřící si může být jist nejen svým ospravedlněním, ale i věčnou blažeností