Úvod do studia základů práva

Předmět Základy právních nauk pro který jsou skripta Základy práva pro posluchače ČZU v Praze určena vysvětluje pojem práva, obsahuje základní právní pojmy, vysvětluje systém práva. Z právních odvětví se blíže věnuje problematice ústavního práva, rodinného práva a občanského práva. Ve větší míře se vykládá právo pracovní, správní a dále jsou zde uvedeny základy práva trestního, občanského soudního řízení, obchodního práva, finančního práva, práva informačních technologií a práva EÚ.

Skripta Základy práva pro studenty ČZU v Praze obsahují nezbytně nutné základy práva pro jednotlivé předměty všech studijních oborů, všech fakult ČZU v Praze. V některých případech jsou jednotlivé části rozvedeny do podrobnějšího výkladu z důvodu významnosti konkrétního oboru práva.

Konkrétní obsah přednášek a seminářů určí a stanoví jednotliví přednášející a cvičící. Rovněž tak Vás seznámí s podmínkami zápočtů a zkoušek.

II. Základní právní pojmy

Obsah:

1. Právo a jeho význam

2. Dualismus práva

3. Prameny práva

4. Právní normy

5. Právní řád

6. Právní odvětví v ČR

7. Druhy právních předpisů v českém právním řádu

8. Působnost právních norem

9. Aplikace a interpretace právních norem

10. Právní vztah obecně

11. Předpoklady právního vztahu

12. Prvky právního vztahu

13. Odpovědnost obecně

14. Odpovědnost za škodu v právu soukromém

1. Právo a jeho význam

Lidé žijí ve společnosti a vstupují do nesčetných vzájemných vztahů. Tyto společenské vztahy musí být podřízeny určitým pravidlům /normám/, která mají ve společnosti různý charakter. Nejvyšší spektrum společenských vztahů se stabilizuje jako pravidla morální. Tyto normy se utvářejí v určitých společenských seskupeních a většina lidí je dodržuje dobrovolně, z vlastního přesvědčení o správnosti takového jednání. Morálními hodnotami jsou spravedlnost, dobro, zlo, čest. Vyvíjejí se s historickým vývojem společnosti a společenských ideologií.

Právo je třeba chápat jako historickým fenomén, jehož začátky se objevují v době, kdy společnost začala být organizována na určitém stupni vývoje a kdy se ukázala nezbytnost dát vznikajícím společenským útvarům vnitřní řád prostřednictvím závazných a vynutitelných pravidel chování. Z těchto se postupným vývojem staly právní normy.

Jsou to pravidla , která musí dodržovat všichni členové společnosti, aby nenastal chaos a společnost mohla dobře fungovat. Jde o normy právní. V počátcích šlo o pravidla nepsaná, zvyková, dnes se jedná o právo psané.

Právo a morálka mají k sobě úzký vztah a částečně se překrývají. Z tohoto hlediska lze říci, že právo je minimum morálky.

Právo je ve společnosti velice složitý fenomén a lze na něj nahlížet z různých hledisek, a to zejména:

1. filosofického,

2. sociálního,

3. právní vědy.

Dodnes dochované historické prameny dosvědčují, že právo v dnešním pojetí bylo vytvářeno a formulováno již v době existence předstátních útvarů. Nejstarší právní památkou je zákoník babylónského krále Chamurappiho (1800 – 1700 let př. n. l.), vytesaný klínovým písmem v čedičové stéle. Uvedený dokument se váže k oblasti tzv. východní despocie, zeměpisně mezi řeky Eufrat a Tigris –dnes území Iráku.

Největšího rozkvětu pak právo doznalo vznikem otrokářských států, především ve starověkém Římě.

Římské právo rozlišovalo právo civilní (ius civilis) a právo církevní (ius kanonici). Současně rozlišovalo právo soukromé (ius privatum) a právo veřejné (ius publikum).

Římské právo: bylo formálně velice dokonalé a je studováno a zdrojem inspirace dodnes. Nejstarší římskou památkou je „Zákon 12 tabulí /desek/“, z poloviny 5. století př. n. l. Po pádu Říše římské, nechal na počátku své éry císař Justinián (527 - 565 n. l.) sepsat římské právo do třech svazků zákonů, které jsou známé jako Justiniánovy zákoníky. V západní Evropě jejich osud byl velmi složitý. S příchodem nových germánských dobyvatelů se na poloostrově objevily nové právní systémy, právní věda poklesla na úroveň úplně primitivní a na kodifikace se zapomnělo. Římské právo nepřestalo platit v Itálii. Rozmach římskoprávní vzdělanosti je spojen od 11. století s Boloňskou universitou, jejíž představitelé studovali římské prameny a svoje poznatky vtělovali do stručných poznámek, umisťovaných mezi řádky a na okraj rukopisů do glos (tzv. glosátoři). Dovršiteli středověké římskoprávní vzdělanosti se stali tzv. komentátoři, kteří text neglosovali, ale komentovali. Jejich dílo ovlivnilo právní vývoj v Evropě po celá století až na samotný práh buržoazní epochy. Ve střední Evropě a v Německu bylo všude tam, kde selhávalo domácí právo možné sáhnout k právu římskému. Z římského práva pak platilo to, co bylo skutečně uplatněno, co bylo skutečně převzato. Pro tento postup se používá termín recepce římského práva. Trvala až do 18. století, kdy byla ukončena velkými kodifikacemi.

Historický nástin vzniku práva a jeho postupného rozvoje dokumentuje, že právo se lišilo nejen v jednotlivých historických etapách, ale k diferenciaci práva muselo dojít i z hlediska regionálního. Odlišnosti států v jednotlivých oblastech světa pak vedly k tomu, že právo nemohlo být věcně ani technicky kopírováno. Naopak regionální specifičnost států nebo jiných útvarů vedla k tomu, že se postupně vyvinulo několik světových systémů práva.