1. Předvídatelné a nepředvídatelné,

2. Odvratitelné a neodvratitelné.

Vyšší moc (vis maior) bývá definována jako událost při veškeré péči nepředvídatelná a zároveň při veškerém možném úsilí neodvratitelná.

Události jsou především smrt a narození člověka a čas jako právní skutečnost. Vedle toho jsou to různé události jako živelná pohroma, způsobení škody, které je třeba spojit s právním úkonem, jímž se vzniklý nárok uplatní.

Protiprávní stav je určitý stav, jenž je objektivně v rozporu s právem, a proto musí být odstraněn. Může být způsobeno i lidským chováním, které samo o sobě nemusí být protiprávním úkonem (např. pracovní úraz).

12. Prvky právního vztahu

Prvky právního vztahu:

• subjekty

• objekt

• obsah

Subjekty právních vztahů:

1. osoby fyzické,

2. osoby právnické a stát, resp. jeho státní orgány. Státní orgány vystupují jako osoby právnické (rozpočtové organizace) nebo jako představitelé svrchované státní moci v otázkách veřejného práva.

Z tohoto hlediska můžeme právní vztah definovat i jako vztah mezi subjekty, jakožto nositeli vzájemných oprávnění a povinností.

Osoby fyzické i právnické musí mít právní subjektivitu, tj. vlastnost danou právem.

Rozlišujeme:

1. způsobilost k právům a povinnostem, tj. způsobilost být účastníkem právních vztahů, mít práva a povinnosti

2. způsobilost k právním úkonům, tj. způsobilost vlastním jednáním nabývat práv a brát na sebe povinnosti

Osoby fyzické

• Způsobilost k právům a povinnostem nabývají narozením, případně dosažením stanoveného věku, pak většinou způsobilost k právům splývá se způsobilostí k právním úkonům. Pozbývají ji smrtí, nelze ji omezit. Tuto způsobilost má i tzv. nasciturus (počaté ale ještě nenarozené dítě za předpokladu, že se narodí živé – např. právo dědit),

• Způsobilost k právním úkonům upravuje každé právní odvětví pro své potřeby odchylně. Úprava závisí na mnoha faktorech a jak se tyto faktory mění je variabilní i schopnost vlastním jménem nabývat, udržovat nebo rušit práva či povinnosti. Vznik tohoto práva se váže na různé skutečnosti, nejčastěji na věk. Nejširší právní úpravu obsahuje občanské právo, které v řadě případů platí podpůrně i pro jiná odvětví. V občanském právu se nabývá plné způsobilostí dosažením 18-tého roku věku. Výjimkou je uzavření manželství, kdy lze nabýt u dívky (těhotné) plnou způsobilost v 16-ti letech. Tato výjimka však neplatí pro získání živnostenského oprávnění, kde plnou způsobilost nabývá tato dívka až dosažením 18-ti let. Jinak nezletilí (do l8-ti let) mají způsobilost k právním úkonům jen k takovým právním úkonům, které jsou svou povahou přiměřené rozumové a duševní vyspělosti odpovídající jejich věku.

Osoby právnické

• Povaha právnické osoby vychází vždy ze zákona. Je to útvar vytvořený lidmi, považovaný za samostatný subjekt práv a povinností. Osoba fyzická existuje a má svá práva a závazky. Osoba právnická musí být zřízena (konstituována) tak, jak stanoví zákon. Osoba fyzická přestává jako subjekt práva existovat smrtí. Osoba právnická zaniká jen způsobem stanoveným zákonem.

• Právnické osoby mohou být:

1. různá sdružení osob – korporace,

2. majetkové celky, které mají samostatnou právní existenci – nadace,

3. jednotky územní samosprávy,

4. jiné subjekty, o kterých to stanoví zákon.

Druhy právnických osob stanoví občanský zákoník v § 18.

Je třeba rozlišovat zřízení a vznik právnické osoby a její zrušení a zánik.

Zřízení: písemnou smlouvou, zakládací listinou, ustavující členskou schůzí, na základě jiného požadavku zákona.

Vznik: zápisem do obchodního rejstříku, případně jiného rejstříku, datem zřízení, jestliže se zápis do rejstříku nevyžaduje, přímo ze zákona.

Zrušení: dohodou, uplynutím času, na který byla osoba právnická zřízena, splněním účelu, jiným zákonem stanoveným způsobem; k zániku může dojít až po vypořádání majetku právnické osoby, proto mluvím o zrušení s likvidací nebo bez likvidace majetku.

Zánik: osoby zapsané v rejstříku zanikají výmazem.

Objektem právního vztahu mohou být věci, práva, činnosti, výsledky duševní činnosti nebo hodnoty lidské osobnosti.

Obsahem právního vztahu jsou subjektivní práva (oprávnění) a povinnosti.

Subjektivní právo (oprávnění) je právní možnost subjektu chovat se určitým způsobem, která je vyjádřena a zabezpečena objektivním právem. Subjekt může svého práva využít, ale také nemusí. Subjektivní právo by nemělo význam bez vymezení povinnosti druhých subjektů.