3.5 Jistota a skepse

Základem námitek, vznášených proti takto chápané metafysice jest pochyba: "Zdalipak je vůbec něco jisté?" Negativní řešení - nic není jisté - vede, jak jsme právě ukázali, k filosofickému nihilismu: Nic není, i kdyby něco bylo, nelze nic poznat, i kdyby bylo lze cosi poznat, nikomu to nemůžeme sdělit. Řešení positivní připouštějí existenci čehosi jistého; liší se však v tom, v čem se domnívají jistotu nalézat. To, co je jisté, můžeme nalézt buď ve smyslech nebo v rozumu nebo v obojím. Existuje ještě řešení sporné: něco jistého existuje a zároveň v tomtéž smyslu neexistuje. Co myslíte, je takový filosofický postoj možný? Možný sice není, zato se již mnohokrát faktuálně realisoval.

Možná někoho z vás poněkud překvapím, ale ponechal jsem si na závěr ještě jedno řešení, totiž skeptické. Zdálo by se na první pohled, že první naše řešení, negativní - nic není jisté, je skeptické, ale není. Pravý skeptik označí nejen positivní, ale i negativní řešení za dogmatická. Dogma znamená přeloženo: "co se zdálo správné" - dogmatické řešení zaměňuje to, co se zdálo správné, za to, co správné je nebo by mělo být. Skeptik není nihilista, odmítá se jen vyjádřit o věcech poznání skrytých. Positivní dogmatik, ochutná-li med, domnívá se, že s jistotou každý med je sladký. Negativní dogmatik se nedomnívá nic a skeptik se odmítne vyjádřit o vlastnostech medu - med je cosi skrytého - ale že "toto žlutohnědé a viskosní zde chutná sladce", je evidentní, nikoli skryté. Toto skeptické zdržení se vyjádření o věcech skrytých - epoché - je výsledkem uplatnění rafinovaných myšlenkových postupů, které vyvinuli antičtí skeptici a je nesmírně plodné právě hledáním filosofických evidencí (zřejmostí). Ocitli jsme se v těchto filosofických kleštích:

1. buď nevíme o ničem nic,

2. nebo něco víme alespoň pravděpodobně,

3. a pak musí existovat i vědění naprosto jisté.

Tedy: totální agnosticismus (= nihilismus), nebo "metafysika". Ale jak získáme ono naprosto jisté vědění? Buď jej přijmeme nekriticky, filosoficky nezdůvodněně ("jistota dogmatická"), anebo kriticky požadujeme pro každou jistotu její důvod, a pak nikdy k žádné "definitivní jistotě" nedospějeme. Podrobíme-li každé vědění radikální kritice neboli universální čili totální skepsi, na první pohled se nám rozpustí v té skeptické žíravině všechno a nedostaneme nic. Ale je to tak skutečně? Ano?

-Rozpustí se nám tam i ta skepse.

A co nám zbude? Lučavka rozpustila sama sebe a zbyla nám prázdná kádinka. A co teď?

-Vždyť to jsme ale chtěli, ne?

3.6 Monosignální metafysika

Ale co jsme chtěli? Proč se s tím vším vlastně trápíme? Co chceme? Chceme se dobýt nějaké jistoty, proto to všechno podnikáme. Když nám v tyglíku nezbude nic, tak to budeme mít horror vaccui a nikoliv jistotu. Ale možná, že bychom mohli přijmout myšlenku pana kolegy a podrobit skepsi samotnou skepsi. Například takto: ta skepse, která nezkoumá své vlastní důvody se sama sobě stává dogmatem, je vlastně skepse dogmatická, zatímco skepse nedogmatická podrobí sama sebe sobě samé. Co to znamená, že podrobíme skepsi skepsi? Vzpomeňte si, že skepse jest epoché od soudů o věcech skrytých, podrobme tuto epoché skepsi - nechť tedy tato skrytost věcí pro nás není dogmatem a přitom nechť nepřijímáme jako dogma, že jenom smyslové věci jsou zřejmé.

Nu, a jak si stojí metafysika po tomto projasnění námitek, na nichž je její kritika založena? Jestliže řešení kvasisignální aporie spočívá ve vynálezu esencí, (třeba co jsou mé zuby), pak metafysika nepravá se domnívá, že tím dosáhla cíle. Chápe esence, poznávané prostředkovaně znaky kvasisignálními, jako neproměnné, věčné entity, jako skutečnost samu. Neboli pseudosignálně ztotožňuje multisigna s monosignem, o němž ve skutečnosti nemá ani potuchy. Potud je přísná kritika této nepravé, pseudosignální metafysiky zcela na místě. Avšak jestliže jsem tuto metafysiku nazval nepravou, pak to znamená, že existuje ještě nějaká pravá, monosignální metafysika, která se nezastaví u esencí, nezastaví se u oné slečny, s níž jsem se seznámil na inzerát a po které toužím, ale pochopím také ji jenom jako znak nějaké skutečnosti další, například onoho Goethova věčného ženství v nás.

Kritiku metafysiky můžeme tedy provést ze dvou stran: jednak kritiku kvasisignální, která tvrdí, že nic, co by bylo neproměnné, ve světě není, a tudíž neexistují ani žádné esence. To je kritika metafysiky zdola. A pak můžeme provést kritiku metafysiky shora, která řekne: ve světě kvasisignálního a multisignálního prostředkování nic neproměnného neexistuje, dokonce ani esence nejsou věčné a neproměnné, ale jsou nějak relativně stálé; jest omyl pokládat je za pravé jsoucno, ale jest druhý omyl nepokládat je za nic. Řešení spočívá v tomto: jsou to (multisignální) znaky, jež nám prostředkují nějaké poznání další.

- Není mi úplně jasné, jaký je rozdíl mezi tou skepsí dogmatickou a nedogmatickou?

Je důležité pochopit, co je nedogmatická skepse. Řekněme, že chceme dojít do Říma, to je náš cíl. Mohou nastat tyto možnosti: řekneme si: (1) "všechny cesty vedou do Říma", anebo (2) "žádná cesta nevede do Říma" anebo, (3) "tato cesta" - první, na kterou nahodile ukážeme, nebo která se nám líbí, protože je široká a přímá - "vede do Říma" - to všechno jsou příklady řešení dogmatického, ať už positivního nebo negativního. Skepse dogmatická je zásadní v tom smyslu, že bude říkat: "Která cesta vede do Říma, to je pro mě skryté, o tom se zdržuji jakéhokoliv tvrzení. Nevím, kterou cestou se má jít do Říma a protože to nelze zjistit smysly - třeba bych o tom musel přemýšlet nebo bych tomu musel rozumět - tak to nezjistím a do Říma nedojdu." Skepse nedogmatická není sama sobě dogmatem. Řekne: "Já se zdržuji soudu o tom, která cesta vede do Říma, až do té doby, dokud to nezjistím. Jestliže to zjistím, tak přece přestávám s onou epoché, už to vím, která cesta vede do Říma. a vydám se po ní.'' To je první pohled; a druhý pohled je, že nemusím nutně hledat vždycky jenom ve smyslové zřejmosti. Řím leží na Zeměkouli, nechám-li se vystřelit na Proximu Centauri, nikdy do Říma nedojdu - to vím, i když jsem nikdy ani Řím ani Proximu Centauri neviděl, neslyšel, nehmatal, nečichal ani nechutnal. Proč by měla mít smyslová zřejmost přednost například před zřejmostí rozumovou? Jaký je v tom důvod jiný než dogmatický? Proč by mělo být poznání smyslové jistější než poznání rozumové? Vždyť i o tom se musím zdržet úsudku, dokud to nezjistím.

"Nic není" - to je nihilismus; "jisté je, že nic není jisté" - to je skepse dogmatická; "nic není jisté, dokonce ani toto" - je nedogmatická skepse, skepse cesty, radikální kritika, která je otevřená vyšším identifikacím. Alespoň jak já tomu rozumím.

4 Kartesiánská past

4.1 Problémy triviální a pravé

Pravé problémy jsou problémy, jejichž řešení - pokud vůbec existuje - není obsaženo v zadání. Jejich řešení nelze tedy žádným myslitelným postupem ze zadání odvodit - neexistuje, ani zásadně nemůže existovat žádný metodický postup, žádný algoritmus jejich řešení. Problémy triviální mají své řešení obsaženo v zadání. Mohou být dosti složité a nemusíme vždy znát metodu jejich řešení; pokud ovšem jsou řešitelné, pak jejich řešení spočívá v explicitaci implicitního obsahu jejich zadání.

Oblastí triviálních problémů ve filosofii je to, co jsem nazval filosofie jako systém vědomostí. Jsou zadané jakési principy nebo první zásady a filosofické problémy se v dané filosofické soustavě nebo škole se řeší redukcí k těmto prvním principům. V prvních principech jest obsaženo řešení kteréhokoli takto pojatého triviálního problému. Může se ale vyskytnout pravý problém, který není tímto způsobem principiálně řešitelný. Jeho řešení potom nemůže spočívat v redukci na nějaké první zásady nebo v aplikaci předem daného algoritmu. Pokud vůbec existuje nějaké řešení, musí mít podobu aktu intelektuální kreace. Intelektuální kreací nazývám to, s čím se ve filosofii setkáme pod tituly nús nebo epistémé. Tato intelektuální kreace, toto vědění vynalézá ve filosofii první principy nebo kanonické postupy de novo jako řešení problémů neřešitelných dosavadními postupy. Prototypem čistého pravého problému jest právě kóan. Kóan je zadán tak, že z jeho formulace přímo plyne, že se nedá řešit z tohoto zadání. Ve filosofii evropského typu se většinou problémy tímto způsobem neformulují, a tedy se pro každý problém musí nejprve zjistit, zda je triviální, anebo pravý. A velice účinnou cestou, jak to vypátrat, je právě radikální kritika neboli nedogmatická skepse.

Metafysiku můžeme chápat jako filosofický vynález řešící kvasisignální kóan, aporii smyslového poznání. Pokusil jsem se vás přesvědčit, že máme metafysiku rovnou dvojí: "nepravou", která se chápe (pseudosignálně) jako definitivní poznání "podstat", "esencí" a jiných multisignálních entit a pravou - "metafysiku cesty", směřující k monosignu. My jsme spojili své pojetí filosofie se snahou zjednat si ve filosofických problémech jistotu a hledáme, zda je možno (a jak) jistoty dosáhnout. Existuje ovšem i jiný koncept, který naopak chápe filosofii jako způsob, který nám umožní žít bez jakékoli jistoty. Prosím, nic proti takovému pojetí nemám, třeba posléze dospějeme k témuž, ale neměli bychom házet filosofickou flintu do žita dříve, než zjistíme nade vší pochybnost (rozuměj: s jistotou!), že jistota je nedosažitelná.

Podle Aristotela "naprosto jisté je, co nemůže být jinak", u Tomáše Akvinského najdeme výměr: "... pravdivé tak, že opaky nemohou být rozumem pochopeny". Přičemž prosím tím "pochopeny" se nemíní, že by náš rozum byl nějak defektní. Rozum je v pořádku, ale ty opaky jsou absurdní, a tedy v tomto smyslu nepochopitelné. Jestliže poznáváme skutečnost, skrze multisigna, což z definice jsou znaky, které mají alternativy, pak nemůžeme vyloučit, že by to případně nemohlo být jinak. Tudíž toto poznání skrze multisigna jest prostě poznání nějak pravděpodobné anebo možné. Jestliže ovšem bychom poznávali skrze monosignum, tedy unitární znak, jediný, skrze nějž se poznává celá skutečnost a nic nezbývá nepoznáno, tak je jasné, že naše poznání by nemělo alternativu a vyhovělo by požadavkům Aristotela či Tomáše na naprostou jistotu. Metafysickou jistotu lze tedy ztotožnit s poznáním monosignálním a odpověď na otázku, zda je možná, záleží na tom, zda existuje unitární znak.