I ten znak. Samozřejmě. Pokud je, je skutečností. Děkuji vám za spolupráci, zdá se, že skutečně chápete hloubku problému.

Bělohradský dovodil se železnou logikou, kam lze dospět z předpokladu, že skutečnost je vždy za všemi znaky - totiž nikam. Z toho předpokladu plyne, že znaky nejsou skutečné, a tudíž ani značení není skutečné, a tudíž ani označované neboli skutečnost není skutečná. A z toho plyne dále, že tedy jen znaky jsou skutečné - nelze rozlišit mezi lepším či horším obrazem - obraz nezobrazuje - náš původní předpoklad se zhroutil.

Avšak z tohoto východiska jsme nevyšli - vzpomeňte, že jsem zdůraznil nutnost vyjasnění východisek. Nikdy jsme nesouhlasili, že skutečnost je vždy za všemi znaky, nýbrž že skutečnost je vše, co jakýmkoli způsobem je. Teprve toto východisko nám umožní neskončit ani v ikonoklasmu ani v ikonolatrii, protože problém je rázem zcela odlišný. Nechceme totiž rozeznat znak od skutečnosti - to je nemožné, protože není-li skutečný, není ani znakem a je-li znakem, je skutečný -, nýbrž rozeznat znak jako znak. Odhalit znak jako znak znamená…

No, máte pravdu. V tom je právě nesnáz toho kóanu.

- Takže mám taky pravdu v tom, že je to nemožné?

Je to kóan, který musíte vyřešit. Dokud jste uvnitř, je to nemožné - a když problém vyřešíte, zjistíte, že neexistuje. Je v tom samozřejmě obtížně řešitelný bludný kruh. Jak přestat chtít milovat milování - to jste vyjádřil velmi přesně... Nu, jednu radu bych vám dal, radikální: nemilovat nic. Pak nebudete milovat ani své milování.

Ale nebuďte smutní: třeba ten monoznak přece jenom nalezneme.

3 O skepsi jistotě a dvojí metafysice

3.1 Sestup do Maelströmu

Vzpomněl jsem si na povídku E. A. Poea Sestup do Maelströmu: Nesmírné množství mořských vod se valí sem a tam úžinou u norského pobřeží poblíž Maelströmu; a touto činností se vytváří obrovský vír, který všechno, co je v jeho dosahu, pohltí a nic nepustí ven - kromě dvou krátkých okamžiků během dne, kdy se vyrovnává příliv s odlivem. Rybáře na moři překvapila bouře a zahnala jej do tohoto víru právě při vrcholícím přílivu, takže neměl žádnou naději uniknout. Po chvíli zoufalství, když se již byl smířil s nevyhnutelnou smrtí, rozhodl se hledět katastrofě tváří v tvář a počal sledovat hlubiny gigantického vodního víru. A hle, tu postřehl v chaotickém pohybu změti ve víru zachycených předmětů - stromů, klád, trosek lodí... - jakousi zákonitost: a náhle si vzpomněl na polozapomenutou znalost jednoho ze zákonů Archimédových, který o vcůcávání předmětů do víru říká toto: "Ze všech předmětů téže velikosti největší odpor vcůcávání do víru kladou předměty válcovité; v důsledku Čehož se vcůcávají nejmenší rychlostí''. I přivázal se důvtipný rybář ihned k sudu, který nalezl ve své ztroskotané lodi a vrhl se do vln Maelströmského víru. Všechny předměty včetně lodi se rozbily o dno průlivu, on však vydržel, byv přivázán k sudu provazem, až do doby, než se vyrovnaly hladiny vod a jeho přátelé rybáři jej - zšedivělého, leč živého - vylovili.

Sama filosofie se nachází v jakémsi Maelströmském víru. Dle Aristotela vědy nezkoumají své vlastní počátky, ale počátky každé vědy zkoumá věda nadřazená. Počátky, o něž tu jde, jsou ustavující principy, základy vědy: předmět, metoda, axiómy, primitivní (tj. nedefinované) termíny. Vědy, které nemají již další vědu nadřazenou přijímají své základy přímo od rozumu, jemuž jsou bezprostředně zřejmé.

Existuje zvláštní věda, která na rozdíl od všech ostatních má tu vlastnost, že ona sama zkoumá své vlastní základy, počátky - první filosofie. Zkoumat znamená srovnávat a hodnotit, tedy rozhodovat na základě nějakého sudidla - kritéria - neboť věda nemůže přijmout cokoli libo: nebyla by pak vědou. Avšak jak se máme rozhodnout pro některé kritérium, když ke každému rozhodnutí potřebujeme již předem vlastnit kritérium? Věda, která nepřijímá svá sudidla odjinud a měla by je tedy soudit podle vlastních sudidel, je právě filosofie - a proto se filosofie nalézá v POEOVĚ Maelströmském víru kritiky.

3.2 Jak vykovat kladivo bez kladiva?

Trosečníci z Tajuplného ostrova Julese Verna nalezli železnou rudu, uhlí a vše ostatní, co potřebovali k vykování nástrojů - kromě kladiva. Ale k vykování nástrojů je zapotřebí kladiva - a kladivo už je nástroj. Jinými slovy: nemohu vykovat žádný nástroj, nemám-li už předem nějaký nástroj vykovaný - a ten právě nemám. Vernovi trosečníci kovali kladiva tak, jak všichni první kováři: první "hroudou", výpalkem, který při tavení rudy vznikne sám; co však má počít první kovář filosof?

Ve víru radikální kritiky není se čeho zachytit - a pak jako Poeův rybář filosof buď podléhá beznaději nebo zavírá oči, anebo se mu zdá svítat naděje na polozapomenutou zákonitost, která by ho z bludného kruhu vynesla. Vtip Poeova vyprávění je v tom, že autor povídky si onen spásný "ARCHIMÉDŮV zákon" vymyslil, naděje rybářova byla falešná. Když by skutečně někdo vyskočil z lodi do víru přivázán k sudu, tím spíše by se posléze rozbil. Filosof však nemůžeme předem vyloučit, že skutečně existuje reálná zákonitost, která by mu mohla pomoci se z jeho bludného kruhu vymotat.

3.3 Ještě jednou o poznání pseudo-, kvasi-, multisignálním

Vzpomeňte si na příklad se schůzkou na inzerát, v němž onen pán v domnění, že jde na schůzku se svou známou, kterou chtěl poznat osobně, se setkal s její vyslankyní. Vážná námitka zněla: on nikdy nemůže poznat, že ona je jen prostředník, protože doposud tu pravou slečnu nepoznal bezprostředně, a tudíž nemá s čím znak srovnat. To jest dotaz jdoucí na kořen věci, v tom je totiž vlastní problém znakově prostředkovaného poznání.

Představte si, že cítíte nesnesitelnou bolest. Jestliže chápeme tuto bolest jako antimediativní poznání (nepravě samozřejmě - tedy pseudosignálně, jako nepoukazující k ničemu jinému než k sobě) a chceme se jí zbavit, pak nezbývá nic jiného, než se zastřelit. Avšak poznáme-li, že bolest poukazuje mimo sebe, např. k našemu zkaženému zubu, nahlédli jsme její znakové prostředkování a můžeme začít cosi činit, např. nechat si zkažený zub spravit. Znamení zkaženého zubu je prostředkování skrze kvasisignum: zkáza zubu je nenávratnou minulostí, která se nedá odestát. Moudrý myslitel ovšem poznává své zuby skrze multisigna, neboli: čistí si je po každém jídle, dvakrát za rok jde na preventivní prohlídku, atd. atd. Toto poznání, že zuby je třeba čistit, že o ně je třeba pečovat, chodit dvakrát za rok na kontrolu atd., jíst zdravě, nestresovat se, nesladit, atd., to je naše deklarace toho, co zuby pro nás jsou. Prosím: nyní jsme skočili rovnýma nohama přímo do metafysiky, toto výše zmíněné poznání je přece esence těchto zubů. Esence zubů spočívá v očekávání, že když s nimi budu tak a tak zacházet, že budou zdravé a vyhnu se jejich zkažení. Tady máme esenci, která nepodléhá změnám. Představte si, že kolega Hejdánek, který tvrdí, že v našem světě nenalezneme nic stálého, všechno se mění, žádné esence neexistují, jak je povinen své filosofické pověsti, by si někdy svůj zub vyčistil, podruhé nevyčistil, šel by k zubaři zítra a pak až třeba za deset let. To je samozřejmě možné, ale jistě tušíte, že dospěje k tomu, že nepochybně jednou bude muset řešit věc kvasisignálně, a to tehdy, kdy už to nebude možné, když už zuby budou zkažené neboli zuby nebudou zuby svou esencí. Kdo nepozná jejich esenci, nebude schopen anticipovat, a bude-li ve svém antimetafysickém působení důsledný, přijde vposledku o všechny zuby. Na což se dá namítnout, že stejně o ně přijdeme všichni, i když budeme metafysiky.