2.4 Skepse a jistota

Jestliže radikální kritika má být skutečně radikální, nesmí jí nic uniknout, všechno jí musíme podrobit; je to jakási lučavka královská, v níž se všechno rozpustí - možná i ona sama? a pak by nám nezbylo vůbec nic. Vzniká tedy otázka, není-li takový totální skepticismus přímou cestou k nihilismu - nevede-li k úplnému zhroucení filosofie. Avšak ani druhá možnost nevypadá na první pohled o mnoho lépe - dospějeme-li radikální kritikou k nějaké jistotě, řekněme, že vylovíme z lučavky něco, co se v ní nerozpustilo - nejsme oběma nohama v tom, co se ve filosofii neuctivě tituluje jako dogmatismus? Dogmatismem se dnes ve filosofii označuje držení nějakých pevných neproměnných pravd. Jestliže přežije něco tuto naši radikální kritiku, bude to pro nás taková neproměnná pravda filosofická - dogma, řekne skeptik. Ano?

-Myslel jsem to takto: jak poznám, že ta pravda, co jako by měla přežít, už nepodléhá té radikální kritice? Že už o ní nemusím pochybovat. Jestliže napřed nemám žádnou jistotu, jak potom najednou získám tu jistotu, že právě toto je skutečnost?

Pokud vám správně rozumím, jde tedy o problém jistoty ve filosofii, hledáte nějaké filosofické kritérium, nějaké sudidlo, podle kterého poznám, že pravda přežila naši radikální kritiku. Možná přiléhavější příměr než onen s lučavkou by představoval rytíř, zabíjející draky fikcí. A my potřebujeme nějaké kritérium, které zjistí, že saň je skutečně mrtvá, že už jí žádná další hlava nenaroste. Prosím?

-Mně se zdá, že otázka po kritériu je v rozporu s předchozím tvrzením, že skutečnost je za všemi obrazy. To předpokládá, že na tu skutečnost naopak nenarazím a narazím jenom vždycky na další obraz, který bude možná věrnější. Nedovedu si ale srovnat tyto dvě teze, že by existovalo nějaké kritérium, které by rozhodlo, že toto je pravá skutečnost, s tím, že skutečnost je za všemi obrazy.

Nevím, zda vám dobře rozumím: to kritérium by nemuselo nutně rozhodovat o tom, co je pravá skutečnost, ono by mělo spíše odhalit, co je znak a jaká je povaha značení.

-Já mám dojem, že jsou dva takové předpoklady: buď že skutečnost promlouvá skrze znaky, anebo jsou znaky schopny o svém značení nějak vypovědět. U toho příkladu s inzerátem například buď že skrze dopisy promlouvala nějaká pravá dívka, anebo, že ta prostřednice nám řekne, že je pouhým znakem. Jinak já jsem nenalezl způsob, jak se dostat za ten znak, když předpokládáme, že je to dokonalá prostřednice, která se snaží dokonale imitovat tu původní dívku.

Máte naprosto pravdu - to můžeme zjistit jenom tak, že prohlédneme náš omyl. Ale jak? To je ten problém. Hmm. Má někdo nějaké řešení?

-Já si myslím, že když dělám krok z jedné úrovně znaků na další, tak to, co bylo před tím skutečností, se teď stává znakem nějaké další skutečnosti. To znamená, že skutečnost nelze definovat jako to, co je za všemi znaky, ale jen za těmi všemi znaky, které já znám v tuhle chvíli. Prostě podle mě to, co se tam nazývá skutečností, není skutečnost, ale absolutno, že? Ale jakého teda pojmu použít, toť otázka. Tu skutečnost přece jenom…

Skutečnost je to, co jest odlišné od nicoty, co není prostě nic. Co jakýmkoli způsobem je.

- Čili i ten znak?