2.3 Ještě jednou předpoklady mysli

Teď tedy ony slíbené předpoklady mysli, aha, k čemu vlastně? Jestliže jsme postulovali monosignum neboli unitární znak, a chceme jej poznat, pak největším nebezpečím, které nás může potkat, je právě pseudosignální modifikace, to snad je nyní zjevné. Může se nám stát cosi podobného, jako s onou slečnou. Řekneme si: "Naprosto nám postačí ono integrální multisignum, protože to už samo značí skutečnost, to vidím jasně." Avšak otázka je: "Což když tato vaše ,skutečnost´ je jenom posel, což když je to jen kamarádka." Jestliže jsem nazval filosofii prací s myslí, pak nejde než o neustálou snahu o eliminaci pseudosignálních modifikací. Abychom totiž viděli znak tam, kde je znak, a skutečnost, kde je skutečnost. O to by ve filosofii mělo jít.

Co tedy máme činit, abychom byli schopni tohoto rozlišení? Především musíme být teoreticky připraveni na to, že tato záměna může nastat. To je první věc. Za druhé musíme mít jistý důvtip, téměř detektivní, v kladení otázek. To je zhruba náplň toho, co jsem nazval rozumovou přípravou. Mohlo by se zdát, že to stačí. Ale jenom na první pohled. Představte si, že přijdete na tu schůzku, pořád ještě nic netušíte, ale najednou zjistíte, že dívka, s kterou jste se právě setkal, jest přesnou kopií vašeho chlapeckého snu. Vy jste celý život právě po téhle osobě toužil a nechcete nikoho jiného, než právě ji. Jestliže je to tak, pak vy už nechcete poznat tu skutečnou, nezajímá vás poznání znakově prostředkované, nebo bezprostřední, zkrátka a dobře, ten znak se vám tak líbí, že ho chcete raději než skutečnost. Pak ovšem skutečnost nikdy nepoznáte.

Nutně tedy potřebujeme ještě jiný předpoklad: explicitní chtění poznat skutečnost, bez ohledu na to, že třeba její pouhý znak je pro nás možná přitažlivější. Já chci pořád poznat tu pravou, i když její posel se mi nesmírně líbí a já nevím, zda je to jen znak - třeba je to ta pravá - a přece musím explicitně chtít raději tu, o níž nevím, zda se mi bude líbit nebo nebude. Dnes se tomu módně říká "padni, komu padni" - ale to je naprosté nepochopení; nejde přece o to, komu má padnout, ale že já mám zachovat naprostou bezpředsudečnost, ať padne jak chce, ať už se věc ukáže jako pouhá fikce nebo skutečnost; i kdybych na smrtelné posteli měl přiznat, že jsem celý svůj život promarnil. Dříve se tomuto neochvějnému postoji říkalo virtus neboli ctnost, dnes bychom možná nazvali cestu k němu mravní přípravou, ale jak nazvat jej sám, věru nevím, snad neotřesitelnou vytrvalostí v poznávání pravdy.

Ale ani to ještě nestačí: představte si, že toto vše je splněno, že explicitního chtění poznat věci, jak ony samy jsou, jste dosáhl, ale podvědomě, implicitně ve vás přetrvává touha, aby věci byly, jak vy chcete, že by měly být. Nejspíš to dopadne tak, že ačkoli jste jinak muž (žena) důvtipný(á) a chytrý(á), prostě neuvidíte znaky jako znaky, a vaše přání se stane otcem skutečnosti. Tyto skryté záliby mysli, tyto předsudečné předjímky řešení jsou nejčastější příčiny neúspěšných řešení vážných filosofických problémů.

Metoda, která by měla zajistit, že nepodlehnete tomuto klamu skrytého falešného chtění, je velice jednoduchá, ale obtížně realisovatelná a spočívá v tom, že budete vždycky, za všech okolností, bez výjimky, ze zásady předpokládat, že váš nejhlubší zájem je právě oklamat sám sebe. Tento postoj je postojem radikální kritiky všech aktivit, a je nejdůležitějším předpokladem monosignálního řešení filosofických (i jiných) problémů.

- Když tedy tu skutečnost člověk zná jenom kvasisignálně nebo multisignálně, nemůže vlastně dostatečně poznat, že to jsou jenom ty znaky, a ne sama skutečnost?

Ano, máte pravdu. Tak rozumím tomu BĚLOHRADSKÉHO textu: pokud jsou poznání dostupné pouhé obrazy, ani nemůžeme vědět, zda existuje od nich odlišná skutečnost. To bychom případně mohli posoudit až z nahlédnutí - inspirovaného například oposicí SOKRATA nebo Platóna vůči jejich předchůdcům-, že co jsme až dosud pokládali za skutečnost, jsou pouhé její znaky. To ale znamená, že náš zorný úhel se změnil, naše poznání se rozšířilo o oblast předtím skrytou, kterou nyní pokládáme za skutečnost samu - například svět platónských idejí - a která se později může opět odhalit jenom jako znaky vyššího řádu. To je také pravý postup k poznání monosignálnímu.

- Já jsem se chtěl zeptat, jestli tato radikální kritika nepovede nakonec k nihilismu? Že prostě nebudeme mít vůbec žádné poznání. A jak vlastně poznám, že to konečné poznání je jiné, že už dále nemusím kritisovat, že je prostě tou skutečností?

Ano, jsem rád, že jste tento problém otevřel, protože to je vlastně hlavní naše dnešní téma.