Vymezili jsme filosofii jako poznání znakově prostředkované, sdílíme tedy částečně s bělohradským východiska, ale nikoli jeho závěr.

Dějiny církve nabízejí ještě jeden model, který je bližší našemu řešení - totiž ikonodulii. Ikonodulie znamená zjednodušeně řečeno: každému, co jeho jest. Obraz není skutečností, ale také není nesmyslem; pokud skutečnost není bezprostředně poznatelná, patří - alespoň v prvním přiblížení - obrazu přesně taková úcta, která mu náleží jakožto obrazu, jakožto našemu prostředku. Bělohradský toto řešení zná, ale nebere na něj zřetel. Zdá se, že jej pravděpodobně ztotožňuje (z našeho hlediska mylně) s ikonolatrií neboť jej popisuje jako krajní postoj, protikladný ikonoklasmu:

"[...] pro které [ikonofily neboli obrazomilce] obraz skutečnost nezakrývá, ale ukazuje; v něm vystupuje na světlo, otvírá se člověku. Zobrazení je v tomto smyslu úctou ke skutečnosti. Teprve skrze zobrazení člověk vidí skutečnost (...)"

Obraz zobrazuje skutečnost, pravým problémem BĚLOHRADSKÉHO zůstává, zda lze rozhodnout, který z obrazů zobrazuje lépe než jiný, když nikdy nemůžeme srovnat obraz se skutečností. Naše řešení - narozdíl od řešení Bělohradského - je založeno na rozlišení poznání asignálního - pseudosignálního - (pravého) signálního.

2.2.2 Schůzka na inzerát

Představte si, že jste si podali inzerát v rubrice Seznámení (aby byl příklad přiléhavý, musela by to ovšem být podrubrika "X hledá Ji", přičemž "X" může být "On", "Ona" nebo "Dvojice" (případně "N-tice" (kde N je přirozeně číslo přirozené)). Představte si dále, že se vám ozvala nějaká dívka, vy jste si spolu vyměnili několik dopisů a zdá se vám to býti slibné. Zatím ji ale znáte pouze zprostředkovaně z dopisů, avšak, dohodnete se vzájemně, že se chcete poznat osobně, tváří v tvář. Domluvíte si schůzku, ale co se nestane - avšak to vy nevíte - ta dívka, protože jest moudrá a opatrná žena a neví o vás nic, aby nedošlo k nějakému nepříjemnému překvapení, pošle na schůzku s vámi místo sebe svou přítelkyni. Řekněme, že jest to dobrá karatistka, vycvičená v sebeobraně, a tudíž se nedá jen tak překvapit. Ta přítelkyně je instruována, že se má chovat ve všem všady tak, jako kdyby to byla ona pravá dívka.

Sedíte tedy v té kavárně, hovoříte spolu, ona vám podává pravé informace. Faktická situace je taková, že ona je prostředkem, znakem, skrze nějž poznáváte pravou osobu. Ale vy se domníváte (shodou okolností mylně), že ona je ta pravá. Přijímáte znak, toho posla, prostředníka, jako by byl ona pravá informace sama. Nemáte důvod se domnívat, že tady jde o nějaké znakové prostředkování, ale myslíte si, že poznáváte skutečnost přímo. Tento omyl nemůžete vyřešit tak, že byste tuto kamarádku (která si možná příliš vymýšlí) vyměnili za jinou (která si bude vymýšlet méně). Jediné řešení spočívá v tom, že poznáte, že kamarádka není vaše milovaná. Pak jakákoli výměna jedné kamarádky za jinou postrádá smyslu, po pravdě řečeno vy nemůžete poznat, která kamarádka lže více než jiná, dokud nepoznáte, že kamarádka není ona sama skutečnost skutečná.

Chcete-li se někdo zeptat, jak poznáte tu pravou od nepravé, prozradím vám nutnou podmínku (nikoli však postačující): vždycky předpokládejte, že vaše nejdražší vás klame - nemůžete se zmýlit. Pokud je to pravda, nestali jste se šaškem; pokud to pravda není, přijdete na to - a vaše milovaná vás pochválí, že jste se nenechali otočit kolem prstu, a pokud ne - nestojí za vaši námahu. Omyl o věci není možné odstranit změnou věci, ale změnou našeho porozumění věci.