2.2 Pseudosignální modifikace poznání

Pro porozumění dalšímu výkladu je nesmírně důležité, abyste dobře pochopili, co se označuje jako pseudosignální poznání. Doplním dnes svůj včerejší výklad několika dobře volenými příklady.

Pseudosignum je znak, který poukazuje sám k sobě. To slovo "znak" je v uvozovkách, protože "znak", poukazující k sobě, není žádný znak - ten má označovat cosi od sebe odlišného. Pseudosignum je falešný, nepravý, fiktivní znak, cosi, co předstírá, že je znakem, ale není, protože nám neprostředkuje žádné poznání. Např. řeč je znak (systém znaků), prostředkující mezi námi informace. Představte si, že existuje "řeč", kterou nikdo nezná a která tedy nic neprostředkuje. I kdyby se jí někdo chtěl učit, bude jeho počínání samoúčelné, "řeč" má prostředkovat a neprostředkuje, má poukazovat k myšlenkám a "poukazuje" jen sama k sobě. Bude to tedy lžiřeč, pseudolingua.

Bylo by ovšem omylem domnívat se, že pseudosignalita je nějakou vlastností samotných předmětů. Například: zjistím že zrcadlo, u něhož se holím, je křivé. Celou dobu jsem se mylně domníval, že mám krásně souměrný obličej, a on byl namísto toho modifikován křivým zrcadlem. Vyměním tedy křivé zrcadlo za rovné, tím jsem odstranil pseudosignální modifikaci a vidím už svůj obličej dobře. Takhle prostou situaci však před sebou nemáme. Eliminace pseudosignální modifikace nespočívá v tom, že vyměníme v roli znaku jeden předmět za druhý, nýbrž ve zjištění, že co jsme pokládali za realitu, je jenom znak k realitě poukazující. Ve výše uvedeném příkladě - jeho absurdita je samozřejmě záměrná - bezelstně holím a holím, až - najednou - zjistím, že zatímco jsem se domníval, že holím svou tvář, holil jsem svůj obraz v zrcadle. Před tímto zjištěním jsem neměl důvod zrcadlo měnit, po něm to již nemá žádný smysl. Toto zjištění je právě eliminace pseudosignální modifikace; napříště již budu holit svou skutečnou tvář u vědomí, že podstatou zrcadla je zrcadlení.

2.2.1 Ikonoklasmus, ikonolatrie a ikonodulie

Jinou terminologií tentýž problém formuluje VÁCLAV Bělohradský - a pokládá jej za problém pro evropský myšlenkový okruh klíčový. Myslím, že jeho výklad je přiléhavý pro náš účel, i když nesouhlasíme s východisky, a tedy závěry, k nimž dospějeme, jsou odlišné.

"Ve svém podobenství o jeskyni Platón spojil osud evropského člověka s otázkou rozdílu mezi obrazem a skutečností [...] Paměť rozdílu mezi skutečností a obrazem, originálem a kopií, je zatvrzelý motiv naší existence. Evropská tradice trvá, pokud trvá tato zatvrzelost."

Toto rozlišení zakládá ovšem veliké nebezpečí: může se totiž stát, že obraz přestane zobrazovat skutečnost a stane se nepravým obrazem, který nic nezobrazuje, simulakrem.

"Patří k Západu také důležitost, kterou připisujeme rozdílu mezi skutečností a obrazem: skutečnost je transcendentní, je vždy "za všemi obrazy". Mezi znakem a smyslem, je vždy propast: "significans" odkazuje na "significatum", ale současně ho ohrožuje svou materiálností, svou tělesností. Je tu proto hrozba, že lidé se spokojí znaky, symboly, světem, místo aby hleděli "za obrazy a znaky", k pravé skutečnosti, která v žádném znaku není. Jen fetišisté a divoši podsouvají znaky viditelné tělesným zrakem na místo smyslu viditelného jen "myslí". Boj proti fetišismu, proti svůdné materiálnosti symbolů a znaků je základem té ikonoklasmus, obrazoborectví, která patří nevykořenitelně k západnímu lidstvu. Je potřeba neustále čelit svůdnosti pouhých obrazů, protože nejvíce ohrožuje člověka to, že se spokojí s pouhým obrazem, s tím, co vidí tělesným zrakem, a odřekne se toho, co může vidět jen myslí... "

Důsledkem tohoto obrazoborectví je pak "zpředmětnění světa", kterému člověk "vládne" způsobem vedoucím k tragédii planetární ekologické krize. Jaké řešení navrhuje BĚLOHRADSKÝ v citovaných textech?

"Problémy této pozdní doby nelze řešit dalším odkazem na transcendenci smyslu, ale jen tím, že položíme otázku smyslu transcendence. [...] Je třeba znovu ,odpředmětnit´ svět, vrátit ho bohům..."

Tady už mně začíná být myšlenkový postup BĚLOHRADSKÉHO trochu nejasný. Obrazoborectví nepochybně není pro něj řešením problému, neboť jestliže zboříme obraz, a dále držíme, že skutečnost se nemůže poznat bezprostředně, zamezili jsme si jakýkoli přístup ke skutečnosti. Ikonoklasmus je tedy v naší terminologii přístup asignální.

Ale rovněž nelze chápat ono "položení otázky smyslu transcendence" jako schválení postupu "fetišistů" a "divochů", neboť položení otázky ještě neznamená její negativní zodpovězení. Ikonolatrie neboli nezřízená úcta k obrazům, taková, která by měla být prokazována jen skutečnosti samé, znamená, že obraz skutečnosti není zbořen, ale nastupuje na její místo. Ikonolatrie vlastně boří samu skutečnost, je to v naší terminologii přístup pseudosignální. To Bělohradský také ví:

"[...] Evropa je sevřena dvojím pokušením: skutečnost tak dokonale zobrazit, aby všechny zkušenosti byly zbytečné, anebo skutečnost tak dokonale prožít, aby všechny obrazy byly zbytečné. Jsou to dva krajní póly evropské tradice. Pokušení obrazu je v tom, že člověk nahrazuje skutečnost dokonalostí svého obrazu o ní: pokušení skutečnosti je v tom, že člověk nepřipouští žádné zprostředkování, chce jí být blíže, než mohou být obrazy a slova."

Jestliže skutečnost je tedy poznatelná pouze skrze obrazy, a nelze redukovat ani skutečnost na obrazy ani obrazy na skutečnost, pak nikdy nemůžeme srovnat obraz se skutečností, a tedy o žádném obrazu nemůžeme odůvodněně soudit, že by byl blíže skutečnosti než jiný. BĚLOHRADSKÉHO závěr zní: existuje pouze množství různých obrazů paralelně vedle sebe, z nichž žádný nemůže být ze zásadních důvodů privilegovaný.

"Filosofie je konverzací, v níž se snažíme ,zakusit´ hledisko druhého člověka [...] Neexistují žádná pravidla, která by učinila všechny věci souměřitelnými [...] pluralita lidských životních forem a možných hledisek a zkušeností je konečný stav světa, který nelze nijak překonat. "