1.2 Naše pojetí filosofie

Připravil jsem si nyní půdu pro to, abych vysvětlil pojetí filosofie, které tady budu zastávat. Není to pojetí výlučné v tom smyslu, že by ostatní zmíněná pojetí chápalo snad jako filosofii protikladná, ale chápe je jako povrchní. Jejich nedostatečnost plyne z toho, že ony samy sebe chápaly jako jakési systémy vědomostí, kde slovem vědomost míním přijatou platnost nějakého výroku nebo soudu, teoretickou nebo praktickou znalost. Potom kritériem platnosti celého systému vědomostí nemůže být nějaká další vědomost, nýbrž to, co nazvu věděním, totiž přímou gnoseologickou (poznávací) identifikaci: vnitřní, osobní, žitou zkušenost, která má charakter nezvratnosti - nemůže nebýt. Tuto zkušenost nelze nijak jednoduše předat ani beze zbytku vysvětlit, nýbrž ji každý musí osobně realisovat.

Vymezím filosofii jako znakově prostředkované rozumové poznání všeho, co je, jak je. "Rozumové poznání" referuje k výše uvedenému významu "vědění". "Všechno, co je" je materiální předmět filosofie: míním tím vše, co jakýmkoli způsobem je, vše, co není právě nic. "Jak je" je formální předmět filosofie, vyjadřuje se tím požadavek, že zorným úhlem filosofie má být "pravda", totiž poznání bez fikcí. "Znakové prostředkování", o němž bude řeč v druhé části přednášky, je důležitá distinkce filosofie vůči všem disciplínám, jež by si nárokovaly rozumové poznání skutečnosti neprostředkované.

Nyní se ovšem můžete zeptat, co si počneme se vším ostatním? Co počít s dějinami filosofie nebo s filosofologií neboli naukou o filosofech; co počít s filosofesí neboli exegesí filosofických textů; co počít filosofickou systemologií, atd.? Je snad již zřejmé, že filosofické postupy pro nás nebudou spočívat v nějaké interpretaci filosofických faktů, filosofemat, ani v nějaké práci s textem - nýbrž primárně budou spočívat v práci s myslí. Práce s myslí: to je základní prostředek filosofie - všechno ostatní pouze poskytuje jakési pomocné předměty či prostředky pro tuto práci s myslí. Jsou to jakési pomocné vědy filosofické, jako jsou např. heraldika nebo pečeťologie pomocnými vědami historickými.

Nu a teď prosím, na závěr této úvodní části přednášky, pokládám za poctivé vás upozornit: kdo se chce učiti dějinám filosofie, historkám o filosofech, výkladům filosofických textů, atd., ten se to zde nenaučí. Po vzoru Sokratově posílám jej k filosofům. Já se budu pokoušet trápit vás tak dlouho, dokud se filosoficky nepohnou vaše vlastní mysli.

1.3 Znakově prostředkované poznání

V následujícím výkladu vyjdu ze dvou základních předpokladů, které sice v sobě zahrnují mnohé další, ale napoprvé nám postačí:

1. první předpoklad je, že cosi existuje; a to cosi nazvěme jménem skutečnost;

2. druhý předpoklad je, že kdosi chce poznat, co tato skutečnost je.

V prvním přiblížení máme dvě zásadně odlišné možnosti: můžeme tuto skutečnost poznávat

1. přímo, bezprostředně, bez jakéhokoli prostředníka, způsobem, který nazvěme poznání antimediativní, anebo

2. zprostředkovaně, totiž znakově prostředkovaně.

Budeme-li zkoumat první případ, potom hledat skutečnost bez znakového prostředkování - antimediativně - znamená zjevně, že my sami musíme být samotnou (a celou) skutečností, vše je přímo přístupné našemu poznání a všechno, co není, je fikce, neskutečnost. Není-li tomu tak, nutně jsme odkázáni na nějakého prostředníka, třeba dalekohled nebo zrcadlo, abychom viděli za roh nebo věci příliš vzdálené, prostě to, co nám není přímo přístupné. Tohoto prostředníka (znak neboli signum) vymezíme velice obecně, jako cosi, skrze co nebo v čem se poznává cosi, co je od něho odlišné.

Toto poznání antimediativní, může být opět dvojí. Za prvé

1. pravé antimediativní poznání (totiž v případě, že se nemýlíme) a za druhé

2. nepravé - které nazveme asignální - když se mylně pokládáme za samu skutečnost.

Oba tyto typy poznání se shodují v tom, že již dále nehledáme prostředky poznání, protože jsme přesvědčeni o tom, že jsme dosáhli pravé reality. Podstatný rozdíl ovšem je v tom, že v prvním případě tomu tak opravdu je (ponechal jsem stranou otázku zda vůbec a jak je takové poznání možné) a v druhém případě se tragicky mýlíme. Podstatným znakem filosofa je, že se nedomnívá, že by snad již všechno definitivně věděl - a tudíž filosofické poznání musí patřit do druhého z výše uvedených způsobů. Jako pretendenty na filosofy nás tedy zajímá, jak je skutečnost poznatelná znakově prostředkovaně, když my jsme od ní odlišní. Také toto poznání znakově prostředkované může být více typů - podle toho, jak dobře rozumíme významu termínu znak:

1. Jestliže zapomeneme, že znak má vztah k označovanému, které je od něj odlišné a ztotožníme znak s tímto označovaným, značí znak sám sebe. Vzhledem k tomu, že ovšem definitoricky znak má označovat cosi od sebe odlišného, nejedná se v tomto případě o znak, ale lžiznak neboli pseudosignum. Ztotožnění znaku s označovaným má pro nás ten nepříjemný důsledek, že jsme zcela vyřadili možnost znakového poznání skutečnosti, ustrnuli jsme v bludném kruhu lžiznaku a v něm se můžeme točit až do skonání světa, aniž jsme skutečnost jakkoli - byť jen zprostředkovaně - poznali.

2. Předpokládejme nyní, že významu termínu znak rozumíme dobře a hledejme znaky, skrze něž bychom poznali skutečnost co nejdokonaleji. Nejsnadněji patrně porozumíme znakům extrasomaticky lokalisovaným, což jsou všechno věci poznatelné smysly.

Malou chvíli se snad můžeme domnívat (a nejsme-li právě filosofy, třeba po celý zbytek života), že jsme dosáhli cíle a zvítězili, ale při bližším zamyšlení ihned objevíme okolnost známou již od HÉRAKLEITA, že totiž v těchto věcech extrasomaticky lokalisovaných není nic stálého, všechno se mění, a tudíž znak, který okamžik snad označuje naši hledanou skutečnost, ji za chvíli již neoznačuje, protože se změnil. Je to jakýsi podivný znak, sice pravý, protože může nebýt pseudosignální, ale ani chvíli nevydrží cosi označovat - je to znak jen jakoby, kvasisignum. Co vnímáme smysly v okamžiku, kdy to vnímáme, je už jiné - vnímáme tedy cosi minulého. To, co je minulé, bylo a již není, ale skutečnost je cosi, co je. Kvasisigna nás informují o tom, co bylo, ale není, a tedy nám nemohou prostředkovat poznání toho, co je ve skutečnosti.

3. Jestliže nás neuspokojily znaky lokalisované extrasomaticky, zkusme posoudit, do jaké míry našemu záměru vyhovují znaky lokalisované intrasomaticky. Mezi ně v prvním přiblížení patří obsahy naší mysli, to, co zakoušíme jako přítomné uvnitř sebe, představy, pojmy, city, pocity, atd.; asi tušíte, co mám na mysli. Tyto znaky jistě nepředstavují něco absolutně stálého, ale jsou alespoň relativně neproměnné. Kdyby tomu totiž tak nebylo, nemohli bychom vůbec konsistentně myslit. Nějaký pojem po dobu naší úvahy musí mít stabilní obsah, jinak bychom nemohli žádný úsudek uskutečnit, my však úsudky uskutečňujeme. Pokusím se však vás přesvědčit, že ani skrze tyto znaky není možno poznat skutečnost dokonale.

Za prvé, my přece skrze představu, pojem, cit, atd. poznáváme nikoli celou skutečnost, ale pouze nějakou její část, toto poznání je pouze částečné. Abychom poznali celek skutečnosti, musíme použít těchto znaků v prvním přiblížení mnoho, ve skutečnosti nekonečně mnoho. Proto tyto intrasomatické znaky nazvěme multisigna - a toto poznání skrze ně realisované multisignální. Je samozřejmě představitelné a realisovatelné, že můžeme aplikovat na tyto mnohočetné znaky jakousi integrační proceduru, abstrakci. Můžeme dospět až k tomu, že skrze nějaký vysoce abstraktní, vysoce integrovaný znak budeme skutečně poznávat, alespoň se budeme domnívat, že poznáváme, skutečnost jako celek. Například pojem jsoucna může být aspirantem na takovýto vysoce abstraktní znak. Všechno, co je, zkrátka poznáváme skrze pojem jsoucna. Pokud získáme tento pojem jsoucna abstrakcí z představ jednotlivých věcí, můžeme se domnívat, že jsme vyřešili náš současný problém.

Ale dovolte mí upozornit, že tomu tak není. Prozkoumáte-li důkladně obsahy své mysli, měli byste zjistit, že ony - jakkoli jsou přítomné - (zpočátku, tj. bez dalších mentálních operací) neznačí cosi přítomného, ale výhradně naše očekávání: představují buď

(a) anticipace rekriminací (tj. očekávání vzpomínek (jevů)), nebo

(b) rekriminované anticipace (vzpomínky na minulá očekávání vzpomínek).

Věcný pojem např. představuje mé očekávání, že věc, skrze něj poznávaná, bude mít příslušné vlastnosti a chovat se podle očekávaných pravidel. Mé očekávání je ovšem něco, co možná nastane nebo možná nenastane, to v přítomnosti nevím. Tedy ani takto jsme neuspěli: náš pojem jsoucna označuje pouze, co očekávám, že ponese znak bytí; co předpokládám, že může existovat, nikoli co vskutku jest.

4. Pro další postup vám navrhuji použít hypothetickou metodu - ve filosofii ji použil již Platón, takže má docela slušnou filosofickou legitimaci. Důvod jejího použití je tento: až dosud jsme se pohybovali v oblastech, v nichž musím předpokládat vaši zkušenost - v běžném smyslovém poznání, kterému nás naučily naše maminky a v poznání abstraktně pojmovém, jemuž jsme se učili ve školách. Avšak nyní musíme vykročit poněkud dále, do oblasti, v níž nemáte pravděpodobně dosud žádnou zkušenost. Nevíme sice, kde dále hledat, víme však, jaké vlastnosti od našeho dokonalého znaku požadujeme. Požadujeme, abychom skrze něj poznali skutečnost, bez ohledu na časové limity - musí být mimočasový; skutečnost musí být poznatelná ve své Totalitě - žádná část skutečnosti by neměla tomuto znaku uniknout. Z toho plyne ihned, že totiž skutečnost musí být poznatelná tímto znakem mimo jakékoliv distinkce, protože distinkce buď jest neskutečná, a tudíž nás nezajímá, anebo jest skutečná, reálná, a potom přece musí být poznatelná skrze tentýž znak, jinak by se jednalo o pseudosignum. Další důležitá podmínka tedy je, že ten znak musí být zbavený všech pseudosignálních modifikací.

Přijměme tedy za postulát, že takový znak existuje. Nazvěme jej znakem unitárním neboli monosignem právě pro tu jeho povahu, že se skrze něj poznává vše. Když říkám postulát, nemám na mysli moderní význam tohoto slova: požadavek, který se nedá dokázat, nýbrž původní jeho význam: tvrzení, které se z důvodů didaktických na počátku klade, aby se (povinně) v průběhu úvahy doložilo. Postulujme tedy, že tento neznámý znak existuje a prozkoumejme v následujících přednáškách, jakými způsoby, pokud je to vůbec možné, se jej lze dobrat.

1.4 Předpoklady mysli k monosignálnímu poznání

Jestliže, jak se zdá, nám dále nepostačí "přirozené" a "školní" předpoklady a vědomosti, oč se máme nyní opřít? Jaké jsou předpoklady mysli k poznání skutečnosti skrze monosignum?

Je jich jistě více, ale dají se shrnout zhruba do dvou základních požadavků.

1. První jest dosti značná abstraktivní síla mysli neboli intelektu. Buď ji máme, pak je všechno v pořádku; když ji nemáme, nezoufejte, nic není ztraceno, můžeme ji nacvičit jakousi přípravou rozumu.

2. Za druhé, měli bychom být schopni odstranit pseudosignální modifikace mysli, tj. všechny předsudky, předpojetí, prekoncepce, všechno, co by nás jakýmkoliv způsobem předem svazovalo nebo k něčemu zavazovalo a zabraňovalo vidět to, co hledáme. Je to postoj podobný postoji Buddhy pod stromem poznání: tady sedím a buď získám osvícení, nebo umřu, žádnou jinou možnost nevidím. Tento postoj ovšem není ani samozřejmý ani snadný, získá se postupně přiměřeným výcvikem; nazvěmež tento výcvik mravní přípravou. Pokud nejsme géniové, kteří se s takovouto výbavou mysli narodili (což se nedá vyloučit), nedá se dělat nic jiného, než cvičit a cvičit a cvičit. Právě k tomuto účelu použiji některé texty a výklady systémů, nic jiného od nich neočekávejte, bude to předmět filosofického tréninku, jako když někdo buší do pytle naplněného pískem a nevadí mu, že to není soupeř, prostě prozatím trénuje.

1.5 Kritika kritiků

Přiblížil jsem se závěru výkladu, dovolte, abych ještě obhájil oprávněnost užití monosignálních identifikací ve filosofii. Dosti častá námitka zní tak, že filosofie se má omezit jenom na věci nám všem smyslově přístupné a případně jejich zpracování abstrakcí nebo jinými myšlenkovými postupy a dodržování všeobecně přijatých logických zákonů. Neboli že filosofie jest zásadně správné myšlení o smyslových věcech. Všechno ostatní je nekorektní - takové však je právě naše monosignum.

Druhá námitka je podobná a říká toto: jestliže k poznání skrze unitární znak jest třeba specifická příprava mysli a bez ní to nejde, ocitli jsme se mimo filosofii, a tudíž je to postup, který je nekanonický, filosoficky nekorektní.

K čemuž řekněme tolik: omezení filosofie na operaci se smyslovými daty je zásadně příliš úzké; přijmeme-li toto vymezení, nevešlo by se do filosofie mnoho filosofů a celých filosofických směrů. Filosofická "metodologie" není apriorně a jednou pro vždy daná, nýbrž je ustavována filosofickými génii; filosofické postupy např. Platónova Anamnésis, HUSSERLOVA Epoché, TOMÁŠOVA Intuice bytí (když ponecháme stranou geniální intuice vrcholných orientálních filosofů) naprosto nebyly ve své době kanonickými metodami, a přece každý, kdo se chtěl po nich nazvat filosofem, musil si je osvojit. Na tyto filosofické vynálezy samozřejmě nemá žádný z vynálezců copyright, jsou dány vědecké veřejnosti k disposici - každý, kdo má rozum v pořádku, je může realisovat - jen má-li dost vůle a vytrvalosti.

Pokusme se osvojit si monosignální reflexi, aby se stala novým filosofickým kánonem.

- Ten pseudoznak je vlastně to, co existuje v mé mysli chybou té chybné identifikace?

Pseudosignum, není něco ontologicky odlišného od pravého znaku, je to právě náš fiktivní pohled na ten znak. Mám například krásnou manželku. Protože bych se na ni chtěl stále dívat, ale není to možné, pořídím si její přesnou kopii, třeba si ji nechám vytesat z mramoru nebo namalovat nebo si pořídím hologram a ten nosím stále s sebou. Dokud jsem si vědom toho, že dívaje se na sochu nebo na hologram nebo na videozáznam miluji svou krásnou manželku, tak skutečně slouží znak svému účelu a poznávám skrze něj svoji manželku. Jakmile dojde k tomu,že zruším funkci toho znaku a začnu milovat obraz na tom videu, viďte, třeba manželka zestárne, nebo mi uteče s bubeníkem odnaproti a já se na ni strašně rozzlobím, ale ty obrázky, když byla mladá a milovali jsme se, ty jsou krásné. Pak již nepoznávám manželku ani jak je, ani skrze pravý znak, ale miluji ten znak sám o sobě, on už dál nikam nepoukazuje, uzavřel se v sobě, je to prostě pseudoznak, neboli moje fikce. Samozřejmě vzhledem k té jeho funkci, kterou má reálně mít. Každá taková pseudosignální modifikace něčeho jsou jakési brýle mámení.

Na druhou stranu je to možná docela lidumilně zařízeno. Představte si např., že skutečnost, realita, je pro nepřipraveného člověka naprosto nesnesitelná - jako hlava Medúzy nebo naopak Artemidina panenská nahota. Kdo ji náhle uzře v její holé nahotě, zešílí hrůzou nebo touhou nebo ho sama skutečnost zahubí. Tudíž to zprostředkování skrze znaky je nějak milosrdné... Moje milovaná je ve skutečnosti stará čarodějnice hnojná děvka, a kdybych to viděl, zešílel bych. Ale ona má make-up, vezme si paruku - a jako podle pana WERICHA: posadí se do jezera, pak je mlha a já jsem si zapomněl brejle a je trochu šero; a tak to vypadá docela pěkně. A teď můžu, vybaven veškerou statečností, které jsem schopen, přistoupit, zlepšit si brejle o dioptrii, trochu rozsvítit, atd. Až třeba, když budu mít dostatečnou vytrvalost, budu schopen pohlédnout realitě tváří v tvář. Pseudosignální modifikace mají tento dvojí charakter. Jednak jsou nějak užitečné, ale na druhou stranu je třeba je právě eliminovat, chceme-li skutečně tu realitu poznat bezpředsudečně. Ještě nějaký dotaz? Prosím.

- Chtěl bych se zeptat, jestli jste náhodou nedospěl k tomu, že filosofické poznání musí být znakově prostředkované, tak jestli jste k tomuhle dospěl antimediativně, nebo...

Ne, to ne. No ale víte, váš dotaz je pravý - tušíte nějakou zradu a tušíte ji správně - naše definice filosofie je vlastně filosofická. Ale jak jinak bychom to měli zpočátku udělat? Kdybychom nedefinovali filosofii jako poznání skrze znaky, dostali bychom se do oněch dvou extrémů: že totiž my sami jsme samotnou skutečností: buď pravdivě, ale možná mylně! Úvaha, že existuje možnost, že nemáme přímý přístup ke skutečnosti, vede ke koncepci jejího znakového prostředkování. Vzpomínám si na tento chasidský židovský příběh: k cadikovi - chasidskému světci - přišel jakýsi jeho oponent s úmyslem přesvědčit ho, že nemá pravdu. Přiblížil se k chýši, v níž cadik bydlel a chtěl vstoupit; a tu uviděl oknem cadika procházejícího se po místnosti, držícího v ruce tóru a neustále si něco pro sebe mumlajícího. I připlížil se onen oponent nepozorován pod okno, nastražil ucho a slyšel zbožného cadika, jak si pro sebe říká: "Ale navzdory všemu, co vím, navzdory dokonce Tóře - což když Bůh přece jenom existuje?" A tento výrok byl pro oponenta tak zdrcující, že upustil od svého úmyslu a odešel.

Což když věci skutečně nejsou tak, jak se nám zdají být? Já jiný motiv filosofie neznám. Kdybychom byli přesvědčeni zcela jistě, že věci jsou tak, jak se nám zdají být, nebylo by třeba filosofovat.

2 Znaky a skutečnost

Kdo z vás přinesl dnes řešení minulého kóanu? Tušil jsem, že ti, kteří jej vyřešili, zůstali doma a dnes přišli jenom ti, kdo jej nevyřešili. Dovolte tedy malou nápovědu pro ty, kdo ještě neví, jak jej řešit. Je to řešení tohoto kóanu, ale zároveň je to tentýž kóan jinými slovy, jak už to tak mívají kóany ve zvyku:

"Kdo nemiluje filosofii, nemůže se stát filosofem. Kdo miluje filosofii, také se nemůže stát filosofem. Kdo se může stát filosofem?"

2.1 Znakově prostředkované poznání

Naším problémem je problém monosignální identifikace ve filosofii. Náš postup byl následující: Předpokládáme, že existuje skutečnost. Jsou totiž jenom dvě možnosti: buď neexistuje nic, a tudíž je jenom nicota a žádný problém nenastává, anebo existuje cokoli, a pak toto cokoli nazvěme skutečností. Připustíme, že zatím není rozhodnuto, zda celý svět není naší halucinací, naší představou, čímkoli. Ale nic nebrání, abychom v prvním přiblížení to, co jakýmkoli způsobem je, co není právě nicota, nazvali skutečností.

Druhým naším předpokladem byla existence poznávajícího subjektu. Neplatí-li tento předpoklad, pak nemá kdo vzájemně komunikovat; chceme-li filosoficky bádat, musíme tento axióm přijmout, nehledě k tomu, že to je jakási naše spolehlivá zkušenost, kterou se sebou máme.

Jestliže vyjdeme z těchto dvou předpokladů, máme zásadně dvě možnosti, jak odpovědět na otázku, jak onen poznávající subjekt poznává: buď

1. antimediativně neboli bezprostředně, anebo

2. znakově prostředkovaně.

Znak jest cosi, skrze co se poznává něco odlišného od tohoto znaku. Filosofii jsme omezili v prvním přiblížení na pokus znakově prostředkovaně poznat skutečnost pokud možno dokonale, totiž tak, jak ona je.

O filosofickém poznání začíná se totiž mluvit teprve tehdy, když se objeví nějaký problém. V poznání antimediativním, když to dobře promyslíte, nemůže žádný problém nastat. Všechno se poznává přímo, není nic, co by se nezakusilo, nemůže tam být žádný omyl, zkrátka a dobře: všechno je neproblematické. Jakmile se objeví nějaký problém, podezření, že něco není v pořádku, že je tady nějaká možnost pro to, aby věci byly jinak, než se zdají být, pak toto podezření, tato pochyba je pro mne počátkem filosofie. Nikoli tedy nutně například úžas, otřes nebo jiné existenciální emoce; úplně postačí tato pochyba rozumu, že naše poznání nemusí nutně být antimediativní.

Rádi bychom ovšem věděli, zda a do jaké míry může být naše filosofické, znakově prostředkované poznání dokonalé, zda lze filosoficky poznat realitu celou, a tak, jak ona je. Proto jsem klasifikoval znaky na pseudosigna, tj. znaky jakožto znaky nepravé, kvasisigna, znaky sice pravé, nicméně neschopné realitu označovat a multisigna neboli znaky mnohočetné, označující realitu předem neomezitelným množstvím způsobů. Existuje ovšem jakási procedura - prozatím označená bez bližšího vymezení termínem abstrakce; jež posléze může vést k poznání reality skrze jakýsi maximálně integrovaný multiznak - např. pojem jsoucna. Ukázat nedostatečnost poznání reality skrze integrální multisignum je jedním z důležitých cílů těchto mých přednášek.

Zavedl jsem - prozatím hypotheticky - znak unitární neboli monosignum neboli znak, skrze nějž je možno realitu poznat tak dokonale, jak jen to znakové zprostředkování připouští. Je to znak, skrze nějž se poznává všechno, co je, všechno, co není pouhé nic, a to tak, že nemůže nebýt. Otázka nyní zní, zda takový znak není naše fikce, zda jsme si nevyšílili něco, co nemá žádnou realitu, a druhá otázka - pokud se nejedná o pouhou fikci - proč unitární znak hledat, kde jej najít a jak. Tyto otázky budou rovněž předmětem našeho dalšího zkoumání. Takováto hypothetická metoda je jistě filosoficky legitimní, pokud ovšem posléze doložím oprávněnost svého postulátu - což hodlám splnit, jakmile pro to připravím příslušné předpoklady - nikterak snadné.

- Mě by zajímalo, kdybyste mohl objasnit, proč jste kvasisignům přisoudil extrasomatický prostor a multisignům intrasomatický. Není mi úplně jasné, proč by si to tak mělo odpovídat.

Máte pravdu, že to není jasné ani samozřejmé: v minulé přednášce jsem celou věc možná až nepřípustně zjednodušil. Pokusím se to tedy rozvést. V prvním přiblížení můžeme distinkci extrasomatický - intrasomatický prostor založit na povrchu našeho těla - to bude každému srozumitelné. Slovo "povrch"' však je v tomto případě velice vágní: představte si např., že si operujete sami slepé střevo - ten případ se skutečně stal - rázem se prostor "extrasomaticky" rozšířil dovnitř vašeho břicha, povrchem vašeho těla je povrch vnitřních orgánů. Můžete sestoupit ještě o několik úrovní níže: otevřete povrch vnitřních orgánů, pak buněčnou membránu, povrchy vnitrobuněčných organel, povrchy bílkovinných molekul, povrchy atomů, atomových jader, mikročástic, kvarků... Kdy už se konečně ocitneme "uvnitř"? Nikdy, protože celé naše tělo je integrální součástí extrasomatického prostoru. Mohli bychom dospět k závěru, že extrasomatický prostor je prostor předmětů smyslového poznání a prostor intrasomatický prostor obsahů vědomí - což v jistém smyslu platí, ale zase ne naivně nereflektovaně. Předně vůbec není jasné, co je "smyslové poznání", za druhé takové rozlišení vězí pevně (aniž je si toho explicitně vědomo) v tzv. kartesiánské pasti, o níž bude ještě předlouhá řeč; a za třetí tzv. prostor předmětů smyslového poznání, není-li dokonale zbaven pseudosignálních modifikací, je vždy kontaminován apriorními formami smyslového názoru (podle formulace Kantovy). Co prvotně pokládáme za extrasomatický prostor, je plné "duchů" - obsahů mysli, které projektujeme mimo mysl. A naopak, prostor naší mysli je preformován předměty, které pokládáme za "extrasomatické". Pořádek do této anarchie můžeme vnést teprve odstraněním svých fikcí neboli pseudosignálních modifikací. Spokojme se tedy pro začátek s tím, že skrze kvasisigna se poznává skutečnost jako minulý jev, toto minulé se chápe jako ležící "vně" takto poznávajícího subjektu; skrze multisigna se poznává skutečnost jako budoucí jev nebo třída jevů, toto budoucí se chápe jako ležící primárně "uvnitř", sekundárně také možná "vně" poznávajícího subjektu; skrze monosignum se poznává skutečnost jako přítomná totalita bytí, neležící nikde, nýbrž koextensionální s veškerou zkušeností (faktuální, možnou, aktuální).