5 Předmětná zřejmost

Snažím se - jak jste již zajisté pochopili - vždycky na počátku přednášky nějak vykolejit vaše mysli z navyklého způsobu myšlení, protože kdybyste si zachovali běžný vysokoškolský přístup k přednáškám, byla by to pro nás pro všechny jen ztráta času. Zde totiž není nic k zapamatování, nic k reprodukování, nic k nějakým kombinacím. Jde nám výhradně o namáhavé aktivity mysli, o práci s myslí - a myslet, jak známo, bolí.

Dnes mi dovolte, abych vás potrápil jedním podobenstvím Ladislava Klímy - jde opět o pravý problém neboli kóan. Césare, jeden z hrdinů Klímova románu, dokonalý člověk nejvyšších kvalit, zavítá na svých cestách do jakési chatrče a stane se svědkem následující scény. U stolu sedí muž a žena, Césare rozezná, že je to Čas a Smrt, a ačkoli mají prázdné ruce, počínají si, jako by hráli mariáš. Čas vynáší zelenými trumfy, Smrt to přebíjí esem a všechno bere. Césare nad tím uvažuje: "Vidím právě alegorii světa, to je skutečnost, jak ona je. Čas a Smrt hrají mariáš, respektive oni se domnívají, že hrají mariáš, ale ruce mají prázdné. Jak je to podivné, oni, kteří jsou slepí, se domnívají, že vidí. Naproti tomu já, který jsem vidoucí, nevidím nic. Toto nic je všechno a všechno je nic."

5.1 Ven z kartesiánské pasti

Vzpomenete si, že jsme se posledně zabývali pokusem Descartovým vyrovnat se se skepsí a založit filosofii na nepochybné jistotě. Výsledkem jeho úvah bylo stanovení první nepochybné jistoty: "Myslím tedy jsem" a jakéhosi kritéria této jistoty - racionální evidence neboli jasného a rozlišného vnímání. Výsledek jeho myšlenkového postupu posléze skončil v rozlišení světa na věci myslící a věci rozsažné (res cogitans a res extensa). Přičemž racionální evidence je uplatnitelná pouze uvnitř věci myslící, uvnitř naší mysli, zatímco oblast věcí rozsažných pro Descarta jest přístupná pouze prostřednictvím záruky Boží věrohodnosti neboli pravdomluvnosti. Nepřijmou-li se důkazy existence Boží nebo nepokládá-li se za vhodné, aby se ve filosofii garantovalo něco Boží existencí, pak se ocitáme v kartesiánské pasti, o níž byla řeč. Pokusil jsem se naznačit, jaké cesty se hledaly k překonání této kartesiánské pasti. První cesta se zakládá na předpokladu příčinného vztahu mezi věcí a myslí. Druhá cesta vede skrze koncept intencionality aktů mysli. Cesta, kterou jsem navrhl já, je: do pasti nespadnout.

5.2 Novoscholastická kritika Descarta

Dnes se budeme věnovat tomu způsobu kritiky DESCARTA, který bychom mohli s trochou básnické licence nazvat novoscholastickou. Budu se opírat především o práci Benešovu René Descartes či Tomáš Akvinský?, která byla nedávno opět vydána v nakladatelství TRS. Kritika Benešova vychází z námitky, že Descartes nerozlišuje jistotu od pravdy. Descartes podle Beneše v jakési radosti nad vyřešením problému skeptického ("Je možno míti nějaké poznání jisté?") zapomněl, že nevyřešil problém idealistický ("Je to, co poznáváme, něčím nezávislým na poznání, či je to pouhý výtvor poznání tak, že svým poznáním si předměty svého poznání sami tvoříme?").

5.2.1 Jistota a pravda

Jaký je tedy rozdíl mezi jistotou a pravdou? Jistota podle Benešova výkladu je jeden ze stavů mysli vzhledem k pravdě, v němž mysl drží pravdu tak pevně, že vylučuje zcela možnost opaku. Jinými stavy mysli vzhledem k pravdě jsou například nevědomost (nic nevíme o existenci problému), pochybnost (mysl se nedokáže přiklonit k žádnému řešení), tušení (mysl se nekloní, ale jedné variantě dává přednost), domněnka (mysl se přiklání k nějakému řešení, ale nevylučuje, že by mohl platit opak), a tak dále. Výklad Benešův o pravdě sleduje tradiční rozlišení. Rozeznává:

1. pravdu věci neboli pravdu ontologickou, což je shoda věci s pojmem, jaký o ní většinou lidé mají. Mohli bychom tuto pravdu nazvat spíše pravostí na rozdíl od falešnosti. Pravá tisícikoruna je ontologicky pravdivá na rozdíl od falešné, které chybějí některé znaky, jež pojem pravé tisícikoruny má. Existuje

2. pravda řeči neboli pravda mravní: - co na srdci, to na jazyku - shoda řeči s myšlením neboli pravdomluvnost. Třetí význam pravdy je

3. pravda poznání neboli pravda logická. Tady Beneš přijímá vymezení, vycházející ze středověké tradice, "pravda je shoda poznání se skutečností" nebo "shoda rozumu s věcí poznávanou".

Descartovo kritérium - jasné a rozlišné vnímání - podle Beneše zajišťuje pouze naši subjektivní jistotu, Beneš hledá kritérium, jež by zajistilo objektivní pravdivost našeho poznání.

5.2.2 Tři základní pravdy, první zásady

Jak takové kritérium získat? Metodické pochybování můžeme přijmout jako platné východisko, s tou poznámkou, že to není vynález DESCARTŮV. Neodmítneme ani nepochybnou jistotu kartesiánského cogito-sum, ale prohloubenou reflexí zjistíme, že stejně nepochybnou jistotu mají ještě jiné dvě pravdy, spolu tedy celkem tři základní pravdy, k nimž musí dospět každý, kdo metodicky pochybuje. V mé evidenci

1. existence poznávajícího subjektu je obsažena jistota, že neplatí opak této evidence neboli

2. zásada protikladu (neboli zásada o vyloučeném sporu): "Nic nemůže z téhož hlediska zároveň býti i nebýti." a rovněž

3. schopnost mysli k dosažení pravdy.

Tyto pravdy jsou základní nikoliv v tom smyslu, že by je každý musel položit jako základ své filosofie, ale že i když je explicitně nevyjadřuje, musí je nicméně implicitně předpokládat, jakmile začne o čemkoli přemýšlet. Dodejme jen, že i DESCARTES platnost těchto zásad předpokládal, zásadní rozdíl je však v důvodech této platnosti. Zatímco Descartovi jsou tyto zásady jednoduše rozumu vrozeny (nikoli ovšem jako hotové, nýbrž tak, že mysl nepotřebuje nic vnějšího, aby je nahlédla), Beneš přijímá Aristotelovu koncepci trpného intelektu, jenž je tabula rasa, vyhlazená deska, na níž nic není napsáno. Jestliže pro Descarta je jistota omezena jen na obsahy mysli - a tudíž k jejímu zajištění postačí racionální evidence -, Beneš hledá kritérium, jež by zajistilo jistotu předmětů mysli vnějších. Proto se jeho další postup zásadně s postupem DESCARTOVÝM rozchází: neptá se po pohnutce jistoty existence subjektu, nýbrž po pohnutce jistoty předmětu aktivity subjektu - zásady o vyloučeném sporu.

Zásada o vyloučeném sporu má povahu tzv. první zásady. První zásady jsou "... soudy všeobecně známé, jejichž pravdivost je všem tak zřejmá, že nikdo o nich ve skutečnosti nemůže pochybovati. Jejich podmět a přísudek jsou pojmy všeobecně známé, jež každý rozumu užívající člověk získává bezprostředně ze smyslové zkušenosti; vzájemný pak vztah mezi podmětem a přísudkem je zřejmý z pouhého jejich vzájemného srovnání."

Pojmy, o které se jedná, jsou všeobecně známé ne snad proto, že by je někdo troubil někde na nárožích nebo rozšiřoval v masově sdělovacích prostředcích (např. pomocí soustavy povinného státního školství), ale protože je získá každý člověk, jakmile jen začne užívat rozum a smysly bez jakéhokoli dalšího prostředkování. Zásada o vyloučeném sporu tak vzniká pouhým srovnáním pojmu jsoucna a nejsoucna. Příklady dalších prvních zásad jsou zásada dostatečného důvodu: "Cokoliv jest, má dostatečný důvod svého bytí" a zásada příčinnosti: "Z ničeho nemůže nic povstati''. O prvních zásadách platí, že jsou nejznámější (jsou totiž bezprostředně získané ihned, jak člověk začne užívat rozum), a tedy je nelze ani dokázat, protože není nic známějšího, co by se mohlo použít jako prostředek důkazu. Jsou tedy pravým základem každého nepochybného vědění.

5.2.3 Předmětná zřejmost

Jestliže pravdou je shoda našeho poznání se skutečností, pak subjektivní" evidencí nezjistíme, zda se naše poznání shoduje se skutečností. Zjistíme cosi o našem poznání, ale nic o skutečnosti. Kritériem "objektivní" pravdivosti musí být evidence "objektivní" neboli předmětná zřejmost. Objektivní evidence je jasnost předmětu, jíž se předmět zřejmě ukazuje poznávací schopnosti. Objektivní evidence nějaké pravdy je ona pravda sama, pokud je mé mysli zřejmá. Neexistuji podle Beneše proto, že poznávám svou existenci, nýbrž právě proto mohu poznávat, že existuji.

5.3 Kritika novoscholastické kritiky

Pokusme se posoudit oprávněnost této novoscholastické kritiky Descartovy metodické skepse. Já vám napovím: co říkáte BENEŠOVĚ formulaci "idealistického problému": "Je to, co poznávám, něčím nezávislým na poznání, či je to pouhý výtvor poznání tak, že svým poznáním si předmět svého poznání sami tvoříme?" Copak je to "poznání nezávislé na našem poznání"? Kdo mi vysvětlí tuhle záhadu?

-Contradictio in adiecto.

No tak dobře, když je to tak, vysvětlete mi, co znamená, že poznání je objektivní?

-Například když chci vidět tuhle židli a ona má být nezávislá na mém vidění, tak musí být neviditelná.

Máte pravdu, ale Beneš chce říci, že když poznáváte tuto židli, že ji svým poznáním netvoříte. Židle je cosi od vás odlišného a je nezávislá na aktivitě vašeho poznávání v tom smyslu, že ji netvoříte svým poznáním, ale existuje nezávisle na tom, zda ji poznáváte nebo ne. Prosím obhajte to někdo, nebo něco namítejte, jinak to tu bude vypadat jako v populárních televizních diskusních klubech. Co s touto objektivní evidencí? Vidí v tom někdo nějaký problém? Prosím.

- Mně není úplně zřejmé, jaký je rozdíl mezi touto objektivní evidencí a tou DESCARTOVOU subjektivní evidencí.

Subjektivní evidence znamená, že jsme o něčem přesvědčeni proto, že nejsme schopni vymyslet si pochyby. Evidence objektivní, ta BENEŠOVA, jest ona věc sama, jak se jeví našemu poznání, je to samo bytí poznávaného předmětu, jak je zřejmé naší poznávací mohutnosti. "Myslím, tedy jsem" je pro Descarta proto jisté, že si nemůže vymyslet žádný protiargument, který by to zpochybnil; pro Beneše je to pravda proto, že samo bytí mého subjektu je mi zřejmé. Benešova formulace problému idealistického se nedá bohužel vysvětlit jinak, než že tady Beneš skutečně postuluje oddělenost subjektu a objektu, a tedy uvízl rovnýma nohama v kartesiánské pasti. Chce-li nezávislost objektů na poznání subjektu, a jestliže potom definuje pravdu jako shodu věci s naším poznáním, pak naprosto není zřejmé, jak by to objektivní evidence mohla zajistit. Přísně vzato je objektivní evidence za tohoto předpokladu nerealisovatelná. Má-li být samo bytí předmětu přítomno mé poznávací schopnosti, pak nemůže zároveň být na ní nezávislé a od ní odděleno.

Měli bychom nyní posoudit, zda některé z těchto dvou kritérií jistoty - racionální nebo předmětná evidence - je oním monosignem, které hledáme, nebo jak by nám případně při jeho hledání mohly pomoci.