4.5 Způsoby poznání subjektu

- Mám ještě tento dotaz: S jakou jistotou se mohu opřít o své vlastní já, když už se na něj odvolávám? Mně se zdá, že ho určitým způsobem vnímám taky jako objekt, když ho poznávám.

To samozřejmě můžete. Můžete sám na sebe hledět jako na předmět, vzpomínáte si třeba, co jste včera dělal nebo předvídáte, co budete dělat zítra, plánujete se nějak, rozvrhujete, atd. Ale jste to vy? Jestliže se zpředmětníte, poznáváte se jako předmět, tak přece i tak zůstává někdo, kdo poznává vás jako předmět. Ten subjekt jste nezrušil. Tak zůstává otázka, zda toto vaše předmětné já je pravé, když vlastně, pokud poznáváte, jest tady stále cosi, co poznává. Druhá věc je, že můžete poznat své já jakožto působící podnět. To znamená, že vaše já se nestane explicitním předmětem vašeho poznání, poznáváte jiný předmět, třeba tuto tabuli, na kterou se díváte, a navíc provedete reflexi, upřete svou pozornost na sám akt tohoto poznání. V reflexi poznáváte, že poznáváte tabuli. V té reflexi poznáváte, že vaše poznání je strukturováno na objekt, poznávající subjekt a akt poznání. Ten subjekt nepoznáváte jakožto objekt, ale jakožto podmět působení poznávací aktivity. Jako podmět, bez něhož poznání nedává smysl.

Vrátíme-li se ke kartesiánské sebereflexi vědomí, vy vlastně nepoznáváte své já explicitně jakožto existující předmět, jako třeba Slunce nebo tuto křídu, tuto tabuli nebo cokoli jiného - vy poznáváte já jakožto působící z jeho aktů. Tento způsob poznání já vyjádřili mnohem lépe starší filosofové, například Tomáš Akvinský píše: "Vědění o duši je nejjistější, pokud kdokoli zakouší, že má duši a že jest realisací (uskutečněním, aktem) své duše." Anebo jinde: "Nikdo nemůže mysliti se souhlasem, že není, v tom totiž, že cokoli myslí, vnímá se býti." To je velmi přesné. Nikoli tedy, že by sebe vnímal jakožto myšlený předmět, ale akt myšlení předmětu jest zároveň zvratně vaším přesvědčením o tom, že musíte být, když myslíte nějaký předmět. Ano?

- Poznávám-li já jako působící, tedy z těch aktivit, tak potom je to takové nepřímé poznávání.

Ano. Netvrdím, že snad není možné jiné. Je ovšem nepřímé v tom smyslu, že nepoznáváte já přímo jako předmět. Ale vaše zakoušení poznávací aktivity může už bezprostřední být. "Vnímá se býti" může být vaše bezprostřední zkušenost. Působící subjekt můžete poznávat dvojmo: buď úvahou "přece tady musí být nějaký zdroj poznávací aktivity", anebo jste sám přítomen u tohoto zdroje, a tomu se řekne bdělost. Bdělost ovšem již je výkon, který si vyžaduje značnou námahu, je to dosti obtížná a složitá aktivita, která se skládá z koncentrace a usebranosti. Koncentrace znamená, že je vám předmět aktuálně přítomen, usebranost znamená, že jste přítomen sám sobě. Není-li toto splněno, vaše poznání bude zprostředkováno úvahou: "Když je toto takto, potom musí být tamto onakto." Ano?

-Vy jste řekl, že nevylučujete ještě nějaký jiný způsob poznání já. První je já jako předmět, a to není pravé já. Prostě, to je...

Zpředmětněné já, že? Tak jsem to myslel, já jakožto předmět je nějaké fiktivní já,...

-To je fikce.

Tak je to vlastně má představa mého já, že? Nemusí to být nutně fikce, ale je to poznání zprostředkované tím předmětem, zrcadlo, v němž se vidím.

-Vy jste řekl, že nevylučujete ještě něco třetího, nicméně mně se zdá, že vždycky se to já poznává pouze jako působící?

Představte si, že vyloučíte ze své mysli všechny její obsahy a zbude vám čistá, prázdná mysl a nic v ní. Zjevně nemáte ani předmět, skrze nějž byste se nazíral jakožto zpředmětněné já, ani ta mysl nic nepůsobí, abyste svůj subjekt vnímal jakožto působící. Jsou tedy jenom dvě možnosti: buď jste v bezvědomí, anebo, jste-li při plném vědomí, poznáváte se tak, jak jste, bez působení.