4.4 Kartesiánská past

Bez ohledu na výsledek vašeho bádání můžeme už nyní upozornit na nepříjemné důsledky, k nimž vede přijetí (nemusí být nutně explicitní) DESCARTOVÝCH východisek. Říkám tomuto žaludu, který Descartes, aniž si toho byl pravděpodobně vědom, na své následníky přichystal, kartesiánské past, neboť tomu, kdo do ní spadne, není pomoci. Ta past spočívá v následujícím: jestliže přijmu Descartův metafysický řez, jímž se subjekt-objektová dichotomie ztotožní s dichotomií "obsahy mysli-věci mimo mysl", pak je neřešitelný problém, zda korelace mezi věcí "rozprostraněnou", jsoucí mimo mysl a její ideou, jsoucí v mysli, je adekvátní nebo ne. Abychom totiž věděli, zda naše idea odpovídá věci, která je mimo naši mysl, museli bychom vyskočit sami ze sebe a postavit se na nějaké třetí místo, odkud bychom mohli srovnat onu ideu s onou věcí a zjistit, zda jí odpovídá, nebo ne. Ale žádné takové třetí místo není, to jsme zajistili naším metafysickým řezem. Obsahy naší mysli nejsou věci samy, nýbrž jen jejich referenty, avšak nic jiného nám není bezprostředně přístupné, a tak nikdy nezjistíme, zda referují správně. Věcem mimo mysl jsme ponechali absolutní realitu, ale zbavili je poznatelnosti, zatímco obsahům mysli jsme přisoudili absolutní poznatelnost, ale zbavili je reality.

Descartes sám tento problém explicitně neměl, neboť mu zárukou adekvátnosti byl Bůh, jenž stvořil svět věcí a tvoří i nás samé včetně našich idejí. Když však filosof nepřijme jeho důkazy existence Boha (jak se také stalo), ocitneme se rázem v této pasti. Problém nyní je, jak z ní ven. Namítejte něco. Prosím.

- Věc i ten subjekt, pokud existují, by měly mít něco společného. A skrze to by se měly dát nějak srovnat.

Myslíte asi, že mají společnou existenci. To je skutečně to jediné, co spolu mají společné, to máte pravdu. Ale jak poznáte, že kromě této existence, kterou mají společnou, jsou si navzájem adekvátní? Existují nějaké objekty, třeba Slunce, Měsíc, atd. a každému tomu objektu odpovídá nějaká naše jasná a rozlišná idea. Problém je v tom, jak zjistit, zda si vzájemně odpovídají a zda vůbec něco mimo naši mysl existuje. Zda Slunce není naše halucinace.

Řešení tohoto problému byla hledána ve dvou směrech. První pokus je založen na vědomí pasivity subjektu při poznávání a principu příčinnosti. Jestliže totiž platí princip příčinnosti a subjekt si není explicitně vědom, že by on své ideje tvořil, pak se uzavírá, že musí existovat příčina toho, proč naše ideje jsou od sebe odlišné. Jestliže mám ideje A, B, C, platí princip příčinnosti a nejsem to já, kdo ideje vymýšlí jakožto odlišné, pak musí existovat nějaká příčina. To je první pokus překročit metafysický řez od subjektu k objektu. A druhý pokus je ten, který rozšiřuje pole toho subjektu. Kritisuje kartesiánské ego jako příliš ostře a úzce vymezené a snaží se rozšířit pole subjektu i na jeho předměty, které chápe například HUSSERL jako intence aktů vědomí. Já však mám ještě jeden návrh: prostě do té pasti nespadnout.