4.2 Monosignální poznání

- Já bych měl námitku proti závěru, který jste udělal před chvílí, že totiž poznání skrze monosignum nemůže být jinak. Z toho, jak jsme monoznak definovali, mně totiž není zjevné, že by takových znaků nemohlo být více. Kdyby tomu tak bylo, potom poznání skrze jiné monosignum by mohlo být jinak.

To jsou dvě otázky, že? Jednak jestli je těch monosigen více (Jak to budeme skloňovat? Monosign?) a za druhé, je-li jich více, zda to poznání je různé. Nu, dokázal byste obhájit ten předpoklad, že jich může být více?

- No, nevidím v tom žádný spor.

Pokusím se alespoň naznačit, jak by se tento problém mohl řešit. Monosignum je podle našeho předpokladu unitární znak, což znamená, že se skrze něj poznává právě celek reality, nic mu neuniká. Kdyby byly unitární znaky dva (nebo více), například S1 a S2, musela by existovat nějaká distinkce D, jíž by se vzájemně odlišovaly, tj. kterou by jeden obsahoval a druhý nikoli:

S1 S2

D: (DS1& DS2) (DS2 &S1) (6) (7)

D (S1S2) (8)

Distinkce D je buď fiktivní, a tedy je fiktivní i náš předpoklad, že unitárních znaků je více,

D S1S2 (9)

anebo je skutečná, a tedy musí být v extensi (rozsahu) každého unitárního znaku (neboť skrze něj se poznává vše, co je):

D S1 D S2 (10)

D (S1 S2) (11)

Tvrzení 11 je ve sporu s tvrzením 8, takže nemůže platit tvrzení 7, a tedy platí jeho negace:

(S1 S2) S1 S2 (12)

q.e.d.

Existuje-li tedy více unitárních znaků, pak jejich distinkce je v extensi jich všech, a tedy její přítomností nebo nepřítomností se nemohou odlišovat neboli jsou totožné.

To je právě rozdíl mezi poznáním multisignálním, třeba skrze multisignální pojem jsoucna a poznáním monosignálním, že "mnohoznaků" je mnoho, zatímco "jednoznak" je jeden.

4.3 Kartesiánská metodická skepse

Pokusíme se dnes sledovat, kam až na své cestě za jistotou - v tom se nám podobá - dospěl René Descartes a zda výsledek jeho metodické skepse můžeme pokládat za naše hledané monosignum. Zvolil jsem Descarta z několika důvodů. Za prvé je Descartes filosofem velmi vlivným, v tom smyslu, že bez explicitní reflexe dnes téměř všichni, začínáme-li o čemkoli přemýšlet nebo uvažovat, ať již ve vědě nebo ve filosofii, jsme skrytými kartesiány. Přijímáme za svůj, aniž bychom to nějak explicitně věděli, jeho pohled na svět, náš "přirozený svět" dnes je kartesiánský. Jde to dokonce tak daleko, že mnozí kritikové Descarta (kritisovat Descarta je dnes filosofická móda) stojí na jeho pozicích, aniž si toho jsou vědomi. Za druhé může být možná nejsrozumitelnějším prototypem filosofa, který se pokusil sledovat cestu metodické skepse, cestu překonání skepse jejím prohloubením. Náš výklad bude pochopitelně jednostranný, zaměřený více na meze kartesiánské skepse než na pochvalu, kterou si jistě zaslouží.

Descartovi je možno porozumět jako filosofu, který kritisoval "nepravou" metafysiku "shora". Jeho skepse byla namířena proti pojetí, které za kritérium jistoty vědění ve filosofii nebo ve vědách pokládá buď přímo smyslové poznání, anebo nějaká kritéria ze smyslového poznání odvozená. Proti tomuto pojetí namítá, že smysly nás občas klamou, a je rozumné nevěřit tomu, kdo nás oklamal. Jisté je dle něj totiž to, o čem nemůžeme mít žádnou pochybnost. Kartesiánská skepse jde však ještě mnohem dál: ani matematické pravdy, které se zdají nezpochybnitelné (např. dvě a tři je pět, aj.), mohou se stát předmětem skepse, například předpokladem, že sama naše přirozenost je taková, že se může klamat i v těchto nejjednodušších věcech. Jestliže zpochybníme toto vše, pak se zdá, že vše je klamné a na nic se nemůžeme spolehnout. Při veškerých našich pochybnostech, při veškerém zpochybnění všech našich jistot je však jedna jistota nepochybná, totiž že my, kteří pochybujeme, jsme. Čemuž se ve filosofickém žargonu říká "cogito-sum'' což znamená jistotu existence sebevědomého já. Myslím-li, nemohu nebýt. Myslím-li, prostě musím být, jsem, jinak to nejde. Prohloubenou skepsí jsme tedy dospěli jsme k tomuto jistému poznatku.

Co však je kritériem této mé jistoty, táže se dále DESCARTES, neboť odhalím-li je, mohl bych snad s jeho pomocí získat i jiné, stejné jisté poznatky. Nenacházím nic jiného, říká DESCARTES, než že jasně a rozlišně chápu, že tuto pravdu nelze zpochybnit. Kritériem této jistoty jest tedy racionální evidence neboli jasné a rozlišné vnímání. "Jasné" znamená rozumu viditelné, osvětlené světlem rozumu a vystupující proti temnému a nejasnému pozadí; "rozlišné" znamená ostré, zřetelné, ode všech ostatních poznání ohraničitelné, distinktivní. A nyní, vybaven tímto kritériem, podrobuje Descartes svou skepsi nové skeptické reflexi. Proč mohl pochybovat o věcech smysly poznatelných, když přece jejich ideje jasně a zřetelně vidí v mysli? To je možno vysvětlit jen tak, že celá skutečnost se metafysickým řezem rozpoltí na dvě zásadně odlišné oblasti: ideje, obsahy mysli - res cogitans -, které jsou přístupné jasnému a rozlišnému vnímání, a věc jsoucí mimo mysl - res extensa - o níž můžeme pochybovat, zda naším idejím odpovídá, čili nic.

Jestliže stejným způsobem z hlediska racionální evidence vrhneme zpětný pohled na naše matematické pochyby, dospějeme k čemusi jinému. Zeptejme se s Descartem takto: "Jak jsem mohl pochybovat o tom, že dva plus tři je pět, jak jsem mohl zpochybnit tyto matematické pravdy, když přece nyní jasně a rozlišně vidím, že to tak skutečně je, že dvě a tři je pět." Existuje tedy zjevný spor mezi původním zpochybněním, skrze něž se došlo k naší evidenci a zpětným pohledem, který toto zpochybnění vylučuje. Descartovo řešení je nesmírně důležité, neboť se týká povahy této jeho racionální evidence. Obsah mysli, ideu mohu vnímat aktuálně, jako právě přítomnou, pak o její přítomnosti nemohu mít pochyb. Mohu si ale také jen vzpomínat, že jsem kdysi takovýto předmět v mysli měl, nebo jej mohu předjímat, předpokládat, že ho mohu v mysli mít, kdykoli budu chtít. V tomto druhém případě se mohu mýlit. Vzpomínka, paměť jest klamná. Jestliže mám v mysli vzpomínku na to, že jsem kdysi vedl nějaký složitý matematický důkaz, pokud jde o tu vzpomínku, ta jest poznávána aktuálně jasně a rozlišně, v ní se nemohu mýlit. Pokud však jde o obsah vzpomínky, ten může být klamný.

Toto Descartovo pojetí bylo mnohokrát podrobeno kritice a dnes je opět jeho kritika na pořadu filosofické diskuse. Nás by však mělo zajímat něco jiného. Prosím, zdalipak tato jeho racionální evidence je to naše monosignální poznání, které hledáme? Descartes jej tak zjevně koncipoval, je zjevné, že se snažil vyhnout postupu abstraktivnímu, totiž získávání poznatků z věcí smysly poznatelných. Přemýšlejte o tom problému za domácí úkol, příště se k tomu vrátíme.