Zásada autonomie vůle- každý má mít možnost rozhodnout se s kým/jak/kdy jednat a za jakých podmínek

• Základním soukromoprávním nástrojem je konsenzus dvou osob/stran

• Smlouvě a smluvní svobodě se ponechává rozsáhlý prostor

• Každý má mít možnost rozhodnout se s kým/jak/kdy jednat a za jakých podmínek

• Zákon vystupuje jako ultima ratio jen v případě, že dohoda vůbec není možná, nebo nedojde-li k ní

Další všeobecné soukromoprávní zásady- §3 odst. 2 NOZ

§4 NOZ - průměrný člověk- NOZ stanovuje, že každá svéprávná osoba má rozum průměrného člověka i schopnost užívat jej s běžnou péči a opatrností = při právním styku je možné od každé osoby toto očekávat

hledisko, že osoba něco měla a mohla vědět je značně objektivizováno, aby se stanovila minimální předvídatelnost a schopnost vyhodnocení

§5 NOZ – „kdo se veřejně nebo ve styku s jinou osobou přihlásí k odbornému výkonu jako příslušník určitého povolání … , dává tím najevo, že je schopen jednat se znalostí a pečlivostí, která je s jeho povoláním … spojena…“- úprava významná hlavně v oblasti náhrady škody

I. Zásady soukromého práva

I.1 Zásada svobody a související zásady

Individuální autonomie - autonomie vůle

Zásada autonomie vůle (individuální autonomie) je odrazem lidské a občanské svobody v soukromoprávních vztazích. Bývá charakterizována jako možnost soukromoprávních subjektů utvářet soukromoprávní vztahy podle jejich svobodné vůle; tím umožňuje jejich sebeurčení. Svoboda utvářet soukromoprávní vztahy podle vlastní vůle je zároveň chráněna, jak samotným soukromým právem, tak právem ústavním. Zásada autonomie vůle- každý má mít možnost rozhodnout se s kým/jak/kdy jednat a za jakých podmínek

• Základním soukromoprávním nástrojem je konsenzus dvou osob/stran

• Smlouvě a smluvní svobodě se ponechává rozsáhlý prostor

• Každý má mít možnost rozhodnout se s kým/jak/kdy jednat a za jakých podmínek

• Zákon vystupuje jako ultima ratio jen v případě, že dohoda vůbec není možná, nebo nedojde-li k ní

Další všeobecné soukromoprávní zásady- §3 odst. 2 NOZ

§4 NOZ - průměrný člověk- NOZ stanovuje, že každá svéprávná osoba má rozum průměrného člověka i schopnost užívat jej s běžnou péči a opatrností = při právním styku je možné od každé osoby toto očekávat

hledisko, že osoba něco měla a mohla vědět je značně objektivizováno, aby se stanovila minimální předvídatelnost a schopnost vyhodnocení

§5 NOZ – „kdo se veřejně nebo ve styku s jinou osobou přihlásí k odbornému výkonu jako příslušník určitého povolání … , dává tím najevo, že je schopen jednat se znalostí a pečlivostí, která je s jeho povoláním … spojena…“- úprava významná hlavně v oblasti náhrady škody

Vše je dovoleno, co není zákonem zakázáno

Zásada "vše je dovoleno, co není zákonem zakázáno" se zásadou autonomie vůle úzce souvisí, avšak není s ní totožná. Zatímco zásada autonomie vůle vyjadřuje širokou možnost svobodného jednání soukromoprávních subjektů v souladu s jejich vlastní vůlí, zásada "vše je dovoleno, co není zakázáno", je legislativním a interpretačním prostředkem, jak stanovit hranice dovoleného a nedovoleného chování.

Dispozitivnost

Autonomii vůle soukromoprávních subjektů odpovídá taková úprava soukromoprávních vztahů, v nichž budou hrát dominantní roli dispozitivní normy. Z tohoto důvodu se také hovoří o zásadě dispozitivnosti soukromého práva. Naproti tomu v právu veřejném převažují normy kogentní.

Dispozitivnost lze vnímat jako hodnotu vyjadřující maximální volnost subjektů právních vztahů upravit si práva a povinnosti bez ohledu na text zákona. Současně však dispozitivnost vyjadřuje právní techniku vymezení norem dispozitivních a kogentních a kritérium pro toto odlišení; v tomto smyslu lze dispozitivnost pojímat jako metodu právní regulace.

Dispozitivní normy bývají tradičně - nejen v českém právu - vymezovány tak, že se od nich strany mohou odchýlit či vyloučit jejich uplatnění; naproti tomu od kogentních norem se odchýlit nelze.

Vigilantibus iura scripta sun

Zásadu vigilantibus iura scripta sunt lze volně přeložit z hlediska jejího smyslu jako: bdělým náležejí práva či každý nechť si střeží svá práva. Zásada vigilantibus iura skripta sunt tak vyjadřuje výzvu, aby každý ve svém vlastním zájmu hájil své právní postavení. Neučiní-li tak, může to mít na jeho právní postavení důsledky ve ztrátě práv, zhoršení jeho práv aj.

I.2 Zásada rovnosti a související zásady

Rovnost je chápána v omezeném rámci: buď jako cíl, nebo jako rovné výchozí pozice účastníků, jako rovnost prostředků, jež má každý subjekt soukromoprávního vztahu k dispozici, případně jako rovnost šancí. Rovnost šancí přitom zahrnuje jak rovnou výchozí pozici, tak i rovnost prostředků, neboť jde o rovné šance na dosažení cíle.

Zákaz diskriminace

Jedním ze specifických projevů zásady rovnosti je zákaz diskriminace. Tento zákaz však není přímým odrazem zásady rovnosti, nýbrž je modifikován v užším požadavku rovného zacházení, resp. rovných příležitostí.

Ochrana slabší smluvní strany

Ochrana slabší smluvní strany představuje zásadu s funkční vazbou na svobodu i rovnost. Aby bylo dosaženo rovnosti jako cíle, je nutno nerovnost výchozích pozic korigovat stejně nerovnou úpravou prostředků (práva povinností), avšak opačně orientované.

I.3 Ekvita jako zásada a související zásady

Ekvita je cílem občanského práva obecně a lze ji vymezit jako dosažení rovnováhy zúčastněných zájmů.

Dobré mravy (Good Faith a Fair Dealing v evropském právu)

Požadavek chovat se v souladu s dobrými mravy (resp. nechovat se v rozporu s dobrými mravy) je výrazem mravního poslání soukromého práva. V obecném vyjádření je v českém právu zřejmě nejbližší zásadou obecnému cíli tohoto odvětví - ekvitě, ekvitnímu chování a ekvitnímu rozhodování. Dobré mravy v českém občanském právu představují jednu ze stěžejních zásad soukromého práva, ztělesňující fundamentální společenské hodnoty. Tato zásada má normativní funkci; slouží k nalézání spravedlivého řešení tam, kde by formální aplikace právních norem vedla k neudržitelným výsledkům.

Zákaz zneužití

Zákaz zneužití se v současnosti uplatňuje jako hodnota, potažmo právní nástroj, zmírňující asociální uplatňování subjektivních práv.

Přiměřenost jako zásada soukromého práva

Zásada přiměřenosti je obecnou zásadou, obracející se v prvé řadě k zákonodárci a žádající po něm přiměřenost právní regulace.

Rozumnost jako ekvitní zásada soukromého práva

Rozum a rozumnost jako schopnost či požadavek rozumových úvah je jednou ze dvou klíčových vlastností, na nichž právo staví své konstrukce: (vedle rozumových schopností k nim náleží schopnost volní). V tomto smyslu je rozum, rozumnost předpokladem realizace soukromého práva, který se prakticky projevuje v některých standardních situacích (např. svéprávnost).

I.4 Další zásady soukromého práva

Zákaz obcházení zákona

Zákaz (pravé) zpětné účinnosti - zákaz retroaktivity

Ochrana nabytých práv

Zásada ochrana dobré víry

Transparentnost

Ochrana práv třetích osob

Prevence