
- •Význam času
- •§608 - Je-li např. Stanovena lhůta V délce 48 hodin, nejde o lhůtu dvou dnů a počítá se od okamžiku, kdy začne do okamžiku, kdy skončí
- •Vyvratitelné právní domněnky („má se za to“)
- •Zásady soukromého - občanského práva
- •I. Zásady soukromého práva
- •I.1 Zásada svobody a související zásady
- •Individuální autonomie - autonomie vůle
- •Vše je dovoleno, co není zákonem zakázáno
- •Vigilantibus iura scripta sun
- •I.2 Zásada rovnosti a související zásady
- •I.3 Ekvita jako zásada a související zásady
- •I.4 Další zásady soukromého práva
Zásada autonomie vůle- každý má mít možnost rozhodnout se s kým/jak/kdy jednat a za jakých podmínek
Základním soukromoprávním nástrojem je konsenzus dvou osob/stran
Smlouvě a smluvní svobodě se ponechává rozsáhlý prostor
Každý má mít možnost rozhodnout se s kým/jak/kdy jednat a za jakých podmínek
Zákon vystupuje jako ultima ratio jen v případě, že dohoda vůbec není možná, nebo nedojde-li k ní
Další všeobecné soukromoprávní zásady- §3 odst. 2 NOZ
§4 NOZ - průměrný člověk- NOZ stanovuje, že každá svéprávná osoba má rozum průměrného člověka i schopnost užívat jej s běžnou péči a opatrností = při právním styku je možné od každé osoby toto očekávat
hledisko, že osoba něco měla a mohla vědět je značně objektivizováno, aby se stanovila minimální předvídatelnost a schopnost vyhodnocení
§5 NOZ – „kdo se veřejně nebo ve styku s jinou osobou přihlásí k odbornému výkonu jako příslušník určitého povolání … , dává tím najevo, že je schopen jednat se znalostí a pečlivostí, která je s jeho povoláním … spojena…“- úprava významná hlavně v oblasti náhrady škody
I. Zásady soukromého práva
I.1 Zásada svobody a související zásady
Individuální autonomie - autonomie vůle
Zásada autonomie vůle (individuální autonomie) je odrazem lidské a občanské svobody v soukromoprávních vztazích. Bývá charakterizována jako možnost soukromoprávních subjektů utvářet soukromoprávní vztahy podle jejich svobodné vůle; tím umožňuje jejich sebeurčení. Svoboda utvářet soukromoprávní vztahy podle vlastní vůle je zároveň chráněna, jak samotným soukromým právem, tak právem ústavním. Zásada autonomie vůle- každý má mít možnost rozhodnout se s kým/jak/kdy jednat a za jakých podmínek
Základním soukromoprávním nástrojem je konsenzus dvou osob/stran
Smlouvě a smluvní svobodě se ponechává rozsáhlý prostor
Každý má mít možnost rozhodnout se s kým/jak/kdy jednat a za jakých podmínek
Zákon vystupuje jako ultima ratio jen v případě, že dohoda vůbec není možná, nebo nedojde-li k ní
Další všeobecné soukromoprávní zásady- §3 odst. 2 NOZ
§4 NOZ - průměrný člověk- NOZ stanovuje, že každá svéprávná osoba má rozum průměrného člověka i schopnost užívat jej s běžnou péči a opatrností = při právním styku je možné od každé osoby toto očekávat
hledisko, že osoba něco měla a mohla vědět je značně objektivizováno, aby se stanovila minimální předvídatelnost a schopnost vyhodnocení
§5 NOZ – „kdo se veřejně nebo ve styku s jinou osobou přihlásí k odbornému výkonu jako příslušník určitého povolání … , dává tím najevo, že je schopen jednat se znalostí a pečlivostí, která je s jeho povoláním … spojena…“- úprava významná hlavně v oblasti náhrady škody
Vše je dovoleno, co není zákonem zakázáno
Zásada "vše je dovoleno, co není zákonem zakázáno" se zásadou autonomie vůle úzce souvisí, avšak není s ní totožná. Zatímco zásada autonomie vůle vyjadřuje širokou možnost svobodného jednání soukromoprávních subjektů v souladu s jejich vlastní vůlí, zásada "vše je dovoleno, co není zakázáno", je legislativním a interpretačním prostředkem, jak stanovit hranice dovoleného a nedovoleného chování.
Dispozitivnost
Autonomii vůle soukromoprávních subjektů odpovídá taková úprava soukromoprávních vztahů, v nichž budou hrát dominantní roli dispozitivní normy. Z tohoto důvodu se také hovoří o zásadě dispozitivnosti soukromého práva. Naproti tomu v právu veřejném převažují normy kogentní.
Dispozitivnost lze vnímat jako hodnotu vyjadřující maximální volnost subjektů právních vztahů upravit si práva a povinnosti bez ohledu na text zákona. Současně však dispozitivnost vyjadřuje právní techniku vymezení norem dispozitivních a kogentních a kritérium pro toto odlišení; v tomto smyslu lze dispozitivnost pojímat jako metodu právní regulace.
Dispozitivní normy bývají tradičně - nejen v českém právu - vymezovány tak, že se od nich strany mohou odchýlit či vyloučit jejich uplatnění; naproti tomu od kogentních norem se odchýlit nelze.
Vigilantibus iura scripta sun
Zásadu vigilantibus iura scripta sunt lze volně přeložit z hlediska jejího smyslu jako: bdělým náležejí práva či každý nechť si střeží svá práva. Zásada vigilantibus iura skripta sunt tak vyjadřuje výzvu, aby každý ve svém vlastním zájmu hájil své právní postavení. Neučiní-li tak, může to mít na jeho právní postavení důsledky ve ztrátě práv, zhoršení jeho práv aj.
I.2 Zásada rovnosti a související zásady
Rovnost je chápána v omezeném rámci: buď jako cíl, nebo jako rovné výchozí pozice účastníků, jako rovnost prostředků, jež má každý subjekt soukromoprávního vztahu k dispozici, případně jako rovnost šancí. Rovnost šancí přitom zahrnuje jak rovnou výchozí pozici, tak i rovnost prostředků, neboť jde o rovné šance na dosažení cíle.
Zákaz diskriminace
Jedním ze specifických projevů zásady rovnosti je zákaz diskriminace. Tento zákaz však není přímým odrazem zásady rovnosti, nýbrž je modifikován v užším požadavku rovného zacházení, resp. rovných příležitostí.
Ochrana slabší smluvní strany
Ochrana slabší smluvní strany představuje zásadu s funkční vazbou na svobodu i rovnost. Aby bylo dosaženo rovnosti jako cíle, je nutno nerovnost výchozích pozic korigovat stejně nerovnou úpravou prostředků (práva povinností), avšak opačně orientované.
I.3 Ekvita jako zásada a související zásady
Ekvita je cílem občanského práva obecně a lze ji vymezit jako dosažení rovnováhy zúčastněných zájmů.
Dobré mravy (Good Faith a Fair Dealing v evropském právu)
Požadavek chovat se v souladu s dobrými mravy (resp. nechovat se v rozporu s dobrými mravy) je výrazem mravního poslání soukromého práva. V obecném vyjádření je v českém právu zřejmě nejbližší zásadou obecnému cíli tohoto odvětví - ekvitě, ekvitnímu chování a ekvitnímu rozhodování. Dobré mravy v českém občanském právu představují jednu ze stěžejních zásad soukromého práva, ztělesňující fundamentální společenské hodnoty. Tato zásada má normativní funkci; slouží k nalézání spravedlivého řešení tam, kde by formální aplikace právních norem vedla k neudržitelným výsledkům.
Zákaz zneužití
Zákaz zneužití se v současnosti uplatňuje jako hodnota, potažmo právní nástroj, zmírňující asociální uplatňování subjektivních práv.
Přiměřenost jako zásada soukromého práva
Zásada přiměřenosti je obecnou zásadou, obracející se v prvé řadě k zákonodárci a žádající po něm přiměřenost právní regulace.
Rozumnost jako ekvitní zásada soukromého práva
Rozum a rozumnost jako schopnost či požadavek rozumových úvah je jednou ze dvou klíčových vlastností, na nichž právo staví své konstrukce: (vedle rozumových schopností k nim náleží schopnost volní). V tomto smyslu je rozum, rozumnost předpokladem realizace soukromého práva, který se prakticky projevuje v některých standardních situacích (např. svéprávnost).
I.4 Další zásady soukromého práva
Zákaz obcházení zákona
Zákaz (pravé) zpětné účinnosti - zákaz retroaktivity
Ochrana nabytých práv
Zásada ochrana dobré víry
Transparentnost
Ochrana práv třetích osob
Prevence