7.6. Pojednání k novým úpravám exekučního řízení

Svěřené pravomoce exekutorovi novelou EŘ jsou dle mého názoru příliš velké především co se týče podávání návrhů na exekuci soudnímu exekutorovi, a tedy i posuzování pravosti dokumentů, k čemuž by soudní exekutor dle mého názoru neměl mít přenesenou pravomoc. Je zde také větší riziko ke zneužití a manipulaci s návrhem a listinami k němu přiloženými. Vždyť je třeba si uvědomit, že soudní exekutor bude vždy závislí finančně na svých klientech (oprávněných) může s nimi uzavírat dohody o nákladech exekuce apod. Již tímto je zcela popřena jeho nezávislost, nehovoříc o jeho odborných znalostech resp. jeho zaměstnanců. Nicméně i praktické důvody prokazují, že v některých případech jde opravdu o nepovedené kroky, kterými se zákonodárce pravděpodobně snažil odbřemenit soudy od odstraňování administrativních chyb v návrzích apod. Avšak opak je pravdou, neboť administrativní zatíženost soudů tímto počinem paradoxně vzrostla a to i v souvislosti s podáním žádosti soudního exekutora o pověření k provedení exekuce. Díky tomu lze konstatovat, že účel exekučního řádu nebyl významnou novelizací exekučního řádu zrovna úspěšně zvýšen, a to především proto, že nedošlo k zefektivnění a zrychlení exekučního řízení.²¹⁷

„Střední novela“ však obsahuje určitě i několik podstatných změn, které lze hodnotit kladně. Je to zejména změna právní úpravy generálního inhibitoria a větší důraz na přiměřenost zásahů do majetkové sféry povinného, který se promítl například do stanovení pořadí možných způsobů výkonu exekuce na peněžní plnění. Některé problémy však i po této novelizaci pravděpodobně nadále přetrvají. Zejména je stále velkým problémem exekuční postihování majetku, který se považuje za součást společného jmění manželů. Tato právní úprava dostala již nejednu rodinu do nezaviněných finančních a sociálních problémů. A samozřejmě další výše nastíněné problémy, které by se měl zákonodárce snažit vyřešit.

8. Ustanovení občanského soudního řádu a jejich interpretační nejasnosti

Zákon č. 99/1963 Sb. občanský soudní řád je základním procesním předpisem pro soudy. Pojímá průběh celého soudního řízení, a to včetně řádných i mimořádných opravných prostředků. Avšak i v tomto předpisu lze narazit na určité interpretační nejasnosti. Některá ustanovení již byla v této práci rozebrána, proto i s ohledem na rozsáhlost občanského soudního řádu budou předmětem dalšího výkladu jen ustanovení, která se týkají přípustnosti resp. nepřípustnosti opravných prostředků. Jejich význam je nepochybný i z toho důvodu, že na základě jejich výkladu soud poučuje účastníky o možnosti či nemožnosti podat proti rozhodnutí soudu opravný prostředek.

8.1. Přípustnost odvolání proti výroku o nákladech řízení V případech rozhodnutí uvedených V ust. § 202 odst. 2 o.S.Ř.

Určité nejasnosti v soudní praxi tvoří ust. § 202 odst. 2 o.s.ř.- odvolání není přípustné proti rozsudku, jímž bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 10.000,- Kč, k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží; to neplatí u rozsudku pro uznání a u rozsudku pro zmeškání.

Výše citované ustanovení hovoří o výjimce (případu), kdy není proti rozsudku odvolání přípustné. V tomto případě vznikají určité pochybnosti v otázce, zda se tato výjimka vztahuje i na výrok o nákladech řízení v takovém rozsudku. Někteří soudci se domnívají, že odvolání do výroku o nákladech řízení je přípustné a v poučení uvádějí, že co se týče nákladů řízení je možné podat odvolání do patnácti dnů od doručení rozsudku ke Krajskému soudu.

Pokud má být dosaženo správného závěru, je nejprve třeba interpretovat pojem „rozsudek“ – dle § 152 o.s.ř. rozsudkem rozhoduje soud o věci samé. V odst. 2 se hovoří o tom, že rozsudkem má být rozhodnuto o celé projednávané věci. Jestliže to však je účelné, může soud rozsudkem rozhodnout nejdříve jen o její části nebo jen o jejím základu. „Celou projednávanou věci“ je třeba rozumět jak pohledávku s příslušenstvím, tak i náklady řízení, které soud nemůže při rozhodování ve věci samé opomenout. Pomocí gramatického výkladu resp. doslovného lze dojít k jednoznačnému závěru, že pokud ust. § 202 odst. 2 hovoří o rozsudku, tak má namysli rozsudek celý tedy všechny výroky v něm uvedené bez ohledu na to, čeho se výroky týkají.

Takový závěr plyne především z ust.: 1) § 155 odst. 1 - obsah rozhodnutí ve věci samé vysloví soud ve výroku rozsudku. Ve výroku také rozhodne o povinnosti k náhradě nákladů řízení; rozhodne-li jen o základu náhrady nákladů řízení, určí její výši v samostatném usnesení.

2) § 151 odst. 1 – o povinnosti k náhradě nákladů řízení rozhodne soud bez návrhu v rozhodnutí, jímž se řízení u něho končí – zde je jednoznačně stanovena povinnost soudu rozhodnout o případné náhradě nákladů řízení.

Na základě výše citovaných ustanovení je tedy třeba mít za to, že pokud zákon hovoří v ust. § 202 odst. 2 o.s.ř. o rozsudku, je tím myšlen rozsudek celý tzn. i výrok o nákladech řízení. Domnívám se, že v tomto případě zákonodárce vyloučil (ustanovil výjimku z obecného pravidla § 201 o.s.ř. - účastník může napadnout rozhodnutí okresního soudu nebo rozhodnutí krajského soudu vydané v řízení v prvním stupni odvoláním, pokud to zákon nevylučuje).možnost odvolání do rozsudku jimž bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšující 10.000,- Kč, a to i do vedlejších výroků, neboť lze říci, že rozhodnutí (výrok) o nákladech řízení je součástí výroku o věci samé (§ 155 odst. 1 o.s.ř.).

Výše uvedenou interpretaci lze podpořit rozhodnutím NS ČR - „Pro posouzení přípustnosti odvolání je rozhodná výše požadovaného plnění v době vyhlášení rozsudku (tedy to, o jaké částce soud rozsudkem rozhodl). Při určení výše plnění se nepřihlíží k příslušenství pohledávky (srov. § 121 odst. 3 obč. zák.), tj. k úrokům, úrokům z prodlení, poplatku z prodlení nebo nákladům spojeným s uplatněním pohledávky, včetně nákladů řízení. Pro přípustnost odvolání podle § 202 odst. 2 o.s.ř. není významné, v jakém rozsahu soud prvního stupně žalobě vyhověl, popřípadě, že ji zcela zamítl. Není-li odvolání přípustné, protože soud prvního stupně rozhodl o peněžitém plnění nepřevyšujícím 2 000 Kč, nelze odvolání podat ani proti vedlejším výrokům v rozsudku obsaženým (například proti výroku o příslušenství pohledávky, o nákladech řízení, o lhůtě k plnění).“²¹⁸

K problematice nepřípustnosti odvolání § 202 odst. 2 o.s.ř. se vyjádřil i Ústavní soud ve svém rozhodnutí - Nález Ústavního soudu ze dne 17.3.2009, sp.zn. 3143/08 v němž poukázal na způsobilost posunout věc do ústavněprávní roviny, neboť „nalézací soud nesmí opustit princip právní jistoty a zásadu předvídatelnosti práva (princip odvozený z principu právního státu, tj. z čl. 1 odst. 1 Ústavy)“.²¹⁹

Opačného názoru je Ladislav Derka, který spatřuje věcný rozdíl ve výroku rozsudku, kterým je rozhodnuto o peněžitém plnění, tedy rozhodnutím ve věci samé, a výrokem usnesení, jímž bylo řízení zastaveno, tedy procesním rozhodnutím nikoliv ve věci samé. I z možnosti odvolat se proti procesnímu rozhodnutí o zastavení řízení ve věci o zaplacení bagatelní částky lze dovodit, že z povahy věci nutně musí být přípustné i odvolání proti jinému druhu procesního rozhodnutí (rozhodnutí o náhradě nákladů v rozsudku o zaplacení bagatelní částky), když to zákon nevylučuje.²²⁰