7.4. Zastavení exekuce a určení náhrady nákladů nyní I V kompetenci soudních exekutorů

Jednou ze změn provedených novelou exekučního řádu, která vyvolává největší kritiku je převedení pravomocí soudu rozhodovat o zastavení exekučního řízení na soudní exekutory. Je nutno si uvědomit, že zde v tomto případě není nezávislý rozhodovací orgán (soudní exekutor), tak jak tomu je u soudu. Vždyť soudní exekutor je zcela závislý na výši odměny za provedenou exekuci resp. neúspěšně provedenou, a tím tedy je jeho nezávislost na výsledku řízení zcela popřena, jelikož sám rozhoduje o svých nákladech. I přesto, že soudní exekutor může rozhodovat o zastavení exekučního řízení pouze v souladu s ust. § 55 odst. 2 a 3 EŘ tzn. pouze tehdy pokud s tím souhlasí všichni účastníci nebo i bez návrhu pokud s tím souhlasí oprávněný. V těchto případech se jedná o pouhý souhlas k zastavení řízení, nikoliv však s výší určených nákladů exekuce resp. komu bude uložena povinnost náklady hradit, to už je totiž zcela v kompetenci exekutora.

Exekuční řízení může být zastaveno z vícero důvodů viz. § 268 odst. 1 písm. a) až h) o.s.ř. Pro určení výše nákladů exekuce a nákladů účastníků řízení je podstatné to, v jaké fázi bylo exekuční řízení zastaveno a zda byla povinnost povinného vymožena. Komu bude uložena povinnost tyto náklady hradit se odvíjí od toho, kdo zastavení exekučního řízení zavinil (§ 89 EŘ).

Předmětem rozboru budou největší interpretační nejasnosti v souvislosti se samotným zastavením exekučního řízení. Soudní praxe je v tomto velmi nejednotná. Problematickými se jeví zejména případy, kdy je exekuce zastavena např. pro nemajetnost povinného tzn. že nebyla úspěšně provedena. V souvislosti s tím vznikají dva základní problémy, a to v jaké výši náleží soudnímu exekutorovi náhrada nákladů exekuce a komu uložit povinnost tyto náklady hradit.

Za nejvhodnější pro pochopení konkrétních problémů a současně nastínění jejich řešení považuji vytvoření modelového případu, na nějž budou aplikována dotčená ustanovení.

Modelový případ:

Oprávněný podá prostřednictvím svého právního zástupce (který jedná na základě udělené plné moci) návrh na nařízení exekuce proti povinnému k uspokojení pohledávky ve výši 30.000,- Kč s příslušenstvím (kapitalizovaný úrok z prodlení ve výši 5.000,- Kč a náklady předcházejícího řízení ve výši 15.640,- Kč).

Soudní exekutor při provádění exekuce zjistí, že povinný nemá žádný majetek a dotáže se tedy oprávněného zda souhlasí se zastavením exekuce pro nemajetnost povinného podle § 268 odst. 1 písm. e) o.s.ř. Oprávněný však s tímto postupem nesouhlasí a rozhodovat o zastavení exekučního řízení bude tedy soud. Jak již je v praxi zvykem, tak soudní exekutor požaduje úhradu nákladů exekuce ve výši 7.800,- Kč spočívající v odměně soudního exekutora ve výši 3.000,- Kč podle § 11 odst. 2 vyhl. č. 330/2001 Sb. o odměně a náhradách soudního exekutora (dále jen „exekuční tarif“), paušálně či účelně vynaložených hotových výdajů ve výši 3.500,- Kč dle § 13 odst. 1 exekučního tarifu a 20 % sazby DPH ve výši 1.300,- Kč (dle § 87 odst. 1 zák. č. 120/2001 Sb.). Za těchto okolností exekutoři požadují úhradu nákladů exekuce uložit oprávněnému v souladu s ust. § 89 EŘ.

Nejednotnost soudní praxe spočívá v tom, že některé soudy resp. jejich zaměstnanci přiznávají soudním exekutorům v těchto případech celou požadovanou náhradu nákladů exekuce, avšak někteří naopak přiznávají pouze úhradu účelně vynaložených hotových výdajů ve výši 3.500,- Kč + 20 % sazbu DPH. Dále ještě doposud přetrvává rozdílné názory na to, komu uložit povinnost zaplatit náhradu nákladů exekuce, i když v tomto směru je již bohatá judikatura Ústavního soudu.

Nejprve se tedy zaměřím na problematiku výše nákladů exekuce tzn. jakou výši náhrady nákladů exekuce je možné soudnímu exekutorovi přiznat. Nejasnosti jsou především v tom, zda má vůbec exekutor nárok i na odměnu dle § 11 odst. 2 exekučního tarifu či nikoliv. Dle mého názoru nikoliv, avšak soudní praxe se doposud kloní spíše k názoru opačnému.

Z ustanovení § 5 odst. 1 exekučního tarifu je zřejmé, že nestanoví-li se jinak, je základem pro určení odměny za provedení exekuce ukládající zaplacení peněžité částky výše exekutorem vymoženého plnění. Dále však podle § 11 odst. 2 exekučního tarifu zanikne-li pověření exekutora k provedení exekuce rozhodnutím soudu o vyloučení exekutora nebo o zastavení exekuce anebo o pověření jiného exekutora provedením exekuce (§ 51 písm. a), b) a d) EŘ), činí odměna exekutora jehož pověření zaniklo 3 000,- Kč, nestanoví-li se jinak. V návaznosti na ust. § 11 odst. 3 exekučního tarifu, který stanoví, že pokud exekutor před tím, než z důvodů podle odstavce 2 zaniklo jeho pověření k provedení exekuce na peněžité plnění, již vymohl část pohledávky, náleží mu odměna stanovená podle § 6 (vypočtena z výše vymožené částky) z výše vymožené části pohledávky, nejméně však ve výši podle odstavce 2 tzn. minimálně ve výši 3.000,- Kč. Doslovným výkladem tedy je nutno dojít k závěru, že odměna soudnímu exekutorovi náleží i pokud nebylo žádné peněžité plnění vymoženo. Avšak z logiky věci je možné dojít i k závěru opačnému, a to, že soudnímu exekutorovi nemůže přece být přiznána odměna, když v tomto případě nevymohl ničeho. Jelikož však tato konkrétní situace, kdy soud exekutorovi nepřiznal odměnu, ale pouze náhradu hotových výdajů, není judikována v judikatuře obecných soudů nebo Ústavního soudu, bude zapotřebí dalšího postupu.

Situaci, kdy je řízení zastaveno pro nemajetnost povinného lze srovnat se situací, kdy povinný uhradí částku dobrovolně bez jakéhokoliv přispění exekutora. K tomuto se již mnohokrát vyjádřil i Ústavní soud, když judikoval, že „aniž by zpochybňoval právo exekutorů na spravedlivou odměnu za provádění exekuční činnosti, považuje skutečnost, že do základu odměny exekutora se zahrnuje i částka uhrazená povinným bez přímé účasti exekutora na provedení exekuce za neodůvodněné zvýhodnění vůči těm exekutorům, kteří exekuci fakticky provedou (taková diferenciace není racionálně zdůvodnitelná).“²⁰⁸ V konečných důsledcích taková právní úprava představuje i zásah do základního práva povinného na ochranu majetku zakotveného v čl. 11 odst. 1 Listiny (viz též jeden ze základních principů exekuce – princip zákonné ochrany povinného, jehož smysl spočívá v tom, že exekuce může sloužit jen k uspokojení práva oprávněného a k náhradě nákladů exekučního řízení, včetně adekvátní odměny exekutora. Dle mého názoru však nesmí povinnému určení odměny způsobit nepřiměřenou újmu proto, že náležitě nezohledňuje samotnou činnost soudního exekutora případně míru zásluhy na splnění vymáhané povinnosti, byť až po nařízení exekuce.

Ústavní soud v nálezu Pl. ÚS 8/06 mimo jiné uvedl: „ústavně konformní úprava odměn exekutora by neměla vycházet z přímé závislosti odměny na výši vymoženého plnění, ale odrážet složitost, odpovědnost a namáhavost exekuční činnosti podle jednotlivých druhů a způsobů výkonu exekuce. Do přijetí takové právní úpravy bude na obecných soudech, aby při rozhodování o odměně exekutora interpretovaly - výši exekutorem vymoženého plnění“.

Soudy by tedy neměly přihlížet pouze k formalistickému pojetí zákona, tzn. že se soud zaměří pouze na posuzování, zda již byl soudní exekutor pověřen a tudíž mu náleží odměna dle § 11 odst. 2 exekučního tarifu, ale měl by i zkoumat jaké úkony před zjištěním nemajetnosti povinného provedl a do jaké míry se případně exekutor podílel na částečném vymožení plnění. Podle Ústavního soudu pak, i když je na obecném soudu, zda a v jakém rozsahu exekutorovi náhradu nákladů exekuce přizná, je jeho povinností učiněný názor ústící do výroku jeho rozhodnutí řádně odůvodnit v souladu se zákonnou úpravou i judikaturou Ústavního soudu.²⁰⁹

Aniž by pak soud popíral právo exekutorů na spravedlivou odměnu za provádění exekuční činnosti podle § 11 odst. 2 exekučního tarifu, měl by považovat skutečnost, že exekutor, který fakticky nevymohl žádnou částku a nezačal provádět žádné úkony směřující k vynucenému vymožení pohledávky oprávněného, za neodůvodněné zvýhodnění vůči těm exekutorům, kteří exekuci fakticky provedou a náležela by jim odměna ve stejné výši tj. 3.000,- Kč. Jinak aplikovaná právní úprava by představovala i zásah do základního práva povinného na ochranu majetku zakotveného v čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

Ustanovení § 11 odst. 2 exekučního tarifu je tedy třeba interpretovat v souladu s principem proporcionality, a to tak, že soudnímu exekutorovi dle citovaného ustanovení náleží při zastavení exekučního řízení odměna v minimální výši 3.000,- Kč pouze tehdy, pokud již exekutor určitou část plnění vymohl (§ 11 odst. 4 vyhl. č. 330/2001 Sb., ve znění do 31.10.2008) nebo provedl již úkony směřující k vynucenému vymožení plnění povinného.

Takto výše provedená interpretace odpovídá nastíněným principům Ústavním soudem ve své judikatuře, které je třeba si na jednotlivé konkrétní případy analogicky přizpůsobovat (osvojit).²¹⁰

Co se pak tedy týče otázky komu uložit povinnost hradit náklady exekuce, tak zde je již řešení poněkud jednodušší, neboť v tomto smyslu je již bohatá judikatura Ústavního soudu. Je však třeba podotknout, že ještě i v současnosti se lze setkat s rozhodnutími obecných soudů, které buď názory Ústavního soudu nerespektují nebo je „neznají“. Trochu „absurdní“ mi přijde i fakt, že zcela nepochybně by názory Ústavního soudu měl znát resp. zná i zákonodárce, avšak právní úpravu problematiky hrazení nákladů exekuce při zjištění nemajetnosti povinného absolutně nijak v novele exekučního řádu. neupravil resp. nepřizpůsobil s ohledem na judikaturu Ústavního soudu.

Výklad dotčených ustanovení je tedy třeba řádně odůvodnit, neboť i v tomto případě se jedná o situaci, kdy doslovným výkladem interpret dospěje k výsledku chybnému resp. zcela opačnému.

Podle § 89 EŘ dojde-li k zastavení exekuce, hradí náklady exekuce a náklady účastníků ten, který zastavení zavinil. V případě zastavení exekuce pro nemajetnost povinného hradí paušálně určené či účelně vynaložené výdaje exekutorovi oprávněný. Pro případ zastavení exekuce pro nemajetnost povinného si může oprávněný s exekutorem předem sjednat výši účelně vynaložených výdajů.

Z věty první logicky plyne, že náklady exekuce a náklady účastníků hradí ten, kdo zavinil zastavení exekučního řízení resp. zavinil zahájení řízení a poté svým chováním způsobil, že řízení musí být zastaveno (srov. § 271 o.s.ř.). Pokud by pak byla interpretována věta druhá bez jakékoliv návaznosti na větu první, bylo by nutno dojít k závěru, že pokud bude exekuce zastavena pro nemajetnost povinného hradí vždy náklady exekuce (exekutora) oprávněný (srov. kapitola 1.4. Interpretace práva a její zákonnost). Taková interpretace by však byla nepochybně nejen nelogická, ale odporovala by i procesním zásadám. V takovém případě by vznikla absurdní situace, kdy oprávněný by podal návrh na nařízení exekuce důvodně, zastavení exekuce by nezavinil, ale i přesto by musel hradit náklady soudnímu exekutorovi.

Proto tedy hlediskem komu uložit náhradu nákladů exekuce (srov. § 271 o. s. ř.) není nemajetnost povinného a ani z jiných důvodů být nemůže. Ostatně „aktuálně solventní“ nemusí být (vždy) ani oprávněný a „dnes nesolventní“ povinný jím nemusí být později. Přitom navíc nelze provedením exekuce dle exekučního řádu spolehlivě učinit závěr o naprosté nesolventnosti (nemajetnosti) povinného. Takový závěr lze učinit až v rámci konkurzu (insolventního řízení).

Hlediska rozhodování o náhradě nákladů exekučního řízení při zastavení exekuce (§ 89 exekučního řádu, § 271 o. s. ř.), včetně rozhodování o náhradě nákladů exekuce, tedy jen ze samotného specifického postavení soudního exekutora neplynou. Zřejmým východiskem je určení a hodnocení důvodů pro něž k zastavení exekuce došlo, přičemž mezi hlediska zkoumání nenáleží majetnost resp. nemajetnost povinného.

Na základě výše uvedeného je třeba ustanovení § 89 exekučního řádu, podle kterého může soud v případě zastavení exekuce uložit oprávněnému, aby hradil náklady exekuce, chápat jako výjimku ze zásady, že náklady exekuce platí ten, kdo nesplnil dobrovolně povinnost vymáhanou exekucí. Je tedy možné ustanovení § 89 exekučního řádu posuzovat jako obdobu § 271 o.s.ř. (dojde-li k zastavení nařízeného výkonu rozhodnutí, rozhodne soud o náhradě nákladů, které účastníkům prováděním výkonu rozhodnutí vznikly, podle toho, z jakého důvodu k zastavení výkonu rozhodnutí došlo),. Výjimkou je tedy pouze situace, kdy oprávněný nedbal požadavku náležité opatrnosti a uvážlivosti a návrh na nařízení exekuce podal, ačkoli mu byly k dispozici poznatky z nichž se dal takový výsledek předvídat tzn. že měl nebo mohl vědět, že povinný nemá žádný majetek resp. jeho majetek by nepostačil ani k úhradě nákladů exekuce. Větu druhou § 89 exekučního řádu je pak nutno interpretovat v návaznosti na větu první předmětného ustanovení, tj. v případě zastavení exekuce pro nemajetnost povinného je povinnost oprávněného hradit paušálně určené či účelně vynaložené výdaje exekutorovi odvislá od posouzení míry jeho zavinění na zastavení exekuce. Při takové interpretaci zůstávají zachovány všechny kautely, jež Ústavní soud vytýčil ve své judikatuře.²¹¹

V souvislosti s tím Ústavní soud konstatoval, že „není porušením čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jestliže obecný soud při rozhodování o nákladech exekuce v případě, že je exekuce zastavena pro nedostatek majetku na straně povinného a na straně oprávněného nelze shledat procesní zavinění za zastavení exekuce (při respektování požadavku náležité opatrnosti a uvážlivosti), přizná exekutorovi náhradu nákladů řízení vůči povinnému."²¹²

S ohledem na takto získaný interpretační výsledek je řešení modelového případu následující:

1. Soud exekuční řízení zastaví.

2. Soud uloží povinnému povinnost nahradit náklady exekučního řízení oprávněnému ve výši 8.280,- Kč (podle § 3 odst. 1 bod 4 – 12.600,- Kč, sazba činí podle § 12 odst. 1 písm. a) bod 1 jen 50% tj. 6.300,- Kč + 600,- Kč - 2x režijní paušál + 20 % sazba DPH ve výši 1.380,- Kč).

3. Soud uloží povinnému povinnost uhradit soudnímu exekutorovi hotové výdaje v paušální výši 4.200,- Kč ( 3.500,- Kč podle § 13 odst. 1 exekučního tarifu + 20 % sazbu DPH ve výši 700,- Kč).