6.3. Návrh na nařízení výkonu rozhodnutí zřízením soudcovského zástavního práva

Třetím případem je vyměření soudního poplatku za návrh na nařízení výkonu rozhodnutí zřízením soudcovského zástavního práva. Předmětem interpretace je Položka č. 16 Sazebníku (Příloha 1) zákona č. 549/1991 Sb. o soudních poplatcích (dále jen „Sazebník“). Donedávna jsem netušil, že by výklad této položky mohlo působit nějaké interpretační nejasnosti, avšak opak je pravdou. Když jsem se dozvěděl o těchto nejasnostech a odlišném přístupu jednotlivých soudců, senátů v rámci jednoho soudu či soudů samotných k výběru soudního poplatku za návrh na zřízení soudcovského zástavního práva, nedalo mi to, abych daný problém podrobněji neprozkoumal. Položka č. 16 Sazebníku je rozdělena na tři skupiny, pod které spadají jednotlivé způsoby provedení výkonu rozhodnutí:

a) je-li vymáháno peněžité plnění do částky 15.000,- Kč (včetně) činí poplatek 300,- Kč,

b) je-li vymáháno peněžité plnění v částce vyšší než 15.000,- Kč sazba je 2 % z této částky nejvýše však 50.000,- Kč,

c) v ostatních případech činí poplatek 1.000,- Kč.

Vznikají zde tedy dvě možnosti jak za návrh na výkon rozhodnutí zřízením soudcovského zástavního práva vybrat soudní poplatek.

1. Podle položky 16 písm. a) nebo b) Sazebníku za výkon rozhodnutí ukládající zaplacení peněžité částky (§ 258 odst. 1 o.s.ř.).

2. Podle položky 16 písm. c) Sazebníku za výkon rozhodnutí ukládající jinou povinnost.

Zastánci názoru prvního argumentují tím, že výkon rozhodnutí zřízením soudcovského zástavního práva je ve smyslu § 258 odst. 1 o.s.ř. výkonem rozhodnutí ukládajícího zaplacení peněžité částky, a proto je již bezpředmětné, zda je fakticky tímto způsobem vymoci peněžité plnění či nikoliv. Dále také poukazují na skutečnost, že ostatními případy podle položky 16 písm. c) je míněn výkon rozhodnutí ukládající jinou povinnost než zaplacení peněžité částky ve smyslu § 258 odst. 2 o.s.ř. K tomuto názoru se přiklonil i Nejvyšší soud ve svém poměrně čerstvém Stanovisku občanskoprávního a obchodního kolegia, jimž vyslovilo, že soudní poplatek za návrh na nařízení výkonu rozhodnutí zřízením soudcovského zástavního práva na nemovitosti se vybírá podle položky 16 písm. a) nebo b) Sazebníku.¹⁹¹

Naopak zastánci druhé možnosti poukazují na to, že zřízením soudcovského zástavního práva není možné dosáhnout vymožení peněžitého plnění a uspokojení vymáhané pohledávky, ale pouze jde o zajištění vymáhané pohledávky zástavním právem. V souvislosti s tím lze také odkázat na názory vyslovené Ústavním soudem ve svých rozhodnutích. ¹⁹²

Z výše uvedeného je zřejmé, že gramatický (doslovný) výklad nepostačuje, neboť ke správnému resp. přesvědčivému interpretačnímu výsledku bude v tomto případě zapotřebí použití i logického a teleologického výkladu.

Na tomto místě je třeba si položit a zodpovědět základní otázku, zda se u návrhu na zřízení soudcovského zástavního práva jedná o peněžité plnění nebo nikoliv. V této otázce tkví i veškeré nejasnosti. Na první pohled vypadá zodpovězení otázky jednoduše, avšak zdání klame. Samotný institut soudcovského zástavního práva patří do tzv. zajišťovacích institutů. Soudcovské zástavní právo je samostatným způsobem výkonu rozhodnutí pro peněžité plnění může ho zřídit pouze soud, a to jak na nemovitostech zapsaných v katastru nemovitosti, tak na nemovitostech nezapsaných. Jedná se tedy o případy, kdy fyzická či právnická osoba, vybavena vykonávacím titulem, přiznávající peněžitou pohledávku nemá zájem na okamžitém peněžitém plnění, kterého by se dosáhlo prodejem nemovitosti jeho dlužníka, ale přesto si chce zajistit do budoucnosti přednostní uspokojení z prodeje této nemovitosti.¹⁹³ Lze tedy říci, že pokud se hovoří o výkonu rozhodnutí zřízením soudcovského zástavního práva, nejedná se o případy, kdy je peněžité plnění vymáháno viz. písm. a) a b). Z gramatického výkladu je zřejmé, že soudní poplatek se dle Položky č. 16 písm. a) a b) Sazebníku vybírá tehdy, kdy se jedná o výkon rozhodnutí, kterým bude (má být) peněžité plnění vymoženo (uspokojeno). Avšak z logiky věci je u zřízení soudcovského zástavního práva již od počátku zřejmé, že k uspokojení (vymožení) peněžitého plnění nedojde a ani to navrhovatel nepožaduje, neboť jeho úmyslem je si pouze případné uspokojení (vymožení) peněžitého plnění do budoucnosti zajistit. Zřízením soudcovského zástavního práva si jinak řečeno oprávněný zajistí, že při zpeněžení nemovitosti v dražbě, a to jak konané pro oprávněného nebo na návrh jiného věřitele, bude jeho pohledávka uspokojena při rozvrhu podstaty v pořadí daném soudcovským zástavním právem. Soudcovské zástavní právo má stejné hmotněprávní účinky jako zástavní práva vzniklá jiným způsobem (§ 156 odst. 1 ObčZ).¹⁹⁴ Nejvyšší soud ČR ve stanovisku k tomuto uvedl následující: „okolnost, že fakticky u zřízení soudcovského zástavního práva nedochází k vymožení peněžitého plnění a uspokojení vymáhané pohledávky, není významné, neboť z hlediska dikce položky 16 je rozlišovacím kritériem povaha vymáhaného plnění“.¹⁹⁵

Je třeba také vzít v úvahu účel zákona o soudních poplatcích. Jedním ze základních účelů tohoto zákona je nepochybně alespoň částečná úhrada nákladů státu na výkon soudnictví (fiskální funkce). Dalším smyslem vytvoření tohoto zákona je snaha co nejvíce omezit podávání některých neuvážených resp. svévolných návrhů na zahájení soudních řízení (regulační funkce) a také působení na účastníky sporu, aby své závazky plnili dobrovolně resp. aby se snažili sami určitým způsobem dohodnout (motivační funkce).¹⁹⁶ Aby se tohoto účelu dosáhlo, tak je třeba také brát v potaz přiměřenost výše vybíraného soudního poplatku s ohledem na dosažený výsledek. Tzn. že když někdo podá návrh na nařízení výkonu rozhodnutí zřízením soudcovského zástavního práva na peněžité plnění ve výši 2.000.000,- Kč, měl by dle položky 16 písm. b) Sazebníku zaplatit soudní poplatek ve výši 40.000,- Kč. To je však evidentně nepřiměřené, neboť je zřejmé, že z tohoto způsobu výkonu rozhodnutí nebude peněžité plnění vymoženo, a také by tím mohlo dojít k zamezení přístupu k soudu (uplatňování práva u soudu) resp. zvýšení počtu žádostí o osvobození od soudních poplatků. Příslušná ustanovení právních předpisů je třeba vykládat v souladu se smyslem a účelem této právní úpravy, tzn. tak aby účastníkům řízení nebylo v opodstatněných případech upíráno právo na přístup k soudu a stejně tak, aby zneužíváním práva na osvobození od soudních poplatků nedocházelo ke zbytečnému zatěžování soudů.¹⁹⁷

Opačného názoru je však Nejvyšší soud ČR, který ve svém shora citovaném Stanovisku uvádí, že „nelze pouštět ze zřetele, že zřízení zástavního práva omezuje povinného ve výkonu jeho vlastnického práva a tím jej nepřímo nutí ke splnění vymáhané platební povinnosti“. Má také za to, že ochranou proti nepřiměřeným překážkám v přístupu k soudu jsou jednak poloviční (50%) výše procentní sazby a horní limit poplatku (50.000 Kč), Dále podotýká, že předností tohoto výkladu je i to, že motivuje oprávněného k úvaze, zda je vhodné navrhovat výkon rozhodnutí zřízením soudcovského zástavního práva v případě, že cena nemovitosti je ve značném nepoměru k výši vymáhané pohledávky, čímž se naplňuje účel zákona sledovaný v ustanovení § 264 odst. 1 o.s.ř. (nevhodnost navrhnutého způsobu výkonu rozhodnutí). S tímto však osobně nesouhlasím, neboť se domnívám, že u výkonu rozhodnutí zřízením soudcovského zástavního práva nelze jakkoliv poukazovat na jeho nevhodnost s ohledem na poměr pohledávky a ceny předmětu, neboť v tomto smyslu u daného řízení k uspokojení nedochází, a proto tedy k posouzení vhodnosti může dojít až při nařízení výkonu rozhodnutí prodejem zastavené nemovitosti. Účelem ustanovení § 264 odst. 1 o.s.ř. je nepochybně zabránit zbytečným prodejům věcí, které mají několikanásobně vyšší hodnotu než vymáhaná pohledávka, avšak nikoliv jakousi „motivační funkci“ pro účastníky. Naopak se domnívám, že zřízení soudcovského zástavního práva by mělo být přístupné všem účastníkům stejně, neboť jde pouze o zajišťovací institut, který má stále stejný význam (účel) bez ohledu na výši zajišťované pohledávky. Výše soudního poplatku by tedy neměla mít tzv. „odrazovací charakter“ (motivační funkci), aby si účastník zvolil jiný způsob výkonu rozhodnutí.

Nelze opomenout fakt, že soud, ať již jde o peněžité plnění v jakékoliv výši, složitost věci se nezvyšuje, jelikož soud víceméně u zřízení soudcovského zástavního práva pouze výkon rozhodnutí nařídí a další úkony již nečiní.

Výkon rozhodnutí zřízením soudcovského zástavního práva lze také v tomto smyslu přirovnat k řízení o soudním prodeji zástavy (§ 200y a násl. o.s.ř.), jehož předmětem je vymožení pohledávky zástavního věřitele, a to prodejem zastavěným movitých či nemovitých věcí. Dané řízení se pak rozděluje do dvou fází. První fází je nařízení soudního prodeje zástavy a druhou je pak nařízení výkonu rozhodnutí prodeje zástavy, a to na návrh zástavního věřitele (200za odst. 3 o.s.ř.). Z logiky věci pak plyne, že první fáze lze přirovnat k výkonu rozhodnutí zřízením soudcovského zástavního práva, neboť nařízením soudního prodeje zástavy fakticky jde také o vymožení peněžitého plnění, avšak v této fázi se samotného vymožení pohledávky nedocílí. Podle položky 2 psím. a) Sazebníku lze pak mít za to, že předmětem řízení o nařízení soudního prodeje zástavy ve zmíněné první fázi je nařízení prodeje zastavěné věci, a to bez ohledu na výši pohledávky, neboť soudní poplatek se vybere jako za návrh na zahájení občanského soudního řízení, jehož předmětem není peněžité plnění.¹⁹⁸ K výše uvedenému srovnání je samozřejmě nutno přihlížet z pohledu předmětu řízení tzn. co je účelem takového řízení resp. výsledkem řízení, a to bez ohledu na to, že je srovnáváno řízení nalézací a vykonávací.

Dle mého názoru z výše provedeného výkladu vyplývá, že se za návrh na zřízení soudcovského zástavního práva vybere vždy soudní poplatek ve výši 1.000,- Kč podle Položky 16 písm. c) Sazebníku, neboť se v tomto případě nevymáhá peněžité plnění a jde jistě o přiměřenější a rozumnější výši soudního poplatku. Mám tedy také za to, že předmětem řízení o výkon rozhodnutí zřízením soudcovského zástavního práva není peněžité plnění, ale naopak zajištění tohoto peněžitého plnění konkrétním institutem tj. soudcovským zástavním právem. Jinými slovy řečeno soud nerozhoduje o vymožení pohledávky jako u jiných způsobů výkonu rozhodnutí ¨(§ 258 odst. 1 o.s.ř.), ale rozhoduje pouze o případném zajištění konkrétní výše pohledávky do budoucna. V tomto smyslu je pak také otázkou, zda je vůbec systematické zařazení výkonu rozhodnutí zřízením soudcovského zástavního práva mezi způsoby výkonu rozhodnutí ukládajícího zaplacení peněžité částky správné. Dle mého názoru nikoliv.