6. Interpretace ustanovení zákona o soudních poplatcích

Zákon č. 549/1991 Sb. o soudních poplatcích je předpisem, podle jehož ustanovení soudy vyměřují a vybírají soudní poplatky za podané návrhy (žaloby). V tomto zákoně je také vícero ustanovení, které způsobují v soudní praxi interpretační nejasnosti resp. ještě hůře lze z nich dovodit dvě rovnocenné varianty (možnosti) výkladu. To také přináší nejednotnost soudní praxe při stanovení výše soudního poplatku za podaný návrh. Až trochu absurdně působí fakt, že při podání totožného návrhu je u jednoho soudu vybrán resp. vyměřen soudní poplatek v různé výši. Tato skutečnost je však způsobena především velkou mírou obecnosti a nejednoznačnosti právní normy, jak bude i patrno v konkrétních případech.

6.1. Řízení ve věcech vzájemné vyživovací povinnosti mezi rodiči a dětmi

Prvním příkladem může být ust. § 11 odst. 1 písm. c) zák. č. 549/1991 Sb. o soudních poplatcích (dále jen „SOP“), které zní: (1) Od poplatku se osvobozují řízení ve věcech c) vzájemné vyživovací povinnosti rodičů a dětí. Pokud by dané ustanovení bylo interpretováno bez jakýchkoliv dalších souvislostí pomocí gramatického výkladu, bylo by nutno považovat za osvobozené řízení pouze takové, v kterém by došlo ke vzájemnému návrhu druhého účastníka tzn. žalovaného na vyživovací povinnost žalobce. Jen v tom případě by se jednalo o řízení ve věci vzájemné vyživovací povinnosti, neboť vzájemná vyživovací povinnost znamená, že rodič má vyživovací povinnost vůči dítěti a současně dítě má vyživovací povinnost vůči rodiči. Pokud by snad zákonodárce tímto ustanovením zamýšlel osvobodit veškeré řízení ve věcech vyživovací povinnosti mezi rodiči a dětmi, proč by neformuloval ustanovení jednoduše tak jako u vyživovací povinnosti mezi manžely tj. takto: (1) Od poplatku se osvobozují řízení ve věcech c) vyživovací povinnosti mezi rodiči a dětmi? Na podporu takového závěru lze použít i metody logicko-sémantického výkladu, a to s odkazem na ust. § 2 odst. 1 písm. c) SOP, které hovoří o tom, že poplatníky poplatku za řízení před soudem prvního stupně jsou - žalovaný (žalovaní) uplatňující svá práva vzájemným návrhem. Z výše uvedeného ustanovení je možné určit význam slova „vzájemný“. Domnívám se, že na tomto místě je slovem „vzájemný“ myšlen protinávrh druhé strany (žalovaného resp. odpůrce). Pokud by měl být význam slova v celém zákoně stejný¹⁸⁷, je třeba mít za to, že osvobozením vzájemné vyživovací povinností je myšleno osvobození druhého navrhovatele (žalovaného resp. odpůrce) při podání vzájemného návrhu. Jinak řečeno, že se jedná o výjimku, jinak z obecné poplatkové povinnosti žalovaného při podání vzájemného návrhu (protinávrhu). Z logiky věci by bylo možné dovodit, i když poměrně složitě, že navrhovatel (žalobce) při podání návrhu na určení vyživovací povinnosti je vždy osvobozen dle § 11 odst. 2 písm. c) - navrhovatel v řízení o určení výživného včetně jeho zvýšení, nejde-li o vzájemnou vyživovací povinnost rodičů a dětí.

Pro tento případ je poměrně výstižný názor Weinbergera, že interpret těžko může porozumět právnímu textu bez pozornosti věnované jeho teleologickému pozadí. Každý právní řád, (tedy i jednotlivé zákony a jejich ustanovení) vychází z vůdčích (hlavních) idejí, jež vyjadřují, jakým hodnotám a účelům má sloužit. Ne vždy lze z právního textu jednoznačně vymezit účelový systém; je ovšem žádoucí, aby byly představy konkrétního interpreta práva založeny na pozitivněprávním podkladě.¹⁸⁸ V tomto duchu je nutno věnovat pozornost teleologickému pozadí předmětného ustanovení, neboť dle mého názoru dané ustanovení § 11 odst. 1 písm. c) SOP slouží především k tomu, aby zvýhodnilo konkrétní osoby a umožnilo přístup k soudu resp. ke spravedlnosti osobám, u kterých je předpoklad, že nedisponují finančními prostředky resp. osobám, kterým je třeba pomoci k dosažení právem zaručené životní úrovně. Není pak tedy důvodu, aby osoba, která odmítá plnit své zákonné vyživovací povinnosti byla zařazena mezi osoby osvobozené od soudních poplatků, a to právě za předpokladu, že její finanční situace je dobrá nebo-li její životní úroveň je vyšší než navrhovatele. Pokud by však i odpůrce byl osobou, která by měla nárok na výživné od jiné osoby (navrhovatele), mohla by právě nastat situace vzájemného návrhu resp. vzájemné vyživovací povinnosti.

Pokud se použije metoda systematického výkladu citovaného ustanovení, je tedy možné dovodit, že dle § 85 a násl. zákona č. 94/1963 Sb. o rodině, který mluví o vzájemné vyživovací povinnosti rodičů a dětí, měl zákonodárce na mysli vyživovací povinnost rodičů k dětem a dětí k rodičům. Je tedy zřejmé, že zákonodárce zakomponoval do zákonného ustanovení označení „vzájemné vyživovací povinnosti rodičů a dětí“ tak jak je tato vyživovací povinnost označena v ust. § 85 a násl. zákona o rodině. V této části zákona o rodině jsou právě zakomponovány vzájemné vyživovací povinnosti jak rodičů tak dětí. Jinak tedy řečeno z předmětných ustanovení vyplývá, že současně mají vyživovací povinnost jak rodiče vůči svým dětem, tak děti vůči svým rodičům.

Argumentem ad absurdum by bylo možné podpořit závěr, že je přece absurdní, aby v případě kdy dítě je hmotně nezabezpečené a podalo návrh na stanovení výživného rodiči, aby to samé udělal rodič a podal návrh na dítě. Takový argument však lze lehce vyvrátit, a to tím, že nelze přece vyloučit situaci, kdy např. zletilé dítě podá návrh proti svému otci na určení výživného resp. jeho zvýšení, avšak otec bude také v tíživé finanční situaci (což žalobce – zletilé dítě nemusí vědět) a podá tedy vzájemný návrh na určení výživného proti svému zletilému dítěti, které má stejnou vyživovací povinnost vůči svým rodičům podle § 87 zákona o rodině.

Nelze opomenout skutečnost, že samotní soudci v tomto případě nespatřují nejasnosti v interpretaci citovaného ustanovení, a to především z toho důvodu, že prakticky je velmi málo pravděpodobné, že by byl podán vzájemný návrh u vyživovací povinnosti mezi rodiči a dětmi. Lze se proto domnívat, že úmyslem zákonodárce bylo osvobození celého řízení o určení výživného, a to bez ohledu na osobu navrhovatele i na skutečnost, zda byl podán či nebyl podán vzájemný návrh.

Jelikož z výše uvedeného neplyne jednoznačný závěr bez jakýchkoliv pochybností je třeba přistoupit k další interpretační metodě, která by měla vést ke konkrétnímu závěru. Pomocí teleologického výkladu je možno usoudit, že zákonodárce vzájemnou vyživovací povinností měl na mysli, řízení v němž je podán i protinávrh (vzájemný návrh) druhé strany.

Dle mého názoru se jedná o logický závěr. Vždyť proč by měla být osoba, která dobrovolně neplní svoji zákonem stanovenou vyživovací povinnost osvobozena od soudních poplatků. Šlo by přece zároveň i o jakousi sankci (lze považovat za účel právní úpravy) za neplnění svých povinností plynoucích ze zákona, a také, že oprávněná osoba byla nucena svá práva uplatňovat u soudu. Takový závěr je zcela logický s poukazem na skutečnost, že osoba oprávněná (navrhovatel - žalobce) by při takovém výkladu byla osvobozena vždy a osoba povinná (žalovaný – odpůrce) by byla osvobozena pouze tehdy, pokud by podala vzájemný návrh a jednalo by se tedy o řízení o vzájemné vyživovací povinnosti mezi rodiči a dětmi, a nebo by splnil zákonné podmínky pro osvobození od soudních poplatků.