4. Právní hermeneutika

V souvislosti s právní hermeneutikou si lze klást hypotetickou otázku zda je možné v procesu interpretace dosáhnout zcela nezávislého a nestranného výkladu práva. Takového výsledku dosáhnout je prakticky nemožné, neboť osoba interpreta je vždy ovlivněna minimálně psychologickými a sociologickými aspekty. Avšak to neznamená, že nelze dosáhnout interpretace správné. Je tedy zřejmé, že do rozhodování soudců resp. do jejich interpretace právních norem se promítají i psychické a sociální aspekty, které i při nejlepší vůli nelze z rozhodování vyloučit. A právě toho si je vědoma právní hermeneutika.

Pojmy hermeneutika a právní hermeneutika jsou pravděpodobně odvozeny od antického boha Herma (Hermes), který byl nejen bohem obchodníků a zlodějů, ale byl také prostředníkem bohu a vykladačem jejich poselství. Řecké herme­neuein v sobě podle G. Ebelinga zahrnuje tři významové roviny: vyjadřovat, vykládat a překládat; přičemž vykládat a překládat jde shrnout pod pojem interpretovat.¹²⁵ Pojem hermeneutika se také až do vzniku filozofické hermeneutiky používal synonymicky s pojmem interpretace. K výraznému rozkvětu hermeneutiky ja­ko umění výkladu přispěl středověk v rámci stanoveni interpre­tačních pravidel při výkladu Písma Svatého. Tak se může hovořit o hermeneutice teologické a v rámci vzmáhající se exegeze textů římského práva pak o hermeneutice právní. V tomto pojetí se však hermeneutika kryla s interpretací práva a byla tedy jednou z mnoha speciálních hermeneutik. Hermeneutika, ovšem spíše ve smyslu tvorby pravidel výkladu práva, se projevuje ještě v díle F. C. Savignyho. Friedrich Carl von Savigny (1779-1861) bývá někdy označován jako otec moderní právní hermeneutiky. Subjektivistický směr hermeneutiky, do kterého Savigny patří, byl už v té době spíše na ústupu. Savigny definoval čtyři prvky výkladu - gramatický, logický, systematický a historický.¹²⁶ Z historického hlediska je ale pravděpodobně nejvýznamnější, že pečlivě rozlišoval interpretaci (Rechtsauslegung) a tvorbu práva (Rechtsfortbildung). Interpretace v případě zákona podle Savignyho znamená úsilí identifikovat (fixovat) myšlenku, kterou zákonodárce textově vyjádřil, ať už to udělal jasně nebo nejasně, případně kterou vyjádřit chtěl. Naproti tomu tvorba práva znamená jeho změnu, tedy odchýlení se od myšlenky zákonodárce. Zatímco výklad zákona je deskriptivní projekt, tvorba práva je normativní projekt.¹²⁷ Do právní teorie výkladu právního textu přinesl Savigny „rekonstrukci myšlenky vyjádřené v zákoně“.¹²⁸

Do podoby jak se obvykle právní hermeneutika chápe dnes, by­la vypracována především H. Coingem v návaznosti na předcházející Gadame­rovo dílo Wahrheit und Metode, a také na práci E. Bettiho Die allgemeine Auslegungslehre als Methodik der Geistenwissen­schaften.¹²⁹

Nelze však opomenout, že právě Hans-Georg Gadamer (1900-2002) je dodnes považován za hlavní osobnost rozvoje hermeneutiky ve 20. století. V jeho díle se odráží kritika neokantovské filozofie a návrat ke klasické filozofii a především vliv filozofie Martina Heideggera. Gadamer zastával dialogický přístup, založený na platónsko-aristotelském příkladě a na heideggrovském myšlení, čímž odmítl subjektivismus i realismus. Pro Gadamera bylo podstatné prokázat propojení gnoseologického jádra Platónovy filosofie s jejími humanistickými a etickými aspekty.¹³⁰

Pojem právní hermeneutiky nebyl a dosud není nijak jednoznačný, a také lze říci, že její představitelé netvoří jednotný právně-filozofický směr. Jedno ze základních dělení právní hermeneutiky učinil T. G. Studnicki ve své stati Der Vorverständnisbegriff in der juristischen Hermeneutik.¹³¹ Podle něj lze rozlišit čtyři základní koncepce právní hermeneutiky:

1. Hermeneutika jako (transcendentální) filozofie interpretace - tato koncepce se v zásadě shoduje s filozofickou hermeneutikou jejímž představitelem byl Hans- Georg Gadamer. Gadamer jako hlavní představitel novodobé filosofické hermeneutiky de facto pokračoval v úsilí W. Diltheye¹³² prokázat na specifičnost metod duchovních věd, které dostihují pravdivost zkoumané reality jinak než přírodní vědy. Hlavní kategorií, se kterou Gadamer pracuje je rozumění (Verstehen), rozumění je považováno za ontologický základ života člověka. Cit.: „Rozumění je původní charakter bytí lidského života samého.“ ¹³³ Téma „rozumění“ a filosofické hermeneutiky naznačil dříve už Heidegger, teprve Gadamer je však zpracoval.

2. Hermeneutika jako (empiricko) deskriptivní teorie interpretace – tento směr se v podstatě objevuje v čisté podobě jen velmi zřídka. Fakticky zkoumá průběh interpretačního procesu, chování interpreta a ostatních subjektů rozhodovacího procesu. Zaměřuje se tedy především na osvětlení interpretačního jednání. V takovém přístupu je nejvíce patrná návaznost na teorie jednání, které se odvolávají na pojem předporozumění – tzv. mentalistické teorie.¹³⁴

3. Hermeneutika jako analytická teorie interpretace - analytická teorie interpretace se nezajímá jako teorie deskriptivní o jednání na jehož základě interpret dospěl k porozu­mění, ale o to, jaký je výsledek interpretace. Základní myšlenkou tohoto směru je především exegeze testu právní normy. Snaží se tedy nalézt fak­tické nebo možné odůvodnění výsledku interpretace. Na jedné straně má analytická hermeneutika velmi blízko k logickému pojímání právního rozumění (logická návaznost mezi premisy a závěry), ovšem na straně druhé zohledňuje i sociální (lidské) aspekty dopadu aplikace práva. Předmětem analytické hermeneutiky je tedy zejména zkoumání rozhodnutí a argumentačních řetězců v odůvodnění těchto rozhodnutí.

4. Hermeneutika jako normativní teorie interpretace - tato teorie vytváří metodická pravidla pro inter­pretaci práva a také navazuje na filozofickou hermeneutiku, která určuje hranice normativní teorie (nemůže překročit obecné podmínky porozumění stanovené filozofickou hermeneutikou, tzn. že se ­musí pohybovat v jejich mezích). U normativní teorie¹³⁵ je možno najít více směrů, což se odráží na jejich jednotlivých hodnotových postojích. Jedním z postojů je, že neexistuje rozumění, které by bylo zcela zbaveno předsudků (vždy zde působí nějaký vliv např. vzdělání, tradice apod.). Předsudky jsou tedy podstatnou součástí porozumění. V této souvislosti se také hovoří o tzv. hermeneutickém kruhu. Hermeneutický kruh ukazuje, že mám-li porozumět, musím vždy již něco vědět. Proces neustálého vytváření předsudků konstituuje tzv. předporozumění (Vorverständnis).

Každá z těchto koncepcí se vyznačuje určitými specifickými rysy. Jedna se však pouze o "ideální" rysy a takto čistě se ve sku­tečnosti vyskytují jen opravdu výjimečně, neboť daleko častěji dochází k jejich pře­krývání a směšování.

Avšak všechny výše uvedené teorie mají společné to, že používají specifický pojmový aparát. Současně je pro právní hermeneutiku typické, že v zásadních věcech používá stejný pojmový aparát jako hermeneutika filozofická. Lze tedy říci, že i u právní hermeneutiky je možné nalézt pojmy jako rozumění, porozumění, předporozumění, hermeneutický kruh nebo hermeneutický rozhovor. V některých případech dokonce tyto pojmy rozvádí a upřesňuje např. pojem „předporozumění“. Právní hermeneutika propracovala pojem předporozumění s ohledem na problematiku „porozuměni normě“ (o kterém právní hermeneutika mluví místo pojmu normy), neboť nesprávná interpretace norem by v oblasti práva mohla mít bolestivé následky.¹³⁶ Z toho tedy plyne závěr, že je třeba vždy kritic­ky zkoumat, zda proces porozumění je možno ospravedlnit jako správný a k tomu právě slouží „předporozumění“. Jiným příkladem může být pojem hermeneutický kruh, jenž W. Hassemer opouští u právnického porozumění tento pojem a transformuje ho do metaforické hermeneutické spirály.¹³⁷

Pojem předporozumění může být pochopen jak ve smyslu globálním tak i ve smyslu individuálním. V globálním smyslu se nejedná o individuální vlastnosti interpreta, ale předporozumění charakterizuje interpreta jako člena určité kulturní společnosti. Jinak tedy řečeno, v globálním smyslu se nejedná o porozumění samotnému textu, ale naopak se jedná o porozumění tradici, kterou byl zákonodárce ovlivněn. Pokud se hovoří o předporozumění ve smyslu individuálním, jedná se o porozumění textu právní normy samotným interpretem.¹³⁸

Co se týče nalézání a případné aplikace práva v praxi, tak právní hermeneutika odmítla prostou subsumpci určité­ho skutkového stavu pod normu s tím, že tento pohled na věc ne­vystihuje celou problematiku věcí. Konkretizace normy se může uskutečňovat jen postupně, se současným vytvářením skutkového stavu různými subjekty, nikoliv jen interpretem.

Zásadní přínos právní hermeneutiky v oblasti interpretace a aplikace právních norem je třeba spatřovat především:

1) V odmítnuti subsumpce skutkové podstaty pod normu. Tímto přístupem právní hermeneutika dokonale popřela dosavadní pojetí subsumpce, při které byla skutková podstata v normě již obsa­zena a aplikace normy se potom jevila jako pouhý rozvoj již před­pokládaného normativního potenciálu.

2) Ve změně pohledu na závaznost pravidel vykladu. Taková pravidla jako např. analogie, argumenty a contrario atd. pouze struk­turují výklad, ale nevytvářejí ho. Proto mohou byt považována pouze za jakousi záruku správného výkladu.

3) V náhledu na použitelnost argumentu právní logiky. Pod1e právní hermeneutiky rovněž použití argumentu právní logiky předpokládá předchozí rozhodování o kritériích výběru těchto argumentů, tak jako při rozhodování o výběru metody výkladu.

4) V přenesení pozornosti na problematiku tzv. scénického rozumění, kdy je vedle zájmu pouze o psané texty, relaci normy a skutkové podstaty, věnována značná pozornost i soudcovskému rozhodování a komunikaci subjektu práva při jeho nalézání.¹³⁹

Na základě výše uvedených poznatků lze konstatovat, že právní hermeneutika významnou měrou přispěla k řešení některých otázek týkajících se subjektu interpretace, a to především k otázce postavení subjektu interpretace z hlediska heuristického (předpoklady subjektu pro správný úsudek bez podrobnější analýzy), v němž se nachází. Otázkou však zůstává, zda právní hermeneutika posouvá problematiku interpretace norem z hle­diska subjektu někam dál, tj. zda je schopna poskytnout řešení problému. Dle mého názoru není schopna ani právní hermeneutika poskytnout řešení problémů týkajících se subjektu interpretace práva, neboť je schopna podat pouze vysvětlení chybné resp. správné interpretace konkrétním subjektem. Potom je tedy třeba položit si otázku, jak dosáhnout jednotné interpretace právních norem státem (orgány veřejné moci). Různost interpretace právních norem a s tím souvisejících vydaných rozhodnutí působí právní nejistotu občanů státu. Lze říci, že taková různost interpretace je mimo jiné také podmíněna i předporozuměním interpretujícího subjektu. Dosáhnout řešení je prakticky nemožné, i přesto, že sjednocování soudních rozhodnutí může alespoň soudní praxi k takovému řešení přiblížit.

Vývoj však ukazuje, že v současné (postmoderní) společnosti dochází stále častěji k různým rozhodnutím ovlivněným právě postavením interpretujícího subjektu; a o jistém druhu akceptace předporozumění jako důvodu různosti rozhodování svědčí i Barányho tvrzení „Slábne reálná vázanost soudce zákonem“.¹⁴⁰ Pro advokáta či komerčního právníka je stále důležitější poznat rozhodovací praxi konkrétního soudu, senátu resp. soudce než poznání práva.