2.2.3. Systematický výklad

Tímto výkladem se zjišťuje obsah právní normy komparací (srovnáváním) s jinými normami právního řádu. Normu zpravidla nelze vyložit izolovaně, ale ve vztahu s jinými právními normami, resp. v kontextu celého právního systému. Některá ustanovení zákona (jako např. základní zásady), jež jsou zpravidla vyjádřena v úvodních částech zákoníku, mají význam systematizujícího, interpretačního pravidla pro vyklad ostatních právních norem příslušného právního normativního aktu.

Je také nutné srovnávat příslušná ustanovení v hierarchii právních předpisů podle právní síly. Výklad určitých ustanoveni právních předpisů může být ovlivněn i vztahem k předpisům stejně právní síly (vztah lex generalis a lex specialis).⁷⁹

Nejčastější používaná pravidla, o něž se opírá systematický výklad, jsou:

• lex superior derogat legi inferiori (povinnost chovat se podle právní normy mající vyšší právní sílu);

• lex posterior derogat legi priori (povinnost chovat se v souladu s poz­ději stanovenou právní normou stejné nebo vyšší právní síly);

• lex specialis derogat legi generali (povinnost chovat se podle speciální právní normy v porovnání s normou obecnou, před níž má zvláštní norma přednost) ⁸⁰

V souvislosti s pravidly resp. argumenty systematického výkladu nelze také opomenout argumentum a rubrica, který se používá v případech, kdy určitá věc se má řešit podle určité části zákona (hlava, článek). Velmi často se tento argument používá při definicích v trestním právu.

2.2.4. Historický výklad

Prostřednictvím této metody se zjišťuje smysl normativního aktu na základě toho, za jakých společenských okolností byl přijat (occasio legis) a v čem spočívá jeho smysl (ratio legis). Z toho však nelze usoudit, že by historický výklad byl bezvýznamný.

Lze říci, že smysl právního textu je zjišťován pomocí objasnění okolností, za kterých byl sepsán a jaký impuls zákonodárce k vytvoření takového textu vedlo. Tato metoda se tedy zaměřuje na analýzu dokumentů, které provázely vznik relevantního právního textu, v prvé řadě na analýzu důvodové zprávy k návrhu zákona.⁸¹ Z toho pak tedy je možné dovodit účel právní normy resp. jakého výsledku chtěl zákonodárce dosáhnout. Je také nutno analyzovat jak společenské poměry, za nichž byl předpis vytvořen, tak i duchovní klima doby. Mezi prvky historického výkladu tedy patří nepochybně dějinné vědomí a časová vzdělanost. Jejich důležitost je významná pro samotné porozumění, výklad z tradice, hledání smyslu, intence a významu daného textu či předmětu.⁸² Opomenout však nelze ani souvislost s jinými předpisy té doby.

2.2.5. Teleologický výklad

Jedná se o nejvýznamnější výklad, který jde s duchem doby, v níž je realizován. Nelze však vyloučit, že může mít i účelový, společensko-politický, podtext. Teleologický výklad lze považovat za vrchol interpretační úvahy, který vychází z ostatních metod výkladu. Cílem celého výkladu je zjištění účelu (telos) a smyslu vykládaného ustanovení. Výklad začíná u slov zákona, pokra­čuje systémovými souvislostmi, všímá si geneze zákona a vůle zákonodárce a jeho dovršením je právě poznání účelu zákonného ustanovení. Teleologicky vyklad je na místě především tam, kde nejsou spolehlivé jiné metody v „doporučeném pořadí“ a to: gramatický, logicky, systematický a historický.

Ústavní soud zmiňuje zásadu, že soud není absolutně vázán doslovným zněním zákonného ustanovení, neboť se od něj smí a musí odchýlit v případě, kdy to vyžaduje ze závažných důvodů účel zákona, historie jeho vzniku, systematická souvislost nebo některý z principu, jež mají svůj zaklad v ústavně konformním právním řádu jako významovém celku. Je však nutné se přitom vyvarovat libovůle - rozhodnuti soudu se musí zakládat na racionální argumentaci.⁸³

Jinými slovy řečeno, vázanost soudu zákonem neznamená bezpodmínečně nutnost doslovného výkladu aplikovaného ustanovení, nýbrž zároveň vázanost smyslem a účelem zákona. V případě konfliktu mezi doslovným zněním zákona a jeho smyslem a účelem je důležité stanovit podmínky priority výkladu e ratione legis před výkladem jazykovým, podmínky, jež by měly představovat bariéru možné libovůle při aplikaci práva.⁸⁴

Jak již bylo řečeno, teleologický výklad práva zpravidla posouvá význam chápání právních institutů v duchu doby, v níž je interpretován. Tak např. smysl a účel trestu smrti je dnes chápan určitě odlišně než před sto lety (v našem právním řádu již tento institut není) resp. výklad jeho užití či neužití. Podstatou metody teleologické je vlastně hledání objektivního smyslu a účelu inter­pretovaného právního předpisu, resp. právní normy. K tomu lze dodat, že Pulkrábek je toho názoru, že účelem zákona je nutno myslet, není-li to v jeho textu explicitně popřeno, účel objektivní, jenž je na zákonodárci nezávislý. To znamená, že účelem zákona nelze rozumět subjektivní záměr zákonodárce.⁸⁵ Vůle zákonodárce není metodou výkladu, nýbrž cílem výkladu a výsledkem výkladu, výrazem pro apriorní nezbytnost systémově-nerozporného výkladu celého právního řádu. Je proto možné konstatovat jako vůli zákonodárce to, co nikdy jako vědomá vůle autora zákona nebylo přítomno. Interpret může rozumět zákonu lépe, než mu rozuměl jeho tvůrce, zákon může být moudřejší než jeho autor – on právě musí být moudřejší jako jeho autor.⁸⁶

V tomto smyslu soudy resp. soudci či jiné orgány veřejné moci provádějí závazné (autentické a autoritativní) podřazení jedinečné faktické skutkové podstaty pod obec­nou právní normu. Této aplikační činnosti přirozeně předchází konstrukce (rekonstrukce) právní normy a ujasnění si jejího obsahu, tj. vyložení jejího významu, smyslu a účelu.⁸⁷ Každá právní norma má svůj smysl a účel, jejich rekonstrukce je však spjata s řadou nejistot. Smysl a účel zákona lze dovodit především z autentických dokumentů, vypovídajících o vůli a záměrech zákonodárce, mezi něž patří důvodová zpráva k návrhu zákona, a dále z argumentace přednesené v rozpravě při přijímání návrhu zákona.

Pokud se tedy hovoří o účelu a smyslu, tj. cíli vydání právního předpisu, jehož vlastní dosažení by měla zajistit v ideálním případě právní regulace, tak je třeba říci, že je vlastně základním důvodem a nezbytnou esenciálií (sine qua non) předpokladu vzniku právní úpravy.⁸⁸ Účel právní normy tedy odráží více či méně kvalitněji vyjádřenou snahou o dosažení zákonodárcem předsevzatého cíle za použití jim předvídaných a aprobovaných prostředků a tudíž v právní normě formulované úsilí směřující ke snížení neuspořádanosti společenských vztahů, a to autoritativním stanovením závazných alternativ dovoleného lidského jednání ve vztahu k přesně generálně vymezeným subjektům a abstraktně předvídaným skutkovým okolnostem.

Pavel Holländer se k pojmu účel právní normy vyjádřil následovně „pod pojmem účel v právu lze rozu­mět normotvůrcem chtěný stav věci, jehož dosažení je sledováno prostřednictvím právní normou postulovaného lidského chování“⁸⁹ K tomu si dovolím podotknout, že Holländer je tedy jiného názoru než Pulkrábek, který má za to, že účelem zákona je objektivní účel nezávislý na chtění zákonodárce (viz. výše). Osobně se domnívám, že účelem zákona je nutno rozumět záměr racionálního (rozumného) zákonodárce z objektivního hlediska, což znamená, že účelem zákona je to co by mělo být (jak má daná právní norma působit), aby byl smysl a význam zákona naplněn. Interpret nejenže nemá mnohdy možnost zjistit skutečný subjektivní záměr zákonodárce tj. co zákonodárce opravdu zamýšlel a jakého stavu chtěl dosáhnout (snad jen z důvodové zprávy k zákonu a jiných autentických dokumentů), ale především by měl právní normu interpretovat v souladu s obecným charakterem (principy) a významem konkrétního právního předpisu. V tomto smyslu by pak měl interpret předpokládat, že záměrem rozumného zákonodárce bylo dosáhnutí takového stavu, kterého by mělo být konkrétním zákonem skutečně dosaženo a jak by měl působit s ohledem na jeho předmět úpravy a samotné postavení v právním systému.

Vhodným příkladem může být účel trestního zákona resp. účel trestu. Pokud by čistě hypoteticky došel interpret při výkladu nového trestního zákona k závěru (bylo by nutno dovodit), že subjektivním záměrem zákonodárce, který projevil v důvodové zprávě, bylo potírání zločinu upřednostněním represe před prevencí, tak by by považoval za účel trestního zákona exemplární potrestání a odstrašení veřejnosti od páchání trestné činnosti. Takovým výkladem by se však vrátil o několik desítek let zpět, neboť v dnešní době je za objektivní účel trestního zákona považována jen nezbytná míra trestní represe (individuální potrestání) a tím tedy i poskytnutí pachateli možnost k nápravě (historický výklad – období vzniku zákona). Z uvedeného vyplývá, že při ukládání trestu by nemělo být konkrétní ustanovení trestního zákona vykládáno tak, že účelem trestu je exemplárně potrestat pachatele a odstrašit ostatní od páchání trestné činnosti, neboť při takovém výkladu by byl ukládán zpravidla nejvyšší možný trest. v rámci trestní sazby. V současné době a případně i z pohledu historického tzn. za jakých okolností trestní zákon vznikal (kdy vznikal), je však zřejmé, že z objektivního hlediska by smysl a účel trestního zákona naplněn nebyl, neboť objektivním účelem trestu je v současné době individuální potrestání pachatele a snaha o jeho nápravu (pokud je to samozřejmě možné).⁹⁰ Důsledkem nastíněné interpretace by bylo porušení vyváženého vztahu mezi prevencí a represí a povýšení momentu trestní represe na úkor prevence.

Bez existence a identifikace účelu právní normy totiž není důvodu, aby došlo k normování skutkové situace vyskytující se v sociální realitě. Objektivní právo je právě mocenskou reakci na konflikt vzniklý či předpokládaný ve vzájemném soužití lidí a za svůj cíl má řešení přesně definovaného sporu resp. kolize, a to prostřednictvím právní reglementace. Smyslem a objektivním účelem zákona je tak nutno rozumět konkrétní úpravu jednání určitých subjektů v definovaných situacích s tím, aby se chovaly konformně s dikcí práva.

Vyklad právní normy, resp. právního předpisu je tak vždy metodolo­gickým postupem, jimž je zjišťován jeho smysl a obsah. Výstižný je Celsiův výrok „Scire leges non hoc est ver­ba earum tenere, sed vim ac potestatem.“ ⁹¹ (který jde přeložit tak, že znát zákony neznamená znát jejich slova, ale pochopit jejich význam a půso­bení). Lze tedy říci, že v podstatě vždy v jistém smyslu normotvorná inter­pretace, kdy v případě konstantní judikatury jde o určitý druh soudcovské­ho práva, je na rozhraní mezi výkladem práva a jeho tvorbou.

Svůj význam zde sehrává také skutečnost, že obsahem právní normy nejsou jen jazykové výrazy, jenž by poskytovaly jednoznačnou a přesnou odpověď pro samotnou aplikaci právní normy. Základ tohoto problému spočívá v tom, že zákonodárce „zakóduje“ obsah sdělení (záměru, myšlenky) do určitého znaku (symbolu, pojmu), který musí posléze recipient (adresát právní normy) „dekódovat“ resp. rozluštit, přičemž je žádoucí, aby oba aktéři tj. právotvůrce i adresát „zakódovaným znakům přiřadili totožné významy.⁹² Právě pomocí takové komunikace se má při­tom uskutečnit záměr, o jehož dosažení usiluje právní úprava.

V právní teorii se vyskytují dva odlišné pohledy na použití a využití teleologického výkladu:

1. Teleologický výklad je brán jako podpůrný prostředek k vyřešení interpretačních nejasností, které se nepodařilo dostatečně odstranit jinými výkladovými metodami.

2. Teleologický výklad z povahy věci (argumentum intrinsecum) musí provázet vždy a nezbytně interpretaci jakékoliv právní normy, tedy nelze považovat tuto metodu pouze za podpůrný způsob zjištění interpretačního výsledku. Toto stanovisko zčásti podporují i názory recentní (soudobé) právní vědy. Tak např. J. Filip zdůrazňuje, že žádná z výkladových metod nemá přednost, když zpravidla jazykový výklad nepostačuje a jednotlivé metody by se tedy měly navzájem doplňovat a vést k srozumitelnému a racionálně zdůvodnitelnému vysvětlení textu právního předpisu a jeho významu s tím, že výklad je jen jeden, pouze metody jsou různé.⁹³ O. Weinberger rovněž poukazuje na to, že tradiční interpretační metody se nesmí přeceňovat. Vyjadřují možné argumentační figurace, nelze však určit ani pořadí ani váhu jednotlivých argumentačních způsobů. Žádný z nich není metodicky jednoznačným postupem interpretace.⁹⁴ Shodné názorové konsekvence vyplývají i z judikatury Ústavního soudu: „K otázce napětí mezi doslovným a teleologickým výkladem …. lze říci, že v obecném základu úvah o přijetí závěru o obsahu právní normy (právního předpisu) takto akceptoval teleologický výklad jako interpretační přístup jazykovému na roveň postavený, resp. vždy přinejmenším takový, jenž je způsobilý v kontextu racionální argumentace představovat významný korektiv při zjištění obsahu právní normy.“⁹⁵

Osobně se domnívám, že pravda je někde uprostřed, neboť jednoznačně nelze říci, že by teleologický výklad byl pouze podpůrný, avšak nelze ani říci, že by snad měl být zkoumán smysl a účel zákona vždy, protože provedenou interpretací právní normy pouze jazykovým výkladem by nebylo dosáhnuto jednoznačného závěru (interpretačního výsledku).⁹⁶ Tak např. podle ust. § 10a o.s.ř. o dovoláních proti rozhodnutím krajských nebo vrchních soudů jako soudů odvolacích rozhoduje Nejvyšší soud. V tomto případě k interpretaci daného ustanovení nepochybně zcela postačuje jazykový výklad (doslovný) a není tedy na tomto místě třeba zkoumat smysl a účel ustanovení, proto, aby soud bez jakýchkoliv pochybností z předmětného ustanovení zjistil, který ze soudů je oprávněn rozhodovat o dovoláních. Zcela opačný případ je např. u výkladu § 150 o.s.ř. - jsou-li tu důvody hodné zvláštního zřetele, nemusí soud výjimečně náhradu nákladů řízení zcela nebo zčásti přiznat. Takové ustanovení bez použití teleologického výkladu tj. zkoumání účelu a smyslu ustanovení resp. úmyslu zákonodárce je prakticky nemožné interpretovat bez jakýchkoliv pochybností a tedy správně aplikovat. Pokud je položena otázka proč nedostačuje jazykový výklad v tomto případě, tak odpověď je zřejmá, neboť pojem „důvody hodné zvláštního zřetele“ je „velmi obecný“, a proto je nutno ho určitým způsobem vyložit tzn. zjistit, které důvody mohou být relevantní a pro aplikaci (využití) daného ustanovení je také nutno zohlednit vícero aspektů mezi něž patří majetkové a osobní poměry účastníků, okolnosti případu apod. K tomu lze dodat, že účelem takového ustanovení resp. úmyslem zákonodárce bylo odstranění určité tvrdosti zákona, k čemuž by měl soud za daných okolností (důvody hodné zvláštního zřetele) přihlížet ex offo.

V soudní praxi poměrně častá nezbytnost (nepostradatelnost) teleologického výkladu lze demonstrovat na konkrétním příkladu interpretace ust. § 150 o.s.ř. Žalobce (pojišťovna) podal návrh, kterým se domáhal po žalované zaplacení částky ve výši 6.000,- Kč s příslušenstvím. Žalobce vzal v průběhu řízení žalobu zpět, s tím, že jistina a úroky z prodlení byly zaplaceny, avšak až po podání žaloby, proto trval na úhradě nákladů řízení. Žalovaná se k návrhu na zastavení řízení vyjádřila tak, že se zastavením řízení souhlasí a současně navrhla, aby žalobci nebyla přiznána náhrada nákladů řízení. Návrh řádně odůvodnila tím, že se nachází ve složité finanční situaci, kdy adoptovala dítě a její příjem tvoří pouze rodičovský příspěvek a dále poukazovala na skutečnost, že dluh zavinil její zaměstnavatel, který po jejím odchodu na rodičovskou dovolenou bezdůvodně a bez jakéhokoliv oznámení přestal provádět srážky ze mzdy, kterými bylo placeno pojistné na důchodové pojištění.

Rozhodování o nákladech soudního řízení je integrální součástí soudního řízení jako celku. V případě rozhodování o náhradě nákladů řízení soud proto přihlíží ke všem okolnostem ve věci samé, které mohou mít vliv na stanovení povinnosti k náhradě nákladů řízení. Při zkoumání, zda tu jsou důvody hodné zvláštního zřetele, soud přihlíží v první řadě k majetkovým, sociálním, osobním a dalším poměrům všech účastníků řízení a je třeba přitom vzít na zřetel nejen poměry toho, kdo by měl hradit náklady řízení, ale je nutno také uvážit, jak by se takové rozhodnutí dotklo zejména majetkových poměrů oprávněného účastníka.⁹⁷. Významné z hlediska aplikace § 150 o.s.ř. jsou rovněž okolnosti, které vedly k soudnímu uplatnění nároku, postoj účastníků v průběhu řízení a další skutečnosti. Nepřiznání nákladů řízení zcela nebo z části z důvodů hodných zvláštního zřetele podle § 150 o.s.ř. musí odpovídat zvláštním okolnostem konkrétního případu. Hlediskem je především to, aby rozhodnutí o náhradě nákladů se nejevilo jako tvrdost vůči účastníku a neodporovalo dobrým mravům. O náhradě nákladů řízení musí soud rozhodnout po důkladném zvážení všech skutečností. Při rozhodování o nákladech řízení v tomto ilustrativním případu by bylo rozhodující, že s ohledem na majetkové a osobní poměry žalované by bylo příliš tvrdé, aby žalobci uhradila náklady řízení v plné výši, a to i s ohledem na majetkové poměry žalobce, kterého se takové rozhodnutí (nepřiznání náhrady nákladů řízení) významně nedotkne. Dále by soud nepochybně musel přihlížet k chování žalované, která se okamžitě snažila dluh vyrovnat a taky tak učinila. Soud by měl v takovém případě dát účastníkům dostatečný procesní prostor k tomu, aby se k daným okolnostem vyjádřili a tím jim je umožněno využít v plném rozsahu práva na spravedlivý proces. Pokud by soud v nastíněném případu považoval za spravedlivé s přihlédnutím k okolnostem hodné zvláštního zřetele nepřiznat žalobci – majetkově silné pojišťovně náhradu nákladů řízení, učinil by tak zcela v souladu s teleologickým výkladem dotčeného ustanovení a nejednalo by se tedy o jakousi „libovůli“ soudu.

K výše uvedenému výsledku (možnosti aplikace tzv. moderačního práva) interpretace ust. 150 o.s.ř. by zcela jistě nebylo možné dosáhnout použitím jazykového výkladu, a to ani ve spojení s výkladem logickým a systematickým. Není totiž pro interpretační úvahy bez významu, že z perspektivy právotvůrce je klíčovým bodem práva to, že právním předpisem sleduje zákonodárce určité společenské účely, přičemž v aplikační praxi posléze bez pochopení účelu právního předpisu (ratio legis) nelze předpis správně interpretovat.⁹⁸

Z toho vyplývá, že z pohledu kohokoliv, kdo výklad zákonodárcem vytvořeného práva pro­vádí, jakož potom v tom rámci především pro soudce, je účel normativním momentem spoluurčujícím interpretaci práva, jenž hraje ve složitějších případech klíčovou roli při objasňování obsahu a smyslu práva.

Na základě výše uvedeného mám za to, že teleologický výklad je výkladem spíše podpůrným v tom smyslu, že pokud bez jakýchkoliv pochybností dostatečně interpretuji právní normu pouze pomocí gramatického výkladu resp. logického, nebudu mít potřebu zkoumat hlubší smysl právní normy. Avšak jsou naopak i případy, kdy je zřejmé, že bez teleologického výkladu se interpret právní normy neobejde, a právě tehdy teleologický výklad nemá pouze podpůrný charakter, ale naopak interpret ho aplikuje ihned bez dalšího. Jinými slovy řečeno, teleologický výklad je použitelný kdykoliv, ale někdy je to nadbytečné. Domnívám se tedy, že při použití jednotlivých výkladových metod není třeba dodržovat „jakési“ doporučené pořadí, ale rozhodující je složitost a struktura právní normy podle níž použiji vhodnou interpretační metodu.